Dejte mi papír se štemplem!

Když Švejk vpochodoval do místnosti, ke svému nejvyššímu úžasu shledal, že se tam, oproti jeho skromným očekáváním, nachází kolem dlouhého jednacího stolu snad deset uniforem, a všichni zúčastnění se tvářili docela vážně! Jediná přítomná žena povstala, a oficiálně ho přivítala.

„Pane Švejku, sešli jsme se tu dnes kvůli projednání vaší žádosti, k tomu je však potřeba doplnit nějaké informace a svědectví. Bylo by možné, kdybyste nám k věci sdělil potřebné skutečnosti, pokud jsou vám známy?”

„Nó, můžu se vo to ze všech mejch skromnejch sil pokusit! Esli teda budu znát ňáký ty přesný vodpovědi, abych vaší ctěnou komisi neuved v ňákej vomyl, dyk to se nevyplácí! Ouřední jednání, to je vážná věc, a žádá se pro něj náramná přesnost, aby nedošlo k ňákýmu nešťastnýmu nedorozumění s vosudovejma následkama! Takže esli žádáte, abych dneska vodhodlaně a pravdivě svědčil, tak jsem vám k dispozici, panstvo!

Jó, a budete si přát i přísahu na ňákou tu posvátnou knížku, jako že mluvím čistou pravdu? Viděl jsem to v jednom moc hezkým filmu! Šlo vo vážný vobvinění z cizoložství, a svědčil pan farář, pro kterýho to byla moc tuhá zkouška duchovní vejdrže!

Měl podržet padlou vovečku, která zhřešila, ale to by musel zalhat? Anebo posloužit spravedlnosti, ale poslat tím nebohou ženštinu do temný šatlavy? Von si ouplně správně vybral to první, s tím, že mu paninka musí vo tom hřejchu moc podrobně vyprávět, aby jí mohl podat oučinný rozhřešení,” odvětil Švejk.

„Výborně,” odpověděl předsedající důstojník kolem padesáti let věku. „Já jsem plukovník Tejc, velitel odboru komunikace. Jestli dovolíte, pane Švejku, zanechme nyní oficialit a formalit, a budeme mluvit úplně normálně, ano?”

„To mi jde ouplně ze všeho nejlíp, pane plukovníku!” oddechl si Švejk. „Bez všech těch módních načančanejch kudrlinek a složitejch řečnickejch vobratů, jako používaj učenci z Karlový Univérzity, prostě jak mi ten můj tupej zobák narost!

Esli teda s pochopením vodpustíte mý kapánek neučesaný vyjadřování! To víte, u nás v Libni máme takový né ouplně spisovný nářečí bejvalý dělnický periférie, kde se vodjakživa shromažďovaly oupadkový, dekadentní jevy, to se píše v každým šestákovým románu, takže i ušlechtilej státní jazyk u nás dost trpí, jako mnohý další věci, dlužno dodat! Třeba nevinnost!

Vono je to nářečí taky hodně říznutý lidovejma písničkama z Vlachovky! Pepika Zímu má rád každej Libeňák, von je tam král! Dycinky mi ve svejch krásnejch, procejtěnejch písních plnejch pochopení moc dobře poradil, jak správně žít!

Třeba, když vás prej ňáká holka pošle k vodě? Máte si zoufat, topit se v rybniku? Né! Máte zůstat ouplně v klídku, páč se totiž vůbec nic nestalo, pěkně si z plnýho hrdýlka zazpívat, a vodpad emocí prej ráno vodvezou popeláři! Bude to vyřízený, čistej stůl i srdce, a můžete jít vesele dál, připravenej na další sladkou etapu toho věčnýho hledání velký lásky… škyt,” vyložil Švejk poněkud ztěžklým jazykem.

„Aha, jistě. Úvodem chci říct, že po podrobným prostudování příslušnejch podkladů a diskuzi tady mezi náma v komisi, jsem plně přesvědčenej, že vaši žádost lze považovat za legitimní, oprávněnou, a na vašem místě bych asi nejednal jinak,” pronesl plukovník chápavým tónem.

„Jak tady vidím,” zahleděl se do spisu, „váš dědeček opustil Armádu v roce 1926 v hodnosti kapitána pěchoty. Údajně z kázeňských důvodů. To souhlasí?”

„Jak se to veme, pane plukovníku! Působí to spíš dojmem, že byl vodejitej! Na druhou stranu vím, že v Armádě zůstal po návratu z Ruska spíš z existenčních důvodů. To víte, po tolika létech na vojně by bylo moc těžký, začít znova mezi liknavejma civilistama, bez smyslu pro řád, a navopak posedlejma chtíčem a nízkostí, bez smyslu pro vyšší zájmy!

