Konec dívčích snů 15: Pohádka druhé noci

Čeho se v životě bojíš? Živých, nebo těch druhých? Ani tvoje cesta nebude snadná, a dnes podstoupíš zkoušku. Ale ty se nebojíš… všichni by měli strach, na tvém místě, ale ty jsi jiná. Zlo oplácíš láskou, strachu čelíš láskou, a všechny zkoušky jsou pro tebe jen hra, i ty sebetěžší. Dnešní noc však nestrávíš v obejtí svého milence, leč ve společnosti docela jiných lidí, se kterými budete přesto společně snít svoje dávné sny, a ty jim věnuješ svou společnost, aby nebyli osamělí, jako snad po celá tisíciletí předtím…

(Část 1234 – 5 – 6 – 7 – 8 – 9 – 10 – 11 – 12 – 13 – 14)

Druhý den večer, ve stejnou dobu, vyzvednou Rafiqovy sestry znovu Nicol. Neví se, co dnes Nicol ostatním ženám říkala, ale ta změna atmosféry uvnitř místnosti, kde jsou drženy, je více než znatelná. Namísto apatie a strachu je zde najednou cítit jakési odhodlání přežít za všech okolností, vybojovat si vlastní život, svou svobodu. Ale nikoliv útěkem: zasloužit si ji, v jistém smyslu. Svým pozitivním, uvážlivým přístupem.

Vedou ji dnes velmi daleko, a co je podivné, že musí sejít snad tisíc schodů, které snad nemají konec. Nicol má pocit, že snad již musí být sto metrů pod zemí, když dojdou k jakémusi poklopu, před jehož otevřením jí ženy dají pásku na oči, aby se uvnitř nemohla orientovat.

Když sejdou poslední schody, Nicol chřípí zaznamená, jak je najednou vzduch suchý, bez pohybu, bez tahu, jakoby zkažený. Skloní jí hlavu k zemi, jako kdyby šly pod čímsi nízkým, klopýtá po čemsi, co připomíná písek, a ženy ji musí upozorňovat, když je třeba, zvednout nohy, jako kdyby překračovala nějaké velké kameny.

Nakonec ale dojdou, snad po hodině putování, k cíli určení. Ženy s ní pořádně zatočí, aby ztratila přehled, jakým směrem je východ, a pak ji opatrně zatlačí na ramena, aby se posadila. A i když sedí, není jí páska přes oči sejmuta hned – jen slyší dvoje kroky, jak ženy odcházejí, což Nicol naplňuje určitou nejistotou.

Když ji však mužský hlas docela blízko ní vyzve, aby si clonu přes oči odložila, Nicol zůstane docela překvapená, když se rozhlédne kolem.

Sedí po jakýmsi stropem, a kam oko dohlédne, sahají řady masivních starodávných sloupů. Ta místnost musí mít snad stovky metrů – a jen dvě dlouhé svíce tu hoří, plamen se nehýbe, a silně čadí směrem ke stropu, který je však sotva pár desítek centimetrů nad hlavou sedící Nicol. Nedívej se nahoru: protože hned budeš mít pocit, že tě ty tisíce tun stropu hned budou muset rozdrtit. Jsi totiž na samém dně mohutné stavby paláce, na místě, kde před tisíci lety stávala kdysi mezopotámská pevnost.

“Když stavitelé projektovali tento palác,” začne Rafiq, co sedí proti ní na perském koberci s vysvětlením, “měli jasné zadání, že základy bývalé pevnosti musí být z jistých, povězme rituálních důvodů zachovány. Současně ale, protože palác má mnoho pater a sahá sto metrů do výšky, byla tu oprávněná obava, aby sloupy udržely tolik váhy. Proto bylo jediné řešení, udělat strop takto nízký, a sloupy krátké. Avšak jen část je z nich vidět: sahají ještě pět metrů pod povrch. A celý tento podzemní prostor má rozměr asi osm set krát osm set metrů.”

