Dejte pitomci zvláštní úkol

„Tak podívejte, Švejku, abychom to dneska nějak uzavřeli a dobrali se společně výsledku,” navázal plukovník po krátké pauze. „Z úcty k tomu, co pro naši zemi vykonal váš dědeček, budu k vám nyní velice, až nevídaně upřímnej!

Víte co? Zapomeňme chvíli na to, co bylo. Mluvme o tom, co je, co bude! Souhlasíte?”

„Máte pravdu, pane plukovníku! Vono to asi bude fakt nejlepší, než bejt pořád ustrnulej v tý minulosti! Dívat se dopředu, netahat se furt zpátky, dyť je to marnost, pořád se votáčet a snažit se honit minulost, která je beztak pasé, nevrátí se! Je lepší, ničeho nelitovat a vyhlížet nový příležitosti, který naštěstí život přináší, páč je kámoš nás všech!” přisvědčil Švejk.

„Dobrá! Tak předně: já nevím, co bude za těch pár let. Vím jen, co je dneska, a možná zítra. Možná už pozítří ani nebudu sedět na týhle židli! Přesto, chcete-li nějaký konejšivý sliby, že po nějakým čase bude všechno bezvadný a dostane se vám skvělýho pocitu, až budou lidi všude číst o tý vaší slavný dávný historii… ano, mohu vám ten slib dát, že pro to udělám maximum!

Vy ale takhle v jistým smyslu odevzdáte svůj osud do rukou mých, tady kolegů, i lidí na Ministerstvu, který tu ani osobně neseděj, a je to tak správný? Co říkáte? Že klidně dovolíte někomu cizímu, aby v podstatě řídil váš život? Tím, že určí, zda uspějete v nějaký dílčí věci, nebo neuspějete, a pak budete to rozhodnutí trpně přijímat, přestáváte být vlastním pánem!

Nebavme se teda o tom, zda uspějete, nebo ne! Nebo přesnějc, zda vám to bude dovoleno ze strany vyšších míst! Bavme se o tom, co můžete sám udělat, abyste uspěl?”

„Pardón, pane plukovníku, nechápu? Nejsem tu přece kvůli sobě! Řekněme, že kvůli celý naší rodině, páč nikdo jinej vodhodlanej se nenašel, aby se tu eště vo něco pokusil! Ale určitě si uvědomuju, že jsem malej a bezvýznamnej, že mě nikdo z rodiny ničím voficiálně nepověřil, a můžu bejt snadno odmítnutej!

Dobrá teda, smeťte to ze stolu do koše, támdle mezi ty vohryzky vod jablek, a já pudu domů s tím, že víc jsem udělat prostě nemohl, a řeknu si v duchu cestou: ‚Promiň dědo, pokusil jsem se, pral jsem se za tvý zájmy, ale nestačilo to! Ouředního šimla těžko zkrotit!‘ Vona každá mise má mít svůj konec! A je vodlišná věc, esli dobrej, či špatnej!

Já to ale k ňákýmu konci dotáhnout už musím, pochopte! Chci teda aspoň ten voficiální papír! Založím ho do rodinný króniky, aby byla komplet, a pokusím se pak, pokročit v životě dál! Už je taky načase! Budu mít co dělat, abych to votočil, a eště se stal ňákou tou festovou celebritou, prostě někým!”

„Vidíte, Švejku, a to je právě ten chybnej pohled! Vyhlížíte konec, aniž byste se podíval kolem sebe, do stran. Unikají vám důležitý věci, jako třeba zrovna v týhle minutě!”

Švejk se zatvářil notně nechápavě.

„Podívejte se ven,” pokynul plukovník směrem k oknu, pod nímž panoval čilý dopravní ruch. „Tam venku je válka! Ano, slyšíte dobře, říkám válka! Můžeme jí říkat třeba informační válka. Oběťma v ní jsou naši vlastní lidi, občani týhle země, co pak jdou proti nám, odmítaj nás vojáky a dávaj od nás ruce pryč, přestože jsme přece na jejich straně!

