Konec dívčích snů 1 (End of Girl’s Dreams)

Část 1: Dívka z lepší rodiny

(English translation will follow soon)

Konečně měla Prahu za sebou.

Zuzana se pohodlně uvelebila v kožené sedačce luxusního SUV Mercedes, očima mechanicky sledovala známou silnici, co vedla od Radotína do Černošic, a konečně měla trochu času pro sebe, pro svoje myšlenky, co byly poslední dobou nanejvýš těžké.

Před nedávnem oslavila 40. narozeniny a tato oslava, která nakreslila nelítostnou čáru za jejím mládím, byla jen smutným dovršením všech problémů, které se na ní v současnosti valily.

“Nemá se říkat problémů, má se říkat výzev, buď pozitivní!” opravila se hned, když si vzpomněla na jedno z těch tisíců mouder, co poslední dobou hltala na všemožných sociálních sítích, jako novodobou postmoderní drogu, snad s vírou, že jí pomohou se osvobodit, či snad, že jí ukáží nějaký nový, lepší, pozitivní úhel pohledu na situaci, ve které se nacházela.

Jela tu snad potisící, a tak zkušeně řezala těch několik zatáček, než přijde železniční přejezd, který několika tvrdými ranami otestuje podvozek vozidla, a pak se již hrabeš uzoučkými ulicemi vzhůru, do kopců, kde stály ty nejlepší vily, a hrdě přehlížely údolí pod nimi, spolu s jejich neméně hrdými vlastníky a obyvateli.

Pamatuje si jako dnes, kdy se sem přistěhovala. To bylo záhy po slavném mistrovství světa v hokeji 1996, kde hrál její tehdejší přítel, později manžel a otec jejího jediného dítěte, dcery Anny, a dnes již exmanžel, který Zuzanu spolehlivě naplňoval hořkostí, jen co si na něj vzpomněla. Zatímco jeho sportovní kariéra vyvrcholila o dva roky později olympijskou medailí z Nagana, přičemž po návratu zpíval s Michalem Davidem a zbytkem týmu na Staromáku “My jsme ten správnej tým” dočista ožralej, a následně odešel dělat trenéra do Japonska, pro Zuzanu měl tento sportovní úspěch velmi hořkou pachuť, když jí o dva měsíce později oznámil, že odchází za jinou ženou, protože je to “silnější než on”.

Slaboch, dobytek, zrádce, proradná krysa… neubránila se Zuzana negativitě, a tentokrát se ani nepokusila opravovat. Zatímco on si užíval vavříny, publicitu, pozornost a příležitosti, obletován ženskými, co by si daly říct, ona se sama lopotila s výchovou jejich dcery, a současně se musela otáčet v byznysu, který se časem stal nanejvýš tvrdým.

Jo, mít butik v Pařížské, to byl sen mnohých… ale konkurence nebyla jen tvrdá, byla brutální, a pokud jsi nebyla kamarádkou Michaely Maláčové či Tamary Kotvalové, co tam vládly, pokud jsi jim neměla co nabídnout, vše se stávalo velmi obtížným.

Extrémně vysoký nájem, co požadovala korupcí prolezlá Městská část Praha 1, jíž nebytové prostory patřily, byla pro jinou firmu než nadnárodní vyloženě likvidační. A nemáš-li styky, kontakty, známosti, kterým můžeš něco nabídnout, protože barter či výměnný obchod jak ve starověku se stal náboženstvím postmoderní doby, aby se daly dělat efektivní účetní operace pro daňovou optimalizaci, pád ke dnu může být velmi rychlý. Insolvence či přestěhování se do méně exkluzivní lokality, vyšlo to nastejno – věčně slídící bulvární média si prostě smlsly a veřejnost se ušklíbala nad další ztracenou paničkou, co si hrála na honoraci, a najednou nemá ani na platy zaměstnanců, natož na povinný desátek pro Ministerstvo financí s nechvalně proslulým Andrejem Babišem v čele!

Zuzana původně zaměstnávala jen osoby české státní příslušnosti, protože “jsme česká firma a tak to vždy zůstane”, jak naučeně tvrdila novinářům ze všemožných plátků, co se naštěstí dali snadno podplatit, aby o jejím butiku napsali pár laskavých až vřelých slov, a následně se dveře se zákaznicemi a zákazníky z vyšších vrstev sotva stihly zavírat.

