Konec dívčích snů 2: Vzpomínky a činy

(Část 1)

Tak prý mám říct, jak to celý bylo. Že prý je vhodný až nutný, abych se vyjádřil, a popsal celou tu věc ze svýho úhlu pohledu. A že to pak ten mizera Švejk prý sepíše, a bude z toho prý ultimátní dílo o životě v český postmoderní společnosti, i když ta se teď podle novin spíš zmítá v posedlosti hédonismem, lidskejma právama a šílenejma nápadama, jako kdyby byla těsně před krachem, protože náš Řím ve formě snu o prosperitě v rámci EU se zrovna v týhle době definitivně rozpadá, zdá se. Lidi z Novy tomu volovi údajně slibujou, že z toho udělaj osmidílnej seriál, a když se to chytne, tak prej i celovečerák s rozpočtem 100 míčů, s Jitkou Čvančarovou v hlavní roli. Holt až to na nás všechno začne padat, až se stěny naší snový reality začnou hroutit, lidi se budou chtít zasnít, pobavit a uvolnit, a k tomu odjakživa pokleslá mediální zábava sloužila úplně nejlíp.

Jo, takže jsem součástí tohohle směšnýho, banálního a trapnýho příběhu. Ale nechtěj po mně, abych se chlubil, že já jsem byl ten aktivní prvek, kterej dal všechny věci do pohybu. Už jsem moc dlouho pod vlivem ženský propagandy a estrogenu, piju vodu, ve který jsou ženský hormony, který naše dámy jedí v pilulkách, či si je lepí na tělo ve formě náplasti, abychom si mohli společně zasouložit bez ochrany, jak to máme rádi, a nemuseli se bát nechtěnýho otěhotnění. A žádná vodárna je prej neumí vyfiltrovat. Takže dřív či pozdějc se z nás samců stanou vyměklý parodie, i když už dneska je to s náma nahnutý.

Každopádně, o nějakým těhotenství mi teď fakt nemluv. Údajně jsem zbouchnul nějakou studentku někde na horách. Prostě průser, jak z dívčího románu. A já jsem teď, obávám se, jeho hlavním hrdinou. To mi fakt nesedí, protože vím přesně, co se stane, všemožný lidi budou číst můj příběh, analyzovat moje kroky i mojí osobnost, a nakonec vyřknou svůj ortel, kterej nebude nijak lichotivej, a kterej se jim z obýváku bude dělat moc snadno. Odsouděj mě, budou mnou pohrdat, označej mě za losera, anebo jen dalšího pitomce, co se valí životem, bez cíle, a nezbyde po něm víc, než vypitá flaška a nesplacená hypotéka, protože to všechno skončí moc brzo.

Na druhou stranu vím přesně, co bych si zvolil jako epitaf, však víš, ten krásnej nápis na náhrobku, kvůli kterým je Vyšehradskej hřbitov obsypanej turistama. Nikdy jsem si nebyl ničím jiným jistější. Takový to poslední povzdechnutí nad projetým životem, a varování dalším generacím. Bude tam někdo vůbec chodit, sakra? Nosit mi čerstvý kytky a uklízet bordel, co tam napadal ze stromů, co mi alespoň budou dávat stín? Zapalovat svíčky na Dušičky? Vzpomínat na mě? Jakej jsem byl… a že mi to málem vyšlo? Jen trochu víc štěstí mít, a jen jednou dostat pořádnou šanci…

Když přicházíš na svět, jsi sám, nebo sama. A když odcházíš, je to úplně stejný. Ten život je prostě hrozně pomíjivej, a nenaděláš s tím nic. Oni ti sice v médiích slibujou, že když budeš dělat a jíst tohle a tamto, tak se dožiješ snad tisíce let, ale co si budeme povídat, v praxi to asi tak snadný nebude. A až se to posere, až se budeš řítit do temnýho tunelu, až se znova staneš nevinným, či nevinnou, jediný co ti zbyde, budou vzpomínky. Všechno ostatní, majetek, prachy, láska, to všechno zmizí.

