Konec dívčích snů 18: Konec všech válek

Dneska to všechno skončí… venku je ještě tma, ale tohle je dost možná tvůj poslední den, kdy se budeš smět nadechnout, přemýšlet, žít. Snad je čas na to, zpytovat svědomí? Nebo se rvát o život? Neutíkej… bude to ještě horší…

(Část 1234 – 5 – 6 – 7 – 8 – 9 – 10 – 11 – 12 – 13 – 14 – 15 – 16 – 17)

Pamatuj!

Je to jen sen!

To si Zuzana říká, když sedí v potemnělém obrněném transportéru spolu s manželem a čínskými vojáky, co se noční pouští řítí ke svojí finální misi: osvobodit její vnučku Nicol, a z hlediska velké Číny, mít výhodnou záminku ke vpadnutí do země, kde je Nicol dost možná držena.

Zatímco Islámský Kalifát povolil průjezd kolony, přirozeně výměnou za peníze, zbraně a munici, a přislíbil proti ní nezasahovat, je tu ještě jeden hráč, a to krajně nebezpečný: Rusové, kýmsi snad uplaceni, se na tuto čínskou bojovou skupinu nejen nachystali, ale snad se na ni i těší. Jejich letecká podpora je největší hrozbou – ale to není nic, co by Číňany zneklidňovalo.

Kolona se skládá z dvaceti vozidel, z nichž velká část jsou prakticky dálkově ovládané drony, těžce pancéřované, přizpůsobené k městskému boji a vysokým ztrátám. Tato vozidla jsou však vybavena tou nejmodernější výzbrojí, včetně dokonalé kopie amerického protiletadlového systému ‘Avenger 3 PSY-DEW’, nanejvýš efektivní kombinace energetické výzbroje, infračerveného laseru, co dokáže doslova roztavit palubní elektroniku jakéhokoliv letadla či rakety v okruhu deset kilometrů, a současně poslední technické vymoženosti: možnosti, kontrolovat mysl nepřátelských pilotů.

Je to děsivá přehlídka moderní výzbroje. Střechy transportérů se ježí dálkově ovládanými hlavněmi automatických kanónů, s pokročilými systémy zaměření a identifikace cílů. Vlastně už stačí, když si jen sedneš na dřevěnou lavici, jako Zuzana, a vezeš se vstříc svému cíli…

Žila jsem padesát osm let, pomyslí si Zuzana. A nikdy jsem vlastně nepřemýšlela, kde a jak skončím. Ale asi skončím tady, v téhle syrské poušti, pomyslí si, a dívá se malým průzorem skrz pancéřovanou korbu ven, kde ve tmě rozezná sotva oblohu, plnou vzdálených hvězd.

Neví, co ji to napadlo, lézt sem… ale když jí manžel Vladimír včera řekl, že stupeň rizika mise se extrémně zvýšil, a tudíž jeho vyslání do jámy lvové může mít osudové následky, Zuzana musela ledacos přehodnotit. Přemýšlela o tom dlouho: a nakonec dospěla k přesvědčení, že jediná správná možnost je, doprovodit manžela, dát najevo, že necouvne, když se věci začnou komplikovat. Buď oba, nebo nikdo – ale kdyby z nich nejel nikdo, znamenalo by to, že osvobozená Nicol, která může být v jakémkoliv stavu, se setká pouze s cizími vojáky, a nikoliv s rodinou. A to bylo nepřijatelné: to by bylo ze Zuzaniny strany vrcholné sobectví.

Navíc, co může ztratit? K čemu jsou jí dneska všechny ty peníze a superluxusní brand v Pařížské, když je ti osmapadesát a začínáš si dávno tolik vážit každého nadechnutí, co tě ještě čeká? Každého pohledu na věci, co máš ráda? Každého dotyku příjemných věcí, co tvoje ruka, co ti dosud dobře slouží, může zprostředkovat?

