Elita nás poučí

„Vy jste stejně dobrej, Švejku! Radíte jiným, jak jsou věci správně, člověk vás poslouchá, a říká si: ‚Tenhle chlap to má v hlavě srovnaný, jako málokdo!‘ A nakonec se zjistí, že nemáte vyřešený ani elementární věci, co každej jinej člověk!”

„Kovářova kobyla, pane obrlajtnant! Nikdo nemůže mít všecko! Ty, co jsou zdraví, chtěj peníze. Ty, co maj peníze, chtěj ještě víc peněz. A ty, co maj ouplně nejvíc peněz, chtěj bejt zdraví. Pak se v tom vyznejte!

V něčem dostanete shóra nadělíno, že to berete za samozřejmost, a jiný věci jsou pro vás zase tak děsně daleko, že k nim dost možná nikdy nedospějete! Vostatně, kdo komu brání, aby hned zejtra vodešel z tý votravný práce, kam chodí nerad a platěj mu málo, a začal s vlastním velkým mezinárodním byznysem? Bejt pěkně vlastní pán, a nemuset se dělit vo zisk s hamižným, neuznalým šéfem?

Ale málokdo to udělá a většina z nás stejně prožije život víceméně standartní, jako vostatní. Asi je nám líp, mezi svejma, než někde šahat po hvězdách, a cejtit se tak strašně vosamělej, prostě sám, jako ten kosmónaut v kabině vesmírný lodi, co někde v půlce cesty k Alfě Centauri zalituje, že radějc nevostal doma, za pecí!

Znal jsem jednoho akadémickýho malíře, ňákýho Hubáčka. Bydlíval v Hloubětíně, ale před pár rokama se vodstěhoval na takovou samotu někde na Šumavě, snad Prášily se to tam jmenovalo, aby mohl v klidu tvořit. Vopravdu, zapomenutej kus země! A tendle Hubáček měl rád režim. Ráno vstal, snídaně, kafe, a hned se pustil do práce!

Maloval každej den. Maloval slunce, i mraky, sníh, zimu, léto, padající listí, všecko, jak to přišlo. A takhle byl spokojenej. Vobčas ňákej ten vobrázek i prodal, za slušný peníze, přes hranice, ve tvrdejch, von neměl špatnej vejtvarnej styl! Takže měl i na gábl, a jeden by řekl, že mu dočista nic nechybělo!

Proto mě moc překvapilo, když jsem ho zase našel v jedný hospodě v Holešovicích, ‚U starýho přístavu‘. Seděl tam, nasával jak houba, voni tydle malíři a kumštýři vůbec bejvaj dost bezedný, a povídá mi: ‚Švejku, já se vám svěřím. Já to už pochopil!‘ A já na něj, co jako pochopil?

A von, že správný není, udělat něco velkýho! Správný je prej pouze to, mít kolem sebe někoho, kdo je vám podobnej, s kým máte něco společnýho, stejný zájmy, názory, něco prostě sdílíte, nejste zkrátka na světě sám!

Líčil mi, že jak měl tolik času na seriózní práci a nikdo ho nevotravoval, rozhodnul se, že namaluje vobrovský plátno, vo kterým se bude mluvit eště za sto let, jako vo tý Muchově ‚Slovanský epopéji‘. Makal, jak mašina, šlo to vod ruky, musel bych prej to libový plátýnko vidět! Vystěhoval kvůli němu půl chalupy a rozboural příčky, nebál se žádnejch vobětí!

A pak se na to dílo najednou podíval, a přišlo mu to prej, jako životní chyba! Páč ho to jako nedostává k lidem, ale vod lidí! A tak to celý roztrhal a spálil v kamnech!

Já na něj, že esli to jako není škoda? A von, že člověk má prej zůstat při zemi, tak je to správný! Že člověk se tak narodil, aby chodil po pevný zemi, a má se bát lítat, má to prostě v sobě, ty vobavy, tu závrať z hloubky, přestože vo tom denně snívá! Ale je třeba udělat správnou věc, správný rozhodnutí, i kdyby se mělo couvat zpátky, z tý lákavý, svůdný cesty, která se tváří, že na jejím konci na vás čeká všecičko, po čem jste jen v životě toužil!

Nó, nakonec potkal na jedný svý vernisáži v Klatovech ňákou ženskou, vdovu až vodněkaď z Podkrkonoší, a dneska tam na Šumavu jezděj už jen na chalupu. Von si maluje, do pohody, pro radost, a vona něco vaří, nebo peče. A pak ho zavolá, že je to hotový, a von, i když mu to zrovna jde pěkně vod ruky, prostě to nechá bejt, a jde, a věnuje se prostýmu žvanci, nebo koláči, co vona udělala vlastníma rukama, čehož si moc váží, každičkýho sousta. A v tý chvíli je šťastnej! Von asi potřeboval, najít něco smysluplnýho na tý zemi, když předtím žil prej v docela mylným dojmu, že svět a požehnání je jen ve hvězdách, a že se tam musí hledat!”

