Konec dívčích snů 17: Pohádka třetí noci

Na konci zjistíš, že celý život je jen o volbách… byly to tvoje volby, co tě dovedly tam, kde jsi teď, ať již v dobrém či špatném, ale budeš muset dělat stále další, a čím dál tím těžší, než se dostaví opravdové stáří, a s ním snad konečně smíření a klid. Nejhorší je, že situace se stále mění, a co jsi včera viděla jasně a jednoznačně, o tom najednou dnes pochybuješ… zejména, že chceš-li zachránit Nicol, budeš muset obětovat něco velmi cenného. Stojí ti vnučka, co má přece svou karmu, do které by se možná nemělo zasahovat, za takovou ztrátu? 

(Část 1234 – 5 – 6 – 7 – 8 – 9 – 10 – 11 – 12 – 13 – 14 – 15 – 16)

Ten večer je na Středním východě obzvlášť krásný. Slunce stále žhne na západě, těsně nad obzorem, a halí celý neznámý kraj snad kdesi v Sýrii do toho nejromantičtějšího hávu.

Nejlepší výhled, snad desítky kilometrů daleko do krajiny plné nekonečných pouští a skal, je samozřejmě z hradeb paláce a jeho střechy, kde se nachází nádherná zelená zahrada s fontánkou, plnou lístků rudých růží. Když je sem Nicol uvedena, oděná tentokrát v nádherné, lehké až průsvitné bílé šaty, jejichž závoje za ní svůdně vlají, když jde pečlivě nacvičeným krokem zasloužilé modelky zahradou, Rafiq se nemůže vynadívat. Je tu s ní, kromě jeho sester, docela sám, a čeká v jakési miniaturní věžičce úplně na konci hradeb, že se sem sotva vejde stůl a dvě židle. Ale ten výhled! Připadáš si, jako kdyby ti patřil svět, a jako kdyby každé tvoje rozhodnutí mělo ovlivnit osudy tisíců jiných. A vlastně v mužově případě je to i pravda…

Nicol vstoupí dovnitř, usměje se, bez dovolení se posadí a neubrání se, aby si její oči užily toho unikátního výhledu, kterých ve světě najdeš docela málo. Zde nic nepřekáží, nemusíš se nikomu vyhýbat, něco sdílet: prostě se sem zavřeš, za mohutnou bránu, daleko a vysoko od pozemských strastí, a stvoříš si vlastní svět, ovšemže máš-li peníze a urozený původ. Avšak nic tu není nemožné.

“Říkala jsi, že mi dnes řekneš něco o sobě,” nalije Rafiq Nicol sto let staré francouzské víno, a zcela drze opomíná, jaký zážitek jí pro včerejší noc připravil.

“Bude to ale drahé, bratře, velmi drahé. Ceny šly nahoru… navíc, mluvit o sobě, to je osobní,” uculí se Nicol skoro stydlivě, ale sklenku vína přijme, a hned ho ochutná. Je jiskřivé, a má dokonalou chuť – perfektně se hodí k místu, kde se zrovna nachází.

“Z toho, že Nina zmizela již den předem, usuzuji, že jsi jistě s Rusy udělal výhodný obchod, a využil moji radu, za kterou jsi mi dosud nezaplatil, ačkoliv uznávám, že jsem se tam dole vyspala opravdu dorůžova,” spustí Nicol obchodnicky. “Ale je vůbec něco, co mi můžeš dát, bratře, když netoužím po svobodě? Co máš, a já to potřebuju, nebo chci? Jen mi řekni sám! Protože mě opravdu nic nenapadá. Nemám sice nic, ale v jistém smyslu mám všechno. Tak mě tedy překvap, potěš, ať mám motivaci, svěřit se ti!” přihmouří Nicol oči, a přehodí si nohu přes nohu, jako úspěšná podnikatelka, které patří svět.

“Mohl bych třeba propustit všechny přítomné ženy,” přispěchá Rafiq nenuceně s nabídkou. “Ten obchodní model, který jsi mi naznačila, má pro mne veliké výhody. Nejen finanční, i pro udržitelnou budoucnost. Něco mě na univerzitě v Damašku opravdu naučili,” pokyne Rafiq dívce, aby se společně šli projít.

Chvíli spolu volně kráčejí v tichu, rušeném jen šuměním fontány, a kroky jeho zahalených sester za nimi, co je v decentní vzdálenosti následují.

