Konec dívčích snů 13: Lov Bílé holubice

Víš, co bude možná nejlepší? Když to celé přijmeš jako hru, jako sen, celý tenhle život, všechno, co se ti stalo. Jasně, že jsi bez viny! Jak můžeš být nečím vinna, když si nic nepamatuješ? A osud? Nemáš osud, když ani nevíš, kdo jsi! Vlastně až teprve nyní jsi získala tu opravdovou svobodu, po které jsi vždy tolik toužila, až nyní je život doopravdy jen tvůj. Někdo včera odešel, vzal sebou vzpomínky, výčitky, pochyby – ale teď jsi tu ty. Nová, nezatížená, volná. Mocná. Pamatuj: je to celé jen sen…

(Část 1234 – 5 – 6 – 7 – 8 – 9 – 10 – 11 – 12)

Říká se, že první hodiny po únosu jsou pro záchranu unesené osoby kritické. Zuzana nemá vzdělání v tomto oboru, neví nic o bezpečnosti, jejím oborem je přece móda: ale učí se rychle, a žádají-li to okolnosti, udělá absolutně všechno, co je třeba, aby pomohla získat svou ztracenou vnučku zpátky.

Na líbezný francouzský kraj padá tma, ale klid tu věru není: kolem hradu stále krouží helikoptéra, a její osádka pečlivě sleduje záznamy pokročilého sledovacího vybavení, jehož desítky kamer jsou schopny sledovat desítky osob a vozidel najednou. Zaznamenají všechno v širokém okolí: obličeje chodců, poznávací značky vozidel, zapisují je do databází, a porovnávají se záznamy jak policejními, tak francouzské zpravodajské služby DGSE.

Zuzana využívá každou minutu, aby aktivovala veškeré použitelné kontakty daleko odsud, v Praze, v celé republice. Ptá se, zjišťuje, zajišťuje věci, organizuje. Tisíc kilometrů odsud se rozeznívá mnoho dalších telefonů, jak jsou všechny kamarádky, známé a spolužačky Nicol obvolávány, či kontaktovány přes Facebook, zda o ní něco nevědí, či zda se nezmínila o úmyslu, prostě zmizet, nebo o dalších plánech, co by naznačovaly její možný osud, s kým se stýkala, kdo byl její přítel současný i bývalý, zda měla nějaké problémy, nepřátele, zda se něčeho či někoho bála…

Uplyne necelá hodina od Chefova zlověstného oznámení, a Zuzana si nechá svolat všech deset členů jejich rodinné ochranky, přičemž všichni ti ostří ramenatí muži se tváří dílem zaskočeně, a dílem odhodlaně. Vědí, že selhali, ale Zuzana jim nedovolí, klesat na mysli.

“Je to moje vina, ne vaše, kluci,” řekne jim až mateřsky, aby si nic nevyčítali, a zůstali aktivními, efektivními nástroji, které nyní bude velmi potřebovat. “Vždycky jste udělali všechno, co jste měli, a proto byla Nicol vždy v pořádku, a já vám za vaše dlouholetý věrný služby moc děkuju! Až dnes… to selhala, svěřila jsem těmhle cizím lidem bezpečnost mojí vnučky! A to jsem nikdy neměla dovolit, aby se musela spolehnout na nějaký cizí, než na vás! Co se stalo, je jen a jen moje vina, a všechno, co se stalo, i co se stane teď, to všechno je na mně!

Hrajem ale dál! Dostaneme ji zpátky, když uděláme právě teď ty správný rozhodnutí, my všichni, společně! K nim potřebuju vás, vaše informace, zkušenosti a znalosti, protože se v týhle složitý situaci vyznáte líp. Proto vás prosím, abyste mi nyní zkusili odpovědět na pár důležitých otázek. Jako kdyby o nic nešlo, jako kdyby to byla jen hra, ano?” podívá se svýma hnědýma pronikavýma očima na každého z nich, aby jim dala najevo, že je stále potřebuje, že nic neskončilo, a jakákoliv apatie či poraženectví nejsou namístě.

“Povídejte, paní Zuzano,” řekne za všechny nejvyšší z nich, skoro dvoumetrový vazoun, co se jmenuje Jaroslav.

“Dobře, děkuju. Takže, za prvý: kdo z vás sloužil u Policie?”

Zvednou se čtyři ruce.

“A měl někdo z vás zkušenost s podobnou… událostí?”

“Já jsem dělal v Krizovým intervenčním týmu,” přihlásí se Jaroslav.

“Skvěle. A můžete mi teda říct, Jaroslave, co se teď bude dít? Pěkně postupně, podrobně.”

“Všechny osoby, co byly na hradě, budou zadržený, a vyslechnutý,” začal Jaroslav vykládat. “Policie uzavře město, a veškerý přístupový cesty, plus udělá uzávěry na hlavních silnicích v okruhu asi 50 kilometrů. Lodní a leteckej provoz může bejt taktéž zdrženej, ale jedině tehdy, pokud Francouzi vyhodnotí situaci jako nějak významnou, což v tomto případě asi nebude, pokud nedojde k nějaký intervenci ze strany našich… hradních přátel.”

