Konec dívčích snů 14: Pohádka první noci

Dneska mi dochází, jak hluboce jsem se v tobě mýlil. Myslel jsem, že jsi slabá, že nemáš šanci, že budeš jen loutka v rukou toho obchodníka s bílým masem… ale co se to děje? Kdo jsi vlastně doopravdy? Nebudu sám, kdo zůstane plný úžasu, až dovyprávíš svůj dnešní příběh, tu první noc, co jsi v paláci. Ty nejen, že to zvládáš… ty se v tom snad i vyžíváš! Jako kdybyste s tvou babičkou měly leccos společného… a dívko, musí se nechat: ty ji dalekosáhle překonáváš! Nebudu sám, kdo tě bude během dalších dvou nocí moc pozorně poslouchat…

(Část 1234 – 5 – 6 – 7 – 8 – 9 – 10 – 11 – 12 – 13)

Je přesně čtyřiadvacet hodin po únosu a na palác v neznámé lokalitě, kde jsou Nicol a s ní dalších asi padesát žen drženy za neznámým účelem, padá tma. Přestože majitel paláce má spoustu peněz, nepoužívá se tu elektřina, záměrně – maskovaní strážci procházejí po ochozu nad místností, a postupně zapalují jakési velké svíce. Přesto, dole pod nimi ženy sotva vidí jedna na druhou. Ale narozdíl od jiných, předchozích večerů, je tu dnes dole nezvyklý klid, že se strážci neubrání zvědavým, zkoumavým pohledům, co se jen mohlo stát.

Byly tu večery, plné agrese, kdy slabší ženské povahy prostě už neunesly okolnosti, co je potkaly, kam se dostaly, a atmosféra měla blízko k hromadné rvačce, prostě násilí. Největší problémy byly s 183 cm vysokou Ruskou, někdejší vrcholovou sportovkyní a později modelkou jménem Nina, která byla blízko totálnímu nervovému kolapsu, a stres a strach dokázala ventilovat jedině prudkou agresí proti ostatním. V kombinaci se skutečností, že se kolem ní ostatní Rusky účelově semkly, protože v Nině viděly žádoucí možnost, jak ovládnout prostor a moci dominovat ostatním, poměry ve skupině se velice vyostřily, když se proti Evropankám postavily místní Arabky. Potyček přibývalo doslova hodinu od hodiny, a strážci navrhovali majiteli paláce, aby byl použit slzný plyn. Ale ten vnímal situaci jako výhodnou, pro kontrolu skupiny.

To vše tak bylo až do včerejška. Ale nyní tu byl nezvyklý klid. Uprostřed místnosti ležela Nina na boku, se slzami v očích, a vedle ní klečela Nicol, která jí pomalu a pečlivě česala dlouhé blond vlasy, což ostatní ženy pozorovaly, jako zjevení. Nicol jim všem slíbila, že je dnes učeše, a to je uklidnilo, jako nic jiného.

“Máš tak dlouhé, krásné vlasy, Nino,” povídala Nicol mazlivým, konejšivým hlasem. “Učešu tě, a budeš ta nejkrásnější dívka v celé zemi!”

“A k čemu mi to bude,” povzdechla si Nina. “Skončím někde, jako nějaká děvka… nejradši bych to ukončila… co mě čeká… to nebude nic krásnýho! Tohle je zlej sen… a já se pořád nemůžu probudit! Už je to dva týdny, čtrnáct dní, a já jsem pořád tady, v tomhle pekle! Osmadvacet kroků tam, osmadvacet zpátky, ode zdi ke zdi, a dál nedojdu. Jen čekám, až se otevřou dveře, a někam mě odvlečou… kdybych už to aspoň měla za sebou! Tohle čekání je nejhorší. Nevíš, co s tebou bude… jestli to bude dobrý, zlý… můžeš si to jen představovat. Ve dne, v noci. A obojí je tu tak dlouhý.”

“Starají se o nás ale hezky, to musíš uznat,” otočila Nicol. “Nic nám nedělají, která sem přijde, tak tu s námi zůstane, a strážci se nás ani nedotknou.”

“Hm, ale jednou týdně část žen prostě zmizí. A jistě si dokážeš představit, co je čeká! Myslím, že nás nechávají na pokoji jen proto, abychom se uklidnily a byly lepší zboží. Nikdo by si nekoupil zděšenou vystresovanou hysterku, jako jsem já!”

“Tak potom máš jasnej plán,” radila jí Nicol. “Staň se tou nejkrásnější, nejklidnější, a vybere si tě nějaký slušný muž, kterého dokážeš přesvědčit, aby tě pustil domů! Odsud z paláce se žádná z nás nedostane, to je jasný – ale odjinud to přece půjde mnohem líp! Stačí jen, být kvalitním zbožím. Protože k němu se lidé vždy chovají se šetrností. Sama, svým přístupem, ovlivníš svůj osud!” pokračovala Nicol v česání, zatímco další ženy, jak Evropanky tak Arabky, se semkly kolem nich, a napjatě poslouchaly.