“Vidíš, bratře – něco jsem ti ukázala, něco tě naučila. Ne náhodou jsem mluvila první noc o tom, že jsem ta změna, kterou tvoje myšlení i tento palác potřebovaly. Dostáváš ode mne dary, a ten dnešní bude úplně nejcennější.

Abys rozuměl – ta zmařená svatba s potomkem dávného šlechtického rodu ve Francii na středověkém hradě měla jednu takovou specialitu. Existoval koncept jakési svatební smlouvy, kde se upravovalo nakládání s mým panenstvím. Ale budeš překvapen – dle dohody na něj měl nárok nikoliv nastávající manžel, ale někdo jiný,” pohladí Nicol růžový keř něžně, a přičichne si k jeho výhonkům.

“Byl to další mistrovský plán mojí babičky Zuzany, a představ si, bratře: já souhlasila, přičemž jsem k tomuto kroku měla svoje důvody, prostě svůj zájem na věci. Takže jsem to babičce odkývala jako mladá naivní holka, co se tváří, že holt zájmy rodiny si žádají oběti, ale ve skutečnosti jsem to celé jen a jen uvítala. Znáš ten pocit, když žákyně přeroste učitelku? Tak to se přesně stalo zde. Teď už hraju i svou hru, ale narozdíl od babičky nemám potřebu, vládnout světu. Beru to jako zábavu…

Když mi bylo patnáct, myslím jako na moje patnácté narozeniny, byl to velmi zvláštní den. Ráno jsme s mou matkou společně přijaly tvou víru, islám, tajně samozřejmě, protože tlak tvých souvěrců na mou matku byl stálý a neúprosný, a odpoledne si mě babička vzala stranou a svěřila se mi, že má s mým věnečkem konkrétní úmysly.

Zní to asi směšně, když to vyprávím, ale měl jsi vidět, jak se tvářila, když mi to říkala! Pravila něco jako: ‘Nikolko, teď už jsi velká holka, nejsi už dítě, a dnešním dnem vstupuješ do velkého světa dospělých. A tvoje rozhodnutí, pokud budou správná, velmi ovlivní budoucnost tvou, i naší rodiny.’

Tvářila jsem se samozřejmě jako úplně nechápající, nevinná patnáctka, ale dala jsem jí najevo, že poslouchám moc pozorně, že jí věřím, že má mou neomezenou důvěru. Vždy jsme se měly rády, i když z mojí strany to byla spíše otázka užitečnosti…

Trvalo jí asi hodinu, než mi vysvětlila, že ten dar, co dosud mám, myšleno panenství, by se měl vhodně investovat. Ano, takto to řekla! Ale neměla na mysli sňatek s nějakým obstarožním šlechticem, co se po mně bude vilně sápat. To, co si vymyslela, bylo vlastně úplně prosté, a dá se říct přirozené: že si svým věnečkem zavážu někoho, kdo je pro naši rodinu velmi významný, důležitý.

Plán byl tento – svedu vlastního otce, i když, jak jsem ti řekla, biologicky vlastní není, jen si to myslí, a moje babička s matkou si to ve vlastním zájmu myslí taky, aby si ho udržely.

A svedu ho takovým způsobem, že nikdy nebude moct odčinit hřích, co na mně spáchá, chápeš, bratře? Prostě si ho v zájmu rodiny zavážu tak, jako by se nikdy nijak nepodařilo. Jo, byl to dobrý plán, musí se nechat… myslím dokonce, že kdybych s tím mužem otěhotněla, babička by byla navýsost šťastná, protože kruh by se konečně opravdu uzavřel!

Nejsi tedy sám na světě, kdo kdy plánoval obchody s mým tělem! Vlastně jsem zvyklá, a nestěžuju si. Jen se vám všem musím smát: co si o sobě myslíte? Budete si ze mně dělat svou loutku? Třeba ty? Myslíš si, že mě sem dovlečeš spoutanou, a prodáš mě, jako nějakou cetku? Ne, ne! Někdy se lovec stane loveným, a pozdě poznáš, že jsi otevřel Pandořinu skříňku!

