Konec dívčích snů 11: Dívka jménem Nicol

Tolik let jsi utíkala před pravdou, tolik let jsi porušovala svoje vlastní motto, že se nemá utíkat, protože vše bude jen horší, vzpomínáš si? A nyní je tu budoucnost, nyní je tu přítomnost, kterou jsi tak dlouho odmítala, ale v zájmu svojí dcery budeš muset udělat to, co jsi nikdy nechtěla: přijmout pravdu, přijmout otce svojí dcery, a požádat ho dokonce o pomoc, protože situace si to žádá. To všechno jsi měla udělat už dávno, ale nikdy není pozdě, napravit svoje chyby… udělej tedy dnes pro dceru to nejlepší, co můžeš, a dopřej jí udržitelnou budoucnost…

(Část 1Část 2Část 3Část 4 – Část 5 – Část 6 – Část 7 – Část 8 – Část 9 – Část 10)

O deset let později

Je letní podvečer, a obec Černošice se stává učiněnou oázou klidu a odpočinku. Zdejší více či méně elitní obyvatelé se ve velké míře již sjeli zpět do svých luxusních domovů, užívají si toho ráje s blízkými, vysedávají na svých terasách a zahradách, aby zachytili kouzlo okamžiku. Všechny problémy světa i zítřka jsou najednou daleko, věčné války, politické i ekonomické otřesy… najednou, dočasně, na chvíli, je ve světě nebeský klid.

Zuzana sedí ve své ložnici u stolku se zrcadlem, kde se obvykle líčí, jen v bílém spodním prádle, a dívá se na svůj obličej do zrcadla, zatímco na věšáku vedle ní visí na ramínku nádherná, vznešená, dlouhá bílá róba.

Ale nepospíchá, aby se začala chystat. Má čas. Ačkoliv, jak se to vezme… v jistém smyslu nemá. Je jí padesát let.

Před několika lety se dostavila obávaná menopauza, která učinila definitivní tečku za jejím mládím, plodností, opravdovou ženskostí. Její tělo ukončilo produkci masivních dávek ženského pohlavního hormonu estrogenu, a ona tu najednou sedí, stále je naživu, stále dýchá, její tělo funguje, ale cosi v něm již chybí, navždy, a to je pro Zuzanu stále bolestné vědomí.

Dívá se do svých vlastních hnědých očí, co za chvíli zvýrazní kvalitní řasenkou. Uteklo to tak rychle, to mládí a vůbec všechno… a co nyní zbylo? Peníze, postavení, to všechno má… ale nemá svou ženskost. A to bolí… není tedy divu, že na stolku leží napůl vypitá láhev vodky a sklenička, protože Zuzana opravdu nechce, aby z ní bylo pití cítit.

Bije se v ní zklamání, hořkost, strach ze stáří a smrti, z vadnutí, spolu s touhou žít, užít a využít každého dne, více si vážit darů, co jí dosud zůstaly. Přijmout prostě to, co se stalo, protože to patří k životu, potká to dříve či později každou ženu, ale… Zuzana se přesto neubrání až čemusi na způsob závisti až nenávisti, když denně v práci potkává mladičké modelky s krásnou pletí a hebkou pokožkou bez vrásek.

Vypadá stále dobře, ačkoliv to již žádá docela úsilí. Má svého osobního fitness trenéra, co ji respektuje, co zohledňuje její věk i postavení, a kdykoliv za ním přijde, ocení ji, řekne nějaký kompliment, co na chvíli zvedne náladu. Ale přesto, Zuzanina mysl má v sobě jistou temnotu v těchto dnech a letech. Naštěstí, vždy existují cesty, jak si život zařídit k obrazu svému. A Zuzana vždy dělá dobrá rozhodnutí.

Je vždy skvělé, mít v životě muže, co tě ctí, co tě miluje. Přirozeně, příslušného věku, aby po ní již nechtěl děti a podobně… kategorie padesát plus se nyní Zuzaně stalo osudem, přestože i mladší kluci by si dali říct, ale Zuzana rozumí, že oni by byli jen dočasní, a dříve či později by odtáhli jinam. Avšak muž, se kterým se posledních osm let stýká, nejprve tajně a zřídka, když byl dosud ženatý, později stále více otevřeně, je její naděje pro budoucnost. Ona věří tomu, že zrovna s ním by mohla úspěšně a spokojeně zestárnout. Jedině jeho láska by jí snad mohla vyléčit z hořkosti, co v sobě má.

Jediná bytost na světě jí smí říkat tím hrozným “babi”, “babičko”: vnučka Nicol, ten smíšek, kterého mají všichni rádi, který roste do krásy. Avšak poslední dobou se Zuzana tváří nečekaně vážně, když Nicol sleduje, jak si hraje na malém hřišti u domu, dělá si úkoly, pobíhá do domě, volá svoje “Ahój!”, všude je jí plno… A Zuzana se nemůže ubránit pocitu, že tahle dívenka by jí mohla přinést něco velmi cenného: že bude zase rozhodovat, ovlivňovat osudy jiných lidí. Jak za starých, dobrých časů… ještě jednou! Udělat něco správného… a udělat něco pro sebe. Musíš myslet na sebe!

Zuzana se podívá na krásné, nákladné náramkové hodinky renomované značky, co má na zápěstí: je čas. A tak se nejprve napije vodky, a pak vezme do rukou řasenku, a začne systematicky, soustředěně pracovat na svém vzhledu, aby byl perfektní.

Sotva se však dokončí práci, ozve se na dveřích nesmělé, opatrné zaklepání.

“Dále,” odpoví Zuzana automaticky, a usměje se: jenom jeden člověk na světě klepe na dveře její ložnice. Kdo jiný, než Nicol, která vždy dokáže udělat správnou věc? To má po Zuzaně.