Ministři přicházej a odcházej, jeden za druhým, ani všechny jejich ctěný jména už si nepamatuju, ale nikdo z nich nezajistil a nezajistí, abysme dodrželi závazek při vstupu do NATO před patnácti rokama, že do obrany státu bude investovanejch 3% ze státního rozpočtu! Je to ostudný, a přesto to zřejmě nikomu moc nevadí!

Lidi dnes viděj za Armádou jen ty široce medializovaný korupční kauzy, předražený zakázky, špatný hospodaření. Nesouhlasej s našima zahraničníma misema. Nepodporujou nás, až náma pohrdaj, že jsme prej zbyteční, to si často myslej! Jasně, fungujeme, ale bez jejich podpory to nemá úplně smysl!

Tuhle informační válku prostě dneska prohráváme, připouštím to narovinu! A sílí hlasy, že se něco musí změnit! Přichází k nám znepokojivý hlášení o tom, jak to jinde prej dělají líp a správnějc a chytřejc a modernějc. Je to smutný, vidět, jak asi zaostáváme, ztrácíme tempo doby!

Můžeme mít plný sklady špičkový techniky a špičkově vycvičený kluky, ale bez těch lidí tam venku na ulici, co jsou dneska proti nám, to celý má jen poloviční smysl! To jsem chtěl říct.”

„Promiňte, pane plukovníku, ale to se mě vosobně nijak netejká! Tydle věci kráčej mimo mě, a připouštím, asi to není vobčansky správný, ale já nikdy moc nebyl na mávání fangličkama, když se zrovna špíluje fotbál, nebo hokej! Vostávám stranou, ale současně nejdu proti nikomu! Jsem vobvykle neutrální. Vostatně, vzhledem k určitejm neslavnejm kapitolám z naší minulosti, Mnichovem počínaje, se mý vosobní netečnosti až pasývitě ani nemůžete divit!”

„Nu a přesto jste tady, Švejku, a něco po nás žádáte, zrovna, když jsme v tak obtížný situaci! Kdy vůbec nejde o osud jedný rodiny, ale v jistým smyslu celýho státu! Chápete ten rozdíl, viďte?

A nyní vám prozradím to velký tajemství! Že tu dneska stojíte, to je asi znamení! Protože jak vás poslouchám, možná jste člověk, který by pro nás mohl něco velmi cennýho vykonat! A nejen pro nás, pro stát! I pro tu vaši rodinu! I pro moji, a rodiny všech lidí tady kolem!

Jednou by si vás Švejkových mohli lidi opravdu vážit, i bez ohledu na dávno zapomenutý události někdy před sto rokama, a celý by se to mohlo překlopit tak, že se vám budou ne smát, jako nyní, ale ctít vás, a když uslyší vaše jméno, řeknou si: ‚Pašák, tenhle Švejk! Kanón, frajer, řízek! Není divu, že je ve slavný knížce!‘

Je to jednoduchý! Navažte tam, kde váš děda skončil! Pokračujte po jeho cestě! Přineste nám taky něco významnýho, takříkajíc přes nepřátelský linie, co nám může pomoct, abysme vyhráli, nebo alespoň tu stávající neradostnou situaci obrátili, a mediální obraz Armády, nyní trochu pokřivenej, se konečně vylepšil, a zablesklo se na lepší časy branný mediální komunikace!”

„Já, pane plukovníku?” kroutil Švejk udiveně hlavou. „Co já můžu udělat tak speciálního? Jsem nikdo! Vy máte tisíce vojáků, a každej z nich dokáže mnohem víc, než já!

Neuběhnu ani půl kilometru a na Matějský pouti nesundám vzduchovkou ani pitomou růžičku, že mi ji pak dycky milosrdná světská musí nenápadně sama nalomit, abych se před mojí holkou jako vostrostřelec ouplně neztrapnil, a mohl jsem jí dát tudle vzácnou citovou pozornost, aby jako její srdce mezi všema těma rozjařenejma kolotóčema a houpačkama nestrádalo, když vidí, jak si každá druhá labuť vokolo taky nese vod svýho zaháčkovanýho šamstra papírovou kytičku z čistý a věčný lásky!

