Co bych pro ni neudělal

Cestou na Anděla, kde se měli se ZORANem sejít, se Denisa tvářila docela normálně, až neutrálně. Žádný neklid, nebo pochyby, všiml si Švejk. Vyzařovala ze sebe neochvějnou sebejistotu, ale zdálo se, že jenom před nimi, v pracovním týmu korporace. Pokud se objevil někdo cizí, ihned byla zase jen tou nesmělou, nezkušenou absolventkou, co je smířená s tím, že ve svém prvním zaměstnání bude spíše asistentkou schopnějších, než aby dostala příležitost k realizaci svých nápadů!

Desátník v záloze Rýdl mlčky řídil vlastní vozidlo. Propláceli mu paušál, a vyplatilo se to, plus neměli s vozidlem jako korporace žádné starosti.

„Vono je tam dost bizarní, že společně s klubíkem pro smetánku a tu neposednou zlatou mládež, co ledabyle nosí po kapsách diamantový a platýnový a kdovíjaký jiný kreditky, se nachází i restaurace s tímdle neuvěřitelně poetickým názvem: ‚Babička‘. Má to pro mě vosobně ten nečekanej následek, že dycky, když jedu náhodou vokolo, musím si vzpomenout na babičku moji vlastní, jako Švejkovou,” vedl Švejk lehkou konverzaci.

„Jaká byla?” otázala se Denisa, a znělo to upřímně. Podívala se na Švejka svýma pronikavýma zelenýma očima.

„Moc hodná. Vopravdu! Nechápu, proč s ní děda nezůstal! Dostal jsem se pak po letech k ňákejm dopisům, co psala, když byla pryč, to vona zrovna dělala kuchařku na jedný horský chalupě až u Liberce. Neměla moc sloh, vychodila jenom tu měšťanku, a pak hned dělala vobyčejnou mladičkou služebnou v rodině ňákýho státního rady, ale i z toho kapáneček neumělýho písma její upracovaný ruky byla cejtit i po ňákejch padesáti nebo kolika letech láska!

Dycky mi něco dobrýho dala, dyž jsem přišel na návštěvu. Měla takovou radost, když jsem se zastavil! Zajímala se, jak žiju, co dělám, snažila se mi poradit, abych viděl v životě to důležitý. Záleželo jí na mně, myslím.

Vona bydlela kousek vod nás, na Elsnicovým náměstí. Byla sice už jednou vdaná, než pak poznala dědu, ale přijde mi, že byla celej život vosamělá. Takový to nebohý, zanedbaný dítě, jak nedostane do vínku vod svejch rodičů ouplně tu největší lásku a péči, a pak bloudí celým světem, a nevědomky hledá, co mělo v dětství vodepřený!

Nó a ty pozdější mužský jí to ňák přesto nedokážou dát, anebo vona ani neví, jakej mužskej by to snad dokázal, a hledá si k sobě ouplně nevhodný partnery, co ji stejně vopustěj, dřív nebo pozdějc. Jako ten náš děda!

Ale vona to byla tehdá i složitá doba! Válka zachvátila svět, vokupace, protektorát, nejistota, neúprosnej konec růžovejch snů tý naší těžce vydobytý první republiky, když i T.G. Masaryk vodešel a nemohl pomoct, nastoupili místo něj jiný, slabší, což mělo za následek tvrdej pád na zem po tý mnichovský zradě. Tak esli babička nehledala třeba ňákou tu vochránu do tědle moc temnejch časů?

Von přece jen děda, jako bejvalej voják, starší, zkušenější, pro ni mohl bejt zajímavá partie! Ale von to asi bral jen jako ňákej nedůležitej, dočasnej a náhodnej zálet, páč u toho nechvalně proslulýho soudu vo vopatrovnictví řekl, a to se u nás doma dobře ví, že jako můj táta vzniknul ‚nehodou‘. Takhle přesně to nazval! To nebylo moc láskyplný!

Ale vony ty vztahy jsou složitý pořád, v tom se změnilo pramálo k lepšímu! Nemyslím si, že i dneska je nalezení ňákýho toho naplňujícího, stabilního, perspektývního vztahu ňáká sranda! Klucí něco chtěj, holky něco chtěj, a moc se to nepotkává, takže je z toho akorát maglajs, nepochopení, smutek, pláč a zklamání, dyk to vidíte všude kolem sebe!

Já teda holku mám, ale že bych mezi náma pociťoval ňákej absolutní soulad těl, myslí i srdcí, to fakt né! Myslím si, že se rozejdem, dřív nebo pozdějc, páč k sobě jednoduše nepatříme navždycky, víte, že je to prostě jen dočasný! Člověk to prostě ví. I vona to asi ví, ale důsledně předstírá, že vo tom nikdy nepřemejšlela, nó a já taky!