“Impozantní,” zadívá se Nicol na zeď stropu, co má skoro nad sebou, a těžko se ubráníš představě, jak tě těch tisíce tun drtí, pokud ti dávní stavitelé udělali sebemenší chybu. “To je více, než délka Václavského náměstí v Praze…”

“V tvojí složce se psalo, Bílá holubice, že studuješ střední školu. Asi bys ve třídě udělala dojem, říct, že jsi byla na místě, které je doslova kolébkou civilizace, a nejen proto, že jsou tu základy zdí, jejichž kameny položili neznámí, dávno zesnulí a ztrouchnivělí stavitelé před pěti tisíci lety. Ale nemysli si: jejich kosti se zachovaly, a přímo pod námi. Sedíme totiž na místě pohřebiště. Těch pět metrů je síla vrstvy kostí a lebek, protože se zde pohřbívalo stovky a stovky let. Proto nyní jistě chápeš, proč nebyla jiná možnost, než použít sloupy, aby se nerušil klid mrtvých,” vypráví Rafiq klidně, a nabídne si ovoce z misky, která je mezi nimi, na tom perském koberci, společně s lahví vína, a šachovnicí plné bílých a černých figurek.

“Dnes se bude hrát podle mých pravidel,” podotkne muž, když si povšimne Nicol pohledu na šachové figurky. “A protože se jmenuješ Bílá holubice, táhneš první,” vybídne dívku.

Poté, co dívka bez přemýšlení táhne královským pěšcem, a Rafiq kontruje stejným tahem, Nicol si konečně uvědomí to děsivé ticho kolem. Tady se nestřídá den a noc, čas tu nic neznamená: již celé tisíce let. A najednou je tu ona, a nelze se ubránit pocitu, že jí to místo neznačuje prosté: nic neznamenáš. Pomineš, jako všechno, jako my. Připomíná to všechny ty nápisy i na českých a slovenských hrobech:

Co jste vy, byli jsme i my.
Co jsme my, budete i vy.

Ale Nicol zůstává klidná, a soustředí se na hru, která na tomto místě působí až nemístně, když si představíš, kolik ztracených duší dávných zesnulých se na ni dívá.

“Vybral sis velmi nezvyklé místo na setkání s dívkou, bratře,” ucedí Nicol zamyšleně, zatímco uvažuje, zda táhnout střelcem, či jezdcem na dámské straně. “To ti poradily tvoje sestry?” nalije si Nicol víno, když se rozhodla, užít jezdcovy síly.

“Nezačínej zase,” naježí se Rafiq. “Že jsi nebyla potrestána včera, neznamená, že ti vše projde. To bych byl opravdu slabým vládcem paláce. Dokážu zkrotit šelmy jako ty. A dnes ti ukážu svou sílu,” zaútočí Rafiq svou dámou, aby těm slovům dal váhu.

“Obchod je obchod,” rozmýšlí Nicol nad situací na šachovnici. “A ty dnes hraješ o hodně. O přežití svého království. Když prohraješ, možná, že nějaké dobré duše, tvoje sestry třeba, uloží tvoje kosti přímo sem. Chtěl bys to? Lehnout si mezi svoje dávné předky? Přijmout svůj osud?” neváhá Nicol se stejným, neskrývaně výhružným tónem.

Rafiq přestane hrát, a zadívá se na Nicol. Neví, jestli ji obdivuje, nebo nenávidí. Ale jak řekla: obchod je obchod.

“Včera jsi zmiňovala, že víš nějaké zajímavé detaily ze života tvojí babičky Zuzany,” vrátí se tedy muž k byznysu. “Uvedla jsi dokonce, že můj protivník a hráč, co ovlivní osud této země, není tvůj otec, prý nevlastní, ani čínský Drak, ale ona, tato žena. Nuže, pověz mi o ní. Ale tvoje přání, které za to budeš chtít, to znám předem,” pousměje se Rafiq neskrývaně křivě, až úlisně.