Do místnosti, laděné v bílé, kde v podvečerním větříku vlají bílé závěsy u otevřených oken, vtrhne učiněný živel. Nicol zručně vyskočí na Zuzany stehna, a obejme jí drobnýma ručkama kolem krku.

“Ahój, babi!” uvede se, a hned si povšimne krásných šatů opodál. “To je nádhera… ty ti budou slušet! Jdeš někam večer?” zajímá se dívenka upřímně.

“Jsem ráda, že se ti líběj,” usměje se Zuzana na vnučku. “Ano, jdu večer ven. Mám se sejít s mužem, kterýho mám ráda, a chci se mu líbit, víš. Chci pro něj být krásná!”

“To je hezký… tak já ti pomůžu s líčením, babičko. Abys byla opravdu úplně nejkrásnější na světě!” hlásí se Nicol s nadšením.

“Tak dobře! Ale to víš, ona je to věda. Podívej, co tady v přihrádce mám věcí. A všechny mi pomůžou, být krásná.”

“Ale ty přece už krásná jsi!” podiví se Nicol, a upře na starší ženu své velké hnědé oči. Ty má taky po mně, pomyslí si Zuzana.

“Jsi opravdu moc milá, Nikolko,” pohladí Zuzana dívku po vlasech. “Vždycky mě potěšíš, rozveselíš, a nikdy po mně nic nechceš, jen, abych byla šťastná. Jsi opravdu andílek… jsem tak ráda, že jsi tady, se mnou! Že jste tu s tvojí maminkou zůstaly bydlet.”

“To dá přece rozum!” ujistila ji Nicol. “Tady je nám přece všem dobře, společně… tak to má bejt. Mám to tady ráda, a mám ráda i tebe,” padne Nicol znova babičce kolem krku, a pevně se přitáhne.

Zuzana si povšimne ženské postavy, co stojí mlčky ve dveřích. “Nikolko, běž si na chvíli hrát dolů, musíme tu s tvou maminkou něco dospěláckýho probrat. Budeš teda hodná holčička, a dáš nám chvíli, ano?” odstrčí Zuzana jemně vnučku.

“Jasně, babi, to by mě přece stejně nezajímalo,” přisvědčí Nicol, a poslušně odcupitá. U dveří se potká se svou matkou, a rozpustile se na ni usměje, jako že chápe.

Když dívčí kroky odezní na schodech v patře pod nimi, Anna pomalu zavře dveře od pokoje.

“Kdy jsi mi to chtěla jako říct?” neubrání se dcera Anna podrážděnému, až rozezlenému tónu. “Jsem proti tomu, a říkám ti to úplně otevřeně, mami! A jsem naštvaná, ne, jsem nasraná! Protože zase hraješ svý starý hry! Ale mně už není osmnáct, nezapomeň! Už nejsem tvoje loutka… prostě normálně odejdu z tohohle baráku, a vezmu Nicol sebou… měla jsem to stejně udělat už dávno!”

Zuzana při té litanii zůstane klidná, a jen se na dceru dívá. “Zkus se přece vžít do mojí situace, zlatíčko. On je… pro mne naděje pro budoucnost. Bylo jich spousta, co přišli a odešli… ale já věřím, že on neodejde. Že je mezi náma pevný pouto. Že se mnou zůstane… že mě bude ctít, jak to má bejt… že budu šťastná. S ním.”

Ale u Anny se toto vysvětlení nesetkalo s pražádným pochopením. “V týhle zemi je pět miliónů chlapů a v Evropě další stamilióny. A ty si musíš vybrat zrovna jeho… to mi děláš prostě schválně! Znám tě přece, vím, jak přemýšlíš! Škodíš mi, mami… zase mi škodíš… tolik let byl klid, a teď je to tu najednou zase. Ale říkám ti: tohle nezkousnu, tohle nepřijmu, nikdy, a prostě odejdu!” dodá výhružně.

“Jsi na mne tak zlá,” povzdychne si Zuzana. “Přitom jsem ti nic neudělala. Nemůžu za to, že tobě to s láskou nevychází, a mně teď ano. Normálně žárlíš,” praví, když si rudou rtěnkou obtahuje rty.

“Pfff… že prej žárlím! Já ti přece lásku přeju, mami… ale jen s jednou výjimkou. Říkám ti narovinu: ten den, tu hodinu, tu minutu, kdy on vstoupí do tohohle domu, beru Nicol a odcházíme. Protože tohle prostě nedovolím!”

“Ano? Nedovolíš? Nedovolíš otci svý dcery, aby se s ní alespoň občas mohl vidět, promluvit s ní pár slov, být jí nablízku, kdyby ho potřebovala? Taková jsi? Sobecká? Myslíš jen na sebe? Co špatnýho nám kdy udělal? Naopak, staral se o nás celý ty roky, holčičko, aniž bys to ty viděla, nebo nějak víc ocenila! Nebo sis myslela, že naše úspěchy zajistily jen mý manažerský schopnosti???

Prober se! Víš, kolik lidí nad náma muselo držet ochrannou ruku, abysme se dostali tam, kde jsme dneska??? Abysme se tam udrželi tak dlouho, na vrcholu? A víš, kdo stál vždycky v první linii, kdo tu pro mě a pro nás vždycky byl, když bylo třeba? Třeba tenkrát, jak nás chtěla vydírat ta parta cizinců… nebo, jak byly problémy se zaměstnancema… se zkorumpovaným starostou Prahy 1, co nám napálil nájem na pětinásobek… nebo další a další věci, který jsem ti raději ani neřekla… a byl to on, kdo nám odstraňoval všechny ty překážky z cesty. On se o nás staral celý ty roky, miloval nás… a ty teď, za to všechno, co pro tebe i Nicol i mně udělal, se k němu chceš postavit takhle? Jako kdyby to byla nějaká prašivá, špinavá nula? Víš vůbec, o kom mluvíš? Pominu-li jeho společenský postavení… je to otec tvojí dcery!”