Nina zpozorněla. “To, co říkáš… to by mohla být pravda. Ano, tohle udělám. Jsi chytrá…” pravila Nina obdivně.

“Ne, jen… myslím, že vím, co udělat, abych přežila. Ale nemysli si: myslím i na ostatní, na vás všechny. A dostanu vás ven. Všechny, do jedné. Jen zkuste ještě vydržet. Kdy mají ti muži přijít znova?”

“Za tři dny,” pravila jedna z dívek, a ostatní se rozechvěly obavami.

“Klid, holky,” postavila se Nicol rázně. “Já se o vás postarám! Ten muž, co mu to tady patří, co se jmenuje Rafiq, je přístupný domluvě. Přesvědčím ho prostě. Nevíte někdo, co znamená jeho jméno?”

“Laskavý, přítel,” pravila Sabihah s tmavou pletí a krásnýma hnědýma očima.

“Dobře. Potom mě jistě vyslechne, až s ním promluvím. Zařídím to, spolehněte se! Vím přesně, co s tím. A dám vám jednu radu – přestaňte se na tohle dívat, jako na neštěstí! Zkuste se na to dívat jako na požehnání. Zatím se nikomu z nás nic nestalo, a to je dobré znamení! Čím dráž nás Rafiq prodá, čím víc peněz za nás ti muži budou muset zaplatit, čím víc si nás budou vážit… tím líp se k nám budou chovat! A každá z vás má svoje ženské zbraně, takže jistě přesvědčíte nového vlastníka, aby vás pustil. Jen buďte chytré, a neztrácejte hlavu! Máte svůj osud pořád ve svých rukou – ne oni, tam venku. Vy samy!

Podívejte se na Ninu, jak krásná je! Ona bude mít někoho, kdo si jí bude vážit. A každá z vás, k tomu vám pomůžu. Jen teď držme spolu, a odložme jakýkoliv nepřátelství! Nikdy nevíte, kdy jedna druhý budeme moci pomoct. Máme ještě tři dny, kdy bude klid, kdy budeme mít čas pro sebe – tak ať ten čas využijeme,” zakončila Nicol, přiklekla k Sabihah a začala česat její dlouhé rovné vlasy, černé, jako uhel.

“Holky, pojďte všechny sem,” zamávala Nicol na ty, co se dosud krčily v rozích místnosti, aby měly krytá záda. Když tyto dívky viděly, že je situace klidná, odvážily přistoupit taktéž ke středu, a posadily se za ostatní, že Nicol byla po chvíli obklopená početným davem dívek. Nikdo nezůstal stranou.

“Potřebuju od vás všech, abyste mi řekly, co víte o tomhle místě, kde jsme, a o tom Rafiqovi,” vyzvala je Nicol. “Potřebujeme dát dohromady informace, ty nás můžou pomoct. Ale pamatujte – neupínejte se k naději, že se otevře brána, a dostanete se ven! Neupínejte se ke svobodě! Přijměte to, co se stalo, a uvažujte prakticky. Přizpůsobte se! Čím dřív se adaptujete, tím máte větší šanci!”

“Já slyšela, tedy kdysi, u nás ve vesnici v Libanonu, že někde mezi Sýrií a Irákem je prý muž, co kupuje ženy, a prodává je jako luxusní zboží. Je znám vybranými způsoby, protože chce utržit co nejvíc. Podle chování strážců soudím, že by to mohl být on,” svěřila se Sabihah. “Protože jiní se k ženám chovají docela jinak, bijou je, znásilňují, dávají jim drogy… a to se tady neděje.”

“Vidíte… tak to je dobrá zpráva! Jsme luxusní zboží. Jsme na tom líp, než jiné sestry, co se ocitly v podobný situaci! Jsme ve výhodě, a měly bychom to brát jako šťastnou okolnost,” okomentovala to Nicol. “Byl někdo z vás venku, mimo palác? Viděly jste, kde asi jsme?”

“Já viděla z okna, když mě sem vedli, velké město kolem. Pod hradbami paláce je nějaké jezero,” praví někdo.

“Na obzoru, myslím, že směrem na sever, jsou vidět skalnaté hory,” přispěla jiná.

“Dobře, dobře. A ví ještě nějaká z vás o tom Rafiqovi?”

“Já jsem ze Sýrie, a tam ho zná leckdo. Prý obchoduje hlavně s uměním. Koupí cokoliv. Jeho rodina vydělala v minulém století velké peníze na ropě,” přihlásí se o slovo Jadwa.