“Opravdu?” napije se Nicol vína. “Sama dnes nevím, co si přát, abych se přiznala. Situace v tvém harému je dobrá, dívky se vzpružily, a budou pro tebe skvělým zbožím, to ti garantuju. Možná, že zítra secvičíme nějaké taneční číslo, však víš, svůdný břišní tanec. Jedna z dívek, Sabihah, pracovala jako břišní tanečnice pro šejky v Dubaji, a svolila, že nás naučí svoje triky,” vyloží Nicol plány zadržených žen.

“A já si přesto myslím, že tvoje přání znám docela přesně. Ale spusť tedy, a pobavíme se o něm později, ano? Noc je krátká, a já mám ráno spoustu práce. Včera jsi mi způsobila docela velké zamyšlení. Říkal jsem si: lže ta sestra? Mluví pravdu? Manipuluje mnou? Ale sester jsem se ptát nemohl: dal bych najevo slabost. A já i před nimi musím být rozhodný, to asi chápeš,” svěří se Rafiq svojí nové sestře, kterou tak nějak akceptoval.

“Vládce je vždycky sám,” povzdechne si Nicol. “Máš moje úplné pochopení, bratře. Dneska jsme tu však sami, a všechny naše tajemství zůstanou mezi námi. Říkám si nakonec, že jsi vybral moc dobré místo pro jednání,” protáhne si Nicol ramena, a za svitu svící ten pohyb vypadá náramně sexy, že i zdrželivý Rafiq sotva naprázdno polkne.

“Takže, moje babička… než ti o ní řeknu, budu ti muset vysvětlit, jak funguje duše české ženy, abys ji pochopil,” upře na muže proti sobě dlouhý pohled.

“Možná jsi někdy slyšel o obci u nás, v České republice, odkud pocházím, co se jmenuje Lidice. V roce 1942 ji nacisté úmyslně vyhladili, a to doslova: zničili všechny domy, všechno, a normálně ji vymazali z map, aby poslali lidem varování, že spolupracovat s odbojem se nevyplácí. Obyvatele čekal rozličný osud, a věř mi, že na jejich příkladě pochopíš českou ženu, její osud, její myšlení, jako nikde.

Začalo to lidickými muži, kteří měli už ten den, kdy jednotky SS udělaly uzávěru kolem vsi, osud spočítán. Oddělili je od žen a dětí, a nečekalo je nic jiného, než hromadná poprava hned další den.

Byl tam s nimi farář, který nebyl původně z Lidic, a proto nepodléhal úmyslu Němců, vyhladit celou ves, i s obyvateli. Ale on, představ si, bratře – řekl, že neopustí svoje ovečky z kongregace, a že s nimi bude až do konce. Byl za tento krok později katolickou církví blahořečen,” dodá Nicol, a když vysloví ty věty, cítí mrazení v zátylku. Jako kdyby se ty tisíce mrtvých pod jejíma nohama najednou probouzely, kdo že se to opovažuje, brát i jejich jméno od úst?

Ale Nicol pokračuje. “Bylo jich dohromady 173, těch mužů z Lidic, všemožného věku, nejmladším bylo sotva patnáct. Nacisté je zavřeli do sklepa statku, co se mu říkalo Horákův, s tím, že poprava bude druhý den. A oni to věděli.

Farář je celou noc připravoval na jejich poslední cestu. Žehnal jim, uklidňoval je… a oni pak druhý den, nakráčeli na improvizované popraviště u zdi statku, co si popravčí četa obložila matracemi, aby ji nezasáhly odražené střely, krotcí, doslova jako beránci, ve skupinách po pěti, a deseti, protože si nacisté stěžovali, že vše jde až příliš pomalu. Dokonce se nějaký cynický SSman nechal slyšet, jak dobrou věc pro katy farář udělal, že s popravovanými neměli žádné problémy.

