Chtěj po nás velký věci

„To si zvyknete, pane obrlajtnant! Pokusím se bejt vzornej podřízenej! Ale kdyby nám aspoň řekli trochu konkétnějc, co po nás jako chtěj! Mně to paní kapitánka snaživě vysvětlovala, i ňáký pěkný vobrázky při tom malovala pro názornost, ale přesto z toho nejsem ňák moc chytrej, páč jsem se asi moc věnoval tomu kuřecímu závitku po amazonsku, údajný speciálitě podniku, co jsem si nerozumně vobjednal k vobědu, když teda Armáda velkoryse platila a nebyl jsem tak vodkázanej na skromnou nabídku lidový jídelny na Elsnicovým náměstí, jako vobyčejně!

Von vám ale ten flák masa byl ňákej tuhej, blbě se to krájelo, polní kuchař asi neměl svůj nejlepší den, nebo si najali ňákýho ňoumu, aby ušetřili za pracovní sílu, a zbylo na norkovej kožíšek pro ňákou hladovou dámičku!” pravil Švejk nejistě.

„Vidíte, a já to vím až moc dobře, co nahoře chtějí! A taky proto vím, že tohle je absolutně nesplnitelnej, úplně nereálnej úkol, mimo jakýkoliv moje i vaše možnosti! Tady, sám si přečtěte, co bychom měli v pár lidech a s váma v týmu vykonat!” podal nadporučík Švejkovi vážně se tvářící listinu.

Důvěrné – zvláštní důležitosti!

Úkoly Speciálního Útvaru C102

1) Získat širokou veřejnou podporu pro úkoly Armády aplikací pokročilých PSYOPS metod

2) Podporovat ženský element v moderní Armádě

3) Prosazovat vyšší veřejné zájmy

4) (Tajné – bude odhaleno v případě vážného ohrožení bezpečnosti státu zvláštním rozkazem č. 852K-201X)

„Nó fíha, pane obrlajtnant, to jsou mi veliký věci!” ucedil Švejk uznale. „Aspoň teda ty slova zněj moc vzletně a učeně! A ten tajnej rozkaz na konci, to je vostrý! Co to asi tak jen může bejt? Né, rači nechci nic vědět, nebo mě hned zejtra krouhne ňákej nindža komandos, že jsem nevědomky vodhalil velký státní tajemství! To se nevyplácí, šťourat se v takovejch nebezpečnejch papírech! To vás pak ani Oustava nevochrání!”

„Vidíte! Já vám to říkal! Absolutní nesmysly, jen řeči, nesplnitelný nápady! A k tomu velký státní tajemství v hodnotě jedný rezavý koruny! V podstatě jsem tu za trest, odstavili mě asi, aby se mě zbavili!

Byl jsem prostě velení svejma moderníma názorama nepohodlnej, takže když jsem později měl jeden takovej drobnej kázeňskej malér, hned toho využili, a poslali mě expres na tuhle kompletně ztracenou vartu a naslibovali hory doly, ale až za rok, kdy už ze mě dávno bude jen stín bývalý slávy a mladosti! Vás mi totiž dali jako vskutku vybranou společnost a pracovní podporu!

Poplácali mě přitom po ramenou a prý: ‚Odpočiň si chvíli v civilu, vykonej něco pro republiku tam, kde tě zrovna moc potřebujeme, a za rok jsi zpátky v uniformě!‘ Mám celej rok dištanc, chápete, a prej ve vyšším zájmu! Přitom mi do složky napsali, že prej ‚dočasně neschopen výkonu polní služby‘! Co je tohle jen za totální pitomost,” stěžoval si voják.

„Spojenejma silama se naše velkorysý dílo určitě podaří, pane obrlajtnant! Já bych si dovolil navrhnout, abysme se dali bez votálení do práce, když na nás teda shóra tolik spolýhaj! Von vám totiž ten čas hrozně letí a člověk nesmí promeškat svý velký šance, jako se to podařilo třeba mně, vobávám se! Mohl bych sloužit za ten varovnej příklad všem mladejm lidem s liknavým přístupem k povinnostem a vodpovědnýmu plnění vznešenejch životních cílů! Vyštudovat, bejt někým, to v první řadě!