“Fajn. Situace je dobrá, pamatujte! Teď se zase všechny rozejděte, ať si strážci nevšimnou, a já vás postupně obejdu a učešu. A každá mi řeknete svůj příběh, ano?” obrátí se Nicol ke skupině.

Po chvíli místnost vypadá stejně, jako předtím. Nina sedí opřená o stěnu, a položila si hlavu na prsa Olesji, která jí hladí vlasy. Všude je najednou nebeský klid a mír.

Pak se otevřou dveře, vstoupí dvě ženy, zahalené v nikábu, a vyzvou gestem Nicol, aby šla s nimi. Ta se zvedne, rozhlédne po ostatních, aby je uklidnila, a pak s ženami odkráčí.

Zase jdou dlouhou chodbou, po schodech nahoru, a ještě jedno patro, dokud nestojí před jedněmi z dveří. Obě zahalené ženy chytí Nicol za ruce, otevřou dveře a vezmou ji dovnitř.

Nicol se nemůže ubránit úžasu, když vidí, kde je. Všechny stěny i strop jsou tu vykládány jantarem, včetně podlahy. Všude, kam oko dohlédně, visí na zdech rozličné umělecké předměty, obrazy, zbraně. A podél stěn se nacházejí otevřené vitríny, kde je vystavená samá blyštivá nádhera. Hoří tu spousta dlouhých svící, že je vše vidět do detailu.

A vzadu je mohutný mahagonový stůl, u něhož sedí Rafiq. Ženy odkráčí, a postaví se vedle něj, každá na jednu stranu, jako jeho tělesná stráž.

Rafiq nechá Nicol, aby se vynadívala. Zamyšleně ji sleduje. Dali jí, stejně jako ostatním, jednoduché světlé šaty, ale boty nemá, je bosa. Bez bot totiž daleko neutečeš.

“Jak se ti tu líbí, Bílá holubice,” zeptá se pak Rafiq dívky dvousmyslně.

“Krásné,” nemůže Nicol spustit oči z jakéhosi zvláštního, mřížkovaného vejce.

“To je vejce Fabergé. Byly vyráběny pro ruskou carskou rodinu. Existuje jich jen několik desítek na celém světě,” vyloží jí Rafiq. “Uvnitř je překvapení.”

Nicol se neubrání nutkání, dotknout se stěny, co září oranžovou a zlatou. Nikdy nic takového neviděla…

“Tato místnost obsahuje výzdobu z dávno ztraceného pokladu, zvaného Jantarová komnata. Původně v Petrohradu. Ukradena nacisty za druhé světové války… ztracena 1945. Ve vlastnictví naší rodiny od roku 1962,” vykládá dále, jako kdyby šlo o místního průvodce. Zjevně ví o zdejších exponátech opravdu všechno.

Nicol pokračuje beze slova v prohlídce. Mine sekci moderních obrazů, kde rozezná Picassa a Renoira, sekci starodávných šavlí, nožů a dokonce čehosi na způsob pravěkých nástrojů, u nichž se musí zastavit. “Obsidiánový hrot oštěpu. Pět tisíc let před naším letopočtem, Mezopotámie: snad první známá lidská civilizace v tomto kraji. Palác, kde se nacházíme, byl vystaven na základech dávné pevnosti z této doby. Ale nikdy jsme, pochopitelně, nedali souhlas s archeologickým výzkumem. Je to náš domov již několik set let, koneckonců,” vysvětlí muž.

Nicol s povzdechnutím míjí část, kde jsou vystaveny moderní palné zbraně, útočné pušky a samopaly.

Ale Rafiq ji tam zastaví. “Já vím, co si myslíš. Násilí… ale kdyby sis nějakou musela vybrat, která by to byla? I v sekci zbraní existuje estetika, jako všude. Takže, když se na ně podíváš, která ti padne do oka?”

Dívka s odporem přehlédne tu výstavku, ale pak se přece jen její tvář rozjasní. “Kdybych doopravdy musela, jak říkáš, bratře… potom bych si určitě vybrala tuhle,” sundá ze skobiček lesklou černou pušku. Potěžká si ji v dlaních, a vypadá spokojeně. “Je docela lehká, a skladná. A ten kov… jak se leskne… ještě víc, než ten obsidián! Dokonce se mi zdá,” čichne si Nicol k vyleštěnému kovovému povrchu, “že zvláštně voní. Asi novotou,” ušklíbne se.

“Americká karabina M4. Dobrá volba! Dnes už se používají jen tyhle. Jak jsi řekla, jsou lehčí, skladnější, s teleskopickou pažbou, co se dá zatáhnout.  Výsledkem jsou necelé tři kila váhy i s plným zásobníkem,” vyloží muž.