Ne, nezbavíš se mě! Budu tady s tebou dál! Všechny ženy odejdou, ale já tu zůstanu. A jsem ochotna být tvou manželkou. Staneš se další hračkou v rukou naší slavné rodiny!” rozesmála se Nicol, a opřela se o hradby, aby se zadívala na poslední zbytek slunečního kotouče, co mizel za obzorem.

Rafiq nemohl nijak popřít, jak zaskočen je. Ulovil do svých sítí monstrum. A ona nejen, že se nebrání, neutíká, chladně kolem něj střádá svoje sítě!

Na druhou stranu, její vhled by mohl být cenný. Mohla by mu opravdu s něčím pomoct… a dokonce je pannou. Neznělo to jako špatný obchod… jen jeho sestry by ho za tento nápad asi nepochválily. Bylo však těžké se tomu všemu ubránit, když vedle tebe kráčí tato dívka, a je ztělesněním jak smyslnosti, tak moudrosti, ačkoliv trochu svérázné.

Současně měl ale Rafiq pocit, že se kolem ochladilo. A nebylo to jen tím, že slunce zapadlo: v té dívce, co kráčela vedle něj, byl led, který dokáže spálit. A ještě je tak upřímná a otevřená, že mu klidně řekne, co se stane, a jaké s ním má úmysly.

“Podívej se kolem,” máchla Nicol rukou. “To všechno ti možná patří. Ale co dál? Co s tím životem? Potřebuješ ženu. Plánuješ sňatek s nějakou zahalenou, cudnou Arabkou, co ti v noci bude předvádět Kamasutru, a současně bude vzornou milující matkou tvých dětí? Nu, dobrá… ale co dál? Co bude víc, kde bude ta přidaná hodnota? Nenajdeš lepší nevěstu, než jsem já,” vyložila Nicol přesvědčeně. Ale dalo se jí věřit? Nebo to byl jen další její úskočný tah? Kým vlastně byla?

“Dokážeš překvapit,” pravil Rafiq uznale. “Uvažuješ správně. Ale to, co nabízíš… to se nejeví jako dobrý obchod. Jak bych tě mohl kontrolovat, jak bych ti mohl dominovat, jak má muž vládnout ženě? Vždycky bych ve tvých očích viděl lež a přetvářku,” ucedil Rafiq nedůvěřivě.

“Ale to se moc mýlíš, bratříčku,” odbila Nicol ten argument bez váhání. “Uvnitř každé ženy je totiž jen jedna pravda!”

Damašek, Sýrie
Marriott Hotel *****

Na terase, co je přilehlá k hotelovému pokoji, tráví Zuzana horký letní večer. Jen tak se dívá na záplavu domů a živých ulic pod sebou. Kdysi tu byla vleklá občanská válka, ale ty časy jsou pryč a město roste do krásy. Stejně jako Zuzana, je i Sýrie plná očekávání, co jí budoucnost přinese.

Když klapnou dveře, Zuzana se ihned zvedne, a běží přivítat svého manžela. Zadívá se mu do tváře – ví, že v ní vždy najde pravdu. Ale dnes je těžké, cokoliv z ní vyčíst. Děje se snad něco?

“To byl zase den… strašný horko, a já už nejsem nejmladší,” praví Vladimír, i když je ve skvělé fyzické formě a vypadá sotva na osmačtyřicet. “Půjdu si dát sprchu,” oznámí Zuzaně, sotva jí dá polibek, a očima jí naznačí, aby ho následovala.

Po chvíli jsou spolu nazí ve sprše, a valí se na ně proudy vody z mnoha trysek. Když Vladimír promluví, je ho sotva slyšet.

“Mám dobrou a špatnou zprávu, Zuzanko,” upře na manželku oči. “Operace začne už zítra, hned za úsvitu… ale… čínské satelity zaznamenaly určitou změnu kolem paláce, přítomnost ruských jednotek. Vypadá to, jako vzkaz, aby si kdokoliv zvenčí dával pozor, protože ‘on’ je nyní pod jejich ochranou,” vyloží Vladimír. “Na letišti v Latakii je vyhlášená pohotovost až do odvolání, a kolem cílové oblasti Rusové rozmístili uzávěry. Sice jsme se dohodli s Kalifátem, že proti nám nezasáhnou a přivřou oči, výměnou za peníze, zbraně a munici… ale máme tu teď o mnoho silnějšího protivníka.”

“Rusové?” nadechne se Zuzana ustrašeně. “Takže se operace zruší?”

