Divadýlko pro votrlý

O pár dní později kráčel Švejk beze spěchu k zastávce tramvaje, když tu mu cestu zastoupili dva docela neznámí muži středního věku, a bez okolků na něj spustili.

„Uctivá poklona, pane Švejk! Co se takhle společně projít? Když máme takovej hezounkej večír,” navrhli mu nejčistším libeňským dialektem, ale v jejich tónu byl příkaz. Švejk se sice zarazil, ale hned si vzpomněl na motto, že život je jen náhoda, a tak se nebránil. „Esli to mám mít za sebou dneska, nebo někdy jindy, vo co jde! Von člověk musí počítat, že se spálí, když si hraje s vohněm. Šlamastyka prostě příde, před ní se neuteče!”

A tak tato podivná trojice kráčela dál, směrem k ‚Divadlu Spejbla a Hurvínka‘. Švejkovi přišel na mysl veselý nápad, že snad míří na večerní představení, a přišlo mu to úplně trefné, protože dobře tušil, proč má tuto přátelskou návštěvu. Musel se začít smát.

„Copak vás tak pobavilo,” prohodil jeden z mužů skoro nezúčastněně.

„Ale nic, vašnosto, já jen, že je tady to divadlo těch slavnejch loutek, víte! Tak esli zrovna tady plánujete tu hrozivou schůzku typu ‚poslední varování‘, na který mi předpokládám názorně vysvětlíte, že mám vokamžitě utýct na druhej konec světa a radovat se, že jsem rovnou neskončil s betónovejma botama na dně ňáký rybářema voblíbený přehrady?

Vono mi bylo hned jasný, když jsem se do tohodle slavnýho brannýho dobrodružství pustil, že asi dřív nebo pozdějc někdo jako vy přikráčí! Vono je to tak v každým bijáku, jak se hrdina do něčeho nevědomky namočí, a pak to jde rychle, vodkudsi se vobjevěj takový tajemný pánové, zrovinka jako vy dva, tvářej se moc vážně, a říkaj něco jako: ‚Kámo, tos neměl, plýst se do našich velkejch věcí, žes radějc nevostal se svou holkou v pelechu u telky, teďka si to vyžereš!‘

Každopádně se teď cejtím jako dost vejznamná vosoba, a esli jsou todlecto mý poslední vokamžiky, tak vyřiďte tam nahóře, vodkaď jste určitě přišli, že jsem rád aspoň tu chvilku posloužil vyšším zájmům svý milovaný země, kde jsem se narodil, žil a nakonec i padnul se jménem republiky na rtech! Holt moje trvanlivost byla kratší, než jsem si představoval!

Mý holce nic vzkazovat nemusíte, vono bude lepší, když zmizím bez rozloučení, vona se nejdřív bude divit, pak si pobrečí, nakonec popojede, najde si někoho jinýho, lepšího, a svět se bude poklidně točit dál! Von jeden voják nic neznamená, jako v tý knížce ‚Na západní frontě klid‘!

V každým případě jsem vám plně k dispozici, a dělejte si se mnou, co chcete!” zastavil se Švejk, a zasněně se zadíval na temnoucí oblohu, jako kdyby ji měl vidět naposledy, protože toto je jeho poslední minuta.

„Von je fakt hroznej kecal, naživu je to eště horší, než jsem si představoval,” obrátil se jeden z cizích mužů na druhého. „Ale aspoň nedělá problémy, to kvituju!”

„To jsme rádi, že jste rovnou zmínil ty loutky, a nebudeme muset chodit kolem horký kaše, pane Švejk,” odpověděl druhý. „Víte, kvůli nim jsme náhodou zrovna přišli! Určitě víte, jaký loutky myslíme, viďte, vždyť jste tam sám byl! Ale klidně zkuste dál hrát blbýho, času máme dost!”

„My jsme totiž z Divadla Spejbla a Hurvínka, bezpečnostní vodbor,” zachechtal se ten první.

„Jaký loutky? Já vopravdu nevím, pánové, co myslíte! Jako Spejbl, Hurvínek? Nó, to jsou přece moc voblíbený postavičky! Akorát jsme na to už kapánek starý, nemyslíte? Ale pokavad vám to učiní potěšení, jsem vochotnej se vobětovat, a stříhnout si ňákou tu dobrou šou, copak nám dneska hrajou?” zkusil Švejk získat čas a matně si vzpomněl, že jindy až přespříliš opatrný nadporučík mu úplně zapomněl říct, co má v takových situacích jako dělat! Neříkal něco o tom, že se u jejich regimentu nebude nic utajovat? Jémine, proč mu nedal nějakou instrukci? Nebo je to nějaký druh testu loyality? Neměl by nyní říct něco jako…

„Halejte, pánové, na mně je zájem! Jsem vobávám se nedotknutelnej! Todle je moc vošklivý nedorozumění, a budete z toho mít malér! Zavolejte svýmu nadřízenýmu, a vysvětlí se to. Dobrovolně vám ale nic říkat nebudu!”

