Co spáchal Viking

„Já se vám přiznám, Švejku, i když jste můj podřízenej a tohle je osobnější věc – tahle Elisabeth, ta se mi opravdu líbila! Snad nikdy jsem nepoznal nikoho, s kým bych si tak rozuměl. Ten její plně taktickej přístup… mohla by bejt skvělej generál!” svěřil se nadporučík v kavárně za rohem, kde se usadili, a ke Švejkově lítosti tam neměli točené pivo. Musel vzít zavděk lahváčem, což přijal s velkou rozmrzelostí.

„Nikdy bych nečekal, že s někým odsud budu mít cokoliv společnýho,” pokračoval důstojník. „A najednou s úžasem vidím, že s ní, potažmo s tímhle pochybným byznysem, toho mám společnýho spoustu! Minimálně se řídíme podle podobnejch precizních pravidel!

Nikdy jsem snad žádnou ženskou neposlouchal s takovým zájmem! Škoda, že nejsem o pár let starší, a nejsem ten ‚král‘, na kterého ona zjevně čeká – opravdu bych se o ni bez váhání ucházel! Ona nedělá tu chybu, jako domnělá královna bálu. Ona to nepokazí. Obdivuju jí!

Nyní už plně chápu, co tím Dimitrij myslel, že je jí vděčný, že ho alespoň vyslechla. Tohle je královna na šachovnici! Jedna z mála svého druhu,” vyznal se nadporučík.

„Tak mě napadá, pane obrlajtnant… když spolu toho máte tolik společnýho, nebo potažmo vona s Armádou, a splňuje ty žádaný předpoklady, neměli bysme ji zkusit přemluvit, aby se dala k nám? Byla by nespornej asset, a to je přece i naše mise, získávat je! Je to ženská, který nám naše kolegyně Denisa vyzdvihává, a je silná, má nespornej potenciál, i unikátní praxi! Neměli bysme to teda prubnout? Přece ji nenecháme vodejít!” kul Švejk železo.

„Myslím, že zkusit bychom to s ní určitě měli! Taky si před ní asi klekneme na kolena, jako Dimitrij! A budeme taky přesně vědět, proč to děláme! Jenže jsme proti ní nicky, a když z nás nevycítí tu esenci síly, dopadneme úplně stejně, jako on! Můžeme za ní poslat jedině ‚krále‘, aby ji přesvědčil! Ale toho asi nemáme v týmu k dispozici,” konstatoval nadporučík poněkud zklesle.

„Nebo taky královnu – naší kolegyni Denisu! Ta by ji dokázala přesvědčit, tím jsem si jistej! Myslím, že máme v merku novou operaci!” liboval si Švejk. „Prachy jí nabízet nemusíme, stačí, když jí zalepíme voči pořádnou vejzvou, a prací pro vznešený oukoly vyššího zájmu! Jak by tomu mohla vodolat? Dyk už ji ty gambléři samotnou nemůžou bavit, je to furt dokola! Přídou, vona je prokoukne, a voni prohrajou! A my bysme jí nabídli mnohem pestřejší svět, ve kterým by se mohla uplatnit, posunout se někam kariérně dál!”

„To je dobrá úvaha! Až moc dobrá. Jak jsme o tom mluvili, Švejku, kolik tady bylo podivných náhod, co se Denisy týče – nebylo to tak, že nás sem nasměrovala, aby se dostala k týhle ‚královně‘ na dostřel? Abysme byli něco jako předvoj, otevření hry? Nemuselo nakonec vůbec jít o starostu, ale o tuhle Elisabeth! Od počátku.”

„Teda pane obrlajtnant, vy jste ale hlava! I takhle v sobotu, když prostej lid dávno pustil práci k vodě! Ale jak mohla Denisa vědět, že jsme tu byli, a že Elisabeth existuje? My to do dnešního rána přece jen matně tušili, ale viděli jsme ji až teďka!”

„Musela nás nějak sledovat, nebo ne ona, ale někdo jinej. Někdo musel přesně vidět, co jsme viděli my, a když viděl ten potenciál v tomhle assetu, šel do toho naplno! Jinak si to nedokážu vysvětlit. Jako kdyby se někdo díval na svět našima očima!”

„Někdo kolem nás je až moc chytrej a šikovnej, pane obrlajtnant!” souhlasil Švejk. „Hejbá věcma vokolo nás, jak se mu, nebo jí, zlíbí. Je to trochu znepokojivý! Připadám si, jak ten pěšec na šachovnici. Přitom byla úplná náhoda, že jsem znal Dimitrije, a napadlo mě, že by pro nás něco mohl mít!”