“Ne, nezruší! Já už ji zrušit nemůžu, ani kdybych chtěl, protože čínská strana má na věci vlastní zájmy. A v jistým smyslu těmhle zájmům velmi pomůže, pokud dojde k nějakýmu incidentu. Oni už tu rotu, co zítra půjde do akce, celých sto mužů, prostě odepsali! Čekají zřejmě velmi, velmi krvavou srážku. Ti jejich muži jdou na jistou smrt, a vědí to! Nafasovali dnes spoustu pití, a dokonce jim bylo povoleno, napsat dopisy domů. Jsou jako kamikaze!

Už ani nejsou reguérní součást armády, nyní se jim říká ‘lidoví dobrovolníci’, aby pak čínské velení mohlo případně dát ruce pryč od celé věci. Jejich armádní oddělení propagandy už připravilo mediální materiály pro všechny možné scénáře. Zásah se obecně odůvodní podezřením, že se v paláci nachází též jedna čínská dívka. Ale co bude dál, a co oni vlastně chtějí, to ti nedokážu říct. Na věci už nemám pražádnou kontrolu!

Jediné, co můžu rozhodnout je, zda se toho zítra zúčastním. Ale jedno ti říkám: tohle nebude rychlá, hladká osvobozovací operace, bude to masakr! Jenže když tam nepůjdu… co Nicol? Co si o mně pomyslí, když nechám cizí chlapy, aby se ji pokusili dostat ven, a nebudu tam? Tohle snad rozhodni ty za mně. Sám nevím… ovšemže ji chci zachránit! Ale co když tu pro ni pak nebudu?

Ty to rozhodni, Zuzanko, a já tě poslechnu! Dám na tvůj instinkt. Rozmysli se do půlnoci, pak se musím vrátit zpátky na základnu.”

“Tlačíš mě do moc těžký volby,” přemýšlí Zuzana. “Já tě nechci ztratit! Nicol je pryč… ale ty jsi tady. Nechci, nesmím o vás přijít oba! Přiznávám, že kdysi dávno jsem s tebou měla úmysly ne úplně čestný, byla jsem vypočítavá… ale teď… kde je to všechno, moje hloupý směšný sny? Mám tebe, můžu se k tobě přitisknout… co mi zbyde v životě, když se ty nevrátíš?

Oni ji vzali, a nedali mi volbu… ale pokud si můžu teď sama vybrat, nikdy tě tam nepošlu, nikdy! Nemůžu prostě… už z toho důvodu, Vladimíre můj, že Nicol není tvá dcera, bohužel! Lhaly jsme ti všechny tolik let… a tys byl čestný, věřil nám… ale já už nemohu dál lhát!

Prosím, zůstaň se mnou… Nicol má svou karmu, poradí si, znám ji… ale ty… tvoje místo je teď vedle mne, tak to má být. Prosím, nechoď tam…” přitiskne se Zuzana k manželovi tak pevně, jako nikdy předtím, zatímco se po jejich tělech dál valí litry vody.

A je to venku, to je velké tajemství.

“Tím spíš musím jít,” řekne Vladimír po chvíli ticha. “Mou roli musím dohrát do konce! Ne kvůli Nicol, ne kvůli Anně, ne kvůli tobě – kvůli sobě! Tohle teda ještě vyřídím, slíbil jsem ti to přece… a odejdu. Odejdu od vás, odejdu od tebe. Jistě na mne někdo někde stále čeká, kdo už mne nikdy do žádný války nepošle.

A pokud mne máš ztratit, a ji taky: bude to cena za tvoje hříchy, Zuzano!”

Část 1: Dívka z lepší rodiny
Část 2: Vzpomínky a činy
Část 3: Jen malej hřích
Část 4: Nečekaná návštěva
Část 5: Dům v Jinonicích
Část 6: Hříchy mého otce
Část 7: Setkání v Barocku
Část 8: Řekni, co mě čeká
Část 9: Čínská spojka
Část 10: Záležitost důvěry
Část 11: Dívka jménem Nicol
Část 12: Nicol se vdává
Část 13Lov Bílé holubice
Část 14: Pohádka první noci
Část 15: Pohádka druhé noci
Část 16: Dar ruskému lidu
Část 17: Pohádka třetí noci
Část 18: Konec všech válek

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com