Konec dívčích snů 12: Nicol se vdává

Být VIPkou je krásný – ale někdy si tento požehnaný status vyžádá svou daň. A nekdy dost krutou daň. Dnes nastal nejkrásnější den života tvojí dcery, i tvého, ale někde poblíž čeká zlo, aby zhatilo tvoje sny, sebralo její dívčí nevinnost, a ty ji nebudeš moct ochránit, jen se dívat, jak tvůj zlý sen začíná, přitom venku je tak krásný den, cítíš se tak skvěle, tak spokojená… ale tak to bývá, že po vrcholu přichází prudký, drtivý pád. Drž se tedy, uchraň si svou soudnost, ať víš, co je třeba udělat, abys dceru dostala zpátky… jistě, že pro to uděláš cokoliv, ale modli se, aby i to nebylo příliš málo…

(Část 1Část 2Část 3Část 4 – Část 5 – Část 6 – Část 7 – Část 8 – Část 9 – Část 10 – Část 11)

O osm let později
Někde ve Francii

Malebnou krajinou, plnou vinic, níž se opatrně proplétá řeka, a jíž dominuje mohutný středověký hrad na vysokém kopci, běží žena, oděná v luxusní sportovní soupravu se třemi pruhy. Neběží příliš rychle, spíše pro zdraví, pro formu, ale její pravidelné pohyby a ladný rytmus prozrazují, že toto dnes není její poprvé.

Díváš-li se na ni zezadu, musíš ocenit její docela atraktivní postavu, co se pohybuje nanejvýš ladně. Má o dobrých pět kilo méně, než kdysi, a její dlouhé hnědé vlasy, co má pro běh stažené do ohonu, za ní neposlušně vlají.

Běží směrem k tomu hradu, dívá se na něj, hypnotizuje ho očima – ale není to jen další turistka z těch tisíců, co sem o prázdninách mířívají. Na tomto hradu, který patří jedné z nejbohatších a též nejtajemnějších rodin celé Francie, o níž se spekuluje, že je přímo napojena na mystické Ilumináty, co údajně tajně vládnou Evropě celá staletí, se totiž brzy odehraje svatba, kde žena bude jednou z hlavních účastnic.

Zpomalí svůj běh, a po dalších pár set metrech se zastaví. Když se otočí za sebou, a podíváš se jí do tváře, zalité potem, protože odpolední slunce stále docela sálá, povšimneš si vrásek. Je jí 58 let, ale vypadá mladší, sotva tak na padesát. Jen nyní, když na sobě nemá makeup, její věk je znát zřetelněji.

“Poběž,” zavolá celá udýchaná, ale se spokojeným úsměvem na další ženu, co se zdržela daleko za ní. Její dceři je teprve 36 let, ale na výkonnost svojí matky nemá. Leč bere to spíš s humorem, když si vzpomene, jak matka kdysi dávno vysedávala po pražských restauracích, a do posilovny by ji jakživ nedostala. Nyní však, jak zestárla, znouobjevila tento svět pohybu, zdraví a zdánlivé mladosti, co ti slibuje, že se dožiješ snad sta let.

V každém případě, pokud se dožila tak dlouho, že se dočkala dnešního dne, který do dějin rodiny má vložit zápis tím nejzlatějším písmem, její život se dá považovat za úspěšný. Její dcera, při vší úctě, nikdy nezdědila její manažerské schopnosti, ale co zvládla, a na co je hrdá, je výchova svojí vlastní dcery Nicol… která se dnes večer vdává. Není proto divu, že obě ženy, ještě pod azurově modrou oblohou, prozářenou sluncem, pociťují nevýslovné štěstí. Jak kvůli Nicol, která učiní dobře jak sobě, tak jim a jejich rodině, jejich tradici. Je to prostě velkolepé finále.

A Nicol, ó, to je zjev… kdysi byla malým andílkem, který rozesmíval svou přátelskou, nadšenou a pozitivní povahou všechny kolem, ale nyní… vyrostla do krásy, ale to je ještě skromné přirovnání. Ta dívka opravdu září, jako modelka stihla za tři roky dobýt svět, a není tedy divu, že se záhy dostala do hledáčku jak špičkových modelingových agentur, tak renomovaných fotografů, tak těch nejvlivnějších, nejbohatších mužů z celého světa, kteří se vehementně ucházeli o její přízeň, a slibovali jí všechno možné.

Avšak pro slušně vychovanou Nicol bylo přirozené, že se o způsobu využití svého “jedinečného kapitálu” zevrubně poradila jak se svou matkou, tak babičkou, o které se dobře vědělo, že je všemi mastmi mazaná. To ona dokázala, že jejich rodina se kdysi vyšvihla z pouhé vyšší střední třídy mezi učiněnou elitu… a když nedávno dorazila asi tak padesátá nabídka k sňatku od šlechtice z Francie, který má, společně se svou rodinou, jejíž prokázané kořeny sahají až do roku 927 našeho letopočtu, velmi obsáhlý zápis jak na Wikipedii, tak ve všemožných genealogických archivech, matka s babičkou viděly situaci jasně: toto je šance, jak se dostat do horních ne deseti tisíc, ale do horního tisíce v celé Evropě.