“Dobře. Takže vše v okolí funguje podle danejch procedur, a tohle všechno teda nemusíme řešit, kromě žádosti na hradní panstvo, aby se postarali o nejbližší přístavy a letiště, pokud dobře rozumím. Kdo z vás umí nejlíp anglicky? Potřebuju, abyste zašli za Chefem, a požádali ho o tuhle laskavost. Jo, a prosím, požádejte Chefa taky, aby sem ihned přišel, potřebuju se ho na něco zeptat.”

Jeden muž přisvědčí, a hned odkráčí vyřídit vzkaz.

“Dál. Řekněte mi všichni, co si o tý události myslíte, z informací, co máte. Jak to na vás působí?”

“Museli to bejt profíci, to je úplně jasný, a nejmíň dva, pokud s nima nešla dobrovolně. Odhaduju, že Nicol váží asi 55 kilo, a když by byla nějak uspaná, a má teda relaxovaný svaly, pocitová váha je takovejch 70 kilo. Jeden chlap by ji teda určitě moc daleko neunesl,” spustí někdo. “Taky jim někdo musel otevírat dveře, uklízet z cesty případný zvědavce, strážný, a všechno. Spíš teda tři, nebo čtyři, nejmíň, bych vodhadoval, taky řidiče potřebujou, co čeká s autem… Prostě dobře vorganizovaná skupina, a perfektně naplánovaná akce s vysokým rizikem. Tydle kluci se toho fakt nebáli!”

“Přesně,” souhlasil jiný muž. “Já nechápu jednu věc: včera byla Nicol v Miláně, úplně bez ochranky. A oni to udělaj zrovna tady, na tomhle docela nedobytným a přísně střeženým hradě??? Buď to byli absolutní troufalci, anebo chtěli někomu… poslat vzkaz! Asi hradní rodině, ponížit jí… ukrást jim nevěstu skoro od oltáře, poškodit je. Nicol v tom byla úplně nevinně, a prakticky nešlo o ni, promiňte, Zuzano, že to tak řeknu! Stala se pro ty pachatele jen nástrojem…”

“To je dobrej postřeh,” pochválí muže Zuzana, a vzhledem k situaci se neuvěřitelně příjemně usměje. “Myslíte, že to nějak ovlivní osud Nicol? Ale buďte fakt upřímnej, a řekněte mi pravdu.”

“Obávám se, že jo. Buď budou chtít klasicky peníze, anebo ji pošlou zpátky, no… víte, jak to myslím. Prostě mafiánskej vzkaz. Vaši budoucí příbuzný se pohybujou až v moc vysokejch sférách… a mají jistě velmi mocný a odhodlaný nepřátele. Udeřit přímo ve středu protivníkova tábora je vždycky nejúčinnější… někdy v roce 1942, pár měsíců po tom Pearl Harboru, udělali Američani odvážnej nálet na Tokio: z vojenskýho hlediska byly škody bezvýznamný, ale psychologicky to bylo pro Japonce drtivý, že nemaj chráněnej vlastní střed, kterej je kritickej.”

“Já vím. Mířily jsme vysoko, až moc vysoko… a takhle to dopadlo! Ale jedeme dál! Co teď já sama můžu udělat pro to, abych Nicol pomohla?”

“Vobyčejně se posílá vzkaz po médiích, že nabízíte pachatelům odměnu, pokud ji vrátěj živou. Pokusíte se na ně prostě apelovat, zapůsobit, aby ji ušetřili, že se jim to vyplatí, protože v těhle případech jde vobvykle jen vo peníze,” vloží se znovu Jaroslav.

“Aha, média. Předpokládám, že ty budou chtít vyjádření v každým případě. Dělal někdo z vás v médiích?” zajímá se Zuzana.

“No… já dělal ve školním časopise, teda jako na střední,” přihlásí se někdo nesměle.

“Skvěle, Dane! Takže vy budete místo mě komunikovat s médii. Jaroslave, co jim mám vzkázat nejdřív?”

“No, v týhle krizový komunikaci bude nejlepší, neříkat zatím nic, že jste jako votřesená, zhroucená. Získáte tím čas. Oni ji teď asi teprve ještě přesouvaj, takže pokud je naživu, tak jí nic nehrozí, než ji dopravěj někam do úkrytu. Pak obvykle posílaj požadavky, což je žádoucí, protože tím je možný, dostat se jim na stopu. Jestli už naživu není, protože takovej měl bejt jejich vzkaz… tak potom už je to jedno, co řeknete.”

“Fajn. Má ještě někdo z vás nějakou myšlenku? Cokoliv!”

“No asi by se mělo říct, že na mně to působí tak, že je tu eště jedna možnost,” přihlásí se kdosi. “Páč když je ten hrad nedobytnej, hlídanej, jak ji jako dostali ven? To nemohlo bejt snadný, muselo to bejt až nemožný, jak pro kouzelníka! Lidský tělo nepronesete přes tři brány s vochrankou, jako stříbrnej příbor v tašce! Jedině, že by jim pomáhal někdo zevnitř… anebo dokonce, že na věci měla zájem sama rodina, a pomohla těm lidem, nebo je dokonce sama zvorganizovala.”