Je to bizarní, je mi 38, jsem pořád plus mínus na vrcholu sil, a řeším tady nějaký pitomý epitafy. Přitom jsem původně chtěl mluvit o lásce. A taky o mejch krásnejch vzpomínkách, který mám, i když vím, že je špatný žít v minulosti, stále se otáčet, že by člověk měl žít v přítomnosti. Jo, četl jsem to tisíckrát, ty zenový moudra, ale stejně se podle toho neřídím. A možná taky utíkám ze světa, ve kterým žiju teď. A kam se utíká nejlíp, nejsnáz? No jasně, do vzpomínek!

Někdy se ale vzpomínky a realita protnou nečekaným způsobem, což se stane na konci tohohle vyprávění. Ale nebudu předbíhat, a řeknu ti to popořadě. Povím ti o tý absolutně největší lásce, co jsem kdy zažil. Nevím, zda ji něco překoná: byla nejkratší, ale úplně nejintenzivnější. Netrvala sice roky, ani měsíce, ani dny, tak sotva pár desítek vteřin (!), ale stejně si to všechno i po těch jednadvaceti letech pamatuju, jako kdyby to bylo včera. A současně si hned vyčítám, proč nežiju ten život, o kterým jsem snil, co jsem vždycky chtěl, už tenkrát? Jsi na tom jinak? Plníš si svý sny, žiješ svůj sen? Usínáš každej den s pocitem, že víc už jsi z něj vymačkat nemohl/a? Nebo tě život semílá, jako mě, a místo řidiče jsi jen pasivním pasažérem?

Jsme slabí, my lidi, a všichni děláme chyby. Ty, i já. Bez ohledu na to, kým jsi, co máš napsaný na vizitce za vznešený tituly, co ohroměj plebs, stejně to celý denně projíždíme, žijeme v iluzích a špatnejch odhadech, a než se správně zorientujem, než se proberem, častokrát bejvá pozdě, protože už máš kolem sebe okovy, který je těžký přetrhat. Jasně, pořád by to šlo, ale pohodlnost, strach ze změny a “co tomu řeknou lidi” je silnější, a drží tě zpátky. Dny pak plynou, měsíce, roky, a tobě utíká život pod rukama. Zachráníš se? K tomu budou potřeba činy, a ne vzpomínky. Ale člověk se aspoň má od něčeho odrazit, a hlavně, vzpomínky ti nikdo nesebere. Nikdo. Vlastně je to kromě fyzickýho těla to jediný, co opravdu máš a vlastníš, protože majetek je jen iluze.

Co z tebe dělá hrdýho vlastníka baráku, jak hrad, co máš někde na předměstí, a opečováváš si na jeho zahradě bonsaje, páč japonskej styl letí? Jen zápis v katastru, jen shluk jedniček a nul. Je to iluze, a ty jí věříš, i já jí věřím. Stejně jako ty, žiju ve svým krásným novým světě, a přes oči mám závoj iluzí. Denně se ho snažím strhnout, ale nakonec vše skončí při starým, a jdu zase dál, plnej, a přitom prázdnej, jak básnil ten Villon. Jo, teď mu nějak už i rozumím.

Bez ohledu na tuhle smutnou pravdu o mojí slabosti, nosím si sebou ten poklad. Tu vzpomínku na to, že alespoň jednou v životě jsem byl celistvej, byl jsem doopravdy někdo, i bez ohledu na barák a káru a prachy a dovolený v Karibiku, co si dneska můžu dovolit, ale tahle směšná plastelína fakt nezaplácne tu prázdnotu, co v sobě mám. Moje přítelkyně, vlastně nastávající, je fajn, jasně, holka pro život… ale není to ONA, chápeš? Něco tam chybí a vždy bude chybět. Ale i kdybych teď zase vyrazil do baru, skončí to stejně, poznám někoho, přelítnu z jedný květinky na druhou, a nakonec opět zjistím, že jsem šel z bláta do louže, protože to co chci, tam stále není, a snad nikdy nebude.

Svoboda a snění, ty mě ničej, a žije se s nima docela těžko. Ten řízek, co ho znáš, jak se producíruje v kvalitním obleku v open-space nadnárodní korporace, co sídlí ve věžáku z kovu, betonu a skla, ten, co mu v očích vidíš pohled orla… tak to je ve skutečnosti nenaplněnej loser, co hledá to, co nemá. Ale jednou, kdysi, ač jen na pár desítek vteřin, jsem to měl! Vezmi mi teď všechno, co mám, a stejně budou pořád bohatej! Protože mám vzpomínky, krásný vzpomínky, co se sice nevrátěj, ale stejně mě hřejou, a připomínají mi, kým jsem byl, kým jsem chtěl být.