Ale ovšemže šlo primárně o lásku! Jenže Nicol nebyl ten typ. Některé věci jí byly docela jedno, a muže příliš neřešila. Ano, těšila ji jejich přízeň, ale obě ženy si nepamatovaly, že by se do někoho opravdu někdy zamilovala. Na jednu stranu to bylo potěšující, že snad Nicol čekala na toho pravého, kterému dá všechno, na druhou stranu to však doma působilo i mírné znepokojení, zda, ehm, není lesbicky orientovaná… což by tím spíš sedělo k faktu, že docela ochotně přijala argumenty matky a babičky k výhodnosti tohoto sňatku, a bez větších úvah s ním souhlasila, přestože jí ženy radily, že by měla dělat drahoty, být nedostupná.

Ale taková Nicol prostě nebyla, hrát si na něco, taktizovat. Od dětství jednala s lidmi přímo, nezištně, pozitivně, a přestože by se čekalo, že jí to svět v nedobrém obrací, stával se úplný opak – lidé kolem, tolik ozáření její aurou, by prostě považovali za neslušné, jakkoliv ji podrazit. Proto Nicol mohla žít na bázi důvěry, proto si dovolila ten luxus, pohybovat se po světě svobodná, bez ochranky, jednoduše měla důvěru ve svět, a vždy, když ji starší ženy před něčím varovaly, jen mávla rukou, že svět je dobrý, že si ho vytváříme sami, svými myšlenkami.

V každém případě, když tedy byla ruka v rukávě, a čerstvě osmnáctiletá Nicol souhlasila se sňatkem, dočista všechny strany byly spokojeny, a svět byl v pořádku, jak to má být. Nicol se svým přímým přístupem podařilo dosáhnout ještě lepších věcí, než její babičce, co hrála všemožné hry a používala triky, ale ta jí to přála. Byla to holt nová doba.

A nyní zbývalo jen několik hodin, než ta sláva vypukne. Přitom tu dvě kriticky významné účastnice svatby ještě, celé zpocené, pobíhají mezi poli a zahrádkami.

“Teda mami…” pravila zadýchaná dcera, když došla k Zuzaně. “Máš formu.”

Zuzana se jen usmála. “Budu tady do sta let, počítej s tím,” pravila rozjíveně, pohodila hlavou, a v tu chvíli vypadala o čtyřicet let mladší.

Pak obě ženy šli zvolna zpět k vesnici pod hradem, kde parkovalo jejich luxusní vozidlo Mercedes, pochopitelně v doprovodu ochranky. Byli s nimi dosud jejich “staří” strážci ze spřátelené bezpečnostní agentury, muži, které obě znaly třeba deset let, a měli jejich důvěru, protože dodržovali pravidla. Proto si na ně obě ženy časem natolik zvykly, že je vnímaly jako nějaké kamarády, a neřešily, že vlastně všude chodí s nimi, že nemají tu volnost, jako kdysi dávno. A vlastně se i cítily líp, když kolem sebe vždy měly pár svalnatých, dobře vyhlížejících mužů, o to více byly vnímány žádostivě ze strany ostatních, a na nedostatek zájmu a pozornosti si nemohly stěžovat.

Nicméně, Zuzana se před osmi lety vdala, ironicky za otce její vnučky, s tím, že to bude pro obě strany takto nejlepší, a rodina se dá trochu nezvyklým způsobem dohromady, protože dcera Anna vůči tomuto muži cítila až jakousi animozitu, strávili spolu sotva hodinu před téměř dvaceti lety kdesi na horách ve Špindlerově mlýně, opilí, nu… a “vznikla” z toho Nicol, které nikdy nikdo otevřeně neřekl, kdo je jejím otcem. Ale ona si to nebrala, spoustu věcí neřešila, a když to nešlo, tak to nešlo. Prostě žila, po svém, ale s respektem k rodině.

Anebo to bylo jen zdání a dobře věděla, jaká je situace, a jen hrála nevědomou? Že by opravdu něco zdědila po babičce Zuzaně, jak si tato vždy toužebně přála? Nepovýšila prostě jen její umění manipulace a přesvěčování na novou úroveň?

Citový život dcery Anny byl o mnoho méně stálý. Snad v ní byl nějaký věčný neklid, rozervanost její umělecky zaměřené duše, hormonální nestabilita, každopádně časté a výrazné změny jejích nálad byly pro většinu mužů obtížně stravitelné, a ti, co by byli ochotni ji přijmout, jaká byla, se Anně zase zdáli příliš měkcí, čímž se kruh uzavřel. Pravděpodobně dosud čekala na svého prince, co by ji dokázal změnit, nejprve zlomit, ale měla dosud čas: její dcera odrostla, a Anna byla zase volná ve všech ohledech. Když spolu s Nicol šly na nějakou událost, vypadaly výslovně jako kamarádky, a o to bylo seznamování se všemožnými vysoce postavenými muži jednodušší, tudíž nijak nestrádala. Sem do Francie dorazila s jistým izraelským finančníkem, ale byla to pro ni spíše kratochvíle.