Eště včéra jsem totiž stál taky celej zjihlej před učňákem s novoučkým vejučním listem, co na něm eště schnul ingoust, patřil mi svět, ‚ryby braly víc, byl veselejší smích‘, jak to zpívá Kája Gott, pak se jen párkrát vyspím a vypiju si… nó, a pohlýdněte na mě dneska!

Stojí tu před váma najednou vobhroublej klacek, co mu směle táhne na čtyřicítku, střední věk už už klepe na dvéře, a je zkrachovalej tak, že by mohl z fleku vystupovat jako vedlejší postavička v tom slavným románu vod Balzaca ‚Bídníci‘!

Ale hlavouni nahóře dozajista věděj líp, než my, co bysme mohli dokázat, nebo né, jinak by nám přece tenhle náročnej úkol nepřidělili!” trval Švejk na svém.

„Mimochodem, řekli mi, že budeme zezačátku čtyry,” rozhlédl se Švejk po kanceláři. „Voni teda asi ještě dorazej další rekruti? A kdo to vůbec je, ty klucí, ňákej elitní pohárovej vejběr, doufám? Aby jako netáhli náš hvězdnej tým k zemi! Von vám stačí jeden lhostejnej zaměstnanec, co ho včas nevyrazíte z kšeftu, a rozloží vám celej byznys, to pak jde přenáramně rychle!

Jako u nás na hlavní ulici v Libni, tam je takový malý zapadlý papírnictví, a pracuje tam docela mladá holka. Jenže vona je ouplně nanicovatá! Nemyslím fasádou, tu má kupodivu poměrně přijatelnou, ale přístupem k zákošům, a co je nejhorší, nebere žádný vohledy ani na místní hónoraci, jako nás rodilý Libeňáky! Ten svět jde už fakt do kopru, ale kam emigrovat? Všude to máte dočista stejný, bordel, rozklad a nenávratně mizející iluze!

Tam si přikráčíte, pane obrlajtnant, jen abyste si koupil blbej papír na romantickej dopejsek, co jste se konečně vodhodlal napsat svý vosudový lásce, a vona ta vobsluha čumí do země, vůbec to s ní nepohne, jakou to máte životně důležitou bojovou misi!

Tak už trochu nasupeně vejráte na tu její nevídanou, ba až cynickou lhostejnost, ale eště jí zkusíte dát šanci, dyk ty mladý vobčas potřebujou pomocnou ruku, místo vejčitek, že jó, a tak na ni procejtěně vypálíte salvu něčeho moc upřímnýho, přesvědčivýho a emocionálního, jako třeba: ‚Dejte mi ňákej vozdobnej dopisní papír se srdíčkama, páč chci napsat svý milovaný holce Marušce z vojny, vona na mně věrně čeká, a až se jednou vrátím z války, s mundúrem vověšeným metálama, tak se vezmeme z čistý lásky!‘

Nó, a co myslíte, že vona udělá? Dojme se, rozcejtí, zaslzej jí zmalovaný vočka, když tady na vlastní ušiska slyší takovej krásnej něžnej milostnej brannej příběh, a běží snad hned hbitě k regálu, a snáší vám z něj modrý z nebe, abyste byl jako kupující nadmíru uspokojenej, vaše holka si vás fakt vzala za muže, a vy tam až do konce života chodil voddaně nakupovat, jak k posvátnýmu voltáři, páč vám to skvěle vybrala a vaše vyvolená, když ten epesní papyrus viděla, tak si definitývně pomyslela, že jste ten pravej, páč máte vkus, a že vás prostě chce, že už není, nad čím dál váhat, a davaj sem prstýnek s diamantíkem vod Kartiéra, ať tady ve voddací síni na zámku Konopiště nezdržujem provoz, dyk na nás čeká kočár i s koňským čtyřspřežím, aby nás vodvezl k požehnanýmu manželskýmu lóži!

