Co spáchal ten mizera Hašek

„Takže pana Haška asi moc v oblibě nemáte… a tu jeho slavnou knihu jste četl?”

„Ale jó, četl jsem to, náhodou! Stejně jako Malýho prince, ale to už je hrozně dávno, to jsem byl eště maličkej, a ve škole se do mně bezouspěšně snažili natlačit ňáký ty vědomosti! Aspoň to ale bylo krátký, a s vobrázkama!

Zato tadle Haškova vymoženost, éch, to je místama dost na usnutí! Vono je to ňáký rozvláčný a vod bichlí se vodjakživa radějc držím dál, ty v mý skromný domácí knihovničce nenajdete ani na vozdobu, jen by zabíraly místo vohmatanejm rodokapsům, Foglarovkám, Čtyřlístku a tiskovinám s mírně neslušným vobsahem! To ty starý filmy s Rudlou Hrušínským se mi líbily víc, i když dneska by to Zdenda Srstka určitě taky dobře zašpíloval, von na to má tu potřebnou figuru!

Navíc, kvalita toho díla je dost nevybalancovaná. Začíná to docela vtipně, všechna čest, ale časem už je to ňáký takový, nó, trochu prázdný, vleklý! Sice se dozvíme, jakej bordel je v císařský armádě, ale hrdina sám už ňák ustupuje do pozadí a nejní to ouplně vono, se mi zdá.

A ruku na srdce, páni důstojníci, v jaký armádě není trochu toho nepořádku? To k tomu tak ňák patří, ale je na každým správným vojákovi, aby se uměl vyznat v ouplně protichoudnejch nařízeních moudrýho velení a všecko si vobstaral sám, páč nemůže počítat, že ho někdo bude furt vodit za ručičku, a všecko se mu přinese milostivě až pod nos, nó né?

A jakákoliv samostatná iniciatýva v Armádě má jen dva možný následky – buď vězení, nebo povejšení! To platilo tehdá, platí to i dneska, a bude to platit, dokavad se budou nosit mundúry!

Podle mýho skromnýho názoru, by to dílko mohlo končit už tak v polovině, a stačilo by to bohatě! Von se do toho podle mně pan Hašek kapánek zamotal! Nabral si moc velkou porci a žádnej strom neroste až do nebe, jak se říká!

To máte přehršel ambic, svůdnej sen vo ultimátním životním díle, asi taky silnej hlad po mamónu a zbohatnutí, publicitě a vobdivu, že bude ten slavnej spisóvatel, a pak se to takhle vošklivě pokazilo, jako v tom Babylónu nebo kde, jak chtěli postavit tu vodvážnou věž až do nebes, a jak to dopadlo? Blbě! Jó, všichni jsme holt nicotný, a slunce zejtra ráno zase vyjde, ať už s náma, nebo bez nás! Nebude čekat, až mu milostivě nařídíme budík a dáme mu ouřední svolení! Svět se bude točit dál, a žádný zmařený sny ho nezajímaj, jen se jim vysměje, tý nekonečný naivitě, bezedný hlouposti, která tak nedílně patří k nám, věčně nezralejm lidskejm povahám!

Kdyby se to bejvalo stříhlo rychlejším tempem, mohlo se to ouspěšně dotáhnout do finiše, a čtenáři by dostali svůj vočekávanej konec knížky, co jim takhle byl navždycky vodepřenej, když nelítostně zasáhla vyšší moc! Vona tehdá holt ta felčarská péče eště nebyla na tak vysoký úrovni, ale vonemocnět se nevyplácí ani dneska, však víte, jak jsou nejčko krutě krouhnutý nemocenský, že se vobčas chodí do worku i s plnotučnou chřipajznou, a dobře se ví, proč je to nutný! Von po profitu lačnej továrník nebude věčně čekat, až se důkladně vyležíte, to byste taky mohl najít u svýho pracovního stolu cizího rozvalenýho frajéra, co si spokojeně upíjí kafe z vašeho vosobního hrníčku s Dilbertem, kterej dycky každýmu utřinosovi dobře poradí, jak přežít specifika korporátní kultury!

Máme sice všecky tydle špičkový nemocnice a voperační sály narvaný těma pípajícíma skříňkama, jak ukazujou na displéjích takový ty zubatý křivky, a když nemáte křivku, ale přímku, páč vaše tělo se rozhodlo pro věčnej vodpočinek, že jste ho moc huntoval, tak jste prostě tuhej, jako nikdo druhej, taky jsou tam chirurgové, školený vod pověstnýho primáře Sovy, a to vám byl ňákej formát, že by snad dokázali postavit zpátky na nohy i tejden rozčtvrcenýho nebožtíka, ale zase nám chyběj prachy! Vono dycky něco chybí, nikdy to není kompletní a dokonalý. To už je holt svět!