Ale nyní se už Mercedes se čtyřčlennou posádkou, který zezadu nenápadně jistilo další vozidlo, hrabal do prudkého kopce ke hradu, plného zatáček, a obě ženy se maximálně těšily do sprchy, dají si pak lehkou večeři na jedné z nesčetných teras hradu, pod odpoledním sluncem, a pak… začnou se chystat na ten nejzásadnější den svého života, ač to nebudou přímo ony, kdo dnes večer bude stát před oltářem. V rámci svatby se chystala celá speciální ceremonie, oficiální a docela komplikované přijetí Nicol do nové rodiny, co se potáhne až do pozdní noci. Být u toho osobně, to bylo stokrát lepší, než jakýkoliv hollywoodský film. Ženy sice nevěděly přesně, co se bude dít, ty zdejší rituály nebyly veřejně známy, ale dnes to zažijí, a poznají, na což se doslova s napjatým očekáváním opravdu těšily.

Velkým tématem samozřejmě byly Nicol svatební šaty. Pochopitelně, když její rodině patřila renomovaná a globální módní značka, která se již téměř dvacet let těšila masivnímu zájmu na klíčovém čínském trhu luxusního zboží, daly si obzvlášť záležet na jejich výběru. Avšak finální úpravy si Nicol chtěla udělat sama, tudíž i pro obě ženy dnes večer bude definitivní verze šatů překvapením. Nicol nebyla jen další modelka, co umí pouze chodit po módním molu, kroutit boky a usmívat se – sama dnes aktivně a výrazně zasahovala do tváře jejich brandu, a ten se s jejím nástupem stal ještě úspěšnějším a renomovanějším, protože s takovou nespornou zářící celebritou v čele nemohl nechat nikoho, kdo se sebeokrajověji zajímal o módu, chladným. Čekala ji prostě zářná budoucnost, a dnes se to potvrdí: přitom jí bylo teprve osmnáct, a přesto toho stihla již více, než jiní lidé za celý život.

Její den, to byla samá aktivita. Velmi pečlivě dělila svůj čas mezi studium posledního ročníku elitního gymnázia ‘Open Gate’ nadace rodiny Petra Kellnera, kde školné stálo neskromných pět set tisíc ročně, práci v modelingu a módní oblasti, a taktéž relax, sport a zábavu s kamarádkami, a charitativní činnost, aby něco ze svého úspěchu vrátila společnosti, konkrétně širokou podporou dětí v českých dětských domovech. Vždy, když šla spát, usínala s pocitem, že využila den… a nanejvýš se těšila, až se zítra probudí, a bude pokračovat. Žila prostě život, kdy se nemůžeš dočkat dalšího rána, protože tě prostě baví, naplňuje.

Nezdálo se, že by jí nějak vadilo, že v životě nemá nějakou velkou lásku. Anebo ji měla, ale svět o tom nevěděl? Nikdo nevěděl, s kým vlastně tráví noci, pokud vůbec s někým. Již v patnácti odešla z domova do Milána, a o jejím citovém životě ani její matka, ani její babička nic nevěděly. Ptaly se jí, samozřejmě, ale Nicol vždy odpověděla vyhýbavě, nebo mávnutím rukou, že “na to má ještě čas, nic jí neuteče”.

Co se jejího vztahu k nastávajícímu manželovi týkalo, ten byl krajně nečitelný. Bylo to snad něco na způsob příchylnosti, ale láska? To asi nikoliv, spíš jakási snaha o užitečnost, o správnou věc. Ironicky ale toto vědomí nastávajícího ženicha a jeho rodinu neodpuzovalo, byli přece ze “speciálních sfér” a tam se pro vztahy používaly jiná měřítka. Vnímali tedy jistou neutrálnost až lhostejnost v Nicol srdci jako dobré znamení, že to bude žena, která bude schopna zapadnout mezi ně, dělat ty správné věci, a přespříliš o nich neuvažovat, sáhodlouze je neanalyzovat. Udělá prostě, co bude třeba, včetně péče o manžela a případné budoucí potomky, tím si byla jeho rodina i on docela jistí. Proto byli ochotni ji přijmout, a věř, že vybírali velmi dlouho a velmi pečlivě. Toto byla rodina, která do svého středu mohla přijmout jen elitu nejen ve společenském, ale i osobnostním smyslu, z hlediska psychologického profilu, charakteru, temperamentu, odolnosti… a všechny ty požadované vlastnosti Nicol měla, proklepli si ji velmi důkladně, včetně jejích gynekologických záznamů, které potvrzovaly, že Nicol je dosud pannou.

