Generál ze Lhoty

Ve vsi jim nejprve skoro nevěnovali pozornost. Nadporučík se nahlásil hlídce na okraji obce, která však ani nechtěla vidět doklady a ukazovala jim, aby rychle pokračovali dál, zmizeli z otevřeného prostranství.

Mezi domy, z nichž několik bylo značně poškozeno dělostřelbou, se nacházela spousta raněných. Minimum nosítek, a žádná vlajka s červeným křížem, která by zabezpečovala pobyt osob, neschopných dalšího boje, a tedy pod ochranou Ženevské konvence. Nadporučík začal mít zlé tušení, a Švejk se jen poušklíbl. Vždyť to říkal, že bude malér! Asi se dá na věštění, až tohle celé skončí, a vydělá si svými přesnými předpověďmi, co bude prodávat bohatým paničkám se zájmem o esoteriku a okultní vědy, pořádný balík!

Obavy se naplno ztělesnily tím, že na návsi se usídlil štáb, kde velel jakýsi generál. Ten jejich příjezdu věnoval ovšem pozornost náramnou, a když si povšiml, že zbylé dva Hummery nesou ten mystický, hi-tech laserový protiletadlový systém ‚Avenger‘, velice ho to zaujalo, ač nástavby na vozidlech byly záměrně maskovány, aby nebyla na první pohled zřejmá speciální technologie, kterou nesly.

Nebylo tedy překvapením, že ihned přikázal svým podřízeným, aby kolonu zastavili. Vojáci nic nedbali na hlasité a rázné nadporučíkovy stížnosti, že jsou ze speciálních jednotek a musí pokračovat za svým důležitým úkolem! Prostě se vozidlům postavili do cesty, neuhnuli, a informovali Lukeše, že s ním generál chce o něčem důležitém mluvit, tak aby se mu ihned hlásil.

Co zbylo nadporučíkovi, než uposlechnout? Ještě než ale slezl dolů z vozidla, aby se odebral k nežádoucí audienci, mávl rukou, že moment, že jde hned, a obrátil se ke Švejkovi.

„Nic neříkejte, Švejku! Snad jen to, jak se dohodneme, kdybysme se odsud potřebovali dostat pryč? Tohle je mnohem horší, než jsem si myslel! Ale třeba se chce jen zeptat, kam jedem, a propustí nás,” doufal velitel.

„Budu poblíž, pane obrlajtnant! Poslechnem si ho, co nám zbejvá! Esli pude do tuhýho, aspoň získejte čas, abysme se mohli poradit, co dál, než mu vodpovíte. Něco vymyslíme! Já se tady zatím ve vokolí trochu poptám, dyk jsem přece ten rozvědčík, že jó! Sraz potom támdle před hospodou! Snad maj i za vejmečnýho stavu votevříno! Mám žízeň, jak trám!”

Velmi přátelský generál dělostřelců nás pozval na audijenci. Seznamuje nás s vynikající situací na frontě, ze které je zjevné, že nepřítel byl již v podstatě vytlačen z našeho území a kompletně zničen. Jsme svědky předávání vyznamenání dělostřelcům: Hubáček Josef, střelec, zničil šest obranných postavení ustupujícího nepřítele přesnou palbou ze 155mm kanónu. Peterka Robert, nabýječ, za rychlou opravu automatického podavače granátů, kdy nedbal na těžkou nepřátelskou palbu kolem. Lacina Dominik, pozorovatel, nasadil vlastní život, když zůstal za nepřátelskou linií s vysílačkou, aby mohl navádět přesnou dělostřeleckou palbu, která zdecimovala nepřátelské šiky.

Avšak audience u generála měla, oproti Švejkovým idealistickým poznámkám, nakonec jednoznačný průběh.

„Vaše předchozí rozkazy jsou zrušeny!” oznámil generál Lukešovi chladně. „Od této chvíle jste pod mým velením! Vy a vaši muži zařazeni do 3. roty, o vozidla se dál nestarejte. Náš úkol: zastavit postup nepřítele v obci Lhota! Vezměte si polní lopatky a ihned začněte s budováním okopů na severním okraji vesnice!”