Radši prostě neřešíme nepříjemný věci, uhejbáme před nima, abysme si nepřidělávali starosti, a čas plyne. Nepřekoná ale věčný rozpory, co mezi sebou máme, jako třeba, že každej patříme někam jinam, asi i k někomu jinýmu,” povzdechl si Švejk a úplně zapomněl, co je Denisa zač, že by jí takové intimní detaily svěřovat neměl, protože jich záhy využije proti němu.

„A jak jste se vlastně s přítelkyní poznali?”

„Nó… asi si vo mně pomyslíte svý, ale souviselo to tradičně s pívem a hospodou! Bylo to tak, že jsme jednou takhle v neděli seděli s kámošema ‚U starýho vysloužilce‘, jak tam maj každej čtvrtek vobsluhu nahóře a vobčas i dóle bez, to pak pívo teče proudem, to byste musela zažít, jaká zvěř se tam z chlapů stává, dyž jim mezi stolama korzuje takový požehnání!

Jenže teď byla neděle, žádný potěšení, nálada pod psa, znáte to, zejtra zase do háku, pod knutu šéfů, vejkendový veselení v tahu, vobloha zešedá, zpátky do tvrdý reality, a eště s kocovinou, prachy v tahu, jak jste nevodpovědně hejřila, a neštítila jste se ani těch hracích automatů, jak s nima bojuje každej ctnostnej politik, ale ňák to né a né vyhrát, a tak na vás furt blikaj po knajpách a sváděj k hazardu!

Nó a někdo nezdravě vzdělanej tam kváknul, že kdesi četl vo tom začleňování ženskejch, že to teďka je moc moderní a užitečný pro společnost, a že by teda bylo docela dobrý vopatření, kdyby jsme začlenili do putyk i ňáký ty holky ve věčím množství, který by se s náma veselily až do kuropění!

Byl tam s náma i ňákej Arnošt Sládek, co jsme mu řikali Bužírka, páč dělal elektrikáře ve Waltrovce, a ten povídá, že prej u něj v ulici bydlí ňáká Pivrncová, teda jako že si jednou všimnul toho hezkýho jména na zvonku, a páč vona už to má v rodovým znaku, tak u ní by se s tím náborem mohlo začít, že by se jako přesvědčila snadno, aby přišla pěkně do rodiny, mezi svý lidi, mezi naši vybranou společnost a intelektuální elitu, dyť jsme tam skoro samej abstinent a sportovec!

Znáte tydle pivní řeči, samý hecování, ale páč mi to přišlo hrozně vtipný, když jsem si představil nápis ‚Pivrncová + Švejk‘ na zlatem vyvedeným svadebním voznámení, že by to jako vypadalo moc dobře, a taky už jsem byl, přiznám se vám, trochu nachmelenej, tak jsem za ní hned zašel, abych ji vočíhnul naživo, esli teda má smysl podnikat ňákou partyzánštinu, anebo to rači vodpískat a vrátit se poklidně k rozpitýmu pivku!

Až u baráku mi teda došlo, co když je to ňáká stará babka? Todle jsme s klukama teda moc nedomysleli… ale zazvonil jsem, dyk jako statečnej voják a veterán speciálních voperací nikdy neutíkám před nepřítelem!

A vona se vozvala v tom repráku u zvonků, takovej pěknej jasnej hlas měla, a dokonce i přišla dolů, kupodivu byla docela kočka a ztratila se mnou řeč, když jsem jí prozradil, že jsem taky prodavač, jako vona, že jsme jako měli hned téma ke konverzaci!

Pamatuju si, že jsem měl hned takovej hřejivej pocit, že ji znám vodjakživa, a když mi poprvý podala ruku, když sem se jí dotknul, tak mnou projela ouplná elektrika! Ale vony začátky jsou dycky pěkný, že jó?

A pak už vám ani nevim, jak se to podařilo, že jsme spolu. Asi jsem tehdá eště nebyl takovej lůzr, jako dneska, že ve mně snad viděla ňákej poctivej partnerskej potenciál? Anebo jsem ze sebe klamem udělal něco lepšího, než vopravdu jsem?

Nebo mě vona prokoukla, a páč má dobrý srdce, tak se rozhodla, že mě z těch outrap, slabosti a životních proher vysvobodí svou láskou? Vony jsou takový Madóny, i když tadle teórie je až moc líbivá, a v životě bejvá všecko prostší, než si člověk vysnívá! A láska, to je někdy jen motývace nebejt sám, žádný splynutí duší a podobný vejmysly!