Anna samozřejmě uznávala, že na té řeči je mnoho pravdy. Byly tu však mnohá “ale”…

“Ano, tak to je. Ale dohoda zněla, že on zůstane stranou, že se do naší rodiny nebude přímo plést. A najednou je tady, a chce dovnitř, chce najednou za hranice… a já to nedovolím!” založila si Anna s rozhodostí ruce na prsou.

“Dohoda?” podívala se na ni matka s údivem. “Ty si myslíš, že o dítěti se dá dělat nějaká dohoda? O Nicol? Jediná dohoda, co tu kdy byla, se udělala před deseti rokama ve Špindlerově mlýně, kdy ses s ním ty dobrovolně a vědomě vyspala… a najednou tu máme toho andílka jménem Nicol, co nám dělá tolik radosti! Ale pořád je on důležitou součástí její cesty, pochop to! Nevznikla ze vzduchu… ptala se mě na to už tolikrát, a já jí lhala… ale nebylo to správný! Dítě má vědět, kdo jsou jeho rodiče!

On ti vyšel vstříc na víc než na půl cesty! Neusiloval o to, aby byl zapsanej do jejího rodnýho listu, a to na moje naléhání! Jasně, že dnes toho lituje, ale je natolik slušnej, solidní a ohleduplnej, že neběží k soudu, aby se s tím něco udělalo!

Mimochodem, ptala jsem se naší právničky. Říkala, že by to byl právní precedens, ale… čistě teoreticky… by soud, kde on by se přiznal k otcovství, a žádal by i po tolika letech zápis do jejího rodnýho listu, by mohl být úspěšnej. Proč? Protože stát má zájem, aby děti měly oba rodiče, aby místo veřejnýho rozpočtu platil matce výživný otec… a ty ho znáš! Ty víš, že on by to dokázal vyhrát! A přesto to neudělal! A ty na něj za to všechno jen pliveš!

Že s Nicol odejdeš? Od něj? Od jejího otce, kterýho má právo znát, mít jeho lásku? Myslíš, že tím jí uděláš dobře, že ji ochráníš? Před čím, před kým? Pamatuj: on je to nejlepší, co nás v životě potkalo, a tak to zkrátka je! Pokud mě teda teď požádal o ruku, když mu to s jeho bývalou manželkou nevyšlo, je to věc, který si nesmírně vážím, a nikdy ho neodmítnu! Nikdy! Patří do rodiny… a dřív nebo později, i kdybys s Nicol utekla na konec světa, se na to přijde. Víš, jak je Nicol bystrá… jednou to zjistí. Nebo snad mám spálit všechny papíry, ty spálíš svý starý deníčky? Takhle daleko chceš zajít? Vymažeme ho prostě?

Anno… prober se přece! Jsou věci, který nějak mají bejt. Tohle je nejlepší řešení pro všechny strany! Nicol bude mít otce poblíž, já budu mít lásku, a ty budeš vědět, že cokoliv se stane, on a síly, kterejma disponuje, nás vždy ochráněj… vždycky, dokud bude naživu.”

Mladší žena se unaveně posadila na židli, hned vedle bílých šatů. Ale narozdíl od Nicol je neobdivovala.

“Není možný, aby sis ty vzala otce mojí dcery, mami,” řekla Anna pak otevřeně. “Tohle není cesta k normální rodině!”

“Ale on přece není její otec,” smála se Zuzana, protože nyní měla dceru přesně tam, kde ji chtěla mít. “Je to přece cizí muž, vzpomínáš si? Testy DNA se nikdy neudělaly… formálně je to cizí muž, a to nemůžeš popřít. Tak jsi to vždy chtěla a já to pro tebe udělala! Udržela jsem ho od Nicol dál… ale odmítnout ho prostě nemůžu a nesmím, to po mně nemůžeš žádat! Věci mohou zůstat, jak byly… anebo dojde na jiný řešení.”

Anna zpozorněla. “Nemyslíš snad…?”

“Ty teď odjíždíš do Salcburku, viď,” otočila Zuzana. “Budeš tam týden. Po tom týdnu mi řekneš, jak ses rozhodla. Pokud odejdeš, dobře… ale počítej s obsílkou od soudu! A současně nepočítej, že dál budu krejt tuhle tvou směšnou snahu o potlačení pravdy, která se přímo a bezprostředně týká nejvyšších zájmů tvýho dítěte a mojí milovaný vnučky!

Myslíš, že jsem měla nějaký potěšení z toho, vidět, jak se taháš celý ty roky s rozličnejma pitomcema, co nikdy nemohli bejt pro Nicol tátou? Naštěstí, ona je zlatíčko, a nebere si to… ale já teď musím udělat správnou věc! Protože na věci mám i svoje zájmy, to nepopírám. Ale pamatuj: dělám to pro ni, a dělám to pro tebe. Jednou mi poděkuješ… stejně, jako jemu!”

Anna beze slova odešla, a práskla významně dveřmi.

Jak však osud ukáže, děkovat se bude o mnoho dříve, než Zuzana prorokovala.

Bagdád, Irák
Hlavní město Islámského kalifátu

Před nenápadným domem v okrajové čtvrti Bagdádu zastaví obstarožní, oprýskaný Mercedes s pomačkanými nárazníky, a pod bedlivým dohledem amerických sledovacích dronů vysoko na modré obloze z něj vystoupí asi čtyřicetiletý muž, a zazvoní na zvonek na brance.

