Další přemoudřelej vůl

Druhý den ráno se Švejk přesně v 9.00 hlásil v nadporučíkově kanceláři, a bylo od jeho prvních slov vidět, že vzal svou úlohu pobočníka nad očekávání vážně.

„Tak spusťte, Švejku,” vybídl ho nadřízený komisně, zatímco si připravil tužku a papír na případné poznámky.

„V první řadě jeden nutnej vorganizační detail, pane obrlajtnant! Vy jste uváděl, že kolegyně Dvořáková bude přes ty média, ale mně to nepřijde ouplně dostatečný! Kolik je jí, dvacet čtyři, pět? Ví ouplný kulový, dyk spousta těch zásadních věcí se vodehrála už v době předinternetový a kromě lidskejch vzpomínek na ně nejsou žádný dostupný zdroje!

Vona sice může mít v hlavě ňákou hezkou líbivou teórii ze školy, ale my potřebujeme ňákýho vostřílenýho profesionála, expérta, kterej ví vo věci ouplně všecko, jak funguje! Kdo má hlavně praxi, a vidí do toho mediálního světa co nejhloubějc, páč se v něm pohybuje už nejlíp tak dvacet dlouhejch let, a byl vosobně u velkejch dějinnejch událostí, co hejbaly toudle zemí! Ví teda, kde se co šustne, a jak zařídit i ty nejchoulostivější věci, který se tejkaj našich zájmů! Já tvrdím, a ve vší vážnosti, že náš základní mocenskej asset, kterej si musíme vokamžitě vobstarat, musí bejt mediální povahy – bez něj se nepohnem dál!”

„Může bejt,” uznal nadporučík ty pádné argumenty. „Ale jedině, jako externí konzultant, držet si ho pěkně daleko od těla! Přece si sem nemůžeme nasadit nějakýho investigativce, to bysme to mohli rovnou zabalit, až by zjistil, co tu kutíme! Napadá vás někdo vhodnej, Švejku?”

„V celý naší krásný zemi je jen jedinej člověk, kterej by nám mohl pomoct, pane obrlajtnant! Je to ten nechvalně proslulej Miloš Navrátil, však jste vo něm taky určitě slyšel, ten svéráznej bulvární pisálek, šéfredaktor toho hroznýho plátku ‚Těžká pomluva‘, jak se s ním teď zrovna Vondráčková zase soudí vo šest melounů za nactiutrhání, páč se vo ní napsalo, že má plnej barák nevkusu a outfity laciný, jak vod kolotoče!

Von tendle kluk má ale respekt, že se s tím jako nikdy nepáře a říká ctěnýmu čtenářstvu věci ouplně narovinu! Nešetří nikoho, ani ty největší domnělý celebrity! A to lidi voceňujou, takovou nevídanou upřímnost, když je jinak svět těch celebritek spíš samý předstírání a faleš!”

„Nemáte horečku, Švejku?” pohoršil se nadporučík nad tím nápadem. „Pokud vím, tenhle frajer nedodržuje absolutně žádný pravidla, a vojně se taky obloukem vyhnul! Je to jen další zbabělec! Dobře, nejsme žádný celebrity, co by ho mohly zajímat, ale co ho zadrží, pokud se rozhodne, jen tak pro legraci napsat o našem malým, tajným branným projektu?

Anebo si naivně myslíte, že nám bude pouštět kritický informace jen tak, aniž by se zajímal, k čemu nám jako jsou, co máme za zvláštní úkoly? Že mu zalepíte pusu prachama, kterých stejně moc na rozdávání nemáme, a on dál už nebude nic řešit, jen pilně pracovat v našem zájmu, jako včelička? To se mi fakt nezdá, na pohádky už nevěřím! Nebo se s ním plánujete kamarádit u piva, a bejt jeho informátor?”

„Pochopitelně, že bysme při tomdle manévru museli bejt moc vopatrný, pane obrlajtnant! Ale důležitý je, že víme, kam se s důvěrou vobrátit! Detaily bysme eště promysleli, společně s kolegyní Dvořákovou, když je teda ta vodbórnice! Vona možná bude vědět, co s tím, a jak se tomudle frajérovi dostat pod kůži!

A že nebyl na vojně? Když začne pomáhat, stejně jako my, ušlechtilejm záležitostem vyššího zájmu, může tu pohanu zbabělosti konečně smejt a dostane se mu vodpuštění vyšších míst! Teda možná, když budou velkorysý! Buďte přece trochu tolerantní k lidskejm chybám! Copak jste nikdy sám žádnou neudělal, a dycky byl jen statečnej a vodhodlanej? Někdo se prostě vojákem nenarodil, ale umí jiný věci, který Armádě můžou taky moc prospět!”