A zase slova, slova, slova… přitom muže dělaj činy, ne vzpomínky. A to vím moc dobře, už od čtrnácti. Mým duchovním učitelem se ale nestal nějakej mudrc z knížek, ale postavička dost pitoreskní. Řekla mi z fimlovýho plátna jen pár vět, ale ty mě poznamenaly na celej život. Denně si vyčítám, že se podle nich neřídím, a přesto vím, že jedinou věc, co bych si nechal dát na náhrobek, protože nikdo nežije věčně, bude tohle.

Někdy se stane, že tě umělecký dílo poznamená na celej život. Když je ti čtrnáct, jsi jinoch, rozpolcenej a plnej vášní, který dosud nemůžeš realizovat divokým sexem, protože jsi pod zákonem a nemáš ani pitomou občanku, pak si dávej velkej pozor, nač se díváš. Protože stavíš zrcadlo, do kterýho se pak budeš dívat celý roky, a desetiletí. A já se teď strašně stydím, protože dneska z tohohle zrcadla sundám přehoz, kterým jsem si ho zakrýval tak dlouho, abych se nemusel dívat do očí pravdě: o sobě, svým životě, kterej projíždím. Sice je mi “teprve” 38, a už tě slyším, jak říkáš: “Vole nikdy není pozdě na změnu, nikdy není pozdě si splnit sny a bejt tím, kým jsi chtěl”, ale… jo, je tam spousta ale, protože dospělej život je tak komplikovanej, nebo si to aspoň myslíme.

Moje situace je taková, že se vezu ve vlaku, kterej ani moc neřídím, zdá se. Jiný o mně rozhodujou. Je to hrozný pomyšlení. Ovládá mě přítelkyně, její touhy a hormony, ovládá mě můj šéf a moje nadnárodní korporace, ovládá mě banka, která mi milostivě dala desetimiliónovou hypotéku na barák v satelitu za Prahou, ovládaj mě lidi, co se s nima musím potkat v ulicích, nebo na silnici, kde se valím ve svým bouráku, protože kára, to je pro každýho chlapa základ, symbol svobody. Svobody? Všude samá padesátka, třicítka, omezení, příčný prahy, číhající policajti s radarama, kamery, co pilně sledujou, jestli jsem nepřetáhnul povolenou rychlost… a pak úřady, který mi to spočítaj, který mi řeknou, nač mám nárok, nebo co musím. Daj ten papír do obálky s modrým pruhem, pošlou, ovlivněj osud… a úředníci jdou pak s klidným svědomím na svačinu. Vyřízena další položka, a zasloužej si prémie, jako Janička Nagyová, co “dřela jako kůň”, a souložila s nevěrným premiérem Nečasem, svým nadřízeným, kterej před náma občanama předstíral, že je vzor ctnosti.

Ale já si nestěžuju. Dostal jsem od života zdravý tělo, sakra, co bych ještě mohl chtít víc? Ale málo, málo si tohohle daru vážím. Stresuju se pitomostma, jsem hloupej, jsem pořád jen jinoch, co předstírá dospělost, přitom neví, co se životem, neví kam jít, bloudí, ztrácí čas, energii i mládí.

Takže mou současnou situaci znáš. Je mi 38, jsem jen další “manažér” z nadnárodní korporace, co chodí s nosánkem nahoru s klíčkama od svýho Passatu v rukou, co si připadá sociálně integrovanej, zařazenej, co si myslí, že dělá ty správný věci, co moderní muž má dělat… tahle věta zní úplně hrozně, už proto, že to absolutně není pravda. Dělám jen to, co stádo kolem. Vzdal jsem se svý vůle a myšlení, abych se uchránil od pochybností. Jo, jsem stejnej jako ty, ale přitom jsem vždycky tak moc chtěl bejt jinej, svůj, svobodnej! A ty taky, přiznej se! Taky toužíš po tom, že všechno bude, jak chceš, protože život máš jen jeden, a tolik je v něm práce: musíš si přece stihnout splnit všechny sny!