Navíc, kdo se s tím vším pak má číst, a co na to řeknou naše nebohý, kyselejma deštěma pilně zalejvaný lesy, když se musí vytisknout celejch šest set nebo kolik stránek textu? Ekológie dneska musí bejt, jináč to nejde! Abysme si taky měli čím zatopit, až jednou třeba přestane jít elektrika, páč dojdou ty nevobnóvitelný zdróje, jak psali tudle v novinách, že prej už jsme jako lidstvo naházeli půlku zeměkoule do kamen, a že je vůbec zázrak, že se nám ta durch vytěžená, provrtaná a zplundrovaná planéta eště nerozpadla pod nohama!

A každej slušnej vobčan sofort solární panél na střechu, ať to slunce trochu vymačkáme, né, že si tu bude jen tak svítit na vobloze, a nepřispívat k nejvyšším ekonómickejm zájmům státu, který jsou nad všecky galáxie a zelený mužíčky! Nikdo dneska nemůže bejt pasývní a netečnej ke společnýmu dílu ve znamení věčný udržitelnosti společenskýho vejvoje!

To mi připomíná toho kuliferdu, jak drze prodává kavkám pozemky na Měsíci, aby si tam asi mohli postavit hacijéndy, nebo co – to musí bejt určitě ňákej Libní křtěnej šikula, anebo jsou dneska lidi už ouplně vygumovaný z věčnýho vejrání do těch monitorů a smártfounů, jak na ně musíte šahat pěkně prstíčkem, páč vony si žádaj jemňoučký zacházení, a maj na sobě vobvykle logo nakousnutýho jabka, který je prej symbolem vysokýho společenskýho postavení!”

„Ale pan Hašek vašeho dědu zjevně znal. Je alespoň trochu podle skutečnosti?”

„Nó, píše se to tam! Minimálně se museli potkat! Je tam postava ňákýho Marka, jednoročního dobrovolníka, takovýho trochu intoše, dalšího přemoudřelýho vola, kterej věčně hledá skulinky v přísnejch služebních řádech, aby se vysmeknul z tíhy branný povinnosti, a kterým je nepochybně Hašek sám, von se tam moc pěkně vykreslil!

Ale esli se to takhle vodehrálo, nebo to bylo celý ňák víc zašmodrchaný, to nemůžu potvrdit, neznám vo tom nic bližšího! A fogy taky né. Jak jsem uváděl, moc se ani nevídali, jedině, když šlo vo ty proklatý aliménty! Natož pak, aby spolu vo takovejch hlubších věcech ňák konverzovali.

Halejte, a já vám teď něco bezvohledně prásknu, esli si to necháte jen pro sebe a nedáte to do ouředního zápisu, abych pak neměl doma polízanici, že jsem zase všecko vykecal!

Dyk von otec ani neví, kde má děda místo toho posledního vodpočinku! Věřili byste tomu? To jsou dneska povedený synáčkové, có? Je to smutný, že tam mýmu hrdinnýmu dědovi nikdo nenosí pugéty! Já bych to třeba vobstaral!

Ani nemluvím vo tom, páni důstojníci, že by se patřila čestná salva na státní outraty a ňákej dojímavej traurmarš, jako že má republika vopožděný uznání jeho zásluh, von už děda stejnak moc nikam nepospíchá, tak jí to drobný padesátiletý zpoždění milerád vodpustí! Co říkáte, bejt trochu uznalí k zapomenutejm hrdinům?

Co se tejče toho popisu… nó, já dědu vosobně neznal. Ale s tím chlastem to asi kapánek vodpovídající bylo! U nás ve famílii se totiž vodjakživa nasává jen rum, v né tak ouplně symbolickým množství, to nemá cenu tajit, to už je ouředně nahlášený i na Ministerstvu Zdravotnictví! Asi je to dědičný – někdo si už ve středověku nevodpovědně líznul a už se v tom vezem, celej rod!

Ale ňák veselej a žertovnej von děda zase nebyl, to né! Z neskrejvaně zaujatýho pohledu mýho otce je vykreslovanej hlavně jako moc špatnej rodič, což prej hodně prozrazuje vo charaktéru člověka, jak jsem někde četl! Takovej trochu svéráznej frajér, trochu podivín. Těžko se v tom vyznat!”

„Ale voják to musel být statečnej, souhlasíte? Píše se v jeho složce, že na tý svý velký misi za rukopisem byl dokonce zajatej!”