Ale já se jí nikdy ani neptal, víte! Ženskejch se prej nemáte na takový věci ptát, jako co cejtěj, a proč to vůbec cejtěj! Vony vo tom holky nechtěj přemejšlet, páč se říděj srdcem, a né hlavou!

Je vodpovědná, pracovitá, trpělivá, milá, skromná, vobčas i vtipná – ale ve mně je vlčí hlad, a touha po aristokratickým mónackým křehkým masíčku, s tím nic nenadělám! Vodpíranýho nejvěčí kousek, jak se říká! A já si mejním pořádně hryznout, aspoň jednou!

Nejde jen vo tu šlechtičnu, ale vo to, že mi to pořád připomíná, čím musím bejt, aby se to jednou stalo reálným. Metály! Prachy! Moc! Sláva! Respekt! Vony poznaj, co jste, jen že se vám podivaj do vočí!

A voči nikdy nelžou, neskrejete, esli jste někdo, nebo lůzr! A já se eště mejním udělat pro sebe, a ukázat to světu, i dědovi, co na mně shóra dává vodpovědně pozor, abych na tý cestě vydržel a nevzdal to! Ale tudle mágii můžete pochopit, jen když jste chlap!”

„Kde se vy vlastně vidíte za pět let, pane Švejku? Plánujete udělat kariéru v Armádě?”

„Ale né, vono se todle celý seběhlo spíš náhodou! Byl jsem asi ve správnej čas, na správným místě, nebo nevím! Kráčí mi hlavně vo ňáký to potřebný existenciální zajištění, páč se mnou to teď není moc valný! Takže klidně přiznávám, že jsem tu taky kvůli přízemním korunkám, aby mě přítelkyně nemusela dál skoro živit,” odpověděl Švejk opatrně.

„Já si myslím, pane Švejku, že byste tady, u našeho speciálního útvaru, mohl dokázat spoustu dobrých věcí,” vyložila Denisa svůj pohled. „Je s vámi mnohem snažší dohoda, než s panem ředitelem. Přijde mi, že berete věci, jaké jsou. Že je tolik nehodnotíte. Protože hodnocení věcí, lidí i událostí svádí člověka z cesty. Zastaví se, a začne se otáčet do stran, místo toho, aby kráčel pořád dopředu!”

„Vy to máte v hlavě moc dobře srovnaný, to vám závidím,” odvětil Švejk Denise. „Víte, kam směřujete, a proč! Já spíš jen tak plavu, proplouvám životem. Ale asi je to lepší, než s něčím muset pořád a marně bojovat, řekl bych! Má bejt život jen utrpení a věčnej zápas? To se mi nechce věřit. Já si vybral tu zábavu a klídek!”

„S lidma se bojovat nemusí. Stačí jim, aby dostali, co chtějí! Pak jsou kamarádi a opora. Říká se, že se dá všechno koupit. Něco nikoliv za peníze, ale platit musíte vždycky! Lidé jsou méně komplikovaní, než vypadají.”

Poslední větu Denisa vyslovila s jakýmsi zvláštním důrazem, čehož si Švejk povšiml. Raději se na ni moc nedíval. Měl z ní obavy, ale v jistém smyslu ho těšilo až hřálo u srdce, moct být v její společnosti. Protože byla asset!

„Jó, chtěl jsem se eště pozeptat, jaký pro mě máte na dnešek inštrukce? Předpokládám, že se asi taky zapojím, když jste si mě vejslovně vyžádala?” změnil Švejk raději téma rozhovoru.

„Můžete! Bude to ostatně plně neformální setkání a vypadalo by i ze společenského hlediska trochu hloupě, kdybyste tam jen seděl a mlčel! Nuže, buďte nejlépe jeho zrcadlo. Hodně tam jezte, pijte, mluvte o ženách. Buďte stejně poživačný, jako on. Kdyby byl v koncích, poraďte mu, pomožte mu, vyveďte ho z případných pochybností, buďte prostě přátelskej, vstřícnej, příjemnej společník, kamarád! Zbytek zajistím,” slíbila Denisa.

Švejk se rozhodl, že se této úlohy zhostí náležitě. Aby Denise vyšel vstříc! Bylo pro něj hrozné, jak se v její společnosti stával rozumnou, přemýšlivou, ba uvážlivou bytostí! Že by si snad dokonce ani nedal pivo a rum, a místo něj tam usrkával konzervativní mojito, či nějaký ten barevný tlamolep!

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com