“Hm, to je zajímavá úvaha,” zaujalo Zuzanu, a nalila si z již poloprázdné láhve vodky ještě skleničku. “Ale co by z toho měli?”

“Nó… bejt poškozenej, a moct čin svýst na vaše nepřátele, to se dycky vyplatí! Říká se tomu voperace pod černou vlajkou, jako že něco spácháte, ale úmyslně předstíráte před světem, a dáte mu podvržený důkazy, že to byl někdo jinej! Třeba když Němci napadli Polsko v roce 1939, tak vobvinili Poláky z přepadení ňáký vysílací stanice, a na místě voblíkli nějaký svoje vlastní krouhlý trestance do polskejch uniforem, jako že hrdinná německá posádka je ve vobraně pobila, že je napadli Poláci, dyk se podívejte na mundúry! A von to potom byl pro ty Němce ten… casus belli, jako legální vospravedlnění války, samozřejmě vobranný, jiný už dneska nejsou, si všimněte!

To samý bylo 11. září 2001. Pro Američany to byl casus belli pro spuštění jejich celosvětový války proti teroristům, invazi do Afghánu a Iráku… no a vokolo týdle úvahy se točej všecky ty konspirační teorie, že si to Amíci udělali sami, aby jako měli ten důvod, nebo že to udělali Izraelci, aby zmotivovali Amíky, zasáhnout proti jejich vlastním nepřátelům. Něco jako, že myš polechtá slona, a von pak rozšlape tygra, nepřítele myšky, chápete! Za myšku prostě udělá špinavou práci nějakej obr, co si myslí, že tygr mu ublížil! A na konci je myška nejspokojenější. Využila slona jako nástroj, poštvala ho na tygra, co v tom byl nevinně, ale samozřejmě se musel bránit, což slon považuje za důkaz viny…”

Zuzana přemýšlela. “Souhlasím s tím, že taky nechápu, jak ji mohli dostat ven! Říkali nám stokrát, jak jsou tu všichni prověřený, jak sem nepronikne ani ta myš… a vida, nějakýmu šikulovi se povedlo, dostat ven celou holku, nejen myš,” řekla Zuzana již mírně přiopile. “Zajímalo by mě, co je na těch kamerách. Ale Chef mi to odmítnul specifikovat… řekl jen, že ‘nějaká nesrovnalost’.”

“No, v těhle případech je záznam čirou náhodou vobvykle smazanej… což by tím spíš nahrávalo na rodinu, protože se chce zbavit důkazů, aby se nepřišlo na pachatele,” pokračoval místní konspirační teoretik přesvědčeně.

“Smazat ho mohli i ty pachatelé, právě aby se zbavili stop,” navázal Jaroslav. “Ale pro rodinu by to bylo vo moc snažší, vo to není sporu! A voni můžou, jako rodina, ty pachatele krejt záměrně, aby z toho nebyl skandál, i když s nima jinak nemaj nic společnýho! A s tím ty pachatelé mohli předem spočítat, že to lidi z hradu smažou místo nich… paradox!”

“Člověče, přibrzděte… jako dobrý, zdá se to reálný, co říkáte, ale mě už ze všech těch teorií bolí hlava! Jaroslave, napadá mě – když teda obviním z únosu rodinu…” napadlo Zuzanu.

“Tak tím pachatelům jen pomůžete! Jestli jsou oni ta myška, tak vy se stanete tygrem, co půjde po slonovi, a ten vás doslova rozšlápne! Dyk jsou to ti, ilumináti! Děsně mocný… prej…”

“Tím se dostávám k tomu, jak s rodinou? Co jim říct, co po nich chtít…”

“Já bych po nich nic nechtěl, získejte čas, jste votřesená, nedělejte si z nich nepřátele, na to bude eště dost času! Teď vod nich potřebujete maximální pomoc a součinnost!”

Když dorazil Chef, jednání s ním mělo rychlý, až nebezpečný spád. Přislíbil udělat ve věci maximum, co bude v silách rodiny, ale odmítl poskytnout informaci, co tedy bylo na těch kamerách. Leč přesvědčit ho k tomu, to byla pro Zuzanu hračka.

“Vážím si toho, monsieur Chef, že zůstáváte loajální vůči rodině,” spustila sladce, jako vinucí se had. “Ale my jsme tu přišli o holku, a vy tímhle jdete proti nám! Víte, co udělám? Budu si stěžovat v médiích, že jste nám neposkytli součinnost, a mám tu kolik, osm svědků, co potvrděj, že jste mi odmítnul i jen sdělit, co jako ten záznam ukazuje! Bude to skandál… váš skandál, nejen jejich, ale váš osobně! A víte, co v takových choulostivých případech obvykle panstvo dělá? Najde si obětního beránka, a to budete vy, kdo jiný! Na vás se to všechno hodí… a vaše dojemná loajalita vás zničí,” rozesmála se Zuzana se ztěžklým jazykem.