Ale dnes to tady asi vše skončí. Nezemře ve svém butiku v Salzburgu na Getreidegasse při práci, při vymýšlení nové kolekce na příští rok – padne tady, mezi všemi těmi cizkrajnými vojáky, co jdou na jistou smrt, a bude to jen symbolická tečka za jejím životem, co začal kdysi dávno… kdy? Jó, to bylo v roce 1975, v únoru, v zimě… ó, jak dávno se to zdá! Je rok 2033!

Mohla by asi žít ještě dvacet let… ale to se asi nestane. Nepomůže-li nějaký zázrak…

Dali jí stejnou uniformu, jako mají všichni kolem, včetně neprůstřelné vesty a přílby, která Zuzanu náramně tlačí na hlavě. Připadá jí to celé jako neskutečný sen, ten nejbizarnější, co kdy zažila…

Než vyrazili, vzpomněla si na toho dávného zaměstnance, mizeru a opilce Švejka, co později zmizel kdesi v Lichtejnštejnsku, protože se mu podařilo, na své pivní historky ulovit jakousi baronku, vdovu, jeho sny o aristokratickém statutu se konečně naplnily a tím Pařížskou opustil. Ale jednu dobrou radu jí před odjezdem dal – takže když Zuzana našla na opasku svojí uniformy polní láhev, zkušeně si ji naplnila nikoliv vodou, ale oblíbenou vodkou. A tou se nyní může pohodlně posilňovat, aby po cestě nedostala žízeň, a ulevila všem obavám.

Ale nikdo si jí nevšímá. Číňané mají oči na monitorech počítačů a prsty na ovladačích střeleckých věží, a její manžel Vladimír, co sedí vedle ní, soustředěně naslouchá čemusi ve svých sluchátkách, asi aktualizacím situace.

“Vzdálenost od cíle deset. Rejnoku, setkání platí. Pamatuj na pravidla užití síly,” slyší Zuzana sotva jeho hlas v kraválu motoru.

První problém potkají zanedlouho: přes cestu je zátaras, a u něj kulometné hnízdo, obklopené ruskými maskovacími uniformami. Jeden z Číňanů, co umí rusky, rychle vystoupí z jiného transportéru, v ruce veliký balík. Chvíli s ruským poručíkem jednají, následně mu Číňan předá balík, plný bankovek, jako úplatek, aby mohli pokračovat bez incidentu. Protože každému je jasné, že jakmile se ozve první rána, začne opravdové peklo. Ale některé boje můžeš vyhrát bez jediného výstřelu – stačí si jen sebou do války vzít podobný balík.

A už je na obzoru město, obklopené skalnatými horami, jemuž dominuje obrovský palác: jejich cíl. A město, to znamená tisíce možností pro obránce, aby dobře mířenou protitankovou raketou, co ji zvládne obsloužit i malé dítě, poslali Číňany a s nimi i Zuzanu na věčný, zasloužený odpočinek… ale naštěstí jsou tu již doprovodné vrtulníky s boky mohutně podvěšenými raketami, co zrovna prolétly nad kolonou od východu, a Zuzana se cítí přece jen bezpečněji.

Svítá. Město vypadá, že dosud spí, když se kolona řítí jeho ulicemi.

“Medvěde, tady Rejnok. Zaměřují mě! Povol použití protiopatření,” zaslechne Vladimír ve sluchátkách z velitelského vrtulníku.

“Negativní, Rejnoku,” odpoví Vladimír, a dívá se na obrazovku radaru, kde se objevilo mnoho teček, a rychle se blíží. Ruské letectvo si dnes taktéž přivstalo… ale stále je tu možnost, že se vše obejde bez konfliktu. Nebo je to jen zbožné přání?

“Neznámá ozbrojená skupino v prostoru města Aleppo, tady velitelství ruských expedičních sil v Sýrii, volací znak Nikolaj. Identifikujte se! Blížíte se k hranici zóny pod naší kontrolou,” ozve se ve sluchátkách naléhavý hlas s výrazným ruským přízvukem.

“Nikolaji, zde velitelství expedičního sboru čínských lidových dobrovolníků v Sýrii, volaní znak Medvěd. Jsme na záchranné misi, jde o uneseného civilistu. Ustupte nám z cesty a přestaňte nás zaměřovat,” odpoví Vladimír.