Von sice tendle desátník Láďa Mencl vod Hradní stráže jednou u stánku s buřtama vehementně tvrdil, že voni tam maj stejně ňák schválně vohnutý ty laufy, abyste u nich jako prošustrovali víc, než se ouspěšně trefíte, ale von taky, páč měl asi ňákou moc náročnou vyvolenou, pásnul po tom vohromným růžovým medvědovi, jak se musí pálit na ty válečky, sestavený do pyramýdy!

Bez vobtíží sundával pět ze šesti, ale ten poslední hajzlík mu tam dycinky zbyl, jako kdyby byl něčím vespod zákeřně přilepenej, tak z toho ten cvičenej snajpr Láďa začal bejt moc špatnej a sváděl ten permanentní neouspěch na ouplně neuvěřitelný důvody mezi nebem a zemí!

Postával tam zrovna s pívem taky jeden tenťák z Cirgusu Humbérto, co tam dělá na půl ouvazku i klauna Augusta, a povídá bez vokolků tomu zkleslýmu vostrostřelci: ‚Milej zlatej, todle chce něhu a cit, jako když svádíte plachou holku! To není, jak někde na cvičáku, kropit to do terče ze samopálu, dokavad nelehne!‘

Nó, byla z toho docela vyhrocená dišputace, voni se tydlecty povejšený klucí z Hradu cejtěj jako něco lepšího, jak maj ty epesní mundúry a chrómovaný flinty, i když prej bez patrón, a nenechaj se dávat dohromady s ňákým vobyčejným mančaftem v maskáčích, co se plazí někde v bahně! Naštěstí se to nakonec vyřešilo rundou rumu dokola a vojenskejma zkazkama, von tendle tenťák prej vonehdá sloužil u ňáký tajný radárový stanice někde na Šumavě, a všechno nám vo ní asi vyžvanil!”

„To je pravda, že máme z čeho vybírat,” přisvědčil plukovník. „Ale mýlíte se – v téhle chvíli pro nás máte, i jako jeden jedinej domnělej Nikdo, cenu možná tisíce vojáků! Možná dokonce deseti tisíc! Jistě, snad by se našel někdo jinej, lepší, formálně kvalifikovanější! Ale já teď zrovna o nikom jiným nevím! A ta situace je palčivá! Musím udělat rozhodnutí, a musím ji řešit teď, hned! Ne zítra! Ne shánět lidi, na něco dál čekat a jen ztrácet drahej čas!

Úkol, o který jde, jsem vám naznačil. Vy jste z našeho pohledu speciálně kvalifikovanej! Znáte lidi, pohybujete se mezi nimi! Vidíte do nich! Vidíte to, co jiní nevidí, co ani my v zeleným prostě nevidíme, tak to je! Proto jste důležitej!

Je to prostý – jen nám řekněte, co nevíme! Sežeňte nám informace, které dnes neznáme! To je celé! Zaplatíme vám za tu práci, a vytvoříme vám pro ni vhodné podmínky. Zůstanete samozřejmě v civilu a nebudete s námi oficiálně mít nic společnýho!”

„To zní všecko moc hezky, ale přesto z toho vůbec nejsem moudrej, pane plukovníku! Poučnejch informací se přece po tom Internetu a v učenejch knížkách povaluje fůra! Co zrovna já, libeňskej flákač, lůzr a trochu kořala, můžu jen vědět tak nesmírně zlomovýho?” pochyboval dál Švejk.

„Je možný, že to dneska ani sám nevíte, ale co je klíčový, že dokážete, podle mýho názoru, rozeznat podstatný od nepodstatnýho! Běžte teda ven a zkuste nám přinýst to podstatný, abysme se podle toho mohli zařídit, změnit něco, či jak se dnes moderně říká, nastavit lépe procesy! To je všechno, co po vás chceme! Zkuste to!”

„Nó pokusit se můžu, ale musel bych vědět eště ňáký bližší detaily, že jó…”

„Detaily vám poví tady paní kapitánka. Ostatně, co kdybyste si nyní společně zašli na oběd, a probrali to v klidu? Naproti je docela ucházející restaurace! Zveme vás! Pak se můžete rozmyslet a rozhodnout.”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com