„Nó, todle mně taky dost zaráží! Fogy ho totiž líčívá spíš jako pouhýho flákače, věčně bez pořádný práce, co nic moc v životě nedotáhnul do konce, jen vzletný řeči a planý snění, ňáká vnitřní prázdnota asi! Dneska tady, zejtra zase jinde! Dyť mu i do tý vojenský složky napsali negatývní vosobnostní zhodnocení jako ‚nestálá, neklidná povaha‘!

Pokud teda nebudeme všecko svádět na to, že se vobjevil v tý knížce, myslím, že by dopadnul ouplně stejně, i bez veškerý tý pochybný publicity! Prostě vykořeněnej z týdle společnosti, vyřazenej a na vokraji, dobrovolně, páč nevidí smysl v tom pachtění se za hloupostma!

Asi, jako já! Přesně toho typu, jak vám lidi i rodiče pořád říkaj, nebo spíš láteřej: ‚Kdybys jen blbe trochu chtěl, kdes už dneska mohl bejt! V Mónaku by ti pikolíci votvírali dveře s tak hluboce ouslužnejma poklónama, že by skoro nosama drcli vo zem!‘

Ale vy neděláte nic, páč k tomu máte asi ňáký svý vyšší důvody, nebo čekáte na ňáký vosudový prozření, znamení, abyste poznal, kam vyrazit! Ale vono ňák pořád nepřichází, a vy jen bloudíte v kruhu! Tak běžej roky, stárnete, vaše možnosti dávno zabraly jiný a vpřed se nelítostně derou mladý, kterejm dycky patří svět… jó, a to je vokamžik dospělosti, když vám dojde, že asi v životě nebudete nikým, a zbyde po vás jednou akorát tak do dna vyžahnutá flaška!

Žádnej slavnej sportovec, hérec, podnikatel, voják – nikdo! Pak už se jedině pokusit, bejt šťastnej, a urvat z toho daru života třeba ňáký to potěšení! Naučit se nic neřešit, a všemu se akorát tak smát! Pak přijde nádhernej život i bez prachů a ouspěchu!

Teda, prej! Tvrděj to různý východní mudrcové, ale jim se to řekne, zalezlejm někde v horách v klášteře! Já bych je chtěl vidět, jak dlouho by vodolávali všem těm konzumním potěšením v každým hypermárketu před Vánocema, kdy slušnej člověk prostě září sváteční náladou, sjíždí kolédy a hrdě před sebou táhne narvanej nákupní košík, dyk má důležitou bojovou misi, aby vobdaroval sebe i svý blízký, třeba i na dluh, nešetří, ctí klasický tradice, je totiž pevná součást postmoderní společnosti, a státní ekonómika ty outraty a daně moc potřebuje! Kdo nežere a škudlí, škodí růstu státu!

Když si tudle někdo písemně stěžoval až na nejvyšší místa, že každej Štědrej večír dávaj v bedně Tři voříšky pro Popélku, a je to už nuda, tak mu prej samotnej Ministr Financí vodepsal, že dívat se na tu pohádku je věc vyššího zájmu, páč inzerenti potřebujou víc kšeftů, a státní kasa zase jejich daně, takže dostat si jejich láskyplný reklamní vzkazy do hlavy, abyste jako věděl, co správně kaufnout, je až vobčanská povinnost!

Nó ale to dědovo zajetí, to muselo bejt teda vostrý! Předpokládám, že tam na tý tajný misi musel bejt bez mundúru, a dost reálně mu teda jako špiónovi hrozila popravčí četa, že jó?

Brrr! To vobdivuju, že to dal! Vocitnout se někde na Sibiři zavřenej, hluboko v nepřátelským ouzemí! Né, jako že jsou kolem vás v zákopu vaši věrný bojový druhové, a máte se vo koho vopřít, když spustí nepřátelská kanonáda a pitomej šrapnel vám sebere všecky sny! Děda tam byl dočista sám!

A kdyby ho dostali, tak tady vlastně ani nestojím, páč vůbec nevzniknu! Nejen stát, ale i já si ho musím za tu statečnost vážit, nó né?

Víte, a to je možná jeden z kapitálních důvodů, proč jsem dneska tady! Byl asi rozporuplnej, uznávám, ale minimálně jedenkrát to byl hrdina, a ať se mi kdokoliv vodváží říct do tědle mejch vočí, že né! Rovnou dám dotyčnýmu přes držku!