Každopádně, ty zmejněný excésy, vo kterejch se tam píše, jako že si vyskakoval na toho vobecního drába, co ho líznul v Mariánskejch Lázních, jak to kalí na služební motorce po tý hlavní třídě před paničkama asi kiliánem, aby se předvedl jako mladej šikovnej voficýr, co by stál za maloměstskou lázeňskou aférku, můžou bejt i pravda!

Von i ten malér s Haškovou knížkou byl asi těžkej jak pro dědu, tak pro naši novou Armádu. A není teda divu, že to dopadlo rozlučkou! Největší potíž byla v tom, že ho to dostalo do situace, jak se dneska moderně říká, sociální tísně!

V tomdle vohledu Armádě ale nic nevyčítám a nevím ani vo tom, že by jí něco vyčítal sám. Jak mi otec říkal, tak prej ho to vojančení už ani nebavilo, asi měl pocit, že mu utíkaj nejlepší roky, pořád někde na hranicích v horách, sychravo, ženskejch málo, nevoženíte se… Vostatně, byl tehdá už taky docela starej, a chtěl asi i sám něco jinýho v tom životě, třeba splnit si sny vo velký škváře a baráku, jako hrad, do kterýho se vám dycky ňáká ta chtivá labuť vochotně nastěhuje, abyste nebyl sám!

Von měl docela ouhlednej rukopis, tak si myslel, že se uchytí někde na ouřadě, jako oučetní, dyk to byla i jeho původní práce. Ale vona tehdá byla ta recese! Až jednou konečně vynaleznou to cestování časem, tak se vrátím do tý dávný minulosti a řeknu mu, ať to račejc nedělá, a kouká se rači dál držet poctivý vojenský stravy!

Von šel, jak se říká, z bláta do louže! Vzali mu dokonce i vojenskej důchod, páč byl propuštěnej z kázeňskejch důvodů!

Nevím přesně, co dělal těch dalších patnáct let, než se potkal s babičkou, esli měl jako ňákej kariérní sukcés, ale asi né, vo tom by se něco vědělo! Poznal bych to podle zlatý lžičky v puse při narození, a tý jsem si teda fakt nevšim! Chudý poměry, jak vyšitý!”

„Mimochodem, byl by ochoten váš otec poskytnout k věci nějaké vyjádření?”

„Vobávám se, že určitě nikoliv, to po něm nemůže nikdo chtít! Vono je to eště komplikovaný tím, že spolu ani neměli moc dobrej vztah. Vlastně vůbec! Prakticky vzato ho děda i neskrejvaně zavrhnul, von fakt na to rodičovství neměl tu potřebnou vodpovědnost, v tom se teda zase vůbec nepředvedl! Todle vím vod táty ouplně přesně, že se děda vůbec nechoval ideálně, jsou to až hrozný zkazky, jakej byl citově chladnej! Kromě toho, pro minulej réžim se fogy právě kvůli dědovi stal nežádoucí vosobou!

Vejhodou sice bylo, že dostal automaticky modrou knížku, ale nikdy mu nebylo umožněný vzdělání, kariéra, možnost něčeho v životě dosáhnout! Prostě ho vymazali z veřejnýho života a vzali mu všecky nejlepší roky, a to jen kvůli dědovi, co ho nejen moc srdcem nepřijal, ale navíc ho eště i dostal do týdle hořký šlamastyky! Takže se nedá divit tomu, že s tím už nechce mít nic společnýho!”

„A ví vůbec o vaší žádosti a krocích, co jste ve věci podniknul?”

„Ví! Říct jsem mu to musel, to dá rozum, ale nekváknul ani to, ani vono. Kráčí to ouplně mimo něj! Říkává, že pro něj bylo nejlepší, představovat si sebe sama, jako dítě z děcáku, nalezence, co nemá rodiče! Páč takhle dostal do vínku jen posměch už vod toho nejoutlejšího věku!

Uvažoval prej dokonce i vo tom, že se nechá na matrice přejmenovat třeba na Nováka, aby si konečně vodpočinul vod těch věčnejch posměšků a veřejný neoucty, ale nakonec ten ouděl přijal, že je to snad ňáká životní zkouška, co musí zvládnout! Ale na konci, dneska, už nemá pražádnej zájem na ňákým zakončení, nebo nápravě! Vytěsnil to ze sebe, myslím. Už je taky docela starej! Chce mít klid, a né postý votevírat starý rány, natož takhle hluboký!”