“Medvěde, zde Nikolaj. Zóna centra města je pod kontrolou a ochranou Ruské federace. Zastav vozidla a odvolej leteckou podporu za hranice města, nebo proti vám zasáhneme plnou silou. Jedna minuta,” dodá hlas výhružně.

“Negativní, Nikolaji. Chceme jen toho civilistu, mou unesenou dceru, co je držena v cílové budově. Co bys dělal na mém místě? Chráníte zločince! Běžte nám z cesty,” zkusí to Vladimír po dobrém.

Za méně než jednu minutu… kolik životů skončí? Kolikrát se ještě stihnou ti lidé nadechnout – včetně Zuzany?

“Je mi líto, Medvěde! Mám svoje rozkazy. Jsi těsně u hranice zóny… deset sekund,” varuje Rus.

V tu chvíli, jako kdyby to vycítila svým ženským šestým smyslem, Zuzana zatahá manžela za rukáv. Sotva vidí její očí pod přílbou, ale říkají jasné: zastav!

Plán byl, že vzdušná podpora provede výsadek na střechu paláce, a pozemní síly vniknou do paláce branou. Ale má to smysl?

“Nikolaji, zde Medvěd. Podřizuju se rozkazu. Pokračuju pěšky. Zajisti setkání s tvými lidmi před budovou. Budeme vyjednávat,” rozhodne se Vladimír.

Ale město se již kvůli všemu tomu hluku motorů probudilo. Střelecké věže transportérů rychle identifikují desítky možných cílů v ulicích kolem, na střechách, v oknech, a jejich servomotory se rozjedou, aby nasměrovaly hlavně. První civilisté přicházejí blíž, a nesnaží se skrýt útočné pušky Kalašnikov v rukou.

“Rejnoku, zde Medvěd. Opouštím vozidla, pokračuju podle plánu B. Oblast je horká, shromažďují se tu civilisté. Přesuň se na hranice města. Víš, co dělat. Medvěd konec,” rozloučí se Vladimír, a potom se zvedne, a otevře dveře transportéru.

Jako kdyby šlo o předem sehrané představení, všude se objevují bílé vlajky, které čínští vojáci berou do rukou, a též je připevňují na vozidla. Padesát jich je tu, těch vojáků, a Vladimír neváhá oslovit nejbližšího civilistu, a něco mu vysvětluje.

“Pojď, Zuzanko,” vrátí se pak pro manželku, a nabídne jí ruku, aby mohla pohodlně vystoupit.

Dál jdou pěšky, zatímco bílé vlajky nad jejich padesátičlennou skupinou vesele vlají. Občané města nevědí, co si o tom mají myslet, ale několik z nich se přidá k čele skupiny, kde jde Vladimír, a za ruku táhne Zuzanu, která má pocit, že tohle musí být opravdu jen sen.

Po deseti minutách ostré chůze jsou před palácem, kde stojí osamělé ruské obrněné vozidlo, a kolem něj sotva deset ruských výsadkářů, útočné pušky v rukou a prsty na spouštích, které vede jakýsi major.

Zuzana stojí stranou, a poočku sleduje, jak Vladimír a major o čemsi rozmlouvají. Ale major opakovaně kroutí hlavou.

Raději se zadívá na zdi paláce, co se před ní majestátně tyčí. Tam někde uvnitř je snad Nicol… tak daleko pro ni Zuzana musela jít. Ale teď je tady, a tak blízko už to nevzdá…

Přistoupí k oběma mužům, co se na ni překvapeně zahledí. “Máte děti, vojáku?” zeptá se majora Zuzana zpříma. “Co chcete za to, že poodejdete z cesty, a necháte nás jít dovnitř, kde je moje vnučka?”

Major se na ni překvapeně podívá. Kšeft je kšeft… a kdo zaplatí víc, ten určuje pravidla.

Avšak v tu chvíli se k překvapení všech něco stane. Se zaskřípěním se mohutná vrata paláce otevřou, a v nich stojí Rafiq, ve společnosti svých zahalených sester, jištěni několika ozbrojenými strážci.