“Divím se jen, že tu nemáš ty moderní zbraně,” zamyslí se Nicol. “Lasery, a tak?” zaujme ji ta nesrovnalost, zatímco vrací zbraň zpět na stěnu.

“Protože jsou s nimi jen problémy. Moc elektroniky, a elektronika znamená elektřinu, a taky sledování. To v paláci nechci: nenajdeš tu nic, co by běhalo na elektřinu. Jako před pěti tisíci lety. Naše rodina ctí tradice. A proto jsme přežili tak dlouho: vyhýbáme se různým novotám, vývoji, jak vy na Západě říkáte. Sem nikdy nedorazí ženská emancipace a podobné věci. Nedovolíme to. Prostě chceme, aby věci zůstaly při starém, protože tak se osvědčily, a nemáme potřebu být hladoví, pořád něco zlepšovat, pořád o něčem přemýšlet a v něčem se šťourat.”

Zatímco Rafiq vypráví, Nicol se poklidně a bez dovolení posadí k malému stolku v rohu, u nějž je pohovka, vyhoupne své dlouhé štíhlé nohy nahoru, na pelest, a pohodlně se uvelebí. Povšimne si misky s fíky na stole, a klidně si jeden nabídne.

“Žiješ si tady, jako v ráji, Rafiqu, bratře můj! Říkala jsem zrovna vedle holkám: Rafiq je dobrý, postará se o nás, chce pro nás jen to nejlepší, ochraní nás, protože jsme pro něj všechny jeho sestry,” ukusuje Nicol fíku. “Říkala jsem jim: buďte rády, že jste tady, a ne někde jinde! Protože Rafiq je laskavý, jak znamená jeho jméno.”

Muž u velkého stolu se neubrání úsměvu. “Aha, tak proto to srocení lidu dnes večer,” dovtípí se. “Strážci z toho byli celí zaražení. Nikdy se tu nic podobného nestalo!” praví Rafiq dílem s obdivem, a dílem s podezřením.

“Měl bys vědět, že dívky jsou ti vděčné, za to, jak se o ně staráš, bratře. Jediné, z čeho mají strach, je to, co se stane za tři dny. Ráda bych jim nějak pomohla… aby se s tím srovnaly, aby se uklidnily, aby na situaci viděly to nejlepší. Tvoříš si totiž svět svýma myšlenkama,” uzobne Nicol ještě. “Jsou výborné,” pochválí tu lahůdku.

“Moje sestry vědí, kde rostou ty nejlepší plody,” pokývne muž hlavou doleva a doprava, kde stojí dvě zahalené ženy, co se ani nepohnou. “Zasvětily rodině celý svůj život, a protože nyní jsem hlavou rodiny já… slouží mi velmi dobře,” praví Rafiq, ale dál se dívá na Nicol.

“Jak vidím, dobře ses v novém prostředí adaptovala,” otočí muž list.

“Sama to úplně nechápu,” přestane Nicol žvýkat. “Od té chvíle, co jsem se tady probudila, připadám si nová, čistá. A vím přesně, co dělat. Jako kdybych se pro tohle narodila. Myslím, že to mám po babičce, ta nikdy neztrácí rozhodnost. Kdyby mě tu teď viděla, jistě by na mne byla hrdá,” povzdechne si Nicol. “Ale ona je minulost, stejně jako moje matka, a všechen ten starý život. Teď jsem tady, s tebou… s mým bratrem. A s mými padesáti sestrami, o které se postarám.”

“Tak v tom ti určitě nebudu bránit. Jen tak pro pobavení. Protože za tři dny stejně zmizíš, a většina z nich taky. O tuhle novou dodávku je velký zájem,” neubrání se Rafiq chladnému cynismu, protože nyní se v něm opět probudil obchodník.

Ale na Nicol ta řeč neudělá žádný dojem. “Tohle je poslední dodávka. Tenhle obchod končí, protože ty sám uznáš, že není fér. Obchoduj jen s těmi, kdo sem přijdou dobrovolně! Ale ne takhle! Spousta sester je ve stresu, má strach. Co jim to přinášíš za život? Co pro ně děláš dobrého? Ale ty nejsi takový. Jen jsi potřeboval, aby ti to někdo řekl. Jsi můj bratr, a já tvoje sestra, proto ti říkám: od nynějška se věci budou dělat jinak! Jedna věc je, obchodovat s neživým vejcem Fabergé, nebo s tou černou karabinou – druhá, s živými lidmi.