Později, když Pařížské začali nelítostně vládnout Rusové, zaměstnala účelově Rusku a Ukrajinku současně, s vizí, že odvěká nevraživost mezi těmito dvěma národy jí umožní, udržet si zaměstnance na uzdě. Avšak na pohodové atmosféře v butiku toto důmyslné opatření příliš nepřidalo. Byly to mladé holky, co sem přišly hned po univerzitě někde v Oděse, s jasnou vizí, udělat v nové zemi velkou kariéru v módní oblasti, a nestyděly se pro ni udělat absolutně cokoliv.

Každý slušný podnik v Pařížské též musel mít tzv. dveře, jakousi ochranku ve formě dveřníka v saku, co otevřel vstupní dveře pouze lidem, co se jevili na příslušné úrovni, a bylo tak možno odfiltrovat zlodějíčky, čumily a batůžkáře. Tuto odpovědnou a významnou pozici v Zuzanině podniku zastával svérázný opilec a libeňský mizera jménem Švejk, co se vždy nabubřele kasal, z jaké je slavné rodiny a jakou prý udělal kariéru v Armádě, a že byl údajně dokonce málem vyznamenán nejvyšším českým státním vyznamenáním, ale “mocenský hry vyšších míst zhatily mý velkolepý sny, i když jsem si ten metál dovopravdicky zasloužil”, a tak šel hledat štěstí do trhu luxusního zboží.

Potřebné vzdělání i praxi kupodivu měl – byl vyučeným prodavačem, který však všechnu mladistvou energii spolehlivě utápěl v rumu. Pak ale údajně obdržel “nelítostnej povolávací befél vod samotnýho ministra vobrany, voni mě totiž moc potřebovali, ty hlavouni, páč mám prej děsně tajnou speciální kvalifikaci a pocházim ze slavný vojenský rodiny. Že se to pak kapánek zvrtlo, za to nemůžu – já jim říkal, těm frajérům z NÁTO, ať mě k těm přísně tajnejm speciálním voperacím, co budou utajovaný až do roku 2084, rači nepouštěj, že mám hubu děravou! Ale voni né, nástup do mundúru, a sofort, tak co naděláš? Nó vemeš flintu a jdeš na bodákovej útok, páč v naší slavný rodině je každej chlap voják, tak to bylo, tak to je a tak to i dycky bude!”

Zuzana na druhou stranu ocenila jeho životní zkušenosti, které nasbíral všude možně, včetně libeňské policejní “cely předběžného zadržení” a kterými ji s oblibou zásoboval, plus nikdy nežádal zvýšení platu, nestěžoval si, byl docela snaživý a navíc, diskrétní. “Máte mý ouplný pochopení, paní Zuzanko,” říkával jí familiérně, když se mu svěřila s nějakým novým obchodním malérem, což mu kupodivu tolerovala, načež vždy vytáhl z kapsy saka placatku rumu a vyzval ji, aby to “spláchla”.

Netajil se tím, že sem do Pařížské nedílně patří i se svou zavalitou postavou soudkovitého tvaru, která by se na stránku žádného módního magazínu nevešla – to však Švejkovi nebránilo se kasat, že na něj “dozajista čeká ňáká modelína nebo dokonce šlechtična z Hóhnlóhe, a jednou se tou VIPkou určo stane, když se vejhodně vožení, tadle socijální mobilita je moc hezká věc, narodíš se mezi plebs, ale vlastním přičiněním se vyšvihneš nahóru ze smutnýho ghétta, mezi honoraci”. V té chvíli se prostě Zuzana nemohla nesmát, a vše z ní alespoň trochu spadlo.

Měla dnes po práci schůzku s kamarádkou v restauraci Barock, kam docházel jako do závodní jídelny každý, kdo v Pařížské něco znamenal. A přestože tu byla autem, nestyděla se, objednat si dvojku bílého. Poslední dobou začala totiž problémy řešit, jako mnohé její kolegyně, mírnými dávkami pití, které se jen pozvolna vymykalo z kontroly.

