Flašku platěj daňoví poplatníci

Večer se sešli, jak bylo domluveno, oháknuti v nových outfitech. „Tak připravenej, pane obrlajtnant?”

„Na všechno, Švejku! Člověk se musí tužit. Máte mou plnou důvěru ve vaše pokročilý opilecký schopnosti!”

„Tak se do toho teda vopravdu dáme! Sakra, já se tak těším… teda, jsem i trochu neklidnej! Ale to se poddá. Teď, nebo nikdy!” vzal Švejk za dveře.

V té chvíli naporučík přesně pochopil, co Švejk myslel. Bylo to dechberoucí, jak tu seděly všechny ty modelky, celebritky, umělci, byznysmeni, korporátní elita a kdovíco ještě, a prohlíželi si je zvídavými, ač navenek lhostejnými pohledy.

„Co jsem vám říkal, pane obrlatnant? Cejtíte tu energii tady? Jejda, to je síla! V tědle slavnejch chvílích chápu, jak neuvěřitelně úžasnej je život!”

Když se usadili, a začali prohlížet menu, Švejk se nezapomněl ozvat. „Já bych navrhoval, pane obrlajtnant, abysme si dali rovnou celou flašku něčeho pitelnýho! Vono to vypadá moc dobře, když vám to přinesou v tý kovový nádobě na stojánku! Proč nebejt aspoň pár minut honórace?” pokoušel hostitele.

„To se vám to objednávají celé lahve, Švejku, když to nehradíte! Není vám trochu líto daňovejch poplatníků, že tu prochlastáváte jejich povinný příspěvky na obranu státu?”

„Halejte, zeptejte se třeba támhle Sagiho, kterej vám určo potvrdí, že lejt po skleničkách, to je ztráta času, stylu i zbytečný votravování personálu! Pěkně, ať to máme při ruce, až se budeme chtít vobčerstvit!

Nó a tak se holt koupí vo pár patrón míň, ale dyk se přece všude stejně říká, že budoucí války už se budou vést jinak, než flintama! Asymetricky, nepravidelně, politicky, ekonómicky… a NÁTO i naše Armáda to věděj, proto nás sem poslali, abysme se tužili i na tomdle novým bojišti! Ale i tady se holt platí, stejně jako ve zbrojním průmyslu! Takže neváhejte a solte, pane obrlajtnant, a já to pak daňovejm poplatníkům politicky vysvětlím, že vona se dneska vobrana státu musí holt péct i u flašky!

A propos, podívejte se na ty lidi, co tady pracujou, co tu doslova pobíhaj! Vono se řiká, že vobsluha dělá podnik, ale tady to platí vobzvlášť. Rychlý, vochotný, nic není problém, nic je nezaskočí, že si připadáte, jak král. Přesně, jak to má bejt!

Víte, tady v tom zvláštním podniku peníze nic moc neznamenaj! Přirozeně, že byste asi ňáký v kapse měl mít, ale není to snobárna ve smyslu cen, vyžadovaný ourovně voblečení a přístupu. Posedět může každej, a nic se po vás nechce. Jenže to jsme holt my lidi, pořád chceme něco ukazovat!

Takže za chvíli už s klidným srdcem taháte prachy, co jste měl naškudlený na zaslouženou letní dovolenou u móře, a vobjednáváte rovnou tendle ‚Dom Pérignon‘, přitom velkoryse máváte rukou nad tou pálkou, co ta sranda koštuje, že jako prachy budou, ale my nebudem! Co člověk vypije a sní, to už mu nikdo nevezme! A to je i mý heslo. Tak na zdravíčko! Salut!”

„Holky tu maj taky pěkný,” rozhlédl se nadporučík.

„Jen se na ně podívejte!” souhlasil Švejk. „Vony jsou jako ňákej elitní kmen! Jak se nosej! Jak se tvářej! Prostě člověk musí zírat. Někdy se vám tu vobjevujou takový kousky, že i já, co jsem v životě už ledacos viděl, a máloco mě rozhodí, prostě civím, nemůžu jinak, a nejračejc bych se hned zejtra dal na modlení, aby mě vochránilo před tímdle pokušením!

Co se tejče toho, jak je dostat, jak je přesvědčit vo tom, že právě vy jste král… nó, jak se to vezme, vono je to na jednu stranu jednoduchý, a na druhou zase dost vobtížný! Ale v zásadě, vony to ty elitní holky taky nemaj snadný, to si nemyslete! Vemte si, že nutně potřebujou najít ňákýho toho krále k sobě, prostě podobně vysoký ourovně, páč jináč to nejde, dyk by si jináč dělaly akorát vostudu, kterou si nemůžou dovolit, páč reprezentujou! A takoví klucí se hledaj moc těžko, i když asi každej z nás to má v sobě. Jak bylo to moudro, že čím jste vejš, tím se cejtíte vosamělejší?”