“Vítejte,” osloví Rafiq nové hosty s úsměvem. “Jistě máte po dlouhé cestě žízeň… jen pojďte dál, odpočinete si, promluvíme si!”

Musí to být jen sen, když Zuzana znovu slyší hlas, který teprve před několika dny zmizel z jejího života, ale tak dávno se to zdá…

“Babi, Vladimíre… Ahój! Co tady děláte… a co to máte proboha na sobě? To je asi nějaká dost originální módní kolekce,” zaslechne ještě Zuzana, ale pak už běží zahradou na střeše paláce, směrem, kde stojí známá postava dívky Nicol, co se překvapivě usmívá.

Zuzana se na ni beze slova vrhne, a mačká ji v náruči, jako kdyby nemohla uvěřit tomu, že je tu dívka před ní, živá, zdravá.

“Ale no tak… je to v pořádku, všechno je v pořádku,” uklidňuje ji Nicol.

“Nikolko… proboha… tak jsme tě konečně našli…” sotva Zuzana dokáže mluvit.

“Ale prosímtě! Víš přece, že se o sebe vždycky dokážu postarat. Tak jakýpak starosti! Ale že jste přijeli, to je od vás moc hezký,” uzná Nicol.

“Pojď odsud, prosímtě! Vrátíme se domů,” chytí ji Zuzana za ruku, ale k jejímu překvapení se dívka do odchodu nijak nehrne.

“Já jsem tu doma,” vysvětlí Nicol. “Nemám, kam bych se vracela. Možná jednou, na dovolenou… ale teď jsem tady, a tady budu. Budu se vdávat, babi!”

“Co to povídáš… co ti to udělali? Nemusíš se vdávat, přišli jsme pro tebe, a jsi v bezpečí. Pan Rafiq řekl, že jsi volná, že nás chtěl sám kontaktovat, aby ses dostala domů!”

“Ano, pan Rafiq je velmi milej, a má spoustu dalších kvalit. Proto si ho budu brzy brát za muže. A dobrovolně, nic mi neudělali. Je to otázka užitečnosti, a udržitelný budoucnosti, která se tepe tady, na Středním východě… a já budu u toho. Tady se cítím doma!” vyloží Nicol, a zanechá Zuzanu úplně zmrazenou. Starší žena nedokáže uvěřit tomu, co slyší… a že Nicol ztratila, že ji má tak blízko, a přece tak daleko…

“Tady si splním svoje dívčí sny,” pokračuje pak Nicol nevzrušeným hlasem. “Vy dva jste minulost – tohle kolem, to je budoucnost! A já musím myslet na sebe. Mám vás ráda, ale… pro mě jste symbol toho, co bych ráda nechala daleko za sebou! Proto bych vás ráda požádala, abyste odešli. Navždy,” dodá Nicol již chladně, a odvrátí od páru manželů zrak, jako kdyby tu již nebyli.

“Ale Nikolko…” padne Zuzana na kolena, a sundá si konečně tu těžkou ocelovou přílbu z hlavy. “Všichni tolik chtějí, aby ses vrátila! Tvoje maminka, já, Vladimír, kluci z ochranky, tvoji přátelé… všichni pomáhali s hledáním, a tolik na tebe mysleli, celá naše země! A ty se k nim chceš otočit zády? Co ti ten Rafiq udělal? Nějaký drogy? Tohle si s ním vyřídím!” hrozí Zuzana.

“Prober se ze svýho snu, babi, konečně už! O rodině, o lásce… ty nevíš, co to je. Máš jen svý zájmy… a já taky! Jen nejsou tak úplně kompatibilní… vyřiď jim všem, že jsem našla svoje štěstí, a jestli mě mají rádi, ať se radují se mnou, že všechno dobře dopadlo! Co víc bych vám měla dát? Nejsem váš majetek, vaše hračka, co jí chcete říkat ťuťu ňuňu! Mám svůj život… jsem dospělá! Respektuj to, babi! A teď prosím běž, počkej dole, chci tu ještě probrat něco s Vladimírem,” odstrčí Nicol stále užaslou Zuzanu.