Respektuju sice tradice, ze kterých pocházíš, ale… jsi součást moderního světa. A tím, že jsi vzal mně, jsi překročil hranici. budu tou změnou, kterou tenhle palác potřeboval. Chci ale, abys věděl, že jsem si vědoma, že uvnitř jsi dobrý, a až prijde velmi mnoho mužů mého otce, s podobnými karabinami v rukou, ochráním tě. Nezasloužíš si zemřít! Jen jsi prostě sešel z cesty, a oni tě na ni vrátí. Silou. Právě tím násilím, co tu uctíváš,” zadívá se Nicol významně k sekci palných zbraní, a nabídne si další fík.

“Uznávám, že tvůj otec by mohl být komplikace pro můj byznys,” zvedne se Rafiq od stolu, a následován svými sestrami, přisedne si blíže k Nicol, na jedno křesel u stolku. “Bohužel, kdo je tvůj otec, to jsem se dozvěděl příliš pozdě! Vědět to, pravděpodobně tě nechám být. Ale stalo se – a jak jsem ti řekl včera, ty nejlepší věci bývají v životě ty nejdražší. Pokud tedy máš zrovna ty znamenat moje zničení, dobrá – ale já si stejně myslím, že se to nestane. Tenhle kraj funguje na úplně jiných principech, než si myslíš. Síla a armády tu nic neznamenají. Rozhoduje jen vyjednávání. A ti druzí, muži od tvého otce, to vědí!

O mnoho větší komplikace je skutečnost, že za tvým otcem stojí čínský Drak. Takže i když tě nyní pošlu zpět domů, jako zbabělec, věci se už nevrátí zpět. Oni budou chtít svou mstu, záminku, aby sem mohli vtrhnout. Na CNN se o ničem jiném nemluví, a moji bratři již chystají obranu. Válka je náš život, a mír asi byl již příliš dlouho. Nevinní lidé, civilisté, budou zase umírat, ale to k tomuto kraji prostě patří. Nikdo z nás nemá strach!

Jak jsem si ale povšiml z tvojí řeči, jsi rozumná, a dá se s tebou mluvit otevřeně. Možná bys mi tedy mohla pomoct, vyřešit tuto… nastalou situaci, řekněme,” pohlédne Rafiq na Nicol se zájmem.

Ona však nijak neváhá s odpovědí. “To bych skutečně mohla. Třeba tím, že ti řeknu něco o mém otci, co ti možná pomůže, zorientovat se v té situaci správně, udělat protiopatření, pomoct svým lidem, udržet mír. Ale ty jsi přece obchodník, ne? Potom za to budu něco chtít. Uděláme spolu výhodnej byznys,” sáhne Nicol po dalším fíku, zatímco Rafiq se rozesměje.

“Tolik sebevědomí a odvahy, vzhledem ke skutečnosti, že jsi plně v mojí moci… to je úsměvné,” opáčí muž. “Ale jak jsi správně řekla, jsem obchodník, a proto si vyslechnu tvůj návrh. Nuže, co tedy nabízíš, a co za to budeš chtít?”

“Řeknu ti, bratře můj, tři příběhy, co nejsou veřejně známy, a které ti pomohou pochopit, co máš vlastně nyní v paláci, a co to pro tebe znamená. Ostatně, choval ses ke mně i k sestrám vždy slušně, jak mi řekly… proč bych ti tedy nepomohla? Necítím k tobě žádnou nenávist, nebo výčitku. Naopak, v jistým smyslu tě začínám mít ráda,” postaví se Nicol pružně na nohy, postoupí mezi sestrami za Rafiqova záda, a než ji zahalené ženy stihnou odtrhnout, položí svoje dlouhé, štíhlé prsty shora na jeho klíční kosti, kolem krku.

“Nikdy jsem neměla bratra,” svěří se sedícímu muži, co pokynul ženám, aby Nicol nechaly být. “A ty jsi pro mě dobrým bratrem! Je to paradox, ale tenhle tvůj nápad s únosem mi přinesl i něco dobrého. To mám po babičce: vždycky přežijeme, cokoliv se stane! Vždycky najdeme cestu! Čekal bys jistě, jak tě budu proklínat – ne, já místo toho ráda naplním moje srdce láskou k tobě, a nikdy se na tebe nebudu dívat jako na mého únosce. Jsi můj bratr, mám tě ráda, a ty máš rád mně, nic jiného si o tobě nemyslím!

Pokud jsem pro tebe luxusní zboží… tak ode mne dostaneš něco navíc, než jen moje tělo! Řeknu ti něco, co nikdo jiný na světě nezná. Budeš to znát jen ty. Řeknu ti něco o mém otci, o mojí babičce, jíž jsem v mnoha věcech hodně podobná, a pak ti taky řeknu něco o sobě,” slibuje a láká Nicol.

“Jako třeba?” zajímá se Rafiq.