Jen tak mírně se pousmáli. „Ale nó ták, pane Švejk! Dyť si jen nezávazně povídáme, nevinně konverzujem, to přece není nic špatnýho? Říkali jsme si, že nejlepší bude, prostě si tady na vás počkat, a úplně normálně se zeptat. Je to důvod, abyste se zlobil, a šprajcoval se? Jsme přece jen lidi, né? A máme společnej zájem.

Tak podívejte. My vám něco řeknem, a vy nám taky! Vyměníme si informace. A abyste viděl, že to myslíme dobře, tak já teda začnu.

S těma loutkama je problém, víte! Když použiju vaše slova – je na nich zájem! A představte si, ňákej bezvohlednej slon teďkonc vlez do skladu, kde Spejbl a Hurvínek spinkaj po náročným představení, to víte, i voni si musej vodpočinout, a tendle zlej slon po nich začíná šlapat. A to není dobrý!

Pro nás, pro vás, ani pro ty po kultuře lačný školáky, co sem denně choděj, aby se pobavili, když jinak ležej furt v těch nudnejch učebnicích a už jsou z toho votrávený, tak si chtěj vorazit. Někdo, tenhle slon, nám všem bere tuhle radost, co z loutek všichni máme. Rozumíte mi? Už je to jasnější?

Je to prostě nemilá situace pro nás všechny! Nám je úplně jedno, co si tady vopodál ve svým kanclíku vymejšlíte za blbinky, co jim říkáte vznešeně ‚voperace‘. Nebejt těch loutek, vůbec tady nejsme, a vy jste si mohl v klidu jít na pivko!

Ale dneska to asi nestihnete. Možná by bylo dobrý, projet se společně za Prahu, k nějaký hezký přehradě, když se vám ta idea tak líbí! A já uznávám, že von takovej klid přírody, když máte nad hlavou jen vzdálený hvězdy, je dost uspokojivej! Však víte, vlnky šplouchaj, vůkol ticho a mír, prostě ráj!

A ta koupačka by taky nebyla marná! Máme hezký počasí, takovejch 10 stupňů ta voděnka mít bude. Malý vosvěžení by vám jistě pomohlo, abyste si vzpomněl!

Zeptám se vás nicméně rovnou. Kdo tomu slonovi poradil, aby šel do tohodle skladu loutek? Kde vzal jeho adresu? Todle je pro nás taková záhada, víte! Nemůžeme pořád přijít na to, jak se vo tom dozvěděl, a co je eště horší, že tam vopravdu šel. Chápete, naprosto bezvohledně, že se všichni kolem vyplašili! Pořád v tom ale nevidíme smysl.”

„To my taky ne,” přidal se Švejk opatrně. „A že jsme hledali.”

„Vida, jakej jste chápavej! V tomdle příběhu prostě chybí ňákej důležitej detail. My ho neznáme, vy taky ne. My ho hledáme, vy taky. Všichni prostě víme, že tu něco není správně. Ale co?”

„Povídám vám, že prostě nemáme ani potuchy. Nemůžu ve věci pomoct, i kdybych chtěl!” vysvětlil Švejk.

„A to vám jako nevadí, že vám slon taky řádí na zahrádce?”

„U nás neřádí. Pomáhá! Ale nesvěřuje se nám s tím, vodkaď přišel, ani co má v plánu. Je takovej tajnůstkář. Nevyznáme se v něm.”

„Přece vám dneska už musí bejt jasný, že takhle to nepůjde, že vás slon přivede do zkázy, když tohle dělá! Že to nemůže projít. Takhle se to přece nemůže provádět! Vědí vo tom u vás ‚nahóře‘? Mělo se to nahlásit, todle fakt jó! Proč jste to teda nenahlásili?”

„Mysleli jsme si, že se nás to netýká, že je to něco velkýho, a my jsme stejně jen pěšáci.”

„Ale voni shóra vám přece jasně řekli, že nebudou zasahovat! Když teda přijde tendle necitlivej slon, a dupe chladnokrevně po loutkách, nenapadlo vás, že nemůže patřit do vašeho revíru, a musí se hlásit nahóru, hajnýmu, aby ho namířenou kulovnicí trochu usměrnil? A to honem? Aby se prostě mohl slon rychle vyvést ze zahrádky, než ji celou pošlape?”

„Já nevím. My jsme na tom asi měli zase jinej zájem, a tak jsme přivřeli voči. Nedošlo nám ouplně do dousledku, co by to mohlo znamenat! Mysleli jsme si, že takhle prostě ty vysoký hry fungujou, a stejně se nic nedozvíme. Nicméně připouštím, ano, diskutovalo se, esli to jako nahlásit. Ale pak se zase řeklo, že se počká, jak to dopadne, mohlo se nám to třeba jen zdát. Nebyla možnost prověření. A slon běží tak rychle, že není moc času, analýzovat každej jeho krok! Sotva se držíme jeho tempu.”