„Ale u vás je to jiné.”

„Nó… já si nehraju na žádnýho hrdinu a bojovníka za spravedlnost, pane plukovníku! Todle je věc ňáký snad rodinný cti, bych mohl říct. Dědu jsem neznal, ale dělám to, co cejtím jako správný, aby se věci maličko napravily!

A jasně, denně mám pochyby, zda to nenechat bejt! Všici mi to říkaj, nikdo mě v týdle věci nepodporuje, rozmlouvaj mi to, maj mě za blba! Je to prej donquijotství a čistá ztráta času! Jenže člověk se prostě musí a má pokusit, i když ví, že ho asi zasklej!

Z boje se taky předem neutíká… teda, pokavad to není takticky vejhodnější, že jó? Si nemyslete, já taky něco vim vo vojenský taktice, i když jsem na tu Akadémii West Point nechodil! Ale tadyhle nemám co ztratit! Přece mě za tudle nevinnou žádost nezabásnou, teda doufám?

Vono se dneska zavírá za hrozný hlouposti, to vám povím, že aby člověk furt chodil s votevřeným zákoníkem v ruce, než vůbec něco třesoucí se rukou podepíše!

Třeba tudle Mára Šemberů z Palmovky, tak ten vám nejčko kroutí pět dlouhejch let na Pangráci jen proto, že kapánek, ale vopravdu jen maloučko, strčil do jednoho hloupýho votrapy, co do něj na dýze vrazil tak blbě, až mu rozlil pívo, na který si Mára předtím vystál moc dlouhou frontu u báru, a měl už z toho věčnýho čekání děsnou žízeň!

A chápete, že jedno jediný blbý pívo bylo na začátku celý tý neslavný histórie, co nakonec měla moc vobsáhlej článek v ‚Černý krónice‘, a připravila teďko našeho nešťastnýho Máru vo vejznamnou část jeho junáckýho věku, kdy měl prohánět holkám sukně, aby se utužil v citovejch věcech, a von místo toho bude akorát tak uklízet ponurou zamřížovanou cimru? Co z něj bude, až vyleze, z nebožáka? Dyk na Márovi nebylo co napravovat, to byl učiněnej klaďas!

Ale my mu to povídali, my ho přece v dobrým varovali, aby si nešlapal po štěstí: ‚Vole, nechoď přes tu řeku, tam je to vostrý, tady držíme při sobě, a kdo se dostane do případnejch ouředních vopletaček, tak mu libeňský podsvětí spolehlivě pomůže, jsme tu všici pod jeho láskyplnou, chápavou, vodpovědnou vochranou! Vostaň rači doma, mezi svejma!‘

Ale von né! Nedbal na ty zlatý rady, že prej je tam tendle skvělej podnik, kterej se určitě musí navštívit, a už si to šine přes Libeňskej most do temnoty i doslovný! Nó, a pak už jsme ho viděli až při tom vosudovym přelíčení, ale to už bylo pozdě, zařizovat mu ňáký falešný svědectví, třeba, že by pět skoro bezouhonnejch, jen třikrát trestanejch typanů přesvědčeně tvrdilo, že Mára hrál celej ten vosudovej večer počestně karty v týdle špeluňce a určitě nikoho nezmydlil někde na druhým vltavským břehu, kam my Libeňáci chodíme jen ve stavu krajní nouze!”

„Vy si tedy předem myslíte, že vaši žádost zamítneme?”

„Asi jó! Mám neblahý tušení, jako kdyby to tak mělo bejt, abych se zvocelil! Takže je asi čas na taktickej vodstup z bitevní scény, ale nevylučuju, že se jednou eště vrátím, a s plnou parádou! Třeba po tom slavným roce 2018, a zkusím to znova, chytřejc, důkladnějš!

Bude už i novej prezident, třeba někdo vstřícnej, čerstvej, votevřenej rozličnejm dobrejm nápadům, jak zlepšit poměry v republice, začít novou epochu a napravit dávný prohřešky a nevděk! Naštuduju taky ňákou vodbornou literaturu a vobejdu pár chytrejch, vzdělanejch Libeňáků, aby poradili oučinnou taktiku! Teďka už jsem z toho všeho trochu vyčerpanej a sám nevím, kde je pravda, a esli to celý vůbec má smysl!

Jen ten mizera Hašek, kdyby si tenkrát vybral někoho jinýho, nebo aspoň změnil jméno svý hlavní postavy, nemusel bych dneska nikoho votravovat, a mít takovýdle velký starosti!” povzdychl si Švejk.

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com