Anebo se naučit je pouštět, mávnout nad nimi moudře rukou, protože byly směšný a banální. To je opravdový životní umění, který se však učím jen příliš pomalu, a mám pocit, že než toto mistrovství obsáhnu, bude už všechno pryč, všechno mi uteče, a pozdě něco honit, když ti slábnou nohy, a jen se s tichou závistí díváš na mladý, rozesmátý obličeje, co mají vše před sebou, a mají pořád tu šanci, učinit ty správný volby.

Taky jsem byl mladej. A pamatuju si to jako včera. Přitom bych tak rád zapomněl, zbavil se vzpomínek, a žil v přítomnosti! Ale jak? Radějí mi, abych provedl “untethering”, odpojil se od věcí, od lidí, od snů. Ale já je přesto svírám, a nemůžu si pomoct.

Sakra, řekl jsem ti toho už tolik, a přitom jsem se ještě vůbec nedostal k tomu sdělení. Chceš číst o mý velký lásce, o mým prozření, a já ti dávám jen balast slov. Přitom muž má být mlčenlivej zálesák, co nemluví, a koná! Jo, asi jsem fakt loser, nyní je to oficiální. Nicméně, pořád jsem to ještě nevzdal! I když je to asi boj s větrnejma mlýnama, marnost… ale já se z ní pokusil vysmeknout, zrovna nedávno. A jak to pak dopadlo? No průserem, o kterým bude celý tohle směšný dílo. Však si počkej, dozvíš se v pestrejch barvách a na velkým plátně, jak dalekosáhlý měl ten úlet důsledky!

A přitom to začalo úplně nevinně. Bylo mi čtrnáct, to bylo v roce 1992, takže fakt ne včera, a šel jsem do kina, co se jmenovalo “Alfa” a bylo ve stejnojmenný pasáži na Václaváku. Dneska se pasáž jmenuje jinak, kino je dávno zavřený, a turisti, co kolem procházej, nevědí vůbec nic o tom, jak významnou tahle pasáž a další kolem byly, vždyť se tu odehrával i ten slavnej film “Láska z pasáže” (1984) s tehdejším idolem Lukášem Vaculíkem, a co byl vyloženou generační výpovědí lidí, co byli mladý na sklonku socialistickýho, alias totalitního režimu, jak se tý době před rokem 1989 dnes říká, a že prý to tehdá bylo všechno hrozně špatný, protože dnes, teprve dnes údajně máme tu vysněnou svobodu a společenskej i ekonomicke ráj, za který jsme cinkali klíčema na Václaváku v listopadu 89, nebo spíš naši rodiče.

Já ti nevím – když se podívám do novin, tak tam nic moc pozitivního nevidím. Spíš to vypadá na pořádnej průser, a zlý jazyky říkaj, že ještě budeme ruský přátele prosit, a brzo, aby nám odpustili nevděk posledního čtvrtstoletí a vzali nás znova pod svý ochranný křídla, protože Amerika je příliš daleko, a má dost svejch starostí. Ono projet dvě války současně, v Iráku i Afghánistánu, to nikomu moc náladu nezvedne.

Každopádně, Michal David k tomu filmu přiložil i nezapomenutelnou hudbu, která nenechá chladným nikoho, co je mu dnes kolem čtyřiceti. Prostě jednou je člověk mladej a ty songy, co tehdá hrajou, se pro tebe stanou osobníma.

Mladost až rozervanost a hledání sebe sama je ze songu “Zabitej čas” od Michala Davida vyloženě cítit:

Už je tu zas, zabitej čas
Táhnem s ním pasáží, príma kámoš
Nedomlouvá, nenadává
Dopřeje člověku volnost, mámo
S ním je mi hej, je zabitej
Co pořád proti nám máš

To slyším zas, zabitej čas
Prosím tě, nech mě bejt, znám tvou péči
Jakejpak strach, na dýze jsem
S kámošem zabitým svůj žal léčím
Co na něm mám, copak jsem sám
Co pořád proti nám máš