„Zvláštní, jak Elisabeth taky hledá krále. Všechny asi hledají krále, ne? Prince na bílým koni, nebo jak se to říká. Otázka je, co ten pojem vlastně znamená? Vždycky budou jiný kluci hezčí, bohatší, vyšší, s větším autem nebo domem,” uvažoval nadporučík.

„Ptáte se, jak definovat krále?” přihnul si Švejk poctivě, s daňovými poplatníky zjevně našel společnou řeč. „Eh, těžká věc! Asi je to někdo, kdo je ňák přesvědčí, že se jemu, zrovna jemu, maj podřídit, páč je to správný a pro ně vhodný! Nemyslím, že by šlo vo pouhý fýzis, prachy, káry, nebo baráky!

Podívejte, třeba zrovna tendle slavnej Sagi! Halejte, toho když vidíte při práci, jak voslovuje a balí holky, to je koncért, že by i ta věhlasná státní filharmónie záviděla! Přitom ty dnešní holky jsou už dávno generace, která ho moc nezná, která si už nevěsila jeho plagáty někde v pokojíčku nad postel a nevzdychala po něm toužebně! A přesto je pořád dává ve velkým! Víte, von dokáže něco, co jiný né – bejt strašně nevtíravej! Nevotravuje je. Netlačí na ně! Spíš tak jako z dálky šeptá, teda spíš našeptává. Je chytrej. Tomu se daří!

Takže vono je to asi hlavně vo stylu jednání. Může stačit jediný slovo, a modélka, co po ní toužej davy, zrovna za váma voddaně pude až na konec světa, i když jste pan Nikdo, ale stejně tak, když nevíte, jak na to, ani po dvaceti letech dobejvání a předváděček posledních Mercedesů s váma nepude na blbý kafe. Je ale určitě dobrý, podívat se naživo, jak to celý vypadá!

Mimochodem, četl jsem zajímavý vejsledky ňákýho průzkumu, kde se ptali holek, co si jako myslely vo svým pozdějším vyvoleným, když ho poprvý potkaly? Drtivá většina jich překvapivě řekla, že jim přišel ouplně vo ničem, ba často až jako vyloženej blbec! Co se pak mohlo stát? Co ty šikovný klucí udělali? Nebo v nich ty holky musely něco vobjevit, co nebylo nejdřív zjevný? Je to zvláštní! Klucí můžou bejt rádi, že jim ty holky vůbec daly eště šanci, ukázat, co v nich je, že se s nima teda znova sešly!

Napadá mě, že tady na tomdle místě můžete vidět i jinym ouhlem pohledu tu základní votázku, co je smyslem života? Láska? Prachy? Barák? Ouspěch? Majestát? Říkám si, k čemu to všecko? Nebo si prostě jen užívat, a nic neřešit?

Taky nevím. S tím mi zase poraďte vy! A pojďte, popojedem,” chopil se Švejk zkušeně lahve, prý aby ‚nezteplala‘, přestože ta si hověla v kostkách ledu.

„Hádám,” napil se nadporučík střídmě, „že by člověk měl hlavně něčemu věřit! Ať je to cokoliv, ale musí něco takovýho mít.”

„Dobrá teórie, pane obrlajtnant! To mi připomíná, jak jsem jel tudle něco vyřizovat do Holešovický tržnice, jeden malej kšeftík s Ajfounem pochybnýho původu, a jel tam se mnou v socince takovej ten vopravdickej mnich, jak má tu kutnu, růženec kolem pasu, a sandále! A normálně si četl v tý tramvaji mezi všema těma ateistickejma lidma ňákou knížku, co sice nevypadala přímo jako modlitébní, ale stejně působila dojmem jakýhosi velmi duchovního svazku, měla krásný temný desky, lemovaný zlatem!

Víte, měl jsem strašnou chuť za ním jít a zeptat se ho: ‚Halejte, vašnosto, vy tomu fakt věříte? A jak mám uvěřit já?‘ Jako, že bych ho votevřeně požádal vo radu! Třeba by mi pomohl, nebo by mi rovnou řekl, jako tehdá vy, že jsem ouplně ztracenej, a ať se klidně rovnou vodebéru do pekla, páč už nemám naději!

To nebyla moc dobrá vyhlídka! Tak jsem radějc mlčel, vono některý vošklivý věci člověk slyšet rači nechce, co říkáte? A voni tydle klucí viděj možná víc, než bysme si pomysleli!”

„Můžete uvěřit ve svou zemi. A pracovat pro ni!” uvedl nadřízený.

„Moje země… pane obrlajtnant, to je krásný slovo, jak z tej naší vzletný hymny! Ale v praxi? Podívám se kolem sebe, a vidím jen zmatek! Když vidím naši státní vlajku, nevím, co k ní cejtit. Asi se moc nevnímám, jako součást toho všeho. Anebo na tom všem vidím tolik chyb, že s tím nechci mít nic moc společnýho, přestože vobčanku samozřejmě mám?

Proto, jak jsem říkal panu plukovníkovi – já jsem asi fakt trochu ztracenej! Myslím, v tomdle světě. Je to kapánek bolestivý!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com