“Jediný štěstí, že aspoň s Annou nejsou problémy, to je zlatíčko,” svěřila se přítelkyni, co byla profesí módní návrhářka, a s níž Zuzanu kromě přátelství pojily i obchodní vztahy – byla jednou ze značek, které její butik prodával. Móda to byla fajn, originální, ale bez masivní mediální podpory se v Pařížské neuživíš. A budovat cizí brand za její peníze, kterých beztak neměla nazbyt, to se Zuzaně opravdu nechtělo.

“Jinak samý horory. To máš 150.000 za nájem toho krcálku, 150.000 za platy tří zaměstnanců, daně, odvody, poplatky, všimný, úplatky… já na ty čísla vždycky po večerech koukám a mám chuť to hned zavřít. Ale kam půjdu? Co budu dělat? Začít někde znova, ve čtyřiceti? Kde, s čím? Říkám si, že musím tyhle zlý časy vydržet, a že bude líp… a tak to teď celý dotuju z úspor. A to nemluvím o nákladech na barák, splátky na auto… někdy bych nejradši sedla do toho autobusu, co jede ze Zličína na letiště a je plnej usměvavejch cizinců s kufírkama, sedla na první letadlo někam do Tramtárie, a všechno tady nechala za sebou. Je to strašnej tlak, nikdo mi nepomůže, a ten hajzl bejvalej se v bulváru producíruje zase s nějakou mladičkou naivní modelkou, úsměvy na všechny strany, jak jsou prej šťastný a plánujou rodinu… jako kdyby mi to dělal schválně!”

“Jsou všici stejný,” přisvědčila kamarádka. “Měla by sis najít pořádnýho chlapa, a vyrazit na party, ukázat se taky, von by hned zalitoval, vo co přišel…”

“To se ti řekne, holka. Jasně, bylo by to krásný a jistě by to vyřešilo spoustu mejch problémů. Ale já potkávám samý blbce, mazánky, losery, zkrachovalce, parazity, co se chtěj dostat do médií, nebo nadržený dobytky, co jim zasvítěj oči, jak dvě lucerničky, jen co se na prvním rande zmíním, že mám dospívající dceru. V tomhle věku už jsou slušný chlapi dávno rozebraný a po ulicích se potuluje jen sběř, jak se mi zdá. A my VIPky jsme na tom nejhůř, protože je na nás zájem – o tom by Monika Marešová, ta od toho slavnýho moderátora proutníka, mohla něco vyprávět! Ta je osamělá, jak kůl v plotě, a žádný plastiky, odsátí tuku ani hadříky od Vuittona jí nepomůžou. Prostě máme asi smolíka. Pak se mi div, že flaška vína je moje nejlepší kámoška. Vlastně kromě diamantů, který s ranním kuropěním nezmizej za další samičkou, jako chlapi,” povzdechla si Zuzana, a kysele se pousmála.

“Ještě dvě deci, dámy?” zjevil se u stolu číšník. Zuzana tu byla častým hostem, takže ho její kladná odpověď nijak nepřekvapila, a hned snaživě přicupital s novou karafou.

“Prej, že si jako ženský pomůžem, že sdílíme, že děláme networking, že jsme moderní, profesionálky, že nám patří krásný nový svět… pche, to teda ani náhodou!” upila Zuzana francouzského vína mocně, a oči se jí zakalily. “Všechny kolem si hrabou jen na vlastním písečku, nebo jsou úplně nepoužitelný. Třeba ta z vedlejší ulice, znáš ji, jak prej spala s tím poslancem, jak dělala v představenstvu tý velký banky. Řekla bys, super užitečnej kontakt, co mi popostrčí byznys! Jó, to vyloženě! Má dneska kšeft se syrovým BIO jídlem, jak mu hipsteři říkaj RAW, doma pět koček, dva psy a mluví úplně z cesty, že prej pohrdá penězma a měli bysme se vrátit k přírodě. Nebo ta, jak dělala poradkyni ministra průmyslu. Ta teď dýluje nějaký pochybný investiční dluhopisy nějaký rádoby švýcarský firmy, nebo co, slibujou 14% úrok, vlezný do toho letadla je přes 80 tisíc,” podotkla Zuzana znechuceně.