„Ale pane generále… moje rozkazy pocházejí z nejvyšších míst, a výslovně je v nich uvedeno, že není žádná autorita v Armádě, která by je mohla změnit či zrušit, kromě přímého rozkazu samotného prezidenta! Tato zvláštní zásilka musí být doručena za každou cenu! Záleží na ní další fungování státu!” odporoval nadporučík důrazně.

„Tak nejvyšší místa, říkáš… na ně zapomeň! Tyhle nejvyšší místa mi budou líbat boty jen za to, že udržím nepřítele od Prahy o pět minut dýl, aby mohli všichni vzít bezpečně roha!

Abych mohl já splnit moje rozkazy, potřebuju vaše vozidla a vaše muže! Navíc, buď rozumnej – sto metrů od vsi už je po tobě, k čemu to teda bude? Jsou těsně za náma, všude kolem! Obkličujou ves, a chystaj se na útok! Takže stejně se už nemáš kam pohnout. Pustit tě dál vlastně ani nesmím, protože by vás všechny okamžitě dostali!

Místo nás všech je teď tady! Tohle je naše poslední postavení! Je čas na kruhovou obranu, a čestný boj do posledního muže, jak se od nás očekává. Není už kam dál ustoupit!”

„Pane generále, dovoluji si znovu zopakovat, a musím též namítnout, že můj útvar patří mezi zvláštní jednotky, přímo podřízené Ministerstvu Obrany, a prezidentu republiky! Nemáte jako generál dělostřelectva autoritu k tomu, abyste mi byl oprávněn rozkazovat!

Moje jednotka je zřízena mimo standartní řetězec armádního velení! Výslovně vás tedy žádám, abyste mi uvolnil cestu, a nepříčil se mým kriticky státobezpečnostně významným rozkazům z nejvyšších míst! Nehledě na to, že pod moje velení spadá přísně sledovaná výzbroj na bázi speciální technologie, kterou nesmím za žádných okolností předat jakýmkoliv nepovolaným osobám!”

Generál byl kupodivu trpělivý, a měl pochopení pro vojákovo odhodlání. „Uklidni se, chlapče! Já ti říkám, že už sto metrů od vsi je po tobě. Takže ten svůj cennej paket stejně nikdy nedovezeš! Tomu rozumíš?”

„Pane generále, smím-li tedy navrhnout, ponechte si vozidla k obraně Lhoty, ale nechte nás jít dál! Dostal jsem příkaz z nejvyšších míst a splním ho! Dle mého nejlepšího svědomí jsem přesvědčen, že rozkaz je stále splnitelný, a míním v misi pokračovat!”

Ke generálovi přistoupil jeho pobočník a cosi mu naléhavě šeptal. Generál to poslouchal bez hnutí v obličeji, a když voják skončil, namísto odpovědi Lukešovi suše oznámil:

„Tak přímí svědkové říkají, že prý jste nechal v zájmu mise střílet do civilistů, pane nadporučíku?

Jste zatčen! Odevzdejte zbraň!” přikázal Lukešovi, a na ten povel sňali dělostřelci kolem útočné pušky z ramen.

Nadporučík zbledl.

„Kdo je váš zástupce?” dotázal se generál. „Vystřídá vás s okamžitou platností ve velení!”

„Pane generále… toto je nedorozumění! Okolnosti byly… žádám o možnost se k obvinění vyjádřit! A znovu připomínám, že moje jednotka dostala speciální rozkazy z nejvyšších míst, kterými byly upraveny její ‚pravidla užití síly‘! Jsme příslušníci speciálních jednotek a naše mise vyžaduje zvláštní opatření…”

„Dost těch přemoudřelých řečí a věčných výmluv na velení a okolnosti! Za chvíli začne nepřátelský útok a já nemám čas tu s tebou diskutovat o banalitách. To jméno!”

„Vojín… Švejk je můj pobočník,” hlesl nadporučík z posledních sil, při vědomí, co tato slova budou pro další osud státu asi znamenat!

„Švejk? Ve speciálních jednotkách? No to je mi teda dobrý! To to tam pěkně vedete! Ale řetězec velení platí! A snad má v sobě váš pobočník víc vojenskýho odhodlání! Sežeňte mi tedy vojína Švejka! Popovídám si s ním.”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com