„Nó, všichni děláme chyby! Ale měl byste nám aspoň pomoct, aby se napravily! Páč takhle to vopravdu nejde, pane Švejk! Chápete? Takhle né! Takhle nebudete s nikým kamarádi, to mi věřte! Přitom víme, že vy, ani váš nadřízenej, s tím nemáte nic společnýho. K loutkám jste neměli a nemohli mít přístup.

Proto potřebujem, abyste se postavili na stranu těch dobrejch, potažmo slonem vohroženejch, a pomohli nám s pečlivým vyšetřováním týdle kauzy, než to zajde eště dál, a už si nebudem jen tak přátelsky povídat. Ale nebojte se, abyste nebyli škodný, něco vod nás za tu pomoc dostanete, malou pozornost, dáreček, podle toho vašeho voblíbenýho barteru. Pomožte nám najít motivaci a zdroj informací slona! To je celý. Víte mimochodem, kde je teď slon?”

„Jak to mám vědět? Nic mi po tom není! Nikdy jsme neuvažovali, že bysme prováděli ňáký klihování, to není naše práce, ani metóda! Je tu pár dní, a kromě týdle loutkový kauzy, která rychle vyšuměla, páč slon nás zapojil do zběsilýho pracovního tempa, v nás nevzbudil žádný hlubší podezření, navopak!”

„Ale do školy, kam slon chodil, jste si přesto zašel, asi né na špacír, có? To nebyl projev moc velký důvěry!”

„Chtěli jsme vo slonovi vědět víc, páč šlo vo votázku dělení kompetencí. Vypadal, a potvrdil to, že nás vokamžitě všecky přeroste, a vyvstaly tam pochopitelně dotěrný votázky, co je vlastně zač, a tak jsme si ho chtěli kapánek procvaknout. Na nás byl až varovně dobrej, a hned nás napadlo, esli je to dobře, nechat ho řádit bez vohlávky.”

„Dobře, věříme vám! Uděláme to teda takhle. Zejtra, až se potkáte s vaším nadřízeným, jistě mu celej tenhle rozhovor přetlumočíte, vo tom nepochybujeme. Rovnou mu vzkažte, že je průser, von to pochopí!

Dál! Až to spolu proberete, vokamžitě svoláte všechen perzonál, a ředitel všem voznámí, že stopuje absolutně veškerou činnost vaší agošky, páč je podezření, že kdosi vynáší interní informace, a jsou tudíž vohrožený vaše zájmy! Prostě stopka, komplet, akorát tak se bude chlastat kafe a žvanit vo počasí, rozumíte? Vypnutej internet, vymontovaný disky z počítačů, skartace úplně všech dokumentů. Však von váš šéf tohle zná. Proval! Narušení perimetru!

Potom, a teď mě dobře poslouchejte! Pozvete si slona na kobereček, páč zrovna jemu moc věříte, a svěříte se mu, že všechny ty voperace, který se plánovaly, jsou prozrazený, že vo tom není sporu. A zeptáte se ho, co by navrhoval, aby se udělalo, když je činnost vaší agošky úplně vochromená? Slon se ňák vyjádří, nebo taky né, to je vcelku jedno.

Vy sem ale pak přijdete, každej den toudle dobou nás tu teď najdete, a nahlásíte nám, jak to přesně proběhlo, co slon řekl, každičký jeho slovo! Jak se tvářil, co dělal, prostě jeho reakce, a tak. To přece není nic těžkýho! A až nám tohle vyklopíte, pokud možno pravdivě, tak my vám dáme ten dáreček, kterej vás vopravdu potěší! Za vochotu a vstřícnost a smysl pro správnou věc. Vony i ty vyšší zájmy se musej chránit, co říkáte, když je někdo moc aktývní, až zbrklej?

My jsme pořád vochotný věřit, že se k tomu slon dostal náhodou! Že jen někde zaslechnul něco, co neměl. Že teda není součástí něčeho většího. Potom jsme vochotný to smazat, ale ujistěte se, že slonovi vyčiníte, aby to už nedělal, a vrátil se zpátky do ZOO, kam patří!

Ale pane Švejk! Pokavad se náhodou zjistí, že slon v něčem jede, bude tady u divadla moc horko! Tím myslím všem! A znáte ten zákon, jak něco hnědýho padá pěkně vodshóra dolů? Úplně dole budete vy a váš šéf! Takže si asi dokážete představit, jak moc to vodnesete. Všechen ten sajrajt se vo vás pěkně rozplácne!”

„Nó, ale my za to přece nemůžem! Dobře, nenahlásili jsme to vejš, ale sami říkáte, že víte, že s tím nemáme nic společnýho, tak proč mi tady hrozíte ňákejma vošklivejma újmama? Co to vyřeší, když to vodnesou nevinný, co to nespáchali?”

„Váš šéf je nadřízenej slona, a vy jste jeho poradce. Máte za něj společně vodpovědnost! Rozuměno?

A teď už jdem, za chvíli to začíná,” zachechtali se ještě ti dva, a opravdu zašli do divadla.

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com