Excuse moi, madame… opravdu rád bych pomohl, ale bohužel, nějakou technickou chybou, nebo zásahem pachatelů, byl kritický záznam mezi 19.40 a 20.00 smazán…”

Zuzana se zprudka postavila, a přistoupila blízko k Francouzovi. “Jestli mi lžeš, jestli jsi tu nahrávku smazal sám, abys někoho kryl… přísahám při životě mojí vnučky, že z tebe normálně udělám potravu pro ryby, ty kryso!” zašeptala mu do tváře, co kdysi dávno slyšela v nějakém filmu, a nyní se jí to náramně hodilo, přičemž se tvářila při té řeči velmi, velmi vážně. “Prober se! Moje vnučka, mladá slabá holka, je teď někde tam venku, bezmocná, svázaná, zdrogovaná, s nožem pod krkem, možná dokonce už nežije… A ty tu hraješ svý šachy? Ty jsi odpovědnej za bezpečnost, a tys ji neochránil… jsi spoluviník, rozumíš? Ale já tě nebudu tahat po soudech… normálně tě nechám zmizet, to ti slibuju!”

V té chvíli již Jaroslav musel zasáhnout. Odstrčil Zuzanu nepříliš uctivě stranou, a pravil s rázností: “Chceme důkaz, že to smazal někdo zvenčí, nebo nám řekneš nějaký jméno! Ne, že to hodíš na někoho neznámýho, a pak půjdeš domů na svačinu, že se vlastně nic nestalo!”

“Velmi se ve mně i v rodině mýlíte,” zůstal Francouz kupodivu klidný. “Tato rodina s dávnou tradicí, co sahá přes tisíc let zpět, má ve svém erbu jedno slovo, které pro ni posvátné: to slovo zní ‘čest’. Je to pro nás stejně hrozná událost, jako pro vás, a vaše vnučka je rodinou vnímána jako jejich vlastní dcera, i když k uzavření manželství nestihlo dojít! Věřte mi, že děláme absolutně vše pro to, abychom vaši vnučku našli, madame Zuzana! A dokud budu na této pozici, nedovolím, aby se cokoliv mazalo, aby se kdokoliv kryl! Nejdřív se musí slečna Nicol najít – pak řešme, kdo co zavinil! A já budu v každém případě tím, kdo ponese plnou odpovědnost… bude to pro mě mít vážné následky, ale já neutíkám, a přijmu je, protože i já mám svou čest, kterou nepošpiním nějakými falešnými tahy, nikdy! I kdyby mi to můj zaměstnavatel poručil…” vyznal se Chef.

“Dobře, věříme vám… to bude všechno. Pochopte prosím paní Zuzanu, v jaký je teď pozici, jak se cítí,” zkusil Jaroslav narovnat vztahy.

“Naprosto to chápu, a co mi madame Zuzana sdělila, plně přijímám, vzhledem k okolnostem. Každopádně, na madame tu nyní čeká francouzská policie, a budou žádat popis slečny, prostě podrobné informace, výška, barva očí, vlasů, zvláštní znaky… jizvy po operacích, znaménka, tetování… Měla by jim je v zájmu úspěšnosti pátrání poskytnout co nejdříve!”

“Dejte nám jen pět minut. A prosím, vzkažte rodině, že věříme v jejich maximální pomoc v hledání,” uzavřel Jaroslav diplomaticky, zatímco Zuzana se, s kalnýma očima a vyčerpaná, posadila zpět na židli.

Francouz přisvědčil, a odešel.

“Chtěla jste upřímnost, paní Zuzano, takže vám něco řeknu úplně natvrdo: vkládat do toho emoce, hrozit lidem, co nám můžou pomoct, eskalovat ten problém, to nám teď vopravdu nepomůže! My všichni víme, co tady dál dělat, a vy teď běžte Nicol pomoct tím svědectvím,” obrátil se Jaroslav na Zuzanu otevřeně.

“Máte pravdu, Jaroslave… ulítla jsem si,” uznala Zuzana bez jakékoliv stopy podrážděnosti, že si její zaměstnanec dovolil, odstrkovat ji během jednání. “Jen, víte… v těch dalších dnech a nocích, celejch následujících letech, co mě čekaj… chci vědět, že jsem v týhle kritický chvíli udělala všechno, co jsem mohla. Protože až tohle skončí… bude až moc času na to, analyzovat to všechno, co jsem udělala, co jsem neudělala, co jsem měla udělat… chápete!

Ale už mlčím… půjdu tedy za těma četníkama… a řeknu jim, co bude třeba. Advokát pak dorazí za mnou… postarejte se o mou dceru, prosím, a děkuju vám za všechno, kluci, snad to celý dobře dopadne,” vstala Zuzana nejistě, a všem jim podala ruku, což nikdy předtím neudělala, protože opravdu nikdy nevěřila na nějaké přátelení s personálem. Až do tohoto dne.