Už je tu zas, zabitej čas
Čeká nás v podchodech, víš, to láká
Je to náš šéf, rozhejbá krev
Prosím tě, vynech, že já se flákám
Můžeš mi říct, kdo mi dá víc
Co pořád proti nám máš

Ale to jsem odbočil. Takže jsem teda byl v tom kině, a dávali tam fakt super biják. Jmenoval se Total Recall (1990), s tím pitomcem Arnoldem v hlavní roli. Ale on tu byl dost rozpolcená postava, vlastně ani nevěděl, kdo je. Vymazali mu, jako tajnýmu agentovi na speciální misi, paměť. Dali mu nový jméno, Douglas Quaid, manželku a práci. A on pak celej film tu pravdu o sobě hledal, až se dostal k jediný entitě, co mu s touhle otázkou mohla pomoct: mutantovi z Marsu, telepatovi jménem Kuato, co byl vyloženě vizuálně děsivej, a ještě dnes mě budí z mejch snů… vlastně dvojnásob, tím, jak hrozně vypadal, i tím, co řekl. A byly to slova do černýho.

Kuato: What do you want, Mr. Quaid?
Douglas Quaid: The same as you; to remember.
Kuato: But why?
Douglas Quaid: To be myself again.
Kuato: You are what you do. A man is defined by his actions, not his memory.

Když jsem to pak o mnoho let později znova sledoval, tentokrát s českým dabingem, Jirka Pomeje, co namluvil Kuata, změnil význam první věty na “Člověk je tím, kým chce.”

Ale já tu dobrou radu neposlechnul. Pořád jsem posluchal jiný, a ne sebe. Pořád bylo tisíc věcí, co mě držely zpátky. A k tomu mám navíc ještě tenhle průser, i když oficiálně o něm zatím nic nevím. Asi se mi o něm jen zdálo, nebo snad nějakej pocit, tušení, pochybnost…

Avšak jednou v životě jsem se k tomu rajskýmu pocitu svobody alespoň přiblížil. Je to teď přes dvacet let, ale pořád na ten okamžik nemůžu zapomenout.

Byl rok 1994 a já si absolutně ulítnul na tehdejší horký a trendy novince, jak bysme dneska řekli. Jmenovala se snowboarding, SNB neboli jízda na prkně, na sněhu. Dneska už to zapadlo, ale tenkrát jsi byl někdo, když jsi jezdil, či jezdila – och, holky na prkně, to byly snový bytosti!

Ale aby se k nim člověk dostal, musel něco umět, něco předvýst, jako v reálným životě, vždyť to znáš, to se za tu dobu nezměnilo. Copak o to, jen jezdit z kopce dolů a zatáčet, to se člověk naučil za pár hodin. Opravdová zábava ale začala, když došlo na triky. Protože jedině uměním triků se člověk mohl oddělit od davu a být někdo, mít respekt. Ačkoliv, tehdá tahle subkultura teprve začínala, tak i jen s prknem v ruce se člověk mohl cítit jako kdosi výjimečnej. Taky hadry se počítaly, jestli měl člověk na sobě ty správný snowboardový značky, jako Burton, Wave Rave, Sessions, Morrow, Santa Cruz, sociálně si moc polepšil, a v Praze mohl dělat kinga.

Jenže pak na svahu se začal lámat chleba. Pak šlo do tuhýho. A tlustou čáru mezi loserem, začátečníkem a aspirantem, či králem sjezdovky, dělala (ne)chvalně proslulá 360°, neboli třistašedesátka. Vysvětlím pro blbý: skok, během kterýho došlo k plný otočce těla i prkna, tj. o plnejch třistašedesát stupňů. Jednodušší byla verze “frontside bez grabu”, a pokročilý řízci uměli třeba “backside s tail grabem”, že si jako chytíš prkno během toho letu, aby toho nebylo málo, jako tenhle čipera na fotce.

360 - Alan Svejk VIP Affairs

Možná to nezní moc obtížně, ale už to byla docela gymnastika, chtělo to cvik, obratnost, a taky překonat strach, protože to chtělo pořádnej skokánek, spíš se už lítalo než skákalo, to znamená nebezpečná rychlost, a taky, v jistý fázi svýho letu budeš zádama k prudkýmu a možná i zmrzlýmu svahu. Nezapomínej, že tehdá nebyl ten Internet, že by si to člověk naštudoval někde na Wikipedii celý rozfázovaný, či si pustil nějaký instruktážní video. Tyhle věci se lidi museli učit prostě zkoušením, a to občas dost frustrujícím až bolestivým.