“Dočkej času! Zatím jsme u mého otce. On je tím, co tě znepokojuje, a pokud je tvým nepřítelem, potřebuješ o něm vědět informace. A já je mám, jsem ochotna ti je předat! Co za ně ale chci: všechny moje sestry, každá z nich, hned zítra ráno dostanou malou misku fíků, a Nina i květinu, protože ta to z nás snáší úplně nejhůř. Jako projev tvojí úcty k nim všem,” vysvětlí Nicol.

“Hm. Fíky, květiny, jako kdyby to byly moje lásky… ale pro mne je to jen zboží, stejně jako ty. Zkus pochopit, že když se věnuješ takovému byznysu, sestro, musíš si udržet od dodávek odstup! Proto s nima nikdy nespím, proto na ně ani nikdy nesáhnu, na žádnou z vás, nikdy! Kdybych něco takového měl sklony udělat, sestry po mém boku vědí, co udělat: zastavit mě, a potrestat mě. A já budu vědět, že to dělají pro moje dobro.

Tento obchod má svá pevná pravidla. Jak sis správně všimla, já ženy nebiju, ale stejně tak si nemohu dovolit, být k nim příliš vlídný. Protože pak by si mě nevážili ani klienti, a ani, což je ironie, ony samy. My tu máme v kraji takové přísloví: sluší se, aby žena žila pod botou muže. Mírné násilí, když to tak řeknu, mi umožní, udržet si v dodávce pořádek, a moci garantovat klientům určitou základní poslušnost zboží.

Nemysli si, nijak se v tom nevyžívám – ale vím, co je třeba udělat. Posílat jim květiny… nevím. K čemu? Ony mě pak budou milovat? I kdyby – naše láska stejně nikdy nenajde naplnění, jak jsem ti řekl. Nikdy bych žádnou z vás nepojal za manželku, taková jsou pravidla. Přijdete, z celého světa vás sem přivezou, a po pár dnech, či týdnech zase zmizíte. A tak to jde dál. Celé stovky let. Co já znamenám? Nic. Přijdu, odejdu, stejně jako vy, ale tyhle pravidla zůstanou dál.”

“Můžeš se sám rozhodnout, až ti ten příběh řeknu,” trvá Nicol na svém klidně. “Ale věř mi, že cena informací, co mám, naprosto převáží nějaké dílčí porušení pravidel. Možná, že to, co vím, ti může pomoct. Tohle mám, a tohle za to chci – nyní víš vše, a jestli dovolíš, tak já začnu vyprávět. Protože už padá noc, a sestry by se bály, kde jsem tak dlouho. Nemůžu je nechat samotné. Spoléhají na mne. Slíbila jsem jim, že jim pomůžu. Ne ven odsud – ale najít rovnováhu.”

“Spusť tedy,” opře se Rafiq o opěradlo a pokyne jedné ze sester, aby donesla karafu s vodou. A k jeho úžasu, namísto toho, aby se Nicol vystrašila, po tom, co jí jiná karafa vody provedla před jediným dnem, ona si klidně nalije vodu, a vypije bez váhání celou skleničku.

No hard feelings,” povšimne si Nicol jeho pohledu. “Dobrovolně bych sem nešla, tak jsi udělal, co jsi musel udělat, bratře! A víš, co dokáže jen rodina? Přijmout tvoje rozhodnutí, ať je jaké chce, a podpořit tě. Udělal jsi to pro mně, vím to. A já teď zase něco udělám pro tebe,” praví Nicol mnohoslibně.

“Takže, můj otec,” spustí pak s úsměvem, když si vzpomene na to, co nechala tisíce kilometrů daleko. Ale v jejím hlase není lítost, spíš jakási úleva? Zvláštní.

“Možná víš, že je o dvacet let starší, než moje matka. A nakonec se oženil s její matkou, mojí babičkou,” uvede Nicol situaci.

“Ano, a to mě zmátlo,” připustí Rafiq svou chybu. “Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna on může být tvým otcem, i když o tomto muži jsem samozřejmě věděl předem, ostatně, mám tady na tebe celou složku, podívej,” pokyne Rafiq nevzrušeně jedné ze sester, která donese velmi objemné papírové desky.

“Vím toho o tobě spoustu,” zalistuje muž v deskách, plných dokumentů, sjetin z policejních databází, fotek ze sledování, portrétových fotek Nicol, dat… ta se tomu jen usmívá, a kroutí hlavou nad tou pečlivostí. “Jsi asi můj největší fanoušek,” rozesměje se dívka.