“Zuzi, já budu muset jít,” přerušila ji kamarádka. “Dopovíš mi to příště,” rozloučila se rychle, když na ni od vchodu kdosi zamával, její nový arabský objev s vlasy plnými stříbra, co vlastnil kdesi v Egyptě oděvní manufakturu, která dokázala vyrobit absolutně cokoliv, a za neevropsky nízké ceny. Zuzana uznala, že takový cenný kontakt má přednost, pro budoucnost, a nijak se na přítelkyni nezlobila.

Aby nebyla za trapnou, osamělou a ztracenou, vyndala z kabelky notebook, a tvářila se, že pracuje, i když se jen dívala, co je nového na Facebooku. Pak dopila, vznešeně přijala hluboké úkony číšníka, co mu dala slušné dýško, protože na stylu a úrovni si zakládala, i kdyby na chleba nebylo, a nikoliv zcela jistým krokem odkráčela k autu.

To bylo před hodinou, a prošlo jí to, jako poslední dobou mnohokrát: nechytili ji. Měla cvik a věděla, kdy má dost. Když dojela před jejich dům, majestátní vilu ve svahu, od níž to bylo k někdejšímu bydlišti nechvalně proslulého Radovana Krejčíře jen kousek, otevřela dálkovým ovládáním dveře od garáže, a vjela obratně dovnitř, přestože velký Mercedes se tam sotva vešel.

Posbírala si věci, a vystoupala po schůdcích k domu, co se nad ní majestátně tyčil v dubnovém teplém podvečeru. Udělá si něco k jídlu, sedne si na oblíbený gauč, lahvinku si otevře, dá si prostě relax… to bude nejlepší program na další osamělý večer.

Stokrát uvažovala o tom, že ten dům prodá, dostala by za něj nejméně třicet miliónů, jak se informovala u známého, co měl opodál v Berouně realitní kancelář, a specializoval se na “lepší” nemovitosti. Stavení bylo skoro sto let staré, pozůstatek raketového vzestupu obliby Černošic mezi pražskou honorací koncem 20. let minulého století, dvě patra s vysokými stropy, přes tři sta metrů obytného prostoru a nádherný výhled… jenže opět, kam půjde? Do kvartýru 2+1 někde v novostavbě na Zličíně, kde jí bude věčně zima na nohy od nekvalitně provedené izolace nějakým “developerem”? Co to bude za život? Tady je alespoň čerstvý vzduch a klid… no, tedy, jak se to vezme. Když na tebe všechno v životě padá, už nenajdeš klid ani v buddhistickým chrámu někde v Thajsku…

Hodila věci na židli v kuchyni a otevřela si víno. Jak taky jinak… bylo něco před osmou.

Anna ležela schoulená do klubíčka na rozlehlé posteli, a přestože byla dávno tma, dosud nerozsvítila. Jen tak se dívala do tmy a snažila se bránit rozličným myšlenkám, co na ni doléhaly.

Byl to krásný život, dívčí sen. Černošice, lepší čtvrť, lepší rodina… Matka jí vyklidila celé horní patro jejich luxusního domu, protože se jí nechtělo chodit po schodech tak vysoko. Navíc, většinu času poslední dobou stejně trávila v kuchyni, spojené s obývákem, což mělo tu výhodu, že měla blízko k lednici, kde se vždy poslušně chladila lahvinka… mnohokrát ji Anna upozorňovala, že by měla to víno omezit, ale dostalo se jí jen vysvětlení, že matka má těžké časy a “jedna láhev, jen občas” jí pomáhá, aby se uvolnila.

To, co jí dnes však bude muset říct, ji však uvolní těžko. Anna věděla, že nemůže nadále mlčet, navíc, měla pocit, že se stěny dosavadní snové reality začínají hroutit, a usmyslela si, že v tom nemůže zůstat sama, nesmí, že musí myslet na sebe… a kamarádkám či spolužačkám ze školy se opravdu svěřovat nechěla. Ne s tímhle.