Chvíli čeká, a přijde mu otevřít stará žena. S vřelými úsměvy ho pobízí, aby šel dovnitř. Poděkuje jí úklonami, a rázným vojenským krokem vejde do domu, kde ho již čeká její manžel, co mu může být dobrých semdesát, ale jeho pevný stisk ruky hned prozradí, že je to někdo.

“Bratře Rašíde, jsem rád, že jsi navštívil náš skromný dům! Pojď, popijeme si čaje, a povyprávíš mi, co je ve světě nového,” pozve muže majitel domu dovnitř.

Poté, co je stařena láskyplně a pečlivě obslouží, a oba muži osamějí, chvíli hovoří o docela běžných věcech, jako dva staří známí.

“Co tvoje děti, bratře? Mají se dobře? A Fatima také?” zajímá se stařec.

“Děkuji za optání, bratře Abdule! Všechno je v pořádku. Najya nedávno oslavila osmé narozeniny. Jsme všichni šťastní!”

“To je moc dobře,” opře se starší muž o sedadlo pohovky. “Vždy jsi byl dobrým služebníkem naší věci, bratře Rašíde, a ostatní bratři tě mají ve velké úctě. Jak je to dlouho, co jsi s námi?”

“Dvacet jedna let,” vypočítá Rašíd rychle.

“Vida, tak dlouho už to trvá,” povzdychne si stařec. “Začal jsi ještě za starého režimu v armádě, pak jsi s námi bojoval proti americkým okupantům, a nakonec jsi pomáhal stvořit náš nový svět, který odolal všem pokusům křižáků o jeho zničení. Uplynulo tolik let… a my jsme stále tady, ba naopak, ještě silnější, než kdykoliv předtím,” změní se náhle mužův výraz z přátelského dědečka na vojenského velitele.

“Před mnoha lety se v tomto domě sešlo několik bratrů, a nad mapou světa jsme si vysnili náš nový svět. Všechno začíná myšlenkou, bratře… nejdřív se nám smáli, pak nás chtěli zničit, a nakonec pochopili, že jednou jsme tady, a žádné rakety Tomahawk a násilí s námi nepohnou, protože zastupujeme svatou věc.

Já a další bratři k tobě máme velkou důvěru, bratře Rašíde! A je tu nová, nečekaná a jedinečná možnost, jak zasít další semena našich plodů do srdcí i myslí našich nepřátel po celém světě! Navrhl jsem tedy, abys celou operaci vedl ty. Bude náročná, ale věř mi – na jejím konci celý svět pochopí, že s námi má být zadobře! Prosadíme naše zájmy, a co je nejlepší: výslovně mírovou cestou, bez jediného výstřelu!

Bratře Rašíde… toto je chvíle nás všech! Jsme připravení, změnit svět! Stojíme již na pevných základech, a nyní je čas, ukázat světu, že se před námi musí uklonit! Přitom nebudeme na nikoho mířit hlavněmi… a přesto, nevěřící nás budou mít v úctě, a rádi přestoupí na naši víru!

Tady je list papíru, na kterém se dozvíš, jak budeme nyní válčit, aby naše budoucnost byla udržitelná,” posunul starší muž před návštěvníka hustě popsaný dokument.

Rašíd rychle četl jednotlivé řádky, a pak se zadíval na majitele domu s obdivem. “Bratře Abdule… toto je cesta, jak šířit naši svatou víru, a přitom dodržet mír! Pokud mne spolu s ostatními bratry povoláš, abych věc vedl, bude mi nejvyšší ctí se tohoto svatého úkolu zhostit, a neustat, dokud nebudou jeho vznešené cíle splněny!”

“Máš naši plnou důvěru, bratře! Operace začíná tímto okamžikem! Bude nutné, abys ihned odcestoval do Evropy, a od našich místních bratrů a sester si vyžádal podporu ve všech možných zemích. Oni ti poskytnou potřebné informace, a následně je ty budeš instruovat, jak dále postupovat. Přímo se tudíž akce nezúčastníš, a tvoje riziko bude minimální. Ani zahraniční bratři a sestry nebudou příliš riskovat – uklidni je tedy, že podle práva nevěřících budou jejich činy zcela legální. Ale přesto – svět zachytí náš vzkaz, a velmi rychle!”

“Skvělý plán, bratře Abdule! Tak bude vykonáno!” přisvědčil návštěvník.

“Dobře, dobře. A nyní již běž… jsem starý, unavený, a chce se mi spát… je to dlouhá válka. Ale tahle operace… ta nám přinese věčné a slavné vítězství!

Nejsou však všichni křižáci stejní. Pamatuji si, je to asi dvacet let, to jsem bydlel ještě v jedné vesnici u Fallúdži… připravili jsme přepad na silnici za vsí, slavně jsme zničili jedno obrněné vozidlo a pobili posádku, začali jsme oslavovat, a o hodinu později mi někdo buší na dveře. Jeden ztracený křižák, co sebou vlekl zraněnou Američanku, pro ni žádal pomoc. Bratři říkali, že se jich obou zbavíme… ale někdy je lepší poslat orla domů, když mu nejdřív zlomíš křídla.

Možná bys mohl, bratře Rašíde, zkusit tohoto muže najít, až budeš v té zemi, Nedvěd, Jágr, Praha… Česká Republika. Pamatuji si jeho jméno, měl ho na jmenovce na uniformě. Může mu dnes být asi pětačtyřicet, padesát. Pošli mu ode mne vzkaz, že se Abdul ze vsi u Fallúdži ptá, zda dodržel svůj slib!”