“Kalkuloval jsem samozřejmě předem s rizikem, že on se do věci zapojí. Ale trochu jinak, než se teď děje. Je jak honící pes, co nevidí, neslyší… jen tu kořist kdesi daleko před sebou, natož, když jde o vlastní dceru. Věděla jsi ale, že je pouze loutkou Číňanů? Dělá jen, co mu řeknou. Možná jsi mu úplně lhostejná… možná je to celé jen divadlo. On je znám jako muž, co kalkuluje, počítá, a nenechá dát jen tak průchod zlosti, nebo emocím. Možná tě obětuje…” změnil se Rafiq opět na nelítostného obchodníka a posla špatných zpráv.

“Ano, možná mě obětuje,” přisvědčí Nicol k jeho překvapení bez špetky lítosti. “Nedivila bych se mu ani, a to z prostého důvodu: on totiž není můj opravdový otec, bratře! To bylo jen zbožné přání mojí babičky, co si ale nikdy netroufla, udělat ty DNA testy. Věděla, že z té situace bude mít spoustu výhod, že bude moci manipulovat jak jeho, tak mou matkou, a podařilo se jí to. Ironicky tedy, pro svět je správně cizím mužem, pro mou babičku a matku je nedílná součást rodiny, což babička ještě potvrdila, když si ho před osmi lety vzala za manžela. To ho už měla chyceného komplet, a její dívčí sny o tom, že bude někdo, se splnily, vzhledem k tomu, co dneska Společnost znamená celosvětově, a on je v jejím představenstvu.

Od chvíle, co moje matka zjistila, že je těhotná, až do téhle zmařené svatby, to vše bylo o hrách a manipulaci babičky Zuzany – ale když on si ji tenkrát vzal, ona věděla, že je už víceméně hotovo, že i kdyby se to zjistilo, jaká je pravda, on už neodejde. Ale proč mu to říkat? Proč mu to kazit? My tři jsme byly šťastné, a on taky. Všichni jsme předstírali, že nic nevíme, nebo že naopak víme moc tajné rodinné tajemství… a drželi jsme pohromadě.

Jediné, co mě mrzí je, že ten muž žije s pocitem, že má krásnou úspěšnou dceru, že jeho život byl naplněn, že zplodil dítě… ale ve skutečnosti je stále bezdětný. Nicméně, je mu teprve 56 let – nic a nikdo mu nezabrání, mít ještě rodinu, děti! Možná, až se třeba jednou vrátím… neměla bych mu to říct? Ale neranilo by ho to spíš? On mě odsud dostane, bude riskovat, a já se mu odvěčím krajně bolestivou pravdou… ne… věci musí zůstat, jaké jsou!

Byli to oni, Společnost, co z naší rodiny udělali to, čím jsme dnes, a jeho jsme využily, jako loutku, tak to je. Tedy, hlavně babička – mně se nikdo na nic neptal, byla jsem malá, a moje matka byla vždy v jejím vleku, pod jejím vlivem, slabá, nerozhodná, když šlo o tyhle věci. Nicméně, on není první, ani poslední muž, který se něčeho takového stal součástí – a něco za to taky dostal. Myslím, že na mne byl hrdý, a já se tím spíš snažila, potěšit ho, zářit ve světě, mít úspěch, aby měl, jak to říct, kompenzaci… za to, že vlastně posledních osmnáct let tráví ve lži.

Ony mi vždy říkaly, že otce nemám. Ale já to časem celý pochopila, a až moc rychle, když mi došlo, že se mu moje matka podivně vyhýbá, zrovna jemu, zatímco babička Zuzana o něm vždy mluví v superlativech. Jako kdyby mě matka chtěla chránit! Chápeš tu ironii, bratře? Chránit mě před pravdou, která ve skutečnosti vůbec pravdou nebyla! Jak úsměvné… no, ale ten rozpor byl prostě nepřehlédnutelný, a tak jsem začala uvažovat, že si seženu jeho DNA vzorek, vlas třeba, a půjdu na ty testy sama, tajně.

Samozřejmě jsem ale začala pochybovat, jestli je to dobrý nápad. Nebylo by nám všem čtyřem líp? Protože takhle přijdu o jedinýho muže, co by pro mě udělal právě to, co pro mě dělá zrovna tento muž na druhým konci svět právě teď, jak spolu mluvíme… ale bylo mi teprve patnáct, tohle mi prostě nedocházelo, co tím krokem riskuju. Znova už bych tam nešla, přísahám ti bratře, že ne! Jestli jsem někdy udělala chybu… tak to byla tahle!

Tohoto muže test jako otce spolehlivě vyloučil, a nechala jsem si zkoušku zopakovat pomocí dvou odlišných vzorků ještě ve dvou laboratořích: opět s negativním výsledkem, takže to původní wishful thinking mojí babičky nabylo až absurdních, groteskních rozměrů, když se pravda vyjevila. Nikomu jsem ji ale samozřejmě neřekla. Poškodilo by nás to všechny.