„Sám jste říkal, Švejku, že bysme Dvořákovou neměli podceňovat! Navrhuju, nechat tuhle otázku otevřenou, než zjistíme, jaký jsou její možnosti. Ale uznávám, že tenhle Navrátil by mohl bejt náramně nápomocnej, pokud by teda vzorně spolupracoval! Pak mu možná jednou odpustím jeho prohřešky a nedostatek vojenskýho ducha, a vám taky, abyste viděl, že nejsem velitel nelida!”

„Dohodnuto, pane nadporučíku! To je správnej komandýrskej přístup, hledat v lidech hlavně to dobrý! A já si její znalosti a schopnosti sám votestuju. Pokavad prokáže, že je dobrá, další postup stanovíme podle jejích inštrukcí. Ve vopačným případě ale sofort vyplňuju žádost vo její promptní vodstranění z tělesa našeho elitního outvaru, a dodání vhodný náhrady z vojenskejch záloh!” odsouhlasil Švejk.

„Co mě zajímá, jsou ty vaše včerejší sebevědomý hlášky o zjednodušení teorie PSYOPS,” připomněl Lukeš. „Tak se konečně předveďte, Švejku, doslova hořím zvědavostí na vaše domnělý moudra, ani dospat jsem skoro nemohl!

Jen doufám, že jste včera nechlastal, a jste ve vynikající duševní formě, protože tohle mi budete muset moc názorně vysvětlit! Jako pro blbý, ano?”

„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že včéra jsem vychlast… zkonzumoval pouze maličkou flaštičku švédskejch kapek, abych byl jako dokonale zdravej a mohl spolehlivě plnil náročný služební úkoly, který mi vy, jako prodloužená ruka nejvyššího velení, vodpovědně zadáváte!

Netuším, co do toho lektvaru dávaj za kouzelný bylinky, ale měl jsem pak večer vošklivý mžitky před očima, a viděl jsem moc podivný vobrázky, když jsem se pokoušel usnout! Přitom na vobalu nepsali nic vo tom, že pokavad si dáte vo trochu víc, přirozeně ve vznešeným zájmu velkýho zdravíčka, tak se budou dít takovýdle nečekaný věci! Ale vona to byla spíš sranda, takový drobný rozptýlení z každodenní pivní nebo rumový rutiny!”

„Vidíte, Švejku, že ten proklatej chlast vás přivádí vždycky jen do úzkejch! Nechcete s tím radši už přestat, člověče nešťastná, a začít pít vodu, jako normální lidi? Ale k věci, nemáme celej den na líčení vašich opileckejch eskapád!”

„Rozkaz, pane obrlajtnant! Budu dneska teda vosobně přednášet! Je to pro mě moc vejznamnej životní vokamžik, co bych vám vykládal! Dycky jsem cejtil, že mám na mnohem víc, a jednou se ta pravda musela vyjevit! Nó, a je to tady!” zalichotil si Švejk a s rozhodností se postavil, jako kdyby měl mluvit k celému auditoriu přísných bělovlasých vědátorů, co mu neodpustí jedinou drobnou chybičku v argumentaci a logickém uvažování.

„Když jsem se podrobně zajímal vo to, jak věci fungujou,” začal Švejk se svou odvážnou teorií, „narazil jsem na pár moc zajímavejch pojmů, výstižnejch definic. Konkrétně na tři, který mi připadaj dočista klíčový k našim specifickejm záležitostem!

Jak jste tu včéra použil to moc hezký přirovnání k vejznamu prvního bodu, návsi v Kotěhůlkách, potažmo tomu konzumu, ve kterým je dobrý začít naši epickou bojovou anabázi, tak si myslím, že pokavaď vovládneme a v plný míře pochopíme tydlecty tři pojmy, budeme perfektně vybavený pro další tahy! Dokonce bych řekl, že bez týdle, povězme teoretický fáze, se nikam nedostanem! Prostě tady ležej tři klíče ke všemu, i vodhalení pravdy vo světě!”

„Na tom něco je, Švejku. Dál!”

„Vono se taky hodí, pane obrlajtnant, že tydle tři pojmy jsou seřazený v jakoby pyramýdě, prostě v pevně daným vztahu, jeden vychází z druhýho! Je to i moc hezky názorný!

Ouplně nahóře, a teď se cejtím dost slavnostně, když to slovo vyslovím, je… elita! Nemyslím teda konkrétní lidi, ale elita jako množina, skupina! Elita realizuje moc, aby byla zachovaná stabilita systému. Aby elita mohla realizovat moc, musí vodložit slabost, která se nazejvá lítost a milosrdenství!”

