Když lid promluvil

Na druhou stranu, nebylo na tom, co říkal, i něco pravdy? Tohle byla opravdu ztracená mise, a lidé ztráceli životy! Nebylo toho všeho již dost? Nemělo by se, jak navrhoval Švejk, opravdu zasednout k jednacímu stolu s nepřítelem, a diplomaticky ukončit prohranou partii, jak se sluší a patří?

Složitá věc! Nadporučík potřeboval čas na rozmyšlenou. Ale co když rozdivočelý Švejk stihne těmi svými nebezpečnými rozvratnými řečmi dostat mančaft definitivně na svou stranu? Pak již velitele nikdo nebude poslouchat, a ocitne se sám, proti šesti! Pak by mohl také dostat jednu do týla, zezadu! Vždyť Švejk již ztrácí jakékoliv zábrany a zanedlouho mu bude již vše docela jedno, svět se pro něj zcvrkne jen na jeho vlastní zájmy!

Měl by se Švejka zbavit. Ihned! Byla to nemilá představa. Kolik času spolu ostatně strávili vymýšlením, plánováním, tápáním a hledáním pravdy v těch nejasných poměrech, kdy snad nikdo nebyl tím, kým se zdal!

Ale nyní byl Švejk bezesporu nepřítel, kterého měl po právu eliminovat! Nadporučíka z té představy rozbolela hlava, přestože dnes málem dal rozkaz ke střelbě do civilistů, co mu překáželi ve splnění rozkazu. Byla to tak moc odlišná situace? Taky ohrožovali jeho misi, ale neznal je, byli pro něj jen houfem postaviček.

Ale Švejk, s jeho nevinným obličejem a typickým ‚já za nic nemůžu, pane obrajtnant‘, to nadporučíka nyní z hlediska vzorného plnění služebních povinností negativně ovlivňovalo, a naplňovalo ho pochybami, slabostí, nerozhodností.

Co s tím?

Nebylo to však tak, že lid promluvil? Lid rozhodl? Neměl by tomu postoji naslouchat pozorněji? Nepromlouvaly tu najednou skutečné vyšší zájmy, o kterých se tak často mluvilo, a kterými se sám vždy tak přesvědčeně oháněl?

„Budeme hlasovat!” rozhodl se nadporučík. „První možnost, pokračovat podle původního rozkazu, dodržet přísahu! Druhá, vzdát se a pokusit se vyjednávat!”

Bylo to dva hlasy proti pěti. Jasný výsledek!

„Dobře teda!” vydechl nadporučík. „Podrobuju se vůli lidu! Dejte dohromady ty bílý hadry, a spíchněte tu fangli! Měli bysme tady ale nechat zbraně a munici. To značí, že pokud nepřítel skutečně nebere zajatce, jak se o něm povídají ty hrozný fámy, všichni beznadějně padnem! Nebudem se moct bránit! To byste měli vědět, že vsázíme na dost nejistou kartu!

Bude vůbec nepřítele nějakej stařičkej královskej plášť zajímat? Uvidí ho vůbec, třeba na půl kilometru, skrz zaměřovač? Vůbec nemluvím o tom, že pácháme trestnej čin vlastizrady, za kterej nás v současným stavu ohrožení republiky můžou rovnou postavit ke zdi, bez jakýhokoliv soudu a taky možnosti obhajoby, přičemž rozsudek je ihned vykonatelnej! Tohle všechno opravdu chcete?”

„Tak holt padneme, ale vy jako král, pane obrlajtnant! Ať aspoň někdo udělá ňáký gesto v tomdle bahně pasývity a nerozumu!” hájil Švejk dál svůj nápad.

„Já tam nejdu,” ozval se někdo. „Já taky ne.” – „Běžte si tam sami!” ozvalo se z družstva sborově.

Nadporučík se obrátil na Švejka. „Jdete aspoň vy se mnou, když jste si tuhle kravinu vymyslel?”

„Nó jasně! Jsem vaše vosobní stráž! Nesu vaši vlajku! Pudu vám věrně po boku, až do samýho konce, i když bude sebevíc hořkej, pane obrlajtnant! Padnem tady spolu za svobodu a démokracii, nebude to krása? Bok po boku, voficýr a vojín, společně vyjdem vstříc horký šňůře celoplášťovejch střel, a naplníme tak do puntíku naši vojenskou přísahu…”

„… kterou jste, pokud vím, nesložil, vy hovado!” uvedl nadporučík věci na pravou míru. „Dobře, kdo s náma nechce jít, zůstaňte schovaný tady v lese, na Žilinským vrchu, a počkejte na shromáždišti, kdyby z vesnice ještě někdo dorazil. Četaři Jelínku, přebíráte velení!

Pokud to dopadne dobře, postaráme se o to, abyste se odsud dostali co nejdřív a bezpečně do zajetí. Nestřílet, nic nedělat! Schovejte pak kvéry a munici. Nechci, aby zbytečně umírali další lidi. Pokud to nevyjde, proklouzněte zpět k našim na východě. Souhlas?”

Mužstvo souhlasilo. Stejně asi měli pochyby, jestli je dobrý nápad, vystrčit nos, a nechat se nepřítelem sejmout, navíc ještě bezmocně neozbrojeni.

Oba vyslanci se zbavili veškerého vybavení. Nadporučík vyňal na světlo královský plášť i svatováclavskou korunu. „Ale nasazovat bych si ji přece neměl…!”

„Vy, a zrovna dneska? V tendle nanejvejš vejznamnej den? Navopak, vyloženě musíte, pane obrlajtnant! V pověsti se praví, že to nesmí udělat nikdo nevoprávněně. Ale my, lidi, vobčani, vám věříme. Zvolili jsme vás! Lid vás korunoval! Hlasovali jsme jako náhodný mužstvo, žádný falše a podplácení!

Bylo to legální, právoplatný, čestný a před svědkama! Ztělesněná vůle lidu! Teď vládnete, musíte dělat rozhodnutí, co vovlivněj celou zemi a všecky její vobčany! Máte právo, ba povinnost si ji vzít, abyste byl král! Vy dnes ano, jste zvolenej. Musíte bejt vopravdickej král, né poloviční, se svou korunou zastrčenou někde v báglu! Všechno musí bejt, jak má! Dyk to znáte z každý poctivý pohádky!

Tady máte žezlo a jabko. Do toho, než na nás eště vlítnou! Hemží se to tady nepřátelema! Nemůžem moc váhat, není čas!”

„Hm, ale mám si pod tím vůbec nechat uniformu?”

„Já nevím… ale spíš né, ať to nevypadá, že je to ňáká proradná léčka. Pěkně do podvlíkaček! Nejde to jináč! Musíte mít jen tu korunovační vejbavu! Nic jinýho! Já se taky svlíknu, aby si nemysleli, že mám třeba někde ukrytý zbraně. Tydle zdánlivě bezvejznamný detajly teďka rozhodnou vo našem vosudu, jako třeba, esli to do nás bez váhání našijou, nebo chvíli posečkaj!

A hlavně: vy jste teď už né voják, ale král, a ten si přece nebude kazit majestátní aristókratickej vzhled ňákejma maskáčema, co nosej jeho poddaný, aby mu vybojovali ňáký to nový ouzemí! Každá správná říše musí růst a sílit, to dá rozum!”

Lukeš se svlékl, a přestal být vojákem.

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com