Pak vratkým krokem, dosud bosa, oděná v luxusní modré róbě vlastního návrhu, již poněkud pomačkané, propocené, odkráčela vstříc čekající skupině civilistů i uniforem, doprovázena dvěma muži ze svojí ochranky. Zestárla najednou o pět let, a na obličeji se najednou objevily dosud pečlivě skrývané hluboké vrásky. Ale bylo jí to nyní jedno.

Ostatní, co tu osaměli, se zadívali na svého velitele Jaroslava.

“Přebírám všechny kompetence paní Zuzany, dokud se nevrátí z výslechu, případně zadržovací cely,” sdělil jim jasně svůj krizový plán. “Dane, spolu vyřídíme ty média, v koordinaci s druhou rodinou. Rudo a Libore, jděte za paní Annou, a nehnete se od ní,” poručil.

Už už se jejich skupinka rozcházela, když Jaroslav pravil se svěšenou hlavou: “Dal bych cokoliv za to, aby se nám Nicol vrátila! Pamatuju si ji jako úplně malou, vždycky na mně byla tak milá, na nás všechny, no řekněte, kluci… jak nás vždycky zdravila tím svým ‘Ahój!’, a bylo jí jedno, že jsme jen námezdný svaly, žoldáci… doprdele, a někdo nám ji teď vzal, tohohle andílka! Jak jsme tohle mohli dovolit… takovýho dobra, co šířila kolem sebe, nikdy nikomu nic špatnýho neudělala… uvědomíš si cenu jinýho člověka, až když ho ztratíš!

Bez ní je tenhle svět tak hnusně prázdnej… tohle se nemělo stát! Od týhle chvíle přestávám brát od paní Zuzany plat, a vy byste měli udělat to samý! Dát najevo účast, a respekt, že už to je teď víc, než jen pouhá práce, zakázka! Dokud se nenajde, budu v práci 24 hodin denně… vobvolám všechny starý kámoše z Policie, jako kdyby to byla moje vlastní sestra… jestli se bude vorganizovat mise na její záchranu, jdu tam, dobrovolně, bez vohledu na riziko!”

“To už je zařízený,” položil Ruda vazounovi svou dlaň na rameno, na důkaz pochopení, souhlasu a bratrství. “Pan Vladimír už je v akci, a budou se dít věci, to mi věřte, kluci! Brzo tu bude Nicol zpátky, a přísahám, že až ji znova uvidím, tak ji prostě políbím, i kdyby mě za to pak paní Zuzana hodila těm rybám, jak říkala… řekls to přesně, Jardo… ona je pro nás všechny sestra!”

Sto kilometrů nad povrchem země, v temnotě a věčném tichu, krouží nad vzdálenou zeměkoulí výkonné špionážní satelity, dnem i nocí, stále dokola, a vidí a slyší všechno pod sebou.

Jeden z nich, co patří Spojeným státům, zaznamená přesně dvě hodiny po únosu Nicol klíčový hovor. Volající je kdesi v Evropě, a volaný kdesi na Středním východě.

“Haló?”

“Bratře… poznáváš můj hlas?”

“Ano. Ale nebylo ti nikdy povoleno, použít tuto linku, bratře! Porušil jsi pravidla. Budeš přísně potrestán!”

“Něco se děje, bratře, a je to naléhavé, myslím. Omluv tedy mou chybu! Věc nesnese odkladu!”

“Mluv tedy. Rychle!”

“Nejdříve došlo k zásahu v domě jedné naší sestry v lokalitě Dva Sedm, asi před půl hodinou. Vzali všechny, celou rodinu, ženy, děti! Nebyla to Policie, byla to nějaká soukromá armáda, bez označení, muži celí v černém, maskovaní, po zuby ozbrojení, neoznačené černé dodávky s tmavými skly. Následně vniknutí do blízkého objektu Dva Šest, a také zde vzali všechny, a zmizeli. Informoval mě bratr, co byl zrovna na návštěvě u sousedů, a celé to viděl.”

“A ty víš, proč se tak stalo, bratře?”

“Před dvěma hodinami údajně zmizela ‘Bílá holubice’. Mluví se o tom všude, i na CNN. Zapni si televizi, uvidíš sám!”

“Zmizela… ulétla sama? Nebo ji někdo odcizil z její klece?”

“Neví se dosud přesně. Ale v místních médiích se říká, že byla odcizena. Probíhá velká akce na její záchranu. A vede ji muž, kterého znáš: ten, co jsi ho kdysi nazval ‘orlem se zlomenými křídly’. Neměl jsi ho pouštět domů, bratře: protože z něj se nyní stalo monstrum! Loutka ‘Draka’, co nás tu všechny zničí, celou naši síť, co jsme tu v Evropě tak dlouho budovali! A pak i naši svatou zemi…

Chtějí jména, jména a adresy! Když dostanou další adresu, přesouvají se vrtulníky, urážejí zámky, beranidly rozrážejí dveře, házejí slzné a oslepující granáty, na nic se neptají, prostě seberou všechny, kdo jsou na místě, včetně žen a dětí, a zmizí, než Policie dorazí, aby je zadržela. A znova chtějí jména! A znova! Takhle postupují dál a dál, a nikdo je nemůže zastavit. Hranice zemí pro ně nic neznamenají. Čtyři naše buňky jsou již kompromitovány, a další budou rychle následovat. Budu se sám muset přesunout!”