Ale to jsem ten první den, kdy jsem byl na snowboardu na jaře 1994, takže jsem docela veterán, ještě vůbec neřešil, a měl dočista jiný starosti. Jako třeba, naučit se zatáčet, haha. Což se mi po prvním dni už tak nějak podařilo, a byl jsem i plus mínus schopnej, jet rovně bez pádu.

Když ten den končil, bylo to v Peci, to máš od Špindlu, kde se celý to pozdější dráma odehraje, mrzkejch pár kiláků, tak jsem společně s dalšíma lidma sjížděl dolů, ke stanici autobusu – holt, když je ti jen 16, a nemáš káru ani osobního sluhu, tak se musíš spolehnout na ČSAD.

Dolů jelo víc lidí, asi když odpoledne skončily vleky. Už se snad i trochu stmívalo, tak v půl pátý odpoledne. A tehdy se to stalo.

Cesta, kterou se jelo dolů na autobusovou stanici, byla místama dost úzká. A jak nás tam jelo víc, ve skupině, plus některý neměli tolik těch dovedností, tak to bylo docela náročný, když ta cesta měla tak dva metry na šířku…

Jářku, teď bych si asi měl dát pauzu, zapálit svíčky v mým cozy obýváku, pustit si nějakou děsně romantickou skladbu jako “The One” od Eltona Johna, “A Whiter Shade of Pale” od Procol Harum, “Because I Love You” od Stevie B, či snad “All Out of Love” od Air Supply? I když úplně nejstylovější by bylo “Missing” od Everything But The Girl, protože to bude souviset ještě s jednou pozdější retrospektivní kapitolou, mně věnovanou.

Ale bohužel teď nejsem doma, leč v práci, kde sice jako manažér mám relativní volnost a spřátelená asistentka Lucie z recepce by dala vědět, kdyby se řítil nějakej průser, ale moc šťastně a zasněně se tady mezi těma robotama z manufaktury tvářit nemůžu, takže z romantiky asi moc nebude. Každopádně, Ane Brun to jistí se skladbou “Koop Island Blues” od Koop, protože přesně takhle to teď cítím:

Hello my love

It’s getting cold on this island
I’m sad alone
I’m so sad on my own
The truth is
We were much too young
Now I’m looking for you
Or anyone like you

We said goodbye
With the smile on our faces
Now you’re alone
You’re so sad on your own
The truth is
We ran out of time
Now you’re looking for me
Or anyone like me

Nevím, jestli ji hledám, to by bylo i na mý poměry bláhový, ale každopádně bych se tam tak rád vrátil zpátky, ještě jednou, do tý doby, do tý chvíle, a znova se jí dotknul…

Takže během toho hromadnýho sjezdu jsem se potkal s jakousi neznámou holkou, co jela paralelně vedle mě, asi tak stejně stará, nebo o rok dva starší. A protože ta cesta byla úzká, a tak tak jsem držel rovnováhu, tak jsem se k ní nějak nebezpečně přiblížil, a abych nespadnul spolu s ní, tak jsem se jí zachytil za ramena, a jeli jsme v jakýmsi neskutečným objetí, dva dočista cizí lidi.

Ale na horách se to tak nebere, tam si lidi pomáhaj a ledacos společensky těžce přijatelnýho ti tam projde. Takže mě dotyčná dívka neodstrčila, nedala mi facku, a přijala mě.

“Promiň, jezdím teprve první den,” řekl jsem jí omluvně, abych nějak ten trapas změkčil. (… tenkrát jsem ještě byl hloupej. Ženským se nikdy nesmíš omlouvat, protože v jejich očích klesáš. Ony prostě spoustu věcí viděj úplně nečekaně. Sice říkaj, jaký chtěj hodný chápavý komunikativní měkkejše, ale pravda je jiná.)

Usmála se, a řekla mi: “Tak to jezdíš docela dobře.”

A to hřálo! Držíš se nějaký holky, a ona ti