O deset dní později je zase krásně, a Zuzana si užívá sluneční paprsky na terase domu, kde se uvelebila na pohovce, a klidně si čte knihu. Zaslechne z ulice, jak zastaví vozidlo – Anna s Nicol se vracejí z Rakouska. Ale Zuzana je tvrdá hráčka, a nedá na sobě nic znát, přestože asi tuší, jak se její dcera rozhodla.

Jako vítr po zahradě proběhne Nicol, a už je u babičky. “Ahój, babi! Jak se tu měla, bez nás? Nechyběly jsme ti?” vyskočí Zuzaně do náruče.

“Ale to víš, že jste mi moc chyběly, zlatíčko! A jak ses měla ty?”

“No úplně úžasně!” rozzáří se Nicol mladý obličejík, který rámují dlouhé světlé vlasy. “Byly jsme v Alpách, hrozně vysoko, že jsem se i moc moc bála, jeli jsme po tý Grossglockner Hochalpenstrasse, a vyšplhaly jsme až na strašně vysokou horu, co jí říkají Edelweissspitze. Skoro tři kilometry vejšky, že jsi vylezla z auta, a dýchalo se tak divně!

A představ si, babi – potkali jsme tam takový strašně roztomilý zvířátka, co se jmenujou svišťové! Ony jsou to takový chlupatý zemní veverky, co tam žijou děsně vysoko v horách, a vždycky, když napadne sníh, tak si zalezou do nory a spěj až do jara. Oni tam úplně volně lezou všude možně, že tam dokonce na silnici mají svý značky, jako pozor, svišťáci na cestě, nepřejeďte je!

Tam nahoře u chaty taky jeden byl, a seděl na kameni, takhle oni prý hlídají svou kolonii. A jedna moc hodná paní kuchařka, jmenovala se Gretchen myslím, mi dala pár ostrouhaných mrkví, ať je těm zvířátkům dám, že je mají rády, a že před zimou se musí pořádně vykrmit, aby přečkaly do jara… a tak jsem za tím svišťákem šla, no byl dost velkej, skoro jako já, a on si mě prohlédl těma svištíma očima, už už chtěl poplašeně hvízdnout, aby se ostatní schovali do nory, že jako nebezpečí, člověk… ale když viděl, že jsem malá, že mu nic neudělám a nesu jim ty mrkvičky, tak byl hned hodnej, a hned chtěl dobrůtku. A za ním přiběhlo ještě pár dalších, včetně jednoho úplně maličkýho, co by se mi vešel na rameno! Ten byl tak roztomilej!

A tak si ode mne vzali ti kluci všechny mrkve, lezli po mně, aby mě pozlobili, ale pak tam přišla ustaraná paní svišťová a řekla mi: ‘Tady ten malej svištík je až moc maličkej, a zima je tu dlouhá a krutá, asi ji nepřežije.’ A já jí říkala, nebojte, já přinesu ještě moc mrkví, a on ještě vyroste… ale ona byla opravdu moc ustaraná, tak jsem jí řekla, že to nedovolím, že si toho maličkýho sviště vezmu domů, jako na zimu, že se o něj postarám, bude v teplíčku a denně mu dám něco dobrýho, třeba oříšky, ty mají taky rádi, vždyť jsou to veverky! A na jaře jim ho přivezu zpátky, slibuju!

A oni mi moc děkovali, a ten maličkej mi hned hupsnul na ruku, prohlídl si mě malým hnědým očičkem a říká mi německy: Gut! Fahren! Jako že pojedem, že chce vidět svět! A tak jsem ho propašovala k mámě do auta, a vezu z Alp opravdovýho alpskýho sviště!” líčila Nicol nadšeně.

Zuzana se musela smát. “A oni ti svišťové umějí mluvit, Nikolko? O tom jsem teda nikdy nečetla!”

“No nevím, jak ostatní, ale tihle teda mluvili, a tenhle maličkej, ten vyloženě vypráví! Nejdřív se mě ptal, moc zvědavě, co jsem zač, a když jsem mu to řekla, hned se zaradoval a začal celej nadšeně skakát, že se prej dostal do dobrý rodiny! Je to moc náročnej svišť! A když jsme byly v tom našem obchodu v Salzburgu na Getreidegasse, svišť chtěl jít se mnou na inspekci, protože se prý taky zajímá o módu, a tajně touží, stát se svišťáckou VIPkou, udělat prostě kariéru ve světě!” smála se Nicol, a kroutila nevěřícně hlavou.

“Tak zajdi do spíže, a hned mu ostrouhej mrkev, tomu svýmu novýmu kamarádovi,” pobídla ji Zuzana, a povšimla si, že její dcera Anna cosi řeší u branky s přítomným členem ochranky.

Střídalo se jich tu deset, ve směnách po 24 hodinách, a jejich služba měla přísná pravidla. Za prvé, nezasahovat do života rodiny, držet se dál od domu. Za druhé, vyhnout se jakýkoliv avantýře s Annou – to si Zuzana u majitele bezpečnostní agentury výslovně vyžádala. Byly přece lepší rodina.

“Tak já teda odcházím, mami,” stavila se u zahradního stolku Anna. “Všechny věci tu nechávám, kdoví, třeba se jednou vrátím. A budu věřit, že tamto s tím soudem se nestane. Protože by to na naši rodinu hodilo spoustu špíny, bulvár, média, a to ty nechceš, stejně jako já to nechci. Každopádně ti ale přeju hodně štěstí, a na tvojí svatbu s Nicol samozřejmě přijdeme.”