Její panenství byla pro nastávajícího manžela prostě sladká třešnička na dortu, a jeho zájem o ni byl dávno mimo relaci jakýchkoliv peněz a kalkulu. Víceméně si spolu dohodli fér obchod – její panenství, její tělo, její osobnost, výměnou za určité… speciální výhody. A Nicol byla ochotna říct mu svoje “ano”, kdy se na tebe podívá svýma hnědýma očima, a ty jí prostě věříš, že je opravdová, že je reálná, že dělá jen to, co sama cítí, a že když se pro něco rozhodne, tak to dodrží, a pokud ti jednou slíbila, že s tebou bude v časech dobrých i zlých, můžeš počítat s její podporou. Co tedy mohl ženich od nevěsty chtít více?

Blíží se už večer, oranžový kotouč slunce zapadá na obzoru, a zahalí celý kraj do romantického nádechu. Lidé dole, v podhradí, samozřejmě o události mluví, a v městečku, plném kavárenských stolků a truhlíků s rudými květinami, se již týdny nehovoří o ničem jiném. Na svatbu mají dorazit mnohé velmi vysoce postavené osobnosti jak ze světa aristokracie, tak evropských i zámořských VIP, tudíž paparazzi a fotografové ze všemožných médií dnes již několik dní okupují veškeré příjezdové cesty, hotely, restaurace, a hlásí světu, jak se celý ten event vyvíjí. Avšak místní správa s tímto mediálním zájmem počítala, a za úzké spolupráce s četníky zajišťuje veřejný pořádek, protože toto městečko má rádo svůj klid, a jak jeho vedení, tak jeho obyvatelé nedopustí, aby se stali nějakou turistickou atrakcí. Každopádně, protože je hradní areál obrovský a disponuje vlastním heliportem, většina VIP sem stejně pozemní cestou nepojede, a paparazzi čekají zbytečně.

Zuzana s Annou jsou tu, společně se svými partnery, ještě s deseti členy ochranky, která ovšem musí zůstat v určitém vymezeném prostoru, stejně jako ostří muži od dalších VIPek, aby příliš nezasahovali do události. Netřeba hovořit, že absolutně všichni účastníci obřadu, i jejich početný doprovod, včetně sloužících, byli velmi důkladně proklepnuti po bezpečnostní stránce, a je absolutní záruka, že se tu potkáš jen s těmi správnými lidmi, nedostane se sem plebs, zkrátka to bude mít pevně danou, vysokou úroveň.

Jak Zuzana, tak Anna velmi přemýšlely i nad vlastními róbami pro dnešní večer. Věnovaly jejich přípravě celé měsíce: a jsou nanejvýš hrdé, že se nejedná o Diora, ale jejich vlastní návrhy. Pokud někdy, tak dnes prostě musí reprezentovat, a ukázat světu, že nejsou jen nějaké chudé příbuzné, že nevdávají nějakou Popelku. Romantika je sice krásná věc, a srdce chudé dívky může být upřímné, ale v této lize se prostě hraje s jinými kartami, a chceš-li zůstat “uvnitř”, musíš poslouchat jak svoje srdce, tak i rozum, a zejména vlastní rodinu, která může být třeba stohlavá, a všichni dají pevně najevo svůj názor.

Obě ženy jsou nanejvýš hrdé, že sem patří, a necítí se nijak zaskočeně, když tu potkávají VIPky, o kterých běžný člověk sotva čte v nablýskaném časáku. Ti lidé s nimi jednají jako rovní s rovnými, a to obě ženy naplňuje obzvlášť velkým uspokojením, až pýchou… dotáhly to tak vysoko, jako málokdo z jejich země, pomine-li se Ivana Zelníčková, později Trumpová, manželka pozdějšího prezidenta Spojených států Donalda Trumpa.

Přesně v osm hodin se všichni shromáždí na hlavním nádvoří, které střeží vysoké, mohutné věže, ověšené rudými vlajkami s erbem starobylé a respektované rodiny, které tento hrad, plus několik dalších a nesčetně majetku jak ve Francii, tak ve světě patří.

Sloužící soustředěně roznášejí číše toho nejdražšího šampaňského, co se dá sehnat. Většina z nich je mladá, je jim sotva jako Nicol, protože rodina chce dát mladým lidem inspiraci, a tak si sem nepozvala profesionály, ale učně, které si sama připravila v předchozích měsících, a naplnila je tak velkým očekáváním a sebevědomím, že budou v životě úspěšní, že dostali svojí šanci. Proto všichni velmi oceňují nezvykle vysokou úroveň jejich obsluhy, kdy se tváří nanejvýš decentně, uctivě, přitom vyrovnaně, zdravě sebevědomě, a hlavy nosí vztyčeny hezky nahoru. Dívky jsou samozřejmě krásné, a jejich černobílé uniformy, těsně obepínající mladá, dobře rostlá těla, přitahují mnohé pohledy… kdoví, třeba tu dnes nějaká Popelka opravdu najde svoje štěstí? Protože šlechta není jen zlá, utlačující, občas i plebsu nějaký ten drobeček ze stolu spadne.