Věřil v naši slovanskou věc, když použiju dobový názvosloví, a byl připravenej za ni položit i to nejcennější, co měl: vlastní život! Vlastně i to jediný, co kdy měl! Dyk to má i ve spisu, ten slavnej dopis, jak psal velení ‚Český Družiny‘, že by se chtěl taky zapojit do národního ousilí, a vodpověděli mu srdečně, jak si jeho poctivýho nadšení vážej, jen si to sami přečtěte! Dělal to pro nás všecky, pro naši krásnou zemi… teda, někdy, a už jen někde!”

„O tom není pochyb, Švejku, že to byl hrdina! Jak vás tak poslouchám, tak spolu máte něco společnýho, nemyslíte?”

„Vobávám se, že asi jó! Nebo je jen čirá náhoda, že jsem taky kapánek… svéráznej? Ale vo Armádě jsem nikdy ani neuvažoval, a naštěstí ani nebyla žádná válka, která by mě tam proti mý vůli zatáhla! A jako hrdina se taky necejtím! Spíš jako taková malá krysička, co sice přežije, vona totiž ví, kde jsou ty správný skrejše, ale ten život je kapánek prázdnej, páč v něm nenašla vyšší smysl!”

„Rodina? Kariéra? Honba za penězi? Nic?”

„Právě, že vůbec nic z toho vyjmenovanýho! A to je průser! Mně baví jen to toulání, flákání, čumění do blba, hlavně mít klid, nic a nikam nemuset, vobčas ňáká dobrá muzika, film, hezká chvilka s mojí holkou… nó, a taky pívo!

Ale nemyslete si, že jsem nehledal! Připadám si, že jsem snad už musel projít celej širej svět, a jediná smysluplná vodpověď, co jsem na tom snad stoletým vandru naleznul, byla, že všecko bejvá až moc komplikovaný! A takovejm nebezpečnejm věcem se důsledně vyhejbám! Tak mi holt zbejvá jen to živoření a neradostný vokamžiky v tý hrozně dlouhatánský frontě na pracáku, když je už zase prej ta recese a fleky nejsou!

Si říkám, halejte… esli vůbec není ta hrozná ‚krize‘ ňák moc, nezdravě často? Děda trpěl pod její knutou, a já jsem na tom ouplně stejnák! Vona se asi ta histórie pořád vopakuje, a lidi se furt né a né poučit!

Jsem si jako malej naivně myslel, že toudlenc dobou už budem jako všici kliďánko korzovat po tý planetě Marsu, ouplně běžně, asi jako si dneska špacírujem někde po Příkopech v neděli vodpoledne, a vidíte! Celej ten voslavovanej technickej pokrok stejně ňák nezařídí, aby byly pořádný slušný ďolíky, když je jeden moc potřebnej!”

„Oceňuju vaší upřímnost. Takže vy ve svojí cestě, ve svým životě, nevidíte žádný vyšší smysl?”

„Nó… někdy snad i jó! Ale to jsou vám jen takový pomíjivý vokamžiky, kdy mám chvíli pocit, že ouplně přesně vím, co bych měl vykonat a jak žít, kam kráčet, směřovat, ale nejpozdějc druhej den už jsem zase v tý původní létargii, že je všecko k ničemu, a vodkráčím radějc na bezbolestný pivko, který mi připadá smysluplnější, než se nimrat v tý ounavný změti pocitů, užírat se věčnejma pochybnostma…

A takhle ňák hladce plynou ty zmařený roky! Ale já si nestěžuju! A kdoví, třeba je v tom všem skrytej ňákej ten vyšší smysl a to vopravdu velikánský v životě mě eště čeká? Nevzdávám to! Některý sny už si splním těžko, ale jiný mi připadaj pořád docela možný!

Třeba zrovinka ten moc hezounkej vo tom, jak si s rukama dozádu kráčím v námořnický čapce po mólu v tom zlatavým, nablyštěným Mónaku, mezi všema těma krásnejma zářivejma vypulírovanejma jachtama, ze kterejch mi jedna taky voddaně řiká ‚pane‘, a místní cudný aristókratický paničky, voháknutý u toho věhlasnýho Dióra, to tam máte jak u nás tepláky, mě uctivě zdravěj hlubokejma poklonama, jako dobrýho souseda, co by si s ním klidně daly říct, možná by si ho i nastálo nastěhovaly do svýho vyšňóřenýho barokního zámku, a vodhodlaně ho požádaly vo ten posvátnej slib manželskej, aby se tydle dva naše respektovaný, tradicema zdobený šlechtický ródy pokrevně spojily, naše grunty utěšeně rostly a léna bobtnaly!

Dneska mě zdravěj akorát báby v Libni, a to né moc uctivě, ale to se změní, a brzo, to vám povídám, ba i vodpřísáhnu! Cejtím, že se věci brzo zásadně změněj, a stanu se vejznamnou součástí dějin!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com