Měla otevřené okno pokoje a zpozorněla, když zaslechla známé zvuky. Nejdříve motor matčina Mercedesu, co u domu zvolnil, zarachocení garážových dveří, poslední přidání plynu a zavření garáže. Pak jen bouchnutí dveří, klapot vysokých podpatků na vydlážděném chodníku kolem domu… a následně rozžehnutí světel, těžké pomalé kroky do schodů. Žena, co zestárla poslední dobou nejméně o pět let, přitom musela předstírat, jak je vše v pořádku, přede všemi, kromě Anny. Lidé by zírali, jaká byla doma její matka, dáma na úrovni z lepší společnosti!

Žily to spolu samy již mnoho let. Matka sice občas měla pánskou návštěvu, ale své “nápadníky” Anně zásadně nepředstavovala, měla k tomu své důvody, navíc, každý se objevil jen párkrát, pak to asi nevyšlo, a večery v domě byly zase tiché, rušené jen věčně zapnutou televizí v obýváku, u níž obvykle matka usínala, na stole zapnutý počítač. Teprve někdy v noci se pak zvedla, hodila s dalším falešným předsevzetím vypitou láhev do koše, a nachystala se ke spaní.

Anna si povzdechla. Neměla by to odložit? Na zítra? Nebude zítra lepší den?

“Musíš myslet na sebe,” zopakovala si znovu, a posadila se na posteli. Naprázdno polkla, a pak se s rozhodností postavila. Tichými dívčími kroky sešla dolů.

Spatřila matku, jak sedí před počítačem, zamračená, další láhev již otevřená. Mračila se, a na čele jí to dělalo dvě nehezké vrásky. Další těžký den… který se brzy změní v noční můru.

“Ahoj, mami,” pozdravila Anna.

“Ahoj, zlatíčko,” odpověděla matka mechanicky, aniž by spustila pohled z monitoru. “Jak ses měla? Ve škole všechno dobrý?”

“Šlo to, a ty?” posadila se Anna ke stolu, k matčině nelibosti. Myslela si asi, že jí Anna zase začne promlouvat do duše kvůli pití. Ale to dnes dívka opravdu neměla v úmyslu. Ba naopak, vlastně byla ráda, že máma bude mít “první pomoc”, až jí sdělí, co musí…

“Vždyť to znáš, zase samý starosti. Potkala jsem se s Bellou, tou návrhářkou, jak tu byla nedávno na party, pamatuješ se na ní. Byly jsme v Barocku. Měla bys jít někdy s náma, než tu po večerech vysedávat sama. Proč sis vlastně nerozsvítila? Myslela jsem, že nejsi doma,” snažila se matka hrát přátelskou, odpovědnou a pozornou, a jen stěží přešla k milému výrazu milující mámy.

“Mami, musím ti něco říct,” začala Anna. Chtěla to již mít za sebou, ale když se podívala matce do očí, věděla, jak jí to ublíží, a tak zaváhala.

“Jasně, zlatíčko, ale šlo by to tak za hodinu? Chci tu jen něco dodělat, vždyť víš, kolik je kolem obchodu lítání,” vrátila se matka k práci.

Anna se však nenechala odbýt, a s rázností zavřela víko matčina počítače. “Musím ti to říct teď.”

Matka se na ní s obavami zahleděla. Vytušila malér.

“Nedostala jsem to. Už osmej den. Asi jsem… těhotná.”

Matka jen pootevřela ústa překvapením, ale nic neřekla. Jen se natáhla po skleničce a upila. Jazykem ochutnávala chuť vína na jazyku, a přišlo jí, že je náhle velmi trpké, jako celý tenhle den.

“Tak to je teda zpráva,” opáčila matka. “To je něco. Je ti sotva osmnáct a právě sis zničila život. Blahopřeju.”

Anna byla na takové jízlivé komentáře z domova zvyklá. Když se dařilo, to bylo samé “ťuťu ňuňu Aničko, jak jsi skvělá, pojď ukázat medaili z volejbalovýho mistrovství světa juniorek tady VIP kamarádce a tady VIP sousedce”, ale když se něco pokazilo, když udělala chybu, padaly na ní potoky ledové vody.

“Ale tak co, nebudeš první ani poslední, takovejch už bylo. S Jakubem se vezmete a holt se stanete dospělýma trochu dřív, než jste plánovali. Co se tím budeme trápit, děti jsou dar,” opáčila matka nakonec, kupodivu smířlivě.