Zato v zázemí, skrytém VIP hostům, to vypadá dočista jinak. Samý ruch, povyk, přísné a rázné povely šéfkuchaře, který diriguje svou armádu kuchtíků, pomocníků a číšníků, jako generál… všude kolem jsou připraveny jen ty nejvybranější lahůdky, a příprava slavnostní večeře probíhá přesně podle plánu. Kuchyně jede jako dobře namazaný stroj.

Jedna ze servírek zručně vezme po pokynu nadřízeného tác s drobným občerstvením, je tu nakrájený pomeranč, džus fresh, a minerální voda z alpského ledovce, a bez váhání zamíří po schodišti vzhůru, směrem do křídla hradu, kde se nacházejí komnaty.

V jedné z nich je osmnáctiletá dívka, co se pečlivě líčí, a opodál na ni čekají na ramínku ty nejkrásnější svatební šaty, co kdy svět spatřil. Je tu sama, protože takové je tvrdě vyžadované pravidlo této šlechtické rodiny: nevěsta je od svojí rodiny ve svatební den záměrně izolována, aby si rodina ještě na poslední chvíli zevrubně otestovala jak jeji odolnost, tak psychickou stabilitu. Musí se tedy i připravit sama, a ukáže se, zda je připravená čelit výzvám, které ji brzy, v novém životě, nedílně čekají.

Ozve se zdvořilé zaklepání na dveře.

Entrer,” řekne dívka a dál se věnuje líčení.

Servírka opatrně vejde dovnitř, a beze slova položí tác s občerstvením na stůl. Nezdrží se tu ani o sekundu déle, než je nutné: i k tomu byla instruována. Nevěsta nesmí dostat žádnou externí podporu, nic. Záměrně se k ní chovají zcela přehlíživě, jako kdyby tu vlastně nebyla, jako kdyby nic neznamenala. Chtějí ji znejistit – ale Nicol nemá z ničeho strach. Prostě dělá, co má, co je vhodné, co je nutné.

Merci,” odpoví dívce, aniž by se na ni podívala. Má přece důležitou práci. Musí dnes být perfektní. Ne kvůli nim všem, ne kvůli sobě – prostě se to sluší.

Když se Nicol dolíčí, zvedne se od stolku, a nalije si z karafy vodu, aby se posilnila, a udržela si pokožku krásně hydratovanou, je tu docela horko. Pomeranči se raději vyhne, nerada by přišla na obřad s oranžovými zuby, či si přivodila podobné faux pas, třeba oranžovou skvrnu na bělostných šatech.

A pak přijde ta chvíle, kdy se i jinak klidné Nicol rozbuší srdce, když stojí jen v bílém spodním prádle před těmi nádhernými svatebními šaty, a jsou její, jsou jedinečným originálem, a ona si je nyní oblékne. Ona se definitivně stane nevěstou.

Neváhá. Štíhlými prsty zajede opatrně pod jejich záhyby, a jemně je sejme z ramínka. Musí být opatrná, protože šaty mají velmi, velmi dlouhou, bohatě nařasenou vlečku. Ale to vše si již dávno nacvičila, a obratně se do nich, pomalu, systematicky, souká.

A potom, za pár minut, je hotovo! Nicol se nyní vidí v obrovském zrcadle, co tu zabírá téměř celou stěnu mezi dvěma malými okny. To, co vidí, ji naplňuje jen a jen spokojeností. Ne proto, že by byla nejkrásnější, nejdokonalejší: prostě je sama se sebou spokojená, a to stačí, aby zářila, jako slunce.

Účes si též zvolila velmi krásný, na motivy dávného Říma. Taktéž si ho dnes musela připravit sama, bez pomoci týmu kadeřnic. Je tedy relativně prostý, ale sofistikovaný, její dlouhé světlé vlasy dávají najevo, že jejich majitelka si vystačí z málem, ale i z toho mála dokáže vykouzlit zázraky.

Nicol kontroluje detaily, a je nanejvýš soustředěná. Záměrně si okna zavřela, aby neslyšela ruch. Je tu jen s tepem svého mladého srdce.

Pečlivě si opráší neviditelné bílé smítko z ramínka, jen pro pořádek.

A najednou je jí horko. Šaty jsou těžké, látka málo prodyšná, ale jiná volba holt vzhledem k této příležitosti nebyla, než použít takové materiály.

Rozhoduje se, že otevře okno. Sáhne na jeho kliku, ale levá ruka jí najednou připadá jakoby cizí, a v pravém koleni cítí jakousi slabost.