Děti čekal jen o málo lepší osud. Ty, co nebyly vhodné k takzvanému poněmčení, to jest, nesplňovaly nějaké rasové předpoklady k převýchově, prostě zplynovali, a zbylé děti poslaly do německých rodin. Po válce se jich vrátilo jen 17 z 88 – některé děti přežily, ale byly příliš malé na to, aby věděly, kam se po válce vrátit.

Ale ženy, ty dostaly šanci žít. Poslali je totiž do koncentračního tábora, a zázrakem, 153 z nich z původních 184 se dožilo konce války. Některé zemřely stářím, jiné během ‘pochodu smrti! – ale přesto, většina jich nějakým zázrakem přežila, a vrátily se po válce zpět do svojí vesnice, co již neexistovala.

Dokážeš si asi představit, co to s nimi udělalo. Přijdeš o všechno: o rodinu, o manžela, o děti, a pak se vrátíš do svojí rodné vsi, která zmizela, a je místo ní jen pole, že ani nepoznáš, kde stával tvůj rodný dům.

Ale ty ženy musely žít dál, musely jít dál. Každá z nich, co chtěla zůstat, dostala nový krásný dům v nové obci Lidice, hned vedle původní lokality, ze které se udělalo pietní místo a pamatník.

Řeklo by se tedy, že se staly světicemi, co musely nést tíhu toho všeho údělu, protože zůstaly naživu. Ale představ si, co se stalo, bratře: povídalo se po válce, že když chceš ženskou lásku, co je snadno dostupná, máš vyhledat lidickou ženu. Může to být jen pomluva, těžko říct – ale je-li to pravda, nyní můžeš vidět, kdo je česká žena: světice a milosrdná děvka zároveň, stejně, jako moje babička Zuzana,” uzavře Nicol nešetrně, a při těch slovech jako kdyby se všechny stíny kolem prodloužily.

Rafiq ani nehlesne, když se Nicol odmlčí – protože žena, co Nicol zmínila, by přeneseně mohla brzy ovlivnit jeho vlastní osud. Chce ji pochopit, protože jedině tak ji může, přeneseně, porazit.

“Jsou dvě věci, kterých se moje babička Zuzana bojí, tedy z těch, o kterých vím,” naváže pak Nicol. “A obě ty věci ti mohou pomoct. Ve všech těch pohádkách o upírech se říkalo, že se před nimi můžeš ochránit, když použiješ česnek, a kříž, nebo co. Něco podobného si též můžeš na ochranu před mou milovanou babičkou pořídit,” slibuje Nicol.

“První věc, které se tato žena bojí, je křížová palba, když použiju terminologii, které jistě budeš rozumět. Všimla jsem si, že je silná, když má jednoho nepřítele, pak neváhá, pak je nelítostná, a je ochotná zajít velmi daleko. Ale pokud jsou nepřátelé najednou dva, věci se komplikují, a ona ztrácí kontrolu a přehled – najednou se její jistota ztrácí, a má sklony, vyklízet pozice.

Druhá věc, které se bojí, jsou ruští muži. Byly jsme vloni touto dobou, jako každý rok, v Salzburgu, kde máme v Getreidegasse butik naší značky. Zaměstnáváme tam Rusky, stejně jako v jiných pobočkách, protože i po skoro dvaceti letech jsou Rusové, společně s Číňany, našimi nejlepšími zákazníky. Nikdy jsem nechápala, proč babička Ruskám výslovně zakazuje, aby na ně jejich známosti čekaly před butikem, až skončí v práci – a zrovna, když jsme tam byly, jedna holka, Larisa odněkud z Novosibirska, to porušila.

Měl jsi vidět mou babičku: najednou byla, jako vyměněná. Nikdy jsem ji takovou neviděla! Hystericky přikázala Larise, aby hned dostala toho svého muže, co se jmenoval Nikolaj a nebyl to žádný mafioso, studoval tam univerzitu dokonce, pryč od butiku. A taky ji následně ihned vyrazila z práce – i když se vůbec nejednalo o prohřešek, související s její pracovní činností!