“Proč jde po nás, bratře? Proč začal zrovna tou sestrou v lokalitě Dva Sedm? A tak brzo po zmizení ‘Bílé holubice’? Obviňuje nás snad, že s tím máme něco společného?”

“Chtějí najít toho, kdo ‘Bílou’ ukradl, a využívají všechny stopy, co je napadají. Berou to zeširoka, a zjevně udělají cokoliv, aby ‘Bílou’ dostali zpátky. Všechno je jim jedno! Dotyčná sestra byla kdysi doma u ‘Bílé’ s naší ‘obchodní nabídkou’… před osmi lety.”

“Zastavíme ho snadno, bratře. Postarám se o to! Vždy byl přístupný domluvě.”

“Ne tentokrát, bratře! Údajně právě on je totiž otcem ‘Bílé holubice’, jak mi bylo teprve před chvílí sděleno! Nedbá nadále na jakákoliv pravidla, nebo právní řády! A nyní, zjistí dříve či později i tvoje zapojení v té staré operaci před osmi lety… a půjde po tobě! Nemohu nadále garantovat tvou bezpečnost… měl by ses taktéž co nejrychleji přesunout! Místní média dokonce spekulují o vojenském nasazení ‘Draka’ přímo v naší domovině. Nikdo si nyní nemůže být jistý, jakkoliv daleko! Ta věc roste a sílí každou minutou… proti nám! Je z toho krize… a mohla by z toho být nakonec válka, kterou ‘Drak’ dávno chce, aby získal naše území!”

“Tak to je opravdu velmi vážné. Je nějaká možnost, jak to celé zastavit, ten příval?”

“Bratře… ty o té krádeži opravdu nic nevíš? Víš o někom, kdo by mohl vědět? Tyhle informace chtějí! Pak nás nechají být. Mír a naše budoucnost budou zachovány!”

“Nikdy bych nedal k ničemu takovému příkaz, bratře, a to z jednoho prostého důvodu: ‘Bílá’ přijala před několika lety tajně naši víru, společně se svou matkou. ‘Bílá’ je naše sestra, a sloužila nám velice dobře! Její ztráta je i naše ztráta!”

“Potom nás někdo chce zničit! Ukradl ‘Bílou’, aby na nás poštval ‘Orla’, za kterým stojí ‘Drak’, co má na věci svoje zájmy! A ‘Orel’, který tu křižáckou výpravu vede, nikdy neuvěří, že s tím nejsme spojení, i když ho budeme zapřísahávat! To se ‘Drakovi’ hodí: využívá jeho nesmiřitelné odhodlání jako razící štít, a rád mu pomůže, až dojde na vojenskou akci v naší zemi, protože někdo jistě brzy řekne, že ‘Bílá’ je u nás, že ji tam schováváme! Mír skončil, bratře!”

“Potom se budeme bránit. Jako vždy, jako tolikrát!”

“Čím více se budeme bránit, tím lepší důvod jim dáme, aby nás zničili! Je jen jedna možnost, jak znovuobnovit mír, jak to celé zastavit: spolupracovat s nimi, pomoci jim najít ‘Bílou’!”

“Ale řekls, bratře, že oni mají tu krádež ‘Bílé’ stejně jen jako zástupný důvod, a naše vysvětlování je nezastaví… a já opravdu o věci nic nevím, jak jsem ti řekl! ‘Bílá’ může být absolutně kdekoliv, na druhém konci světa, a mohl ji ukrást kdokoliv, kvůli penězům třeba…”

“Situace je každopádně proti nám, jak vidíš. Jedině její matka by mohla pomoci: říct, že jsou obě našimi sestrami, že nás to snad vylučuje jako zloděje ‘Bílé’!”

“To neudělá, bratře. Sice by nás tím ochránila, ale současně taky poškodila, a ona ví, že něco takového udělat nesmí. Navíc, když jde o její dceru… nebude nikomu věřit. Pošle prostě ‘Orla’ do světa, aby jí ‘Bílou’ přinesl zpátky, a je jí úplně jedno, kudy se vydá! Zajímá ji teď už jen ‘Bílá’, nikdo jiný, nic jiného.”

“Svolej tedy bratry, a poraďte se, co dál! Já o věci už víc nevím, a budu hned muset zmizet, než sem ‘Orlovi’ muži vtrhnou!”

“Musí existovat nějaké řešení…”

(V záznamu se ozve rána, a pak několik dalších, co vypadají, jako výbuchy)

“Bratře…?”

“Jsou tady… dole… nemám již moc času… přemýšlej, bratře! Kdo z ostatních bratrů by mohl chtít ukrást ‘Bílou’? Kdo by na ní mohl mít zájem? Je to mladá krásná žena, má charisma, říká se o ní mnoho dobrých věcí… mohl by ji někdo chtít jako nevěstu?”