Nechápe to. Zmateně se posadí. Stále se vidí v zrcadle, ale její vlastní obraz se najednou rozpíjí, že se vidí v dálce, přestává poznávat sama sebe, před očima má jen bílou záplavu, co postupně rudne, a Nicol se najednou chce nesmírně spát, že musí zavřít oči, lituje, že si asi pomačká ty krásné šaty, ale je prostě unavená, tak si na chvíli odpočine… sveze se z židle k podlaze, pokryté luxusním kobercem, položí se na ní, a je najednou tak strašně spokojená, jako nikdy v životě nebyla. Ta tvrdá podlaha jí připadá jako ta nejkrásnější postel, ve které kdy ležela, a Nicol se začíná těšit na ty nejkrásnější dívčí sny, co kdy prožila…

Je za deset minut osm, a nádvoří je plné skvěle oblečených lidí všech možných věků a národností, přičemž ve vzduchu je napjaté očekávání. Brzy to celé začne, a pážata, žáci a žákyně základní školy v podhradí, oděná do stylových středověkých kostýmů, netrpělivě čekají s trubkami v rukou na finální povel.

Zuzana s Annou tu stojí uprostřed dění, u saténem potaženého stolku, kam si odložily číše se šampaňským, a vedle sebe mají svoje partnery, kteří se však snášejí jen obtížně, což obě ženy naplňuje pobavením. Není divu – oba muži totiž stojí na opačné straně barikády. Izraelský finančník Ramon a český občan Vladimír reprezentují dvě strany nekonečného globálního konfliktu o moc, přičemž oba zastupují jejich klíčové hráče: Ramon židovské zájmy, a Vladimír zájmy čínské, protože je klíčovým členem představenstva nadnárodní Společnosti, která nepoužívá název, pouze jeho zkrácenou verzi, počáteční písmeno “W”, aby dala jasně najevo svou moc.

Zuzana s Annou to samozřejmě vědí, a je to pro ně nanejvýš uspokojivý pocit, stát ve středu mezi dvěma soky, kde se koncentruje ta největší moc. To je okamžik, kdy i zdrženlivá Anna poznává, jaké výhody má, obklopit se těmi správnými lidmi, protože jejich moc se následně přenáší i na ně. Ačkoliv o manželství s Ramonem nikdy neuvažovala, z důvodu obtížně překonatelných rozporů v jejich náboženském cítění, rozhodně si je v té chvíli jistá, že Ramon je pro ni ta správná volba, minimálně ještě pro nějaký čas.

A tak jsou tu obě ženy, doslova obklopené mocí, a užívají si to, Anna oděna v zářivě rudou, Zuzana v modrou. Rozhodná Zuzana vede zdánlivě nevinnou konverzaci mezi všemi čtyřmi, ale všichni se obtížně ubrání věčným pohledům na hodinky.

Minuty běží, a nic se neděje, ale s nějakým tím zdržením se musí počítat i při tak precizní organizaci, tudíž nikdo na sobě nedává znát nějakou netrpělivost.

Je deset minut po osmé hodině, a mezi davem VIPek se objeví nová postava: muž, oděný stejně jako všichni ostatní ve smokingu, co mu říkají Chef, a jen málokdo zde ví, že je velitelem hradní bezpečnosti.

Zamíří rozhodným krokem přímo k těm čtyřem, a s největší možnou diskrétností požádá Annu se Zuzanou, zda by ho mohly následovat.

Ženy se na něj nechápavě dívají – bylo jim jasně řečeno, že se na přípravách nebudou nijak podílet, a zůstanou během obřadu mezi ostatními hosty, taková jsou zdejší pravidla.

Avšak Chef zopakuje svou žádost, a z jeho výrazu je jasné, že na ní trvá.

Něco se děje, znepokojí se obě ženy současně. Ale jistě jde jen o nějakou drobnost, a tak za Chefem vykročí, aby ho následovaly.

Zavede je jednou z chodeb hradu směrem ke komnatám, kdy musejí projít kolem kuchyně, kde stále panuje překotný ruch. Avšak k jejich překvapení náhle na chodbě potkávají nakrátko ostříhané muže, co tu postávají, mobilní telefony a vysílačky v rukou, a tváří se až příliš zaměstnaně. Přitom v tomto křídle vůbec neměli být!

Něco se děje.

Pak společně dojdou před jednu z komnat, a Chef otevře s vojenskou rázností dveře, přičemž kliku chytí nějak podivně, jakoby jen za její konec, kvůli otiskům. Zuzana s Annou ihned poznají, že jde o pokoj Nicol, protože všude jsou rozházené její věci, oblečení, boty, zavazadlo. Ale něco tu chybí… kromě Nicol.

Madame Zuzana, madame Anna, jsem nucen vám sdělit, že tu máme takovou nezvyklou situaci,” začne Chef opatrně, ale sotva udrží svoje rozčilení a neklid, čehož si obě ženy ihned povšimnou, a jsou již blízké zděšení.

“Před patnácti minutami se dostavila komorná pro vaši dceru, ale našla pokoj prázdný. Mysleli jsme si, že snad někam zašla, a začali jsme ji hledat. Avšak s politováním vám musím sdělit, že není nikde k nalezení. Uzavřeli jsme před pěti minutami prostor hradu, a pátrání se rozšiřuje. Snad jde jen o nedorozumění, ale přesto si dovolujeme vám navrhnout, abychom společně kontaktovali místní četnickou stanici, a požádali je o součinnost. Nelze vyloučit, že mohlo dojít k…” zaváhá Chef.