„Řekněte pravdu, Švejku – opravdu to byla náhoda? Neřekl vám někdo, že zrovna sem máme jít, za Dimitrijem? Přijde mi to divný, víte!”

„Přísahám, pane nadporučíku, že to byl jen můj vlastní nápad! Jak říkám, znám ho z minulosti, potkali jsme se někdy, počkejte, v létě 2010 na tý Štvanici! A byla to vopravdu čistá náhoda! Byl jsem tehdá taky už pěkně vykropenej, přiznávám.

Co si vzpomínám, po ňákým vydařeným tahu někoho z naší bandy napadlo, že se eště přesunem na tudle věhlasnou dýzu, abysme se jako bavili dál, znáte to: ‚Život je krátkej, tak proč ho prochrápat‘, a podobný silácký vopilecký řeči typu: ‚Po nás potopa‘, kterejch litujete hned zejtra, a ve velkým, páč vás bolí hlava, jako kdybyste ji měl plnou střepů, šrajtofle ouplně vybílená, že nemáte ani na suchej rohlík, a zapřísaháváte se, asi tak už postý v životě, že vopravdu už nikdy nebudete pít!

Mám ale takovej zvyk, ukládat si všecky lidi, co potkám, jako assety, kdybych je náhodou v budoucnu potřeboval. Von svět je malej, že jó! Takže jsem pak projížděl seznam, kdo by nám jako mohl pomoct, a napadl mě von. Nikdo mi s tím nepomáhal, ani neradil! Nebylo to tak, že bych našel někde v kapse tajemnej lístek, naškrábanej něžnou ženskou ručkou, kde by stálo: ‚Dimitrij z diskotéky může pomoct, běž za ním, blbe!‘

Spíš to na mně působí, že někdo chytrej kolem nás vokamžitě umí rozpoznat kvalitu. My to zjistili až dnes ráno – někdo jinej to musel vědět mnohem dřív, vo celý dny dřív!”

„Shodneme se ale na tom, že Denisa se nesporně ujala velení! To nemá cenu popírat. Otázka leží, předat jí velení i prakticky? Nebylo by to moc rychlý? Nemá přece žádný zásluhy, jen tu svou tajemnou auru! Nevyklidili bysme jí bitevní pole o kompetence moc rychle? Na druhou stranu je dost ubohý, abych si já před ní hrál na nadřízenýho, když tahá za nitky ona!”

„Možná, že to tak přesně chce, pane obrlajtnant! Zůstat vzádu, popírat svůj pravej vejznam! Je to docela rozumnej přístup. Vždyť se podívejte, jak skromně se tváří, jak je nenápadná. Je chytrá! Ta nás vobá snadno převeze!”

„Hm, a já budu nakonec dělat šaška místo vás, Švejku!” povzdychl si nadporučík.

„Jsme jen pěšáci, pane obrlajtnant! Smiřme se s tím! I když takovej vývoj jsem teda vůbec nečekal!” podivoval se Švejk.

„Příště každopadně vede poradu,” připomněl důstojník. „Začne se naostro s věcma, který jsme doteďka shromáždili. Jsou to myslím čtyři operace, teda s touhle Elisabeth.”

„Slušně se nám to rýsuje!” mnul si Švejk ruce. „Každej přiložíme pilně ruce ke společnýmu dílu, a naše veliký plány se podařej! I když ani to dycky nepomůže. Vobčas je marná i lásky snaha! Ale jak se říká, i cesta je cíl!

U nás v Libni žil jeden starej ajznbóňák, ňákej Votýpka. Von vodešel někdy v roce 1993. A věřil byste, pane obrlajtnant, že až do svýho posledního dne chodil na ‚svoje‘ nádraží, na Masaryčku? Fakt skoro každej den, co mu dovolilo zdravíčko! Dycky jste ho tam mohl najít na třetím peróně, jak na někoho jakoby čeká, nebo někoho vyhlíží!”

„Tak to musel bejt asi s tím nádražím dost spjatej,” upil nadporučík kávu.

„Byl, i s tím třetím nástupištěm, to mi věřte! Tam se totiž 8. května 1945 stala událost, u který přímo byl, jako vočitej svědek, a na kterou nemohl nikdy zapomenout! Von, tendle Votýpka, to byl ryzí voják! Do konce života na vartě za svý padlý druhy, do svýho posledního dne!

Čtyřiačtyřicet jich tam prej tenkrát padlo! A von byl u toho! Přežil jen proto, že měl na sobě voblečenou jako tu nádražáckou uniformu, a nepřátelé ho potřebovali, aby mohli ustupovat na Západ. Jiný, ouplně náhodný lidi, tam prej pochytali v okolí, i na Flórenci, esli to nejsou taky povstalci, a u třetího perónu, kde byla kdysi vejtopna pro lokomotývy… víte asi, co myslím! Byli tam i ňáký dva klucí, co jim bylo patnáct šestnáct, pikolíci z nádražní restaurace. To prej Votýpku vzalo ouplně nejvíc!