Myslím, že důvod je ten, že její vlastní babička měla nějakou velmi negativní zkušenost s ruskými vojáky na konci války, kteří sice naši zemi osvobozovali, ale páchali též mnohá zvěrstva, loupili a znásilňovali. Nevím úplně přesné detaily, ale co vím, že tato žena měla velký vypravěčský dar, ke škodě svojí vnučky. Ty hrůzy z války, co nešetrně líčila, poznamenaly mou babičku, co byla tenkrát malá.

Moje matka se mi svěřila, že i když je jí dnes skoro šedesát let, babička Zuzana má stále noční můru o jakémsi domě, kde se něco stalo, snad Gestapo tam zadrželo a později popravilo bývalého manžela její babičky. A ona běží na to popraviště a snaží se ho v tom snu zachránit… ale nikdy se jí to nepodaří. Vždycky ho pak vidí, jak tam sedí, čtyři rudé skvrny na bílé košili, a její matka jí pak řekne: tohle je tvůj nový děda, na tamtoho muže zapomeň!

Z toho vyplývá, co bys měl udělat, bratře: nevím, kde se nacházíme, ale v Sýrii, která je jistě blízko, jsou soustředěny mohutné ruské vojenské síly. Spoj se s nimi, pozvi je sem na velmi očividnou návštěvu, třeba na námořnickou party… jakmile se to můj otec a skrze něj asi i babička dozvědí, namísto použití hrubé síly budou uvažovat o vyjednávání.

Nepomáhám ti jen ze sourozenecký lásky – jde mi i o moje sestry, které chci uchránit. Dokonce mě napadá, že by od tebe bylo velmi velkorysé gesto, kdybys předal Ninu Rusům, jako že jsi ji osvobodil ze spárů nějakého únosce. Říkala mi, že její otec je docela vysoko postavený ruský oligarcha – mohl bys být velkoryse odměněn, kdybys mu ji dal zpátky.”

Rafiq jen údivem kroutil hlavou. “A ty si myslíš, že ona mi pak pošle děkovný dopis a tučný šek, sestro? Tak to znáš málo Rusy! Sotva se Nina otřepe, pošle na mě svoje komando! Zná moje jméno… ví o paláci… její návrat je absolutně vyloučen… a tím spíš, když jí během dne vyprávíš bůhvíco! Říkám si, že bych tě asi měl od ostatních izolovat… pro mou vlastní bezpečnost,” rozmýšlel Rafiq.

“To bych si dovolila považovat za nemoudré, bratře. Protože kdo jiný ti teď poradí? Jak spolu teď mluvíme, oni se už chystají, řinčí zbraněmi, a půjdou po všech na světě, co kdy prodali jedinou ženu. A nepočítej, že by za tebou přišli nějak zdvořile, a žádali tě o dobrovolné podrobení se inspekci paláce! Nebudou riskovat, že nás přesuneš, a prostě sem v plný síle vtrhnou. Máš dost mužů, aby tě ochránili před regulérní armádou? Co myslíš, že po náletu na palác zbyde? Jen ruiny a neštěstí!

Můžeš Rusy použít jako účinný štít, jako spojence proti svým nepřátelům. Více nemám, co bych ti řekla,” učiní Nicol osmnáctý tah na šachovnici.

“Jediný problém téhle hry je, zda ti mohu věřit. Protože pozvat si sem Rusy… to by mohlo být, jak se říká, tahání čerta za ocas,” zamyslí se Rafiq nad dalším tahem. “Hraješ vysokou hru, a já se nikdy nedozvím, zda pro mne, nebo proti mně. A jen jedna možnost, jak si otestovat pravdivost tvých slov, a zároveň tě potrestat za včerejší nemístné řeči proti mojí rodině.”