Neříkej to! Neříkej to, proboha, prosí ho obě ženy očima.

Chef jakoby vycítí jejich přání, vyhnout se realitě. “Jsou tu totiž jisté okolnosti… zůstaly tu všechny její věci. Kabelka, peněženka, mobilní telefon, platební karty, pas a doklady. Zdá se tedy, jako kdyby jen někam odešla, ale… náš hradní kamerový systém zaznamenal… určitou nesrovnalost… prosím, ničeho se nedotýkejte,” krouží Chef stále kolem horké kaše, ale ženy již pochopily.

Je to únos.

Nicol byla unesena.

Když to Anně dojde, jen hlesne, a podlomí se jí kolena, že ji Chef sotva stihne zachytit. Přivolá dalších několik bodyguardů, aby mu s ní pomohli.

A od té chvíle jde veškerá zdrženlivost stranou, chodbami hradu se ozývají řízné povely, všechny bezpečnostní síly jsou přesouvány do jeho útrob, v rukou mužů se objevují krátké samopaly Uzi a karabiny G36, na stehnech pouzdra s pistolemi a rezervními zásobníky.

Brzy nad hradem zakrouží helikoptéra, vybavená všemožným sledovacím zařízením, protože lidé, kterým hrad patří, dokážou zařídit spoustu věcí. A též město v podhradí ztrácí svůj klid, a letní podvečer je prozářen nesčetným množstvím modrých majáků.

Do Zuzany jako kdyby vjel samotný ďas, rozhodnost, kombinovaná s absolutní odhodlaností. Nedbá všeho toho ruchu, pokřiku, a neklidu kolem. Sundá si luxusní botky na podpatku, zahodí je stranou, a jen tak bosa, dlouhými kroky se vrací zpět na nádvoří, které se podivně vyprázdnilo, jak všechny VIP zaujaly společně s bodyguardy zabezpečená postavení uvnitř, protože informace jsou dosud kusé, a je zde mnoho nejasností – bezpečnostní síly se dokonce obávají, že může jít o teroristický útok, přičemž únos Nicol je jen zástěrkou. Proto jsou dočista všichni v nejvyšší pohotovosti, a z velkého města poblíž startují další vrtulníky, na jejichž palubě jsou kromě zásahového komanda GIGN v plné zbroji též členové “Speciálního odboru” francouzské zpravodajské služby DGSE.

“Vladimíre,” osloví Zuzana jednoho ze dvou posledních mužů, co tu zůstali, protože by nebyla slušnost, utéct zbaběle z nádvoří, jako ostatní. V jejím hlase se zračí nelítostnost.

“Nicol byla asi unesena,” spustí Zuzana. “Nevědí kdo, nevědí proč. Ale prostě zmizela.”

Vladimír je otřesen – Nicol je přece jeho dcera.

“Uklidni se, Zuzanko… mohla si to prostě rozmyslet, a utýct… takový případy už byly, mnohokrát.”

“Ne z tohohle hradu, co je jako pevnost! Měli ji pod precizním dohledem celou dobu, mají uvnitř dost sofistiskovanej kamerovej systém. Navíc, je tu jedna okolnost, která nějakej lacinej útěk nevěsty absolutně vylučuje, kromě toho, že Nicol prostě není ten typ, vždyť ji znáš,” vyložila Zuzana.

“Zmizely totiž i její svatební šaty, a nejsou k nalezení. Přičemž je absolutně vyloučený, aby se jen tak ztratily, někdo je odnesl, nebo si v nich jen tak odkráčela. Je to dobrých deset kilo těžký látky, desetimetrová vlečka, chodit se v nich dá jen obtížně, to vím moc dobře, tudíž v nich by daleko nedošla. Stejně jako je nesmysl, aby si je brala sebou, když v pokoji zůstaly všechny její osobní věci, včetně dokladů,” položila Zuzana karty na stůl.

“A co je s Annou?” vložil se do věci Ramon.

“Omdlela, když jí to Chef řekl, ale bude v pořádku, doktor je u ní,” odpověděla Zuzana bez špetky účasti. Protože o její dceru nyní nešlo.

“Chci po tobě teď jednu věc,” obrátila se Zuzana k Vladimírovi. “Chci, abys udělal všechno pro to, aby se Nicol vrátila domů. Je mi úplně jedno, kolik to bude stát, a jak dlouho to bude trvat, kolik lidí bude muset zrušit dovolenou, riskovat, nasere se, kolik zákonů se poruší. Ale Nicol se musí vrátit domů, rozumíš? Za každou cenu! Na Policii spolýhat nebudu – spolýhám na tebe, a tvoje lidi,” zdůraznila Zuzana.