Ale Zuzana je hrdá žena, co málokdy ztrácí klid – odkráčí tedy směrem ke schodišti, a ani se neotočí. Ví alespoň, kde Nicol je, kde bydlí… bude ji moct přesvědčovat, prostě mít možnosti… není všem dnům konec!

Když Nicol s Vladimírem osamějí, dívka se posadí ke stolku v hradební věžičce, odkud je tak krásný výhled do krajiny, a nabídne muži v bojové uniformě, nacpané zásobníky a granáty, číši sto let starého francouzského vína. “Jako za starých časů, Vladimíre, viď,” pousměje se.

“Naposledy… snad… dneska…” napije se vyprahlý Vladimír.

“Že nejsem tvoje dcera, to asi už víš,” upře na staršího muže Nicol svoje krásné hnědé oči.

“Ano. Zuzana mi to řekla včera v noci,” přisvědčí Vladimír. “Ale já si nestěžuju. Byly to krásný časy, vidět tě blízko kolem sebe, radovat se z tebe… řekl jsem Zuzaně, že jí odpuštím tu lež, co trvala osmnáct let, ale že ji opouštím. Rád bych ještě měl vlastní rodinu, pokud to půjde…”

“Ale přesto jsi pro mě přišel! Přesto jsi riskoval!” řekne Nicol pomalu, a jakýmsi něžným hlasem. “Staral ses o mě celý život, vím to. Hlídal jsi mě, odstrkoval jsi mi překážky z cesty, myslel jsi na mě… a já tě teď zradím, a vlastně dvojnásobně,” povzdychne si Nicol.

“Ale je jedna věc, kterou bych ti mohla dát jako kompenzaci, než odejdeš hledat svou novou rodinu, protože jeden tvůj mužskej sen zrovna skončil,” pohladí Nicol Vladimíra po ruce, a přistoupí k němu blíž.

Venku je již další krásný den. Na východě již visí obrovský kotouč slunce, co nádherně hřeje svými paprsky, a říká všem, aby se radovali ze života. Všude je mír, jen vysoko na modré obloze stále kreslí svoje kondenzační čáry hlídkující ruské stíhačky ze základny Latakia.

Nicol zachytí štíhlými prsty zip Vladimírovy taktické vesty, a muž nejprve nechápe její počínání. “Nejsem zraněnej… dostali jsme se sem bez problému.”

“Ale ty jsi zraněnej, Vladimíre… a jedině já jsem ta, kdo ti tvoje zranění může vyléčit, že odsud odejdeš svobodnej, jako opravdovej muž, vstříc budoucnosti. Máš mě rád? Věříš mi? Potom mě nesmíš odmítnout. Jsi z biologickýho i právního hlediska cizí muž… a já mám jen to jedno, co ti můžu dát za to všechno, co jsi kdy pro mě udělal, než se navždycky rozloučíme!

Budeš můj první… a neuraž mě svým odmítnutím! Takhle to chci… a tak to i bude,” chytí muže za ruku a vede ho k rozlehlé pohovce opodál, hned vedle zurčící fontánky.

“Celej ten život je jen sen, Vladimíre… a tys došel tak daleko, až sem! Musíš dostat odměnu, a já ti ji dám ráda, protože tak to bylo vždy určeno… chci po tobě, abys udělal co máš, a necouvnul před tou výzvou. Ať je konec ten nejsladší… pro nás oba.”

A potom už, alespoň pro ten jeden krásný den, skončí všechny války.

.

.

.

KONEC

Část 1: Dívka z lepší rodiny
Část 2: Vzpomínky a činy
Část 3: Jen malej hřích
Část 4: Nečekaná návštěva
Část 5: Dům v Jinonicích
Část 6: Hříchy mého otce
Část 7: Setkání v Barocku
Část 8: Řekni, co mě čeká
Část 9: Čínská spojka
Část 10: Záležitost důvěry
Část 11: Dívka jménem Nicol
Část 12: Nicol se vdává
Část 13Lov Bílé holubice
Část 14: Pohádka první noci
Část 15: Pohádka druhé noci
Část 16: Dar ruskému lidu
Část 17: Pohádka třetí noci
Část 18: Konec všech válek

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com