Podnik již žil naplno. „Podívejte se, pane obrlajtnant! Sagi si vybral! Pro dnešek už má svou královnu! Podívejte se, jak ji nejdřív jen tak prohlíží, takový nenápadný, krátký, jakoby náhodný pohledy, aby nic nenaznačil, aby jí spíš dal poklidně najevo, že normálka, že vona není nic velkýho, že ten slavnej Sagi na ni nic nechystá, nemá důvod k ňákýmu rozrušení!

A teď si všimněte, jak se nenápadně přesune vo stůl blíž k ní, kde má kámoše, co ho jde jako čirou náhodou pozdravit. A zintenzývní to! A v tý chvíli to vona už pochopí šestým smyslem, že ji má v merku! A věřte mi, že v tý chvíli už vona nevodejde! Je to asi nějaká mágie? Vony holky málokdy vydržej až do zavíračky, aby nevypadaly laciný a ztracený, spoléhaj na dynamiku, věčnej pohyb, to znamená vodchod, přesun! Věřej, že stabilitu lze nalýzt v pasivitě, téct prostě, jako voda, jako to říkal ten slavnej čínskej mudrc Lao-c‘. Ale věřte mi, tadle labuť tady vostane, a bude se celá chvět vočekáváním, neklidem!

A von pude pořád blíž a blíž, pomaličku, a pak ji jen tak náhodně vosloví a usměje se na ni, von to má za těch několik desetiletí dlouhý kariéry profláklýho proutníka už dobře naučený! A takhle to bude dál a dál, a nakonec s ní dost možná ruku v ruce vodejde naproti do báru, kde párty bude eště dál pokračovat, domů se pude až k ránu, dyk jsou to mladý lidi, chtěj si něco užít, než je všecky ty votravný povinnosti ze snivejch vobláčků stáhnou k zemi!

Co je na tom vostatně špatnýho? Kde to dneska skončí, to nevím, a asi to ani není tak důležitý. Třeba je zadaná, kdoví! Ale rozhodně ho vyslechne a je dost možný, že bude ouspěšnej. Takhle se dělaj pořádný PSYOPS!”

„Já mu to přeju, Švejku, když je to pro něj tak důležitý, i když úplně nechápu, co v tom pořád vidí za smysl, že ho to ještě nepřestalo bavit, po tak dlouhý době? Jeden by čekal, že zrovna takovej ostřílenej Casanova konečně pochopí, že jsou vlastně všechny stejný, přestože se v nás každá nová snaží vzbudit pocit, že ona zrovna je ta speciální, kvůli který má smysl, všechno zahodit, a kleknout před ni!

Ale co to má společný s náma, a našima úkolama? Dobře, chápu, že tyhle modelky jsou někdo, že vedou, že mají styl, sebevědomí! A že Sagi tady mezi ženským plemenem řádí, jak černá ruka, a málokterá mu odolá! Ale co si z toho máme odnést my?”

„Lidská společnost, pane obrlajtnant, má jeden takovej zásadní nedostatek! Poskytne totiž jedinci míň přesnejch informací, než by potřeboval. Kdo vás učil, jak se balej holky? Kdo vám říkal, co vony chtěj? Kdo vám vyložil, jak přemejšlej? Řekněte mi jméno toho ctěnýho člověka!

Ták, a dostal jsem vás! Nevíte! Ňáký časáky, filmy, knížky možná, kámoši vobčas něco tvrdili! Ale byly to důvěryhódný zdroje? Nebo jen jedna paní povídala, a vy, páč byla nouze vo akadémicky přesný info, jste to přijal, že je to fakt?

Vidíte! Spolejháte na idéovou podporu z pochybnejch zdrojů! Ale tady jste u pramene! Tady se scházej ty, který to vyhrávaj, aniž by vo tom jen prázdně tlachali! Všecko tady, tendle podnik, i jádro jeho návštěvníků, jsou top! Jasně, mohli bysme se přít, esli nějakej vědátor, co teď sedí někde na univérzitě mezi zkumavkama s ňákým chemickým sajrajtem, není lidstvu prospěšnější? Možná.

Ale voni jsou ta viditelná část, kterou potřebujem jako inšpiraci, jak žít, co dělat! Jsou to klíčový lidi ve společnosti, který mi v Armádě říkali, že mám pro naše PSYOPS hledat! Né třeba jako tady ty dvě holky vedle nás, ty jsou tu spíš na čumendu, bejt u toho, podívejte, jak se nejistě hihňaj a jedna má falešnou Vuittonku, což se tady morálně nevodpouští!