“Máš moje slovo, Zuzano,” slíbil jí manžel, a otec její vnučky. “Obrátím klidně celej tenhle svět vzhůru nohama, abych ji našel!”

“Nechci žádnou mstu, Vladimíre,” položila mu Zuzana ruce na ramena, a zadívala se mu zpříma do očí. “Jen ji najdi, a přiveď. Pokud to udělala ze svojí vůle, chci s ní mluvit, chci to slyšet od ní, chci vědět proč. Pokud ne – udělej všechno, co je potřeba, aby se našla a vrátila,” požádala Zuzana.

Pak na ni najednou přišla slabost, že se musela opřít o stolek, kde dosud stály čtyři číše s ušlechtilými dlouhými stopkami. Zuzana byla už zkrátka stará. Tohle už není pro ni… noci, co budou následovat, beze snů, bez spánku… plné napjatého čekání… třeba celý roky… a dost možná se Nicol už nikdy nevrátí, a nikdy se nezjistí pravda, jak to vlastně celé bylo. Zuzana cítila, že začal další její zlej sen, a asi hned tak neskončí… ó, jak by bylo krásné, kdyby jí teď zavolali, a řekli, našli jsme ji, prostě toho na ni bylo moc, a utekla… anebo, kdyby alespoň našli její tělo, a Zuzana s Annou nemusely do konce života žít v nejistotě…

Teď již Zuzana mohla udělat jen jedno: postarat se o svou dceru, pro kterou to všechno bude nejtěžší. Protože právě ona ztratila svoje dítě.

Být VIPkou je krásný – ale někdy si tento požehnaný status vyžádá svou daň. A nekdy dost krutou daň.

Zuzana se otočí zády k oběma mužům, a dojde až k hradní zdi. Opře se o ni, a dívá se daleko do krajiny, jako kdyby se jí to najednou celé netýkalo.

Vzpomíná. Na všechny ty dny, kdy byla Nicol takhle maličká, pobíhala kolem ní, smála se na ni… potom, když byla větší, jak jí vždy dodávala podporu, jak hladila svého alpského sviště po chlupatých zádíčkách, a s takovou láskou mu vždy dávala mrkev…

Zuzana si v souvislosti s tím zvířátkem na něco vzpomněla. Něco se stalo ten den před osmi lety, kdy si ho Nicol přivezla… ale co? Zuzana už byla stará… paměť jí nesloužila, jako kdysi.

Zavolala tedy ihned do Černošic, na číslo mobilního telefonu, který vždy zůstával ve strážním domku na jejich pozemku, kde vždy byla přítomna ochranná služba, bez ohledu na to, byla-li rodina doma, či v zahraničí.

Když to zvedl známý mužský hlas, Zuzana spustila: “Petře, potřebuju, abyste si ihned vzal klíče od domu, a šel ihned dovnitř. V prvním patře, v mojí ložnici, je stolek se zrcadlem, kde je zásuvka. V zásuvce mám starý diáře. Prosím, najděte ten s datem před osmi rokama, a někdy v půlce srpna by tam měl být namalovanej takovej obrázek sviště, taková chlupatá veverka… Přečtěte mi prosím zápis na stejným listu, jako je ten svišť, slovo od slova. Ihned.”

Muž na druhé straně linky přisvědčil, a Zuzana slyšela, jak otevírá spolu s druhým mužem trezor, kde se nacházely klíče od domu, pak slyšela jeho kroky, jak jde po terase, zašramocení zámku, a rychlé kroky po schodech.

Chvíli šmátral v jejím stolku, a slyšela ve sluchátku jeho dech. Pak se ozvalo šustění listů papíru.

19. srpna. Nicol se vrátila z Alp se svištěm…” spustil muž hlubokým hlasem.

“To je ono,” pochválila ho Zuzana. “Čtěte dál…”

Když muž skončil, Zuzana se obrátila zpět na oba společníky. “Sežeňte mi židli, láhev vodky, něco k jídlu, a záložní baterii, protože teď budu hodně telefonovat,” poručila jim, jako kdyby to byli poslíčkové. “A ty, Vladimíre… chci, abys připravil tým, co bude nonstop v pohotovosti, připravenej k akci kdekoliv na světě, včetně nestabilních oblastí, takže spolupráce s Armádou je víc než žádoucí. Aktivuj taky okamžitě všechny kontakty Společnosti na Středním východě.”

“Mám možná stopu… a nebudu tu jen sedět, a čekat.”

Část 1: Dívka z lepší rodiny
Část 2: Vzpomínky a činy
Část 3: Jen malej hřích
Část 4: Nečekaná návštěva
Část 5: Dům v Jinonicích
Část 6: Hříchy mého otce
Část 7: Setkání v Barocku
Část 8: Řekni, co mě čeká
Část 9: Čínská spojka
Část 10: Záležitost důvěry
Část 11: Dívka jménem Nicol
Část 12: Nicol se vdává
Část 13: Lov Bílé holubice

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com