Bylo to nepříjemný probuzení. Dají ti papír do ruky, a ty pochopíš, že nemáš tátu… teda, vlastně máš, ale ve srovnání s tím ‘původním’ je to opravdu nikdo. Jasně, našla jsem si ho… je mu stejně, jako mojí matce, údajně s ním v té době chodila, a mrška příroda, přestože se tvrdí, že dává přednost cizím spermiím milence před pravidelným partnerem, kvůli žádoucí genetický diverzitě, to určila jinak, než bysme asi všichni chtěli.

Ale pro mě to bylo v jistým smyslu osvobození. Proto možná celou tuhle věc snáším tak dobře. Protože v mým životě něco dávno chybí, a já jsem zvyklá, spolehnout se na sebe. Ne čekat na to, až mě táta přijde zachránit, jako nějakej hrdinnej rytíř. Všichni muži na světě jsou pro mě cizí, ale neberu je jako nepřátele – beru si od nich, co potřebuju.

A podívej – možná proto jsem teď silná a pevná! Protože ty jsi muž, jsi tady, a já si z tebe v mojí mysli snadno a ochotně udělám rodinu, spojence…

A on, na druhým konci světa, teď kvůli mně riskuje doživotní žalář, přestože nejsem jeho dcera. Sice ho znám, má čest, nikdy by mě neodkopl a neodešel, ono po tolika letech by to asi tak snadno nešlo… ale žije ve lži, stejně jako asi všichni muži, co znám.

I ty, Rafiqu: jsi jen loutka žen ve svojí rodině! Sice vidím jen oči tvých sester, ale jedna věc mě zaujala. Jak jsem s tebou, oni se nedívají na mne, aby mne kontrolovaly. Ony se dívají na tebe. Zamysli se nad tím, co to znamená!”

V tu chvíli se Rafiq pomalu postaví, s neskrývanou hrozivostí. “Vypadni odsud, ty mrcho! Nechám tě zbičovat… nikdo si nedovolí říkat takové urážky v tomto starobylém paláci!” obrátí se k sestrám, a cosi jim, velmi rozezleným hlasem, arabsky říká, na čež se ženy, jako poslušné stroje, chopí Nicol, aby ji odvedly.

“Ještě jsem neskončila, bratře!” zůstane Nicol docela klidná. “Jak jsi totiž z mého dnešního příběhu jistě pochopil, není to můj otec, ale moje babička, které by ses měl bát! On není loutkou těch Číňanů, ale její: a to všechno, co se dělo posledních osmnáct let, a co se bude dít teď dál, a co se bude týkat i tebe a tvojí země, nevinných lidí v ulicích města kolem paláce, to celé je jen otisk její vlastních nočních můr!

Ale dnes to byl příběh o mém otci, ne o ní! A dnešní příběh skončil, já se teď musím vrátit zpátky do tvého harému, protože moje sestry na mne čekají, potřebují mě. O ní bych ti mohla povědět zítra, ale to víš, zbičovaná budu akorát tak ležet schoulená někde v rohu, lízat si rány, nenávidět tě, a těžko budu mít motivaci, něco ti vyprávět, co může ovlivnit mou vlastní záchranu. Tak buď muž, buď obchodník, a rozhodni se správně,” uzavře Nicol, a nechává se poslušně odvést.

Všechny tři ženy jsou již u dveří, když Rafiq neznatelně pokyne rukou.

“Svou misku fíků sis dnes zasloužila, to nemohu popřít,” praví uznale. “Běž tedy, jak říkáš! Ale až tě nechám zítra zavolat, dávej si lepší pozor na jazyk, sestro! V každém člověku je totiž dobro, ale i zlo. I ve mně,” propustí Nicol nakonec nepotrestanou, jen s varováním.

Když jeho sestry Nicol odvedou, a vrátí se k němu zpátky, Rafiq sedí u stolu hluboce zamyšlen.

Zapomněl docela na všechnu tu nádheru kolem.

V hlavě má, z mnoha různých důvodů, jen dívku jménem Nicol.

Část 1: Dívka z lepší rodiny
Část 2: Vzpomínky a činy
Část 3: Jen malej hřích
Část 4: Nečekaná návštěva
Část 5: Dům v Jinonicích
Část 6: Hříchy mého otce
Část 7: Setkání v Barocku
Část 8: Řekni, co mě čeká
Část 9: Čínská spojka
Část 10: Záležitost důvěry
Část 11: Dívka jménem Nicol
Část 12: Nicol se vdává
Část 13Lov Bílé holubice
Část 14: Pohádka první noci
Část 15: Pohádka druhé noci
Část 16: Pohádka třetí noci
Část 17: Válka kvůli Nicol

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com