Tah 23: Rafiq dal Nicol šach mat, načež se bez jakéhokoliv varování mohutně nadechl, sfoukl svíci vlevo, a pak i vpravo, než Nicol stačila zareagovat. Když pochopila, co to znamená, příliš pozdě vyskočila, ale její ruce již chmátly pouze do prázdna – Rafiq tam nebyl, a slyšela pouze, jak si cosi opatrně nasazuje na hlavu. Pravděpodobně přístroj nočního vidění, protože ta tma, co se kolem rozhostila, to bylo něco vskutku děsivého.

“Řekni mi, Bílá holubice,” ozval se pak s uspokojením odněkud dál před ní. “Mluvíš pravdu? Ano? Potom jistě zvládneš tuto zkoušku: dnes nebudeš spát mezi sestrami, ale sama, tady dole. Není tu zima, neboj se, a pod kobercem je skryta deka. Sestry pro tebe možná časem přijdou.

Když jsem ti říkal, že tvoje dnešní přání znám, jistě to bude, abych tě tu nenechával. Protože věř mi, že až odejdu, budeš se tu cítit, jako v hrobě. Tentokrát ale nedostaneš žádný uspávací prostředek, aby ses tomu pocitu vyhnula: všechny tvoje smysly budou stále v činnosti.

Máš nyní jedinou možnost, aby ses přiznala ke lži, a já tě vezmu ven. Jestli chceš ale hrát dál, budeš muset projít touto zkouškou,” vyložil jí svůj plán.

“Takhle se nejedná s obchodním partnerem, bratře. My dva jsme spolu domluvili. A mýlil ses – moje přání jsi neuhodl. Protože já dnes žádné nemám. Proč bych za vše musela něco chtít? Proč bych ti nemohla něco dát jen tak, z lásky, z úcty, bez očekávání protihodnoty?

Ale věř mi, že pokud ti mám ještě někdy něco říct, po dnešku to bude desetkrát dražší, protože jsi mě svou nedůvěrou ponížil. Rozhodl ses sám. A teď už vypadni z mojí komnaty… chce se mi spát, a nemám ti už co říct. Dobrou sladkou noc ve tvé měkké palácové postýlce, bratříčku,” je slyšet šmátrání Nicol po dece a polštáři, a Rafiq, aby si udržel tvář, musí odejít, jak prohlásil, ačkoliv má více než smíšené pocity.

Ale není cesty zpátky – pro tuto noc. A tak muž svižným krokem dojde bez váhání ke schodišti, co je asi sto metrů vzdáleno, vystoupá nahoru, otevře si, zabouchne za sebou… a pak už je zde dole jen a jen hrobové ticho, kdy se snad i Nicol dech odráží děsivou ozvěnou v dálce.

Leží, a má zavřené oči. Nemysli. Neanalyzuj. Je to jen test.

Kdyby se alespoň na všem tom písku, kamení a lidských kostech leželo nějak pohodlně. Ráno bude pomačkaná, jak princezna na hrášku… a ráno bude kdy? Za mnoho, mnoho hodin. Usne vůbec? Nebo se tahle hrobka stane její noční můrou, kdy bude v děsu křičet, aby ji pustili ven, a do rána tu zešílí?

Nicol si vzpomene na nedopitou láhev vína, najde ji, a pořádně se napije.

Tak na zdraví, popřeje svým spolunocležníkům, mám vás všechny ráda, a dnes vám tu budu dělat společnost, abyste nebyli sami. Donutí se být Rafiqovi vděčná, že jí tu nechal alespoň krásný měkký polštářek, na kterém se jí moc hezky leží.

Tak dobrou noc, milé děti…

O několik hodin později, kdy již nad nekonečnými pouštěmi Středního východu svítá, přivedou maskovaní muži do podobně temné podzemní kobky slabého starce, co je svým vrásčitým, sešlým vzhledem jen matnou připomínkou někdejší mužnosti, a proto proti němu nebylo použito žádného násilí, protože by bylo nežádoucí, kdyby během výslechu zemřel. A on stejně svůj osud přijímá zcela stoicky. Je mu téměř osmdesát let.