„Teda, Švejku? Nestanete vy se ještě na starý kolena intelektuálem? Na Karlově univerzitě by o vás určitě měli hlubokej zájem, mají tam prej akutní nedostatek přemoudřelejch volů! Jen se příští rok přihlašte ke studiu Filozofie, tam byste dokonale zapadnul! Ale seřadil jste to docela výstižně! Slyšel jste někdy jméno Vilfredo Pareto?”

„Myslíte toho Taliána, pane obrlajtnant? Nó jasně, dyť tendle frajer je s teórií elit náramně spřízněnej! A to jeho dělení elit na lvy a lišky, to je móc poučný! Já mám rád zviřátka, a taková lištička je moc chytrá! Bylo by ták hezký a prospěšný, moct si ji vochočit! Chodila by se mnou voddaně po světě, a až bych třeba netušil, jak se správně takticky rozhodnout, voptal bych se jí na radu, vona by byla jistě velkou ideovou voporou!

Možná by byla dokonce i kouzelná, a jednou by se mi proměnila v tu krásnou princeznu, pokavaď bych na ni byl hodnej, hladil ji po její bystrý hlavičce, dával jí do mističky krmení i vodu v dostatečným množství, a česal jí pěkně heboučkej kožíšek! Pak bysme se vzali, prostě jako v pohádce, vo koruny by nouze nebyla, a stal bych se konečně tamtou elitní evropskou aristokracií, jak si možná zasloužím, když sám pocházím z tak vejznamnýho rodu, nó né?”

„No počkejte ještě s těmi pohádkami a kouzelnými liškami, Švejku! Tohle všechno je moc zajímavý a líbivý, ale co z toho pro nás vyplývá prakticky? Nejsme tu na hraní se slovíčkama a planý filozofování! Bude se muset jít brzo do akce, do boje, tam ven, mimo tenhle náš pohodlnej kancl, a to už půjde do tuhýho!”

„Znamená to, že se musíme stát elitou, pane obrlajtnant! Uvažovat jako elita, chovat se jako elita, a bejt stejně nelítostný v dosahování našich vysokejch cílů, jako elita! Jinak prohrajem! Proto bych navrhoval, aby se tu vokamžitě vyhlásily vysoký pokuty za jakýkoliv poraženecký řeči, dyk to je na frontě taky jeden z nejhorších prohřešků, né? Vybranej vobnos se dá do společný kasy, a pak si v rámci tužení kolektývu dáme pořádnej gáblík!”

„No, Švejku, umíte překvapit! A vy se jako elita cítíte, když jste nesporně plebs? Neříkal někdo z těch vašich mudrců, že elitou se člověk stane ponejvíce narozením či sňatkem, prostě z titulu určitý predurčenosti, rodinnejch či společenskejch vazeb? Pro normálního člověka ty dveře nejsou moc otevřený! Protože i většina z těch, co si připadaj jako králové, jsou ve skutečnosti stejně jen podřadný pěšáci na šachovnici mocných!”

„Tydle pevný pravidla si pochopitelně uvědomuju, pane obrlajtnant, a velice dobře! Když se na to ale dívám prakticky, jsou tu reálný místa, kde se dělení na vovládající a vovládaný praktikuje ouplně do dousledku! Uvažuju tak, že kdybysme na jedno takový zvláštní, magický místo cejleně zašli, a pokecali s těma nahóře, určitě bysme získali na věc správnej náhled, kterej by nás široce inšpiroval! Načichli bysme těma přínosnejma vědómostma, a teórie by přestala bejt jen pouhou teorií, možná by dokázala přejít do žádoucí praxe, kterou potřebujem realizovat, abysme to někam dotáhli!”

„Slyšet zrovna od vás, notorickýho blba, že údajně uvažujete, to je úplně spirituální zážitek, to vám tedy povím! V každém případě, prospěšnost takový exkurze by byla nepochybná. A kde je takový místo konkrétně?” zajímal se ředitel.

„Nó, pane obrlajtnant, todle bude asi trochu problém,” ošíval se Švejk. „Vony se tydle speciální, vojedinělý znalosti a vědomosti nerozdávaj někde na rohu, ve stánku s novinama, ani v ňáký encyklopédii, co napsal ňákej votitulovanej hlavoun někde ve študovně, to dá rozum! Je potřeba vosobně zabrousit na zvláštní místa, který jsou, řekněme, kapánek kontrovérzní, a nemusely by sednout každýmu, třeba ňáký, ehm… fórovější povaze!”

Nadporučík se zděsil. „Vy asi myslíte něco horšího, než hospodu, Švejku…?”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com