Kdyby chtěl vyhrát

„Vy si teda maximálně zjednodušujete svět, na to, co je dobrý pro vás,” dovtípil se Švejk.

„A kdo si nesnaží věci zjednodušit? Komplikovanost znamená, že kdosi podlehl právě těm svodům intelektu či tlaku druhých, neřídí svůj život, a zbytek života stráví v pochybách, vůbec totiž nepochopil pravidla bálu!

Třeba právě takový slavnostní ples. Řeklo by se, budu-li krásná, budu-li mít nejlepší šaty a boty a vlasy a oči a postavu, vyberu si nejkrásnějšího muže v sále, a je to! Prosté, jako příroda. Ale víte sami, že takto to nikdy není. Málokdy, pokud vůbec, potkáte cosi jako ‚hvězdný‘, královský a alfa pár. Vždy je někdo slabším článkem!

Nevydržela-li jsem čekat, podlehla-li jsem slabosti, strachu že zůstanu na ocet či společenským konvencím, dostanu, co si zasloužím, po čem vlastně skrytě toužím: slabého jedince, co mě potáhne k zemi! Něco mi dal, ale zase za nějakou, a nemalou, cenu!

Naši hráči tedy prakticky vždy dostanou přesně to, co chtějí, po čem touží. V praxi to však může být paradoxně i tak, že touží-li po výhře, ale měli-li by z důvodů vyšších zájmů prohrát – potom mají a musí prohrát!

V kasinu neovlivňuje pohyb kuličky v ruletě náhoda, ale lidé sami! Tolik energie vloží do projekce svých tužeb, až je dostanou, anebo naopak nedostanou. Vyšší moc určí, co mají dostat! Lidé tomu říkají náhoda, předurčenost, štěstěna – já tomu říkám výběr vlastního osudu. Nikoliv já, ale oni sami si svůj osud vybírají!”

„A vy můžete vovlivnit, kam ta kulička jako přesně dopadne, kdybyste teda chtěla, potřebovala, musela?” zkusil si Švejk konečně vyjasnit, co ho odjakživa zajímalo.

„Po technické stránce, protože by to bylo nezákonné, ne, takovou moc mít nesmím, i když nevylučuji, že někde jinde něco takového možné je! U nás ale určitě ne, pan Dimitrij dbá na takové věci velmi důsledně a mechanismus rulety se kontroluje každý den. Avšak já takovou nečistou schopnost ani nepotřebuju! Dokážu totiž zajistit něco jiného, v tom smyslu, že umím maličko přitáhnout šance ke straně kasina.

Třeba tím, že hráče rozhodím, když zkouší počítat karty. Vyměním mu krupiéra za odlišný osobnostní typ. Posadím k jeho stolu atraktivní dívku. Nebo hráči donesu speciální žeton v nějaké lákavé hodnotě, jako pozornost podniku, abych ho pobídla k další hře. Jak jsem ale uvedla, není nutné zasahovat technicky, jen psychologicky! Hráči si pak u nás sami vybírají svůj osud. Nejen tím, že vloží sázky na nějaká čísla, ale hlavně svou myslí, svou energií.

Je tady kolem tolik tužeb! Museli byste to zažít, v nějaký pořádný den či večer! Není to tak, že v pátek a sobotu a po výplatě je tu natřískáno, a jinak prázdno. Někdy se stane, že se tu i v nějakou málo nadějnou hodinu sejde jen pár lidí, a najednou to začne, všechny ty emoce a energie a sny ve vzduchu, jako koncert… to pak všichni zapomenou na to, zda je venku mráz, či léto. Zapomenou na všechno! Oni, i já!

Víte, jsem vlastně jedna z nich, z těch hráčů. Emocionálně. Jen se lišíme tím, že mě vzrušuje, když hrají jiní, a já je přitom sleduju, vpíjím se do nich, jako kdybych byla na jejich místě. Samotnou mě hra nebaví, něco mi pro schopnost toho prožitku chybí, bohužel. Potřebuju k tomu ty druhé.

A tak mě tu občas můžete najít u stolu, mezi nimi. Nikoliv někde zastrčenou v zákulisí, pěkně tady! Přímo na place. Ano, sedím s nimi, a nejsem pasivní. Působím na ně. Testuju a užívám si svou energii a moc. Některé svádím, jiné pobízím, dalším dodávám kuráž, či je naopak varuju, brzdím!

A protože jsem jedna z nich, vzrušuje mě nejen, poslechnou-li mě, protože je to pro ně dobré, či naopak špatné… ale stejně tak je vzrušující, když mě naopak neposlechnou, vzepřou-li se mojí vůli, víte, jako divocí koně! Někdy se tím zachrání, a někdy je to pro ně zase z herního hlediska nerozum. A já to vše vidím a nedokážu mluvit vzrušením!

Přeju jim výhry, samozřejmě. Dokážete si představit, co se stane, když někdo doopravdy vyhraje pořádnou částku? Když mu spadne z nebe do klína, co si vymodlil? Co to je za příval emocí? Co se z tohoto místa stane? To jsou chvíle, kdy cítím, že má smysl žít, pro tyto okamžiky, kdy již dávno nejde o žádné peníze! Lidské emoce mají nevyčíslitelnou cenu!

Naopak, když někdo prohraje? Všechny ty posmutnělé obličeje, co jim došlo, že ty peníze jsou ztraceny, to zklamání… to má přece i druhou stránku! Pokud někdo udělal chybu, tak ta prohra je cenou za informace, prozření, osvícení. Jen si málokdo dokáže uvědomit, že jen jeho vlastní karma a energie ovlivnily tu výhru. Ne náhoda, on sám! To, co je v něm, to až magneticky způsobí, že dostane, co má dostat! A je na něm, aby s těmi dary naložil.”