Čeká tu na něj muž na kraji středního věku, co se nemaskuje. A stařec ho ihned pozná, když ho posadí na židli proti němu.

“Á, bratře Vladimíre… jak je to dlouho? Třicet let? A my se zase potkáváme! Kdyby jen bylo tohle velké shledání za radostnějších okolností… proč jsi za mnou nepřišel, jako za přítelem? Víš přece, že bych tě neodmítl, a dveře mého domu jsou ti vždy otevřeny,” spustí stařec jen mírně vyčítavě.

“Přijmi mou omluvu, bratře Abdule,” ukloní se Vladimír. “Okolnosti jsou velmi mimořádné, a kvůli záchraně života mojí dcery potřebuju záruku, že se informace, co mi jistě poskytneš, nedostanou ven.”

“Ano, tvoje dcera… vím o ní. Opravdu hrozná událost… vím, jak se nyní asi cítíš. Uděláš všechno, abys ji dostal zpět, viď. Jsi dobrým otcem, a já ti ji rád pomůžu najít. Vím jméno jednoho muže, který by ti jistě dokázal říct více, ale… víš sám, že tohle jednání mezi námi bude mít následky pro moji zemi. Přivedls sebou Draka, a otevřel jsi džinovu láhev. Drak má dávný zájem na této zemi… a já, při vší úctě k tvojí dceři, potřebuju záruku, že její osvobození není jen záminka pro vnik Draka do naší posvátné země.”

Vladimír hned neodpoví. Ví moc dobře, že Drak zde má svoje široké zájmy, a pomůže-li mu v jeho úsilí, někdo jiný za to bude muset velmi draze zaplatit.

“Představ si, že bys byl na mém místě, bratře Abdule. Co bys udělal? Šel bys za tím mužem, o kterém mluvíš, jen tak s prosíkem? Nabídl bys mu peníze, a on by tě vyslechl, a přivedl ti dceru zpět? Pak bych samozřejmě Draka, o kterém mluvíš, k ničemu nepotřeboval. Ale uspěju s tímto přístupem? Řekni sám,” založí si Vladimír ruce na hrudník, aby dal najevo, že nezná jinou možnost.

“Těžká věc, uznávám,” praví Abdul. “Teď už budeš těžko couvat zpátky. Viděl jsi zprávy? Všude fotky kontejnerů, co Číňané v těchto hodinách přisouvají letadly sem, na Střední východ, a všichni vědí, co to asi znamená. Utajení dávno neexistuje. Co udělá ten muž, který má možná tvou dceru? Přijde za tebou zítra s prosíkem, abys ho ušetřil? Ne, bude na tebe čekat, popere se s tebou, a nakonec jí usekne hlavu, aby ti nedovolil vyhrát, a ponížit ho.

Je ještě možnost, jít prostě domů, a vložit osud tvojí dcery do božích rukou. Je mladá a silná, postará se o sebe. Věříš jí? Měl bys jí věřit! Její cesta ven nemusí být jen s tvou pomocí, můžeš se osvobodit i sama! Proč bys jí měl zasahovat do karmy? Proč bys měl zničit životy tisíců zdejších lidí, jen kvůli jedné ženě? Ano, je to tvá dcera, ale… kolik nevinných lidí za ni chceš vyměnit? Tisíc? Deset tisíc? Milión? To by byl projev velkého sobectví,” pokárá Abdul mladšího muže.

“Láska zamotá člověku hlavu, jistě jsi to také sám zažil,” povzdychne si Vladimír. “Začneš uvažovat jinak. A já miluju nejen ji, mou dceru, ale též její babičku, která mi dala v životě žádoucí stabilitu, co jsem tolik potřeboval. Pak už těžko zatahuješ za brzdu, bratře Abdule. Nevidíš, neslyšíš… jen se chceš ještě jednou dotknout svojí dcery, pohladit ji, držet ji v rukou. Ještě jednou… a vyměníš za to klidně celý svět, ženy, děti… nevinné lidi, co budou brzy dost možná umírat, jak jsi řekl.