“Děkuji, zlatíčko, to od tebe bude moc milé,” stěží se Zuzana ubránila ironii. “Posaď se u mne ještě na chvíli, Nicol šla zrovna nakrmit svýho sviště. Opravdu to zvíře mluví? A zajímá se o módu?” zaujalo ji.

“Ale ne, to má Nicol jen moc bujnou fantazii, znáš ji! Byly jsme s ním hned na veterině, dost tam na něj koukali, jako že exotika, ale řekli mi, že je zdravej a odborná literatura jeho užití jako domácího mazlíčka nevylučuje, stejně jako u všech veverek. Je docela hodnej, akorát hrozně hvízdá, když se mu něco nelíbí. Ale Nicol se alespoň naučí starat o zvířátko. A na jaře ho prý vrátí zpátky do Alp…”

“A kam se vlastně stěhujete? Budete tam pro něj mít dost místa? Tady v domě a na zahradě by mu bylo dobře…” zkusila to Zuzana.

“Nech toho, mami… ale slibuju ti, že když to nepůjde jinak, tak ti ho přivezu, a budeš se o něj starat ty,” pousmála se dcera.

“Nicol je tu zvyklá, nezapomeň. Chtěla bych, abyste se tu stavily tak často, jak to jen bude možný.”

“Ne, mami. Pokud tu bude on – v žádným případě. Ale můžeme se potkat ve městě… na kafe, třeba.”

“Já věřím, že to ještě přehodnotíš, zlatíčko. Ale dobře, běžte teda, já to tu sama zvládnu,” dala nakonec Zuzana najevo svůj tolerantní postoj, jakoby s vědomím, že se její dcera dříve či později stejně vrátí, a vrátila se zpět k rozečtené knize, aby dala najevo, že rozhovor je u konce.

Od branky se však ozvalo krátké zazvonění. Obě ženy na sebe tázavě pohlédly – ne, ani jedna nikoho nečekala.

“Paní Zuzano?” objevil se za nimi jeden z členů ochranky. “Za paní Annou přišla návštěva! Dvě ženy, mají sebou pět dětí.”

“Cože?” podivily se obě.

Zuzana se postavila, a udělala pár kroků, aby se na tu nečekanou návštěvu podívala. Spatřila zdálky skutečně dvě ženy, co měly na sobě hidžáby, a kolem nich pět dětí, asi tak ve věku Nicol, nebo mladších.

Anna stála za ní, a obě přemýšlely, co to jen může znamenat. “Říkáte, že přišly přímo za mou dcerou?” zajímala se Zuzana, aby si udělala na situaci názor, a mohla se rozhodnout. Samozřejmě, že mohly říct, že nejsou doma.

“Ano, výslovně,” pravil člen ochranky snaživě. “Mohu říct kolegovi, aby zavolal posily, a kontaktoval místní oddělení Policie…”

“Ne,” rozhodla Zuzana. “Zajdu tam sama, a zeptám se jich, co chtějí.”

Anna zatím doběhla do kuchyně pro Nicol, a zeptala se jí, zda náhodou ty děti u branky nezná.

“Ne, mami, nikdy jsem je neviděla… co tu chtějí? Já se tam zaběhnu podívat…” položila Nicol pečlivě ostrouhanou mrkev do svišťovy přepravky, a ten se vděčně rozhvízdal.

“Ne, Nikolko,” zadržela ji matka. “Zůstaneš tady. Babička to vyřídí. Neznáme ty lidi…”

“Dobře, mami, asi si to tu stejně s někým spletli. A opravdu se musíme od babičky stěhovat? Ona nás tu nechce?” povzdychla si Nicol.

“Nene, tak to není, jen… chci trochu prostoru pro sebe, víš, na nějaký čas,” řekla jí Anna téměř pravdu.

“Aha… takže my vlastně jedeme na prázdniny, a pak se vrátíme? No jupí!” zaradovala se dívenka.

“Přesně tak, jen na prázdniny,” odpověděla jí matka nepřítomně, zatímco sledovala, co se děje u branky. Zuzana s těmi neznámými lidmi mluvila, a oba členové ochranky stáli opodál, připraveni zasáhnout. Byla to přece jen VIP rodina, a pro takové situace byli muži cvičeni.

Pak se najednou matka sehnula k Nikolce, co zrovna hladila sviště po chlupatých zádíčkách. “Nikolko,” řekla jí s podivnou naléhavostí, “měla bych na tebe prosbu! Teď půjdeš nahoru do svýho pokoje, zavřeš dveře, a zůstaneš tam, dokud pro tebe nepřijdu, ano?”

Nicol se na matku podívala udiveně. “No dobře, tak já teda půjdu… a můžu si vzít zvířátko sebou? Ukážu mu můj pokoj…”

“Jistě, jen si ho vezmi. Ale zůstaneš v pokoji, dokud ti neřeknu, slibuješ?”

“No jasně, mami,” neváhala Nicol, vzala do náruče velkou přepravku, vystlanou pečlivě senem, a opatrně se vydala po schodech nahoru. Matka ji ještě slyšela, jak vypráví: “Ukážu vám můj pokoj, pane alpskej svišti! Mám z něj krásnej výhled do krajiny… no, Alpy to nejsou, ale v kopci teda bydlíme, že když jdu ze školy, tak se nachodím…”

Anna se zatím dál dívala k brance, s čím dál tím větším znepokojením. Pochopila, že se něco děje. A její matka to šla vyřídit místo ní, přitom ona ji, úplně nespravedlivě, opouští…

Salam alejkum, vy jdete za mou dcerou?” oslovila Zuzana návštěvnice, když došla k brance. “Já jsem Zuzana Hasselblattová,” představila se jim. Byla ze svého byznysu zvyklá, jednat s muslimskými klienty, tudíž pozdrav řekla docela přirozeně.