Jezděj přes to místo dodneška vlaky. Byli tam lidi různejch národností, povstalci i ouplně nevinný, nezúčastněný, co chtěli už jen přežít do vokamžiku toho vymodlenýho míru! Byl poslední den války! Pár hodin zbejvalo.

Bránilo se to nádraží, to víte, strategickej bod v každý válce, aby jako nepřátelé nemohli postupovat dál do centra Prahy. Udrželi ho dlouho, ta směska nádražáků, partyzánů, co přišli na pomoc, i normálních vobčanů, dobrovolníků z ulice! Ale pak vobráncům došla munice, navíc protivník měl prej dva tanky a leteckou podporu z ruzyňskýho letiště. Byli vobklíčený přesilou! Tak schovali zbraně a zkusili se rozptýlit do vokolí, utýct. Co se dalo dělat jinýho? Ale nepřítel neměl žádný slitování!

Byl tam prej hlavní z těch nepřátel, kterej určoval, kdo bude žít, a kdo né! Vybíral si! Votýpka mu říkal ‚Viking‘, páč měl na rukávu označení týdle jednotky! Tak pětatřicet let, vysokej… Nemohl prej jeho tvář do konce života zapomenout!

A tak pořád chodil na ten vosudovej perón a číhal tam, že třeba esli ten dotyčnej nepojede přes Prahu mezinárodním rychlíkem, že ho pozná a vytáhne ho z vlaku a učiní spravedlnosti zadost, páč tendle čin prej zůstal bez viníka a potrestání. Nikdy se nepodařilo zjistit, jak se ten komandýr jmenoval! Nenašli ho, zmizel jim v tom poválečným zmatku. A tak zbyli jen svědkové, jako Votýpka, co chtěli svou spravedlnost!”

„A dostali jí nakonec?”

„Né, bohužel. Pořád jich ubejvalo, těch svědků, vodcházeli během let do důchodu i na věčnost, vzpomínky bledly. Myslím, že nakonec zůstal z původní party snad ouplně sám, když šel v roce 1989 definitivně do vejslužby. Přesluhoval, chodil tam ještě vypomáhat, jako brigádník.

Rozumíte, poslední voják, poslední svědek! Ale spravedlnosti se bohužel nedočkal.”

„Druhá věc je, a o ní se dodneška diskutuje, zda bylo to Pražský povstání správný zahájit, nebo ne. Předpokládám, Švejku, že na tuto problematiku jistě máte svůj názor?”

„Tak vona má hlavně hodně ouhlů pohledu a jednoduchá vodpověď na ni neexistuje, tak se vo to ani nepokusím! Ale z hlediska nás vobyčejnejch lidí, nebo chcete-li plebsu, to určitě správný bylo, že lidi měli aspoň chvíli pocit, že to maj ve svejch rukou, namísto aby někdo zase určil jejich vosud škrtem péra někde v Mnichově!

To si lid asi zasloužil, cejtit se jako tvůrce dějin, aspoň chvíli, po letech čekání a oustrků! To se mu vobčas takhle dopřeje, aby si lid připadal vejznamnej, přitom zanedlouho už votěže zase přeberou rozličný hyény a profesionální politici, a lid se zase vyžene z ulic pěkně do kanclů a škol, aby zařezával v práci, vytvářel ekonómický hodnoty, a nepletl se do věcí, na který nemá ani kvalifikaci, ani vzdělání, ani mandát!

To už je holt takovej kolorit dějin! Dycky to tak bylo, dycky bude! Ale i lid musí dostat svý, jednou za pár desítek let. Pár dnů vopojení a svobody… a pak se pěkně přitáhne uzda! A vo celý jedný generaci se pak může říkat, že byla u toho, že je vodpovědná!

Z vojenskýho hlediska musel ale mít boj v zástavbě, natož historickým centru Prahy, fatální následky. To jako koho napadlo, že se bude střílet zrovna kolem Vorlóje? Pak se nepříteli vyčítá, že zapálil barbarsky Staroměstskou radnici, ale když tam byli zalezlí naši frajéři s kulométem a flintama, tak se z radnice stal legitýmní cíl pro zápalný granáty těch tanků. Měla se udělat ňáká dohoda mezi povstalcema a nepřítelem, že se centru vyhnou, a rozdat si to někde v pólích, aby se uchránily kulturní hodnoty!”

„Vy jste ale opravdu pitomec, Švejku.”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com