„Říkáte tedy, že kasino je vlastně škola života,” shrnul nadporučík nedůvěřivě.

„Nesporně! Neřekla bych to lépe. Proto jste sem ostatně přišli i vy, ačkoliv si myslím, že byste měli tu atmosféru zažít i přímo, abyste plně pocítili, jak intenzivní ‚výuka‘ to je.”

„V naší práci stále narážíme na pojmy ‚lítost‘ a ‚milosrdenství‘, že jsou překážkou výkonu moci, paní Elisabeth,” zamyslel se nadporučík. „Shodli jsme se na tom, že kdo jimi trpí, není osobnostně kvalifikovaný, být ve vyšší kastě.

Říkali jsme si, že pokud budeme mít přesvědčení, že konáme správně a ve jménu nejvyšších zájmů, nebudeme tyto pocity mít. Ale stejně jsou v nás. Obavy, pochyby, strach z odpovědnosti, z vlastních chyb, co ovlivní čísi životy.

Nechci vás žádat přímo o nějakou radu, ale jak se na ně díváte vy? Zažila jste je tady někdy?”

„Vím asi, co myslíte! Přijde někdo, podívá se na vás smutnýma psíma očima… a vy znejistíte! On je najednou nahoře, a vy dole. To samozřejmě není žádoucí pro nikoho, ale někdy se stane, že nějaká osoba přijde, a je prostě silnější, protože se jí nějak podařilo, najít skulinku ve vašem systému.

Nechci určitě mluvit o tom, že každý je vypočítavý a zkouší to. Jenže, jak to od sebe rozeznat? Možná se shodneme na tom, že mezi nebohými a potřebnými se nachází spousta manipulujících a vychytralých, co zneužívají slabosti druhých. Docela osvědčený postup! A jak je od sebe poznám? Oni mě přitlačili ke zdi a dostali mě do dalších pochyb! Nejen, že nevím, zda jim mám či smím vyhovět, ale ještě navíc, zda to není jen falešná hra?

Nezbývá mi nic jiného, než všechny brát a priori jako vychytralé, nemyslíte? To by byl nejlepší způsob, jak se zbavit pochybností! Myslím venku, v životě. ‚Člověk člověku vlkem!‘

Tady v kasinu je ale situace o mnoho jednodušší, takže na vaši otázku odpovídám: ne, nezažila, protože to tady ani nejde! Totiž, i výhra, která je hráči umožněna, je jen drobnou součástí jeho cesty, na jejímž konci určitě chceme být v plusu, jestli mi rozumíte správně!

Pokud vás nyní nechám vyhrát, protože jste se na mě nesmírně smutně podíval, že ty peníze potřebujete, abyste byl šťastný, nikdy nezjistíte, zda jsem tak učinila jako akt milosrdenství, anebo naopak čistokrevné, taktické vypočítavosti!

I když vyhrajete, málokdo dokáže odejít, a nezkusí to znova! Já to vím, protože znám svoje lidi. Klidně ho tedy nechám vyhrát i podruhé, když se zase smutně podívá! Ať je pěkně namlsaný a začne lačnit! Pokud vím, že ho to nějak pobídne, ale k něčemu, co chci já – klidně ustupuji! Třeba, aby mi začal věřit, že jsem jeho spojenec? Nebo, že jako jeden z mála vyvolených dokáže nad systémem vyhrát?

V jistém smyslu ho falešně přesvědčím, že věci hrají plně v jeho prospěch, že postupuje správným způsobem, přitom na základě mého zásahu ztrácí více a více moci vlastního rozhodování. Nakonec rozhoduji plně za něj, protože on je již pasivní prvek, plně odkázaný na moje rozhodnutí.”

„Vy tedy vlastně říkáte, že milosrdenství ano, ale vyloženě jako důmyslný, ba vypočítavý akt, v podstatě jako útočný manévr proti nepříteli? Otevřete mu linie, aby do nich lačně vpadl a opustil dobře zabezpečenou pozici, a jakmile se dostane mezi ramena kleští, rozmačkáte ho, již bez sebemenší lítosti!

Že mě to nenapadlo, je to velmi logické! Ani nemluvím o taktických výhodách, co to přináší. Slavný čínský vojevůdce Sun Tzu též říkal: ‚Chceš-li, aby k tobě nepřítel přišel, nabídni mu snadný zisk. Nechceš-li, aby přišel, ukaž mu nebezpečí, do kterého by se vydal.‘ A to věděl již velice dávno!”

„My ale nesmíme nikoho docela… vymačkat. Jinak by se nám nevrátil!”

„To Sun Tzu to navrhuje též: nikdy neuzavírat kotel kolem nepřítele, ale nechat mu úzkou cestu ven. Jak vojáci v kotli vidí možnost, utéct před porážkou a zajetím, tím spíše naruší vlastní linie, a lze pak ustupující síly zničit o to snáze!”

Švejk se zaradoval. „Já vám říkal, pane obrlajtnant, že tady se hodně naučíme! A vidíte, vono je to nakonec nečekaně podobný, jako vojenská stratégie! Sakra, ten svět je ale propojenej! Jó, já holt vim, kam vás vzít, abyste ho poznal pěkně zblízka! Správnej pobočník se prostě vyzná!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com