Wa alejkum salam, sestro. Rády bychom mluvily s paní Annou. Nedávno se naše rodiny přistěhovaly sem, do Černošic, a rády bychom paní Annu požádaly o určitou podporu zájmů naší komunity,” uvedla vyšší z návštěvnic, s hlavou a krkem pečlivě schovanými v šátku.

Zuzana přistoupila blíž, a zpytavě se jí podívala do očí. To byl její způsob, jak odhadnout protějšky. Žena se sice usmívala, ale Zuzana v jejích očích jasně viděla rozhodnost, vůli a jakýsi důraz. Ne, nejsou tu náhodou, nejsou tu omylem… někdo je sem poslal.

“Můžete o věci mluvit se mnou,” pravila Zuzana neutrálně. “Mám na starosti jak obchodní, tak společenský aktivity naší rodiny.”

“Dobrá tedy, sestro! Promluvíme si tedy o věci společně,” odpověděla žena, a vyčkávavě se na Zuzanu zahleděla rovněž.

Zuzana uvažovala. Věděla, co se od ní očekává. Pak se rozhodla – tuhle věc vyřeší hned na místě. Začala se najednou usmívat, jako vyměněná.

“Pojďte prosím dál, vaše děti mají jistě žízeň, dostanou napít a promluvíme si,” otevřela Zuzana nakonec k údivu členů ochranky branku. Už už chtěli udělat krok vpřed, aby jí řekli, že to není správný postup, ale ona je zadržela gestem ruky.

Tři ženy se usadily na terase, a Zuzana požádala jednoho z mužů, aby došel do kuchyně, přinesl dětem osvěžující vodu s citrónem, a připravil tři šálky kávy. Muž byl profesionál, zvyklý na rozličné požadavky až manýry VIP klientů, nedal na sobě tedy nic znát, ale něco takového se tu dosud nikdy nestalo – vstup do domu měli strážci přísně zakázán. Pochopil, že se něco děje, avšak žádost bez váhání uposlechl. Věděl, že Zuzana si chce nechat otevřená zadní vrátka, aby mohla říct, že tu její dcera není. Druhý muž zatím vyčkávavě stál opodál a cosi šeptal do vysílačky, ale návštěvnice mu nevěnovaly pozornost, ignorovaly ho.

Děti návštěvnic, když si povšimly malého hřišťátka u domu, z něhož Nicol vyrostla jen nedávno, hned brebentily a ukazovaly na něj. Zuzana pochopila, a vybídla je přátelsky, aby si tam šly hrát.

Když ženy osaměly, druhá z návštěvnic, mladší, asi ve věku Anny, vysvětlila Zuzaně, proč sem přišly.

“Víte, sestro Zuzano, jak je pro nás asi obtížný, integrovat se v nové zemi, jakým výzvám musíme čelit, podezírání z terorismu, diskriminaci, nenávisti, xenofobii,” vypočítávala mluvčí. “Přitom přinášíme do vaší bezbožné, zatracené země naději, aby vaši lidé mohli objevit zapomenuté hodnoty, jako rodina, odpovědnost, cíl, smysl života. Přišly jsme sem, společně s našimi bratry a sestrami, abychom vám přinesly něco dobrého, ale dostává se nám jen odmítání. Nejsme tu, abychom zneužívali váš sociální systém, abychom narušili vaši západní civilizaci, o jejíž hodnoty se tolik bojíte. Jsme jen symbolem změny, a to k lepšímu. Ten šátek, co nosíme, to není symbol útlaku – to je symbol odevzdání se vyššímu zájmu, podřízenosti jen a jen Bohu a pravdě.

Patříme sem, a má to tak být. Před deseti roky naše zdejší mešity nesměly mít minarety, ale i to se změnilo. Vaše politické i společenské špičky v mnoha případech již nejen pochopily, ale i ocenily náš přínos vaší společnosti, a proto náš respekt roste. Považujeme tudíž za přirozené, přijít za vámi, potažmo za vaší dcerou, a požádat vás o podporu naší komunity, protože vy obě jistě uznáte, jak záslužná je naše činnost v tomto kraji.

Víme, že paní Anna má dceru, vaši vnučku. Jistě jí není lhostejné, v jakém světě žije, v jakém bude žít. A jedno je jisté: do jejího světa patří naše víra, přináší mu mnoho dobrého, ozdravuje ho od materialismu, konzumerismu, bezbožnosti. Osvobozuje jeho otroky.

Proto bychom vás rády požádaly o příspěvek ve výši jednoho miliónu korun měsíčně na provoz našeho místního komunitního centra. V případě, že vaše dcera či vaše vnučka přijmou naši víru, což bychom jim vřele doporučovaly v jejich nejvyšším zájmu, a s konverzí jim rády všemožně pomůžeme, potom se tento dobrovolný příspěvek snižuje na sto tisíc korun měsíčně.”

“Vážím si toho, že jste za námi přišly,” vyhnula se Zuzana okamžité odpovědi. “Moje dcera by určitě měla vědět o zájmech, které zastupujete, a které bychom symbolickým příspěvkem mohly podpořit. Okamžik strpení, prosím, dojdu pro ni, a jistě se dohodneme. Omluvte, že se zdržela, vrátily se dnes s vnučkou ze zahraničí,” bleskl Zuzaně v hlavě nápad.

Vešla do domu, a v duchu děkovala návštěvnicím. Přišly jako na zavolanou!

“Co se děje, mami?” zeptala se Anna ustrašeně, když spatřila matku v kuchyni. “A proč jsi je pozvala dovnitř? Cizí lidi… Nicol je přece doma!”