Jakub… no, kdyby to bylo tak jednoduchý.

Anna zaváhala, zda pokračovat – to důležité matce řekla, a “zbytek” jí může dopovědět později, až se s tou situací trochu srovná. Ale bude trávit další dlouhý večer v tmavém pokoji a další bezesné noci, plné divokých úvah a obav? Musí myslet na sebe!

“Je možný, že to dítě není Jakubovo,” pravila pak Anna tiše.

“Cože? A čí teda?” hleděla na ni matka s čímsi mezi údivem a zlostí. Něco takového by od své dcery, vzorné studentky berounského gymnázia, opravdu nečekala!

“Jak jsem byla na těch horách ve Špindlu, o jarních prázdninách, víš… tak tam…”

“Vyspala ses tam s nějakou náhodnou známostí,” ucedila matka jízlivě.

“Tak nějak,” sklopila Anna oči.

“Říkala jsem ti, že máš brát tu antikoncepci,” začala ji matka poučovat, ale byla to jen předehra před bouří. “Říkala jsem ti, že máš tohle a tamto. Vykašlala ses na všechno! Vždycky jsem se snažila, dát ti to nejlepší, udělat pro tebe to nejlepší, když nás ten hajzl… tvůj otec opustil. Nemůžeš říct, že jsem neudělala první poslední! Možná jsem mohla udělat víc, ano, klidně to řekni, co jsem udělala špatně… ale proč se mi, proboha, proč se mi chceš za to všechno, co jsem ti dala, co jsem ti obětovala, takhle hrozně mstít, takhle všechno zničit, svůj život, i můj? Nenapadlo tě, ty náno, že když nebereš antikoncepci, tak můžeš otěhotnět? To jste neměli ve škole biologii? Zatraceně! K čemu je ti ten pitomej intelekt, IQ jánevímkolik, když se ani nedokážeš postarat o to, aby se tenhle průser nestal? Bylas takový zlatíčko! A teď přijdeš normálně zbouchnutá, a možná ještě od nějakýho cizího idiota, aby toho nebylo málo!” zaječela matka.

Když si dala od toho proslovu pauzu, zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. “Teď mě dobře poslouchej,” přisedla si k Anně a položila jí dlaně na ramena.

“Ty hory si necháš pro sebe. Jakubovi o tom nic neřekneš. Je to jeho, tečka. Ať se stará. Nerozhoduje, kdo zplodil, rozhoduje, kdo vychovává. Víš sice, že jsem pro tebe chtěla někoho lepšího, že jsem toho tvýho Jakuba nikdy moc nemusela, ale vybrala sis sama, stalo se. Jen nechci, abys skončila jako nějaká svobodná matka, to by mě společensky zničilo, na to prostě nemám. Takže o tom svým úletu Jakubovi nikdy neřekneš, a nikomu jinýmu! Ví to ještě někdo jinej?”

“Ne,” zavrtěla Anna hlavou. Víc do toho vstupovat nechtěla, bránit se a obhajovat. Když byla matka praktická, když přestala nadávat, bylo to vždy dobré.

“Fajn. Takže čekáš s Jakubem dítě. Je jeho, protože s nikým jiným jsi nikdy nespala, celý dva roky, nebo jak dlouho spolu chodíte. Holt se staneš ženskou dřív, než sis plánovala, ale dobrý, ten kluk je odpovědnej, přijme to. Sejdu se pak s jeho rodičema, bydlet budete tady. Svatbu od vás ani nečekám, neboj se. Tohle je hrozně dekadentní doba, a já už se s tím smířila.”

“To ale není vůči Jakubovi fér,” ozvala se Anna.

“Prober se, proboha! Fér! Co to je za pitomost! Ty jsi v průseru! Ty sis ten průser udělala! Ale nesmíš si to ještě zhoršovat! Jakub se musí těšit, musí věřit, protože jinak tě moje milá opustí, a zůstaneš sama. A jako svobodnou matku tě prostě pakuju z baráku!” sykla starší žena výhružně.