Ale zachovat se jinak – co bych byl za otce? Těžká věc! Kdokoliv mě může soudit, ale já se musím rozhodnout správně. Musím pokračovat… až do konce. Protože žít v nejistotě další roky, možná desetiletí… to by mě stálo můj vlastní život. A ten je pro mě nejdražší, při vší úctě k ženám a dětem v této zemi. Proč mi tedy ony nepomohou, aby se ochránili? Proč mi nevydají toho muže? Proč nestojí frontu před nejbližší policejní stanicí, aby předali jeho podrobný popis?

Protože jsou stejně sobečtí, jako já: tak to je! Myslím, že nyní jsem již jasně zodpověděl tvou otázku. A chceš-li krýt toho muže, staneš se, bratře, mým nepřítelem. Buď tedy stejně sobecký, jako oni všichni tam venku, a řekni mi to jméno! Protože víš, že já tě nyní nemohu nechat jít. Co znamenáš? Jsi starý. Ani pes po tobě nevzdychne. A až si přijdu pro tvou rodinu, a řeknu jim, že jsi mi odmítl dát to jméno… budou tě nenávidět. Ještě tě oni sami budou prosit, až je přivedu do této místnosti, abys mi to jméno dal!

Neušetříme si tedy společně tohle zbytečné drama? Proč přemýšlet nad budoucností, co se dosud nestala? Vyčítáš mi spolupráci s Drakem… ale pořád existuje možnost, že Drak se po úspěšné akci stáhne. Věř tedy světu, a věř mě. Udělej to pro sebe, svou rodinu! Dej mi to jméno.”

“Tvoji dceru nakonec osvobodí tvoje i moje sobectví,” kroutí stařec hlavou. “Nebudeme hrdinové. Ty nebudeš ten rytíř, na kterého ona čeká. Budeš jen pouhá špinavá krysa, co ji drapne do svých zubů, co budou rudé od krve nevinných, a odtáhne si ji zpět do svého temného doupěte.

Dej mi tužku a papír, dám ti to jméno! A odpouštím ti! Taky jsem byl kdysi mladý, jako ty… a taky jsem dělal chyby. Budu Bohem souzen už brzo… a jsem příliš sláb na to, abych s tebou bojoval, abych bránil svou zemi, jako kdysi, když jsem byl ještě mužem.

Budu se za tebe modlit, bratře Vladimíre, i za tvou dceru. Bůh vše vidí a slyší – a má svou vůli. Věřím, že tebe i tvého Draka zastaví, má-li to tak být.

Jeden z bratrů mi říkal, že jsem tě před těmi třiceti lety neměl nechat jít, protože z tebe údajně vyrostlo monstrum, co nás všechny zničí. Ale kdoví, není to jinak? Třeba nás i se svým Drakem osvobodíš. Od úpadku… bezbožnosti… sobectví… náš lid se zase semkne proti společnému nepříteli, a porazí ho!

Tady máš tedy své jméno – a kráčej s Bohem!”

Část 1: Dívka z lepší rodiny
Část 2: Vzpomínky a činy
Část 3: Jen malej hřích
Část 4: Nečekaná návštěva
Část 5: Dům v Jinonicích
Část 6: Hříchy mého otce
Část 7: Setkání v Barocku
Část 8: Řekni, co mě čeká
Část 9: Čínská spojka
Část 10: Záležitost důvěry
Část 11: Dívka jménem Nicol
Část 12: Nicol se vdává
Část 13: Lov Bílé holubice
Část 14: Pohádka první noci
Část 15: Pohádka druhé noci
Část 16: Dar ruskému lidu
Část 17: Pohádka třetí noci
Část 18: Válka kvůli Nicol

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com