“Snad by ses nebála dvou ženských s dětma,” odmítla tyto obavy Zuzana. “Přišly za námi kvůli budoucnosti Nicol. Navrhují, abychom podpořily jejich komunitu tady v Černošicích částkou milión korun měsíčně, nebo, pokud se ty či Nicol rozhodnete přejít k jejich víře, stačí jim sto tisíc,” zopakovala Zuzana návrh cizích žen bez špetky šetrnosti. Věděla moc dobře, co bude následovat – a nemohla popřít, že se jí ta situace hodila, moc hodila.

“Cože?” nechápala Anna. “Milión měsíčně… za co? Víra? Jak to myslíš?”

“Za to, že ji nechají na pokoji,” pravila matka tvrdě. “Měla bys teď společně s Nicol sejít dolů, seznámit se s nimi, dát jim najevo respekt,” vyzvala dceru.

“Ani náhodou! Zbláznila ses snad? Vždyť jsou to normální vyděračky! Okamžitě volám Policii,” vrhla se Anna ke kabelce.

Jak překotně hledala mobilní telefon, povšimla si, že Zuzana stojí úplně bez hnutí, se zcela klidným výrazem tváře. “Přemýšlej přece… ty děti budou chodit s Nicol do školy. Dřív nebo později je pozná… a bude lepší, když u toho seznámení budeme. Věř mi… Šikana je hrozná věc…”

“Já se odsud ale stejně stěhuju, a Nicol beru sebou! Bude chodit do jiný, elitní školy, Kellnerovy ‘Open Gate’ na Hanspaulce v Praze! Tudíž jsou mi jejich nároky a výhružky úplně ukradený,” už už začala Anna vytáčet 158.

“Žádný výhružky neřekly. A já si myslím, že by se s nima Nicol měla seznámit. I ty! Protože vůbec nejde o to, kam bude chodit do školy – jde o to, že oni jsou teď tady,” naznačila zdánlivě nesrozumitelně dceři.

Ta pochopila. I když se odstěhuje na konec světa, i když bude utíkat – oni budou tady. A budou žádat svůj příspěvek, žádná Policie tu nepomůže, protože co dělají, je legální.

“Neutíkej, bude to ještě horší,” vzpomněla si Anna na dávnou poučku.

Zadívala se na matku, která se tvářila, že má situaci pod kontrolou, že ví přesně, co dělat. Dobře… bude jí věřit. Musí věřit. Nemůže utíkat. Vyřeší tu věc dnes a tady.

“Nicol!” zavolala do patra dutým hlasem. “Prosímtě, pojď sem!”

Dívenka poslušně přiběhla, celá nadšená. “No konečně! Myslela jsem, že tam nahoře budu zavřená snad rok, a přitom pan svišť chce další mrkev! Hned mu jí připravím! Ať nestrádá, a nepomluví nás pak v Alpách!” vrhla se dívka ke spíži.

“Možná bys s námi mohla jít dolů, seznámit se s návštěvou, mají sebou děti, mohly byste si spolu třeba hrát,” vybídla ji Anna. “Zvířátko dostane mrkev hned potom. Co říkáš?”

“No ráda, to je přece jasný, že jim tu všechno ukážu!” neváhala Nicol, a ke zděšení matky se rozběhla dolů, aby hosty sama uvítala.

Za chvíli již byla mezi nimi, a přistoupila ke stejně staré dívce, co měla jako ona hnědé oči. “Ahój! Já jsem Nikolka! Jak se jmenuješ?”

“Mína,” uklonila se druhá dívka způsobně, a Nicol se to moc líbilo.

“Ty prej se mnou budeš chodit do školy?” zajímala se Nicol. “No to je skvělý! Máme fajn školu, i paní učitelku…”

“Tohle jsou moji bratři Amin, Musa, Qasim, a sestra Isar,” ukázala Mína na děti cizokrajného vzhledu, co se kolem Nicol nashromáždily, a zvědavě si ji prohlížely.

Rozhlédla se po nich všech, a pak zavolala jen své: “Ahój!”

O hodinu později, když návštěva odešla, Zuzana s dcerou zahnaly Nicol do pokoje nahoře v domě, a unaveně se posadily v kuchyni.

“Co budeme dělat?” zašeptala ustrašeně Anna, a dala si hlavu do dlaní.

Matka jí beze slova podala telefon.

“Víš, komu zavolat. Ale tentokrát to uděláš ty. Projev mu respekt! Ty máš problém, ty máš strach – ne já. Ty od něj něco potřebuješ. Zavolej mu – on ti pomůže. Děkovat mu nemusíš… jen se probuď do nový reality, vystrč hlavu z písku! Začni žít, jak se má. Přijmi pravdu – přijmi, kým pro nás, všechny tři, on je!”

Už už chtěla podezíravá dcera spustit, že je sem matka určitě poslala sama, že to je její akce… ale pak se opravdu probrala. Co hrozného si to jen myslí o svojí mámě, co ji tolikrát podpořila, co jí toho tolik dala? Dobře, použila častokrát mnohé kličky, ale… dělala to v jejím zájmu!

A nyní to dělají obě i pro Nicol, která pro Annu byla všechno, všechno…

Bez dalšího váhání vzala do ruky telefon.

Část 1: Dívka z lepší rodiny
Část 2: Vzpomínky a činy
Část 3: Jen malej hřích
Část 4: Nečekaná návštěva
Část 5: Dům v Jinonicích
Část 6: Hříchy mého otce
Část 7: Setkání v Barocku
Část 8: Řekni, co mě čeká
Část 9: Čínská spojka
Část 10: Záležitost důvěry
Část 11: Dívka jménem Nicol
Část 12: Nicol se vdává

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com