Zato támdle ty dva frajéří, podívejte, jak tam s nima sedí ta kočanda! Tak to je jasný, že voni budou někdo, a život, co žijem, je zrovna jima dost možná značně vovlivňovanej!

Všimněte si, jak vona jim visí voběma na rtech! Je v podřízený pozici, přestože tam venku, a mezi kámoškama, je královna! Ale né tady, né s nima! Nejsou nejkrásnější, nemaj nejširší ramena. A vona je přesto poslouchá a směje se na ně stydlivě. Proč? Co jí můžou dát? Práci? Prachy? Né, todle je víc! Vona prostě cejtí pro sebe jako vhodný, bejt někde poblíž nich! Magie, esence síly!

Takhle vypadá vopravdická šlechta, co přitahuje lidi, co se jí sami a rádi dobrovolně podříděj, přestože byste řekl, že to není moc důstojný! Ale voni přitom lidi jen dělaj, co považujou za správný, užitečný. Nemá cenu, hledat v tom vyšší smysl!

Co se tejče ženskejch a jejich struktur, tak ty jsou zrovna tady taky moc dobře viditelný. Podívejte se támdle na druhou stranu lokálu, na tu rozvernou partičku, jak tam má tu narozeninovou voslavu!

Voslavenkyně je modelka, která už dneska mediálně trochu zapadla, ale stejně si její jméno každej eště pamatuje. Nevím teda ouplně přesně, co je na ní tak zázračnýho, ale všímáte si, jak jim kraluje? Přitom mi z nich vobjektývně nepřijde ani nejhezčí, nebo fyzicky nejvyšší. Ale vládne jim ňák, chápete, poslouchaj ji, respektujou jako autóritu! Hned je jasný, že vona je ten středobod, na kterej je třeba se zaměřit!

Taky si povšimněte, jak s nima nejsou žádný mužský. Ani jeden! Vona to může sice bejt jak se říká dámská jízda, ale sledujte, nikdo si ani netroufne, jít za nima, a balit je, přitom se tam koncentruje krásy na kila a leckerej frajér tady kolem nás má na oučtu možná i stamilióny, že by si ledacos mohl dovolit! Maximálně klucí pozdravěj, ale jen tak zdálky, žádný votevřený flirtování.

Jak je to možný? Kde jsou ty vočekávaný kohorty vobdivovatelů, ctitelů, mlsounů, votravů? A to jim šlechtičnám samejm nechybí ta pozornost, vobdiv? Co se to děje?

Jenže takhle to tady prostě nefunguje! Tady si je každej vědomej toho, kam patří! A taky toho, že rozbít ty řetězy, to není votázka zkonzumování pár panáků a nalezení trošky tý vodvahy, abyste zrovna za ní zašel, a zkusil to!

Musí se na tom pracovat, udělat něco s tím životem, se sebou! Né se světem! Se sebou! To se mi líbí, jak voni se tady v jistým smyslu pěkně držej u země, i když vy podle časáku máte pocit, že je to jinak, že by všichni chtěli ty vejšiny, Hollywood a jánevímco!

Abyste rozuměl, já nejsem z těch davů, co jim záviděj, co sem chtěj patřit, bejt jeden z nich, z tý mýtický komunity ‚zlatý mládeže‘. Nemám na to ani figuru, ani prachy, ani perspektývu. Ale mám je tak ňák rád! Jsou to vopravdický lidi, i když některý z nich, hlavně ty modelky, strašně lžou, a vymejšlej si, aby se dělaly lepšíma, aby jako ouspěšně budovali ten správnej ‚mediální vobraz‘!

Přijdou mi prostě inspiratývnější, než ňákej filozof, co káravě zvedá ruku a říká, jak je civilizace pokleslá, a že by se měla nějak kulturně povznýst, a podobný vyprázdněný, s praxí nesouvisející řeči!”

„Už vám rozumím líp. Že se tedy jedná o lidi, kteří pochopili víc, než jiní, a proto mohou ovlivňovat víc, než jiní!”

„Přesně! Nejen, že maj ty klíčový informace, a proto můžou vést, jako ve smyslu kvalifikace. Voni vlastně i musej, páč co bychom si my vostatní, neprobuzený, bez toho inšpiratývního vedení počali?

Jakej je tam teda prostor na pochybnost? Pokavad se jako vyvolenej vzdáte vedení, vlastně zrazujete svý lidi, který na vás spoléhaj, páč vás potřebujou!

Elita teda znamená, bejt vyvolenej vlastnostma, který vedou k procitnutí. A to byla věta dne!

Povězte, pane obrlajtnant – nevydělal jsem nám teď těma stěžejníma infórmacema eště na jednu erární flaštičku z penízků našich hodnejch, uznalejch daňovejch poplatníků, co hladově čekaj na naše převratný myšlénky? Vono v týdle už toho moc není, takže…”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com