“Jistěže mohl, ano! Určitě každý, kdo ví, že je dosud čistou dívkou…”

“Bratře…. jsou už skoro za mými dveřmi… prověř všechny z nás, kdo věděli, že je ‘Bílá’ dosud čistou! Ten někdo musí mít mnoho peněz, a vyznávat vrcholnou ženskou kvalitu… pokud někoho takového najdeš, prosím tě, v zájmu budoucnosti naší věci, našeho lidu… řekni jeho jméno autoritám, nebo přímo ‘Orlovi’, až za tebou přijde! A on přijde, brzy! Budou mě vyslýchat… To je jediný způsob, jak…”

(ozve se další rána, a je slyšet dupání spousty vojenských bot)

“Bratře…?”

Ale na druhé straně linky je už jen ticho.

Je dvanáct hodin po únosu, a Nicol pomalu otevírá oči.

Neví, kde je. Nepoznává to tady. Neví, jak se sem dostala. Neví ani, jak se jmenuje, kdo je.

První, co její oči vidí, je látka šatů, co má na sobě. Jsou bílé, bohatě zdobené… snad svatební… něco jí připomínají… něco dávného… ale nemůže si vzpomenout. A tak se očima rozhlédne kolem sebe, jako kdyby se chtěla zorientovat.

Vidí neskonale vysoký, vypouklý strop, obklopený mohutnými sloupy, na kterých se vinou podivné tvary, jako hadi, protkané zlatem. Je to velká, obrovská, vzdušná místnost. Skoro prázdná: je tu jen velká postel, na které Nicol leží, pod bílou záplavou svých šatů. A vedle ní, když otočí hlavu, na které má dosud svůj římský účes, jen trochu pomačkaný, vidí dvě ženy v nikábech, co stojí jako dvě sochy po stranách sedícího muže, co je celý v černém, a jeho tvář je ostře řezaná, tmavá, pevná, jako z ušlechtilého kamene.

Chvíli se na sebe všichni dívají. Ona těká očima po nich třech, a oni se zase soustředěně dívají na ni, jako kdyby to byla nějaká hra.

Pak muž konečně promluví. Velmi rozvážně, velmi pomalu, jako kdyby si ten okamžik užíval.

“Tak ses probudila, sestro… vítej,” usměje se na ni, ale Nicol mu neodpovídá. Jen se na něj dívá, jako kdyby ho již někdy někde viděla, ale nemůže si vzpomenout.

“Nedokážeš si představit, kolik stálo úsilí a peněz, abys teď byla tady,” svěří se jí muž jakoby upřímně, a poposedne si na krásné, ručně vyřezávané židli. “Ale jak se říká: ty nejlepší věci na světě jsou buď zadarmo, anebo jsou ty nejdražší ze všech! Tys byla drahá, ano – ale člověk věděl, že si kupuje to nejlepší. Peníze budou, my nebudeme, jak se říká – ale ty jsi teď tady, a to je důležité,” ujistí se muž spokojeně.

Nicol stále nechápe, o čem mluví, tou řečí, které nerozumí. Sama nedokáže nic říct, odpovědět. Může se jen dívat. A neví proč, zadívá se na mužův krk, kde něco hledá. Pulsuje tam tlustá žíla. Tam je jeho život…

Ona měla taky život… kdysi. Snad. Není si jistá. Vidí to v mlze. Nějaké lidi… neví, koho jde… snad je to žena, co jí něco vypráví. A taky přepravku, vystlanou senem, kde pobíhá malé chlupaté zvířátko, a chroupe mrkev, co mu dala. Co to jen bylo za zvířátko? Kde ho vzala? Snad ho měla ráda… ale je to tak strašně dávno… snad v minulém životě. Ano, musela zemřít a znova se narodit, v tomhle paláci, nebo co to je.

Zaujme ji, jaké je tu ticho. Když se muž odmlčel, Nicol neslyší nic, jako kdyby to byl jiný svět. Když ještě měla svůj život, tak tam jezdilo mnoho aut, tolik hlasů znělo zprava, zleva, byl tam stále hluk. Ale tady? Nic. Musí to být ráj.

Nicol si oddechne. Teď bude vše krásné… teď se splní její dívčí sny.

Ale obě stojící ženy to vidí jinak. Muž jim neznatelně pokyne, a ony k ní rychle přistoupí, a začnou ji zručně svlékat z těch bílých šatů. Nicol neví, proč to dělají, a dál se na ně jen udiveně dívá, nebrání se. Ty šaty… ty měla ještě ze starého života… nemělo by jí být líto, že o ně přichází? Ale ne, co by… v ráji přece nepotřebuješ šaty!

Po chvíli tam Nicol leží jen v bílém spodním prádle. Muž si ji chvíli prohlíží pohledem, který jen stěží skrývá vilnost.