Dyk todle se učí už v prváku na každým učňáku vohledně služeb, to ví i každej budoucí pingl a servírka, že prostě ‚náš zákazník, náš pán‘! Ale né podle týdle svérázný děvenky! Čumí totiž poklidně dál někam do stolu, nebo do svýho vypulírovanýho Ajfouna, a zafuní chladně: ‚Nemáme, zkuste to vedle!‘ Tím myslí konkurenci asi tak kilometr vodtamtaď, a eště do kopce! Co v takový nemilý situaci můžete udělat?

Nó, prostě házíte rychlou vodpovědnou votočku, jako tendle náš Páťa Coufal, šťastně rozvedenej automechanik a taky dobře známej libeňskej násoska, kterej se jednou v pátek večer cejtil moc vosamělej, von každej z nás holt vobčas potřebuje tu něhu a laskavý slovíčko, a tak vyrazil na jednu diskotéku až na Černým mostě.

Seznámil se tam s docela ucházející ženskou, co byla i docela vstřícná jeho nevobratnýmu svádění, von už byl trochu ze cviku v tědle flirtovacích hrách, a když ho teda laškovně vyzvala, aby ji vochotně následoval do jejího outulnýho hnízdečka hned tam na betónovým sídlungu, Páťa byl vopravdicky šťastnej, jak se ten smutnej zamračenej den, kterej strávil skoro celej pod špinavým podvozkem ňáký cizí káry, eště nakonec rozzářil, a že taky ušetří za drožku!

Byl vochotnej přejít, že má doma ve vobýváku nasáčkovanýho podezřele fousatýho asi synka, co ale seděj u počítače se sluchátkama, mastil ňákou gamesku a nevěděl vo světě, takže to bylo eště dobrý. Nevadilo mu ani, že doma nemá uklizíno, a že si teda skoro ani neměl kam sednout, když mu chtěla uvařit to klasický kafe, na který ho sem vlastně pozvala!

Přešel by taky, že jejich až moc hravá kočka mu zasekla drápek do ruky, že si říkal, esli místo slibovanejch intýmních radovánek spíš nepelášit na nejbližší veterinu na vochrannou injékci proti vzteklině! Možná by přežil i to, že měla doma strašnou ledárnu, asi jí vodpojili topení kvůli nezaplacenejm složenkám, anebo měla tak horkou krev, ale von si zase nebyl tak docela jistej, esli je vůbec schopnej realizovat svou toužebně vočekávanou mužskou oulohu, která si žádá vejslovně pokojovou teplotu, že jó? Jináč je to akorát na duchovní spojení, páč květinka zvadne, a je po parádě!

Ale co fakt nedával, byly kovový policejní pouta, který si ta nažhavená dámička vzala do paciček, jako že začíná předehra podle jejího svéráznýho gusta! To už Páťa neprodleně zdrhal, a tak svižně, že tam zapomněl půlku svý garderóby! Ale vyhlídka na to, že vona si ho tam připoutá k tomu studenýmu topení a pak zjistí, že nemůže najít klíček, páč je někde v tom chlívku kolem… von prej nechtěl nastydnout!

Naštěstí u nás v libeňským nonstopáči ‚U macatý Nély‘, kterej je vyhlášenej široko daleko a stahuje k sobě jako zářivej maják na rozbouřeným móři všecky ztracený noční kocábky, tam mu mohli poskytnout rychlý a efektývní rozhřešení, tak tam hnedle vodpovědně sjel, a vyplázlejch korunek za drožku nelitoval!

Pamatuju si, jako dneska, jak Páťa vběhne celej rozcuchanej a rozrušenej do dvéří, my na něj: ‚Páťo, cos kde vyváděl?‘ a von na barmanku Nélu hodí nesmrtelnou hlášku, která tam pak rychle zlidověla: ‚Nélinko, todle bez rumu fakt nepude!‘ Nalil do sebe skoro celičkou flášuli, a pořád jen bezmocně kroutil hlavou, co to jako bylo, esli se mu to celý taky nezdálo, jako vám tadle podivná mise, pane obrlajtnant!”

Nadporučík uznal, že bude lepší, když se namísto rozčilování bude věnovat úkolu. Minimálně, že se uklidní.

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com