“Dobře mami, takhle to udělám,” změnila se Anna v poslušnou dceru. “Díky, že jsi mě vyslechla. A… promiň,” vytryskly Anně slzy, když jí došlo, jakou bolest a zklamání matce působí.

“Ale no tak,” matka ji objala. “To bude dobrý. Ššš… ššš… všechno bude dobrý. Ty to zvládneš. Budeš super máma, a já ti se vším pomůžu. Ty pomůžeš mně, a já tobě. Jsme tým, parťačko.”

Vloni byla matka na volejbalovém mistrovství světa juniorů, kde její dcera hrála, a líbilo se jí to věčné plácání dlaněmi a vyzývání týmového ducha.

“Díky mami,” vyprostila se Anna z matčina objetí, a chtěla odejít, ať z toho není trapná srdceryvná scéna.

Anna byla již na schodech, když si matka jakoby na něco vzpomněla. “Ten druhej… kdo to byl?”

“To je snad jedno, mami. Otcem je přece Jakub,” snažila se Anna vykroutit, a odejít.

“Tak to teda není jedno!” vztyčila matka varovně prst. “Ono by se taky mohlo stát, že se frajer přihlásí o otcovský práva, a pak teprve bude průser. Takže se sem vrať a řekneš mi dopodrobna, kdo to je, jak jste se seznámili, jak se jmenuje, jak dobře ho znáš, jestli ho někdo další z vaší party zná a může mu vyzvonit, že jsi v jináči… prostě všechno. Chci se ujistit, že nám tu do roka a do dne nebude zvonit na zvonek s papírem od soudu, že dítě musí na testy DNA, sotva se narodí. Protože to by byl totální průser. Následky si dokážeš představit, kdyby měl Jakub černý na bílým i se štemplem, že dítě není jeho, že jsi mu byla nevěrná a nechala se nabouchat. Muže si musíš udržet! Tohle není hra, tvý dítě bude potřebovat otce, už to není jen o tobě a tvým životě, nesmíš to pokazit. Takže budeš spolupracovat, zlatíčko.”

Nato se matka zvedla, a k Anině překvapení začala připravovat večeři. “Najíme se, a povyprávíš mi. Život je jen sen, tak mi o něm zase jednou povíš. Pak vymyslíme, co s tím. Kdyby to bylo horký, musela by ses odtud přestěhovat. Nikomu nic neříkat, prostě zmizet, třeba do Ameriky. Nějak posunout celou tu časovou linii, aby to tomu druhýmu nikdy nemohlo dojít.”

Matka generál, plná obav, co chtěla kontrolovat svět, aby svoje dítě ochránila před všemi zly, a její poslušná dcera.

Anna se ošívala, ale nakonec spustila. “Já o něm ale opravdu moc nevím,” přiznala se. “Sotva vím jeho křestní jméno. Seznámila jsem se s ním až ten večer.”

“Čím dál tím lepší,” pokračovala matka při krájení rajčat. “Ale něco o něm přece vědět musíš, ne? Čím tě tak zaujal, že mu musíš roztáhnout nohy hned první večer, náno? Kolik mu alespoň bylo? Vzpomeň si, je to důležitý. Byla jsi opilá, nebo co?”

Anna si matně vzpomněla na vizitku, co dávno někam pohodila, když se vrátila z hor… ale o ní matce opravdu říkat nemůže, dokázala si živě představit, co by následovalo.

“Řekni mi to celý, od začátku,” vyzvala ji matka, když začala servírovat večeři.

Nebylo cesty zpátky, a tak Anna spustila. Netušila, jakou tím spouští lavinu, která ovlivní životy mnoha lidí.

Ale s vyprávěním by se mělo začít již v roce 1994, o tři roky dříve, než se Anna narodila…

Část 1: Dívka z lepší rodiny
Část 2: Vzpomínky a činy
Část 3: Jen malej hřích
Část 4: Nečekaná návštěva
Část 5: Diskotéka Kazín
Část 6: Vysloužilec vypráví
Část 7: Setkání v Barocku
Část 8: Holka od Tiffanyho
Část 8: Modelína a Picasso
Část 9: Passion for Poison
Část 10: Něco je ve vzduchu
Část 11: Slyš volání rodu
Část 12: Sladká tečka

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com