Ale pak se muž ovládne, a znovu pokyne ženám, které Nicol postaví na nohy. Je překvapená, když se podívá dolů, vidí tam dlouhé štíhlé končetiny, prsty, co jí umožňují, stát pevně na podlaze, a na nich namalované nehty. Pokusí se zvednout ruku, ta ji spolehlivě poslechne – a na ní též vidí namalované nehty, stejným odstínem: bílou. Zvláštní… všechno je na ní bílé. Asi znamení nevinnosti… je nevinná? Asi ano… nepamatuje si na žádný svůj hřích…

Ale ženy se jí chápou, každá z jedné strany, pevně chytí její nadloktí, a někam ji odvádějí. Ne, stále se nebrání, připadá si jako ve snu, tak proč se vzpírat?

Jde s ženami dlouhými chodbami, a muž slídivě za nimi. Prohlíží si Nicol malý kulatý zadek, co se ladně pohupuje během chůze, a zařízlá tanga na něm máloco skrývají. Jeho mladost, hladkost, pevnost.

Jdou nekonečně dlouho, tak rozlehlý je ten palác. Míjejí desítky dveří. Nicol si říká, že asi už takto bude chodit věčně, protože na konec paláce nikdy nedojdou. Bude tu muset zůstat. Navždycky.

Pak ale před jedněmi dveřmi přece jen všichni zastaví. Stojí tu dva muži, co mají u pasu dlouhé hole. Dívají se na Nicol, sjedou ji očima, od hlavy až po paty, jako kdyby ji hodnotili – ale nedávají na sobě nic znát, a poklidně otevřou dveře.

Nicol stojí ve dveřích, a v úžasu se dívá kolem sebe. Všude jsou ženy, jako je ona: mladší, i starší. S tmavými, i světlými vlasy. Vysoké, i běžné výšky. Krásné, i průměrné. Sedí tu, postávají kolem stěn. A všechny se na ni dívají, stejně jako ona se dívá na ně. Ale nepoznává z nich nikoho.

Pak ji obě ženy postrčí dopředu, a odstoupí.

“Jsi dárek pro muže, kterého si vážím,” zaslechne za sebou Nicol mužský hlas. “Ale tímhle musíš projít, jako každá. Musíš změknout. Musíš pochopit, kde je tvoje místo, kým máš být. Pak teprve pro tebe přijdu! A pak tě odvedu k tomu muži, kterému budeš patřit. Má brzy narozeniny. On se stane tvým osudem!”

Tomu poslednímu slovu najednou Nicol rozumí, a otočí se.

Osud… je vůbec osud? Jak může existovat osud, když sama nevíš, kdo jsi?

Nicol udělá krok vpřed. A další. Dokud nestojí uprostřed místnosti, obklopená všemi těmi cizími ženami. Všechny postupně sjede jedním dlouhým pohledem, jako kdyby si je chtěla zapamatovat, prohlédnout do jejich nitra, pochopit, co pro ni mohou znamenat. Pro její osud.

Když dokončí svou prohlídku, je spokojená. Otevře ústa, ano, umí to přece taky, ví, jak mluvit, jako ten muž, taky mu tedy něco řekne…

“Moje jméno… znáš moje jméno?” zajímá se Nicol. Nemůže být přece beze jména, ani tady, v ráji. “Ty jsi můj bratr, ano? A máš mě rád? Myslím, že jsem nikdy neměla sourozence… až teď, tebe… bratře! Děkuji, že tu jsi!”

Muž se pousměje, i když poněkud křivě. Ti francouzský pitomci to asi přehnali s dávkou… na tuhle holku se bude muset podívat doktor. Snad se to časem srovná… a jestli ne… možná, tím líp!

“Jmenuješ se Bílá holubice,” prozradí jí. “Ano, jsem tvůj bratr! A chci pro tebe jen to nejlepší. Budeš se brzo vdávat… líbily se ti ty svatební šaty?”

Bílá holubice…” zopakuje Nicol. “To je krásné jméno… děkuji… bratře! Mám tady spoustu nových kamarádek… bude mi tu dobře! A ty, bratře… brzy za mnou přijď, ať nejsem smutná! Rodina je skvělá věc! Vzkaž prosím naší matce a otci, ať přijdou taky! A říkáš, že se taky budu vdávat? No, proč ne… šaty už mám, a jaký krásný… bílý, jako mají být… pomůžeš mi vybrat skvělýho ženicha, ano? Věřím ti… jsi přece můj bratr… moje krev… chceš pro mě to nejlepší, vím to…”

Pak se od muže otočí zpět k ženám kolem sebe, sladce se na ně usměje, nadechne se, a místností zarezonuje její jasný, mladý hlas:

“Ahój!”

Část 1: Dívka z lepší rodiny
Část 2: Vzpomínky a činy
Část 3: Jen malej hřích
Část 4: Nečekaná návštěva
Část 5: Dům v Jinonicích
Část 6: Hříchy mého otce
Část 7: Setkání v Barocku
Část 8: Řekni, co mě čeká
Část 9: Čínská spojka
Část 10: Záležitost důvěry
Část 11: Dívka jménem Nicol
Část 12: Nicol se vdává
Část 13Lov Bílé holubice
Část 14: Pohádka první noci
Část 15: Pohádka druhé noci
Část 16: Pohádka třetí noci
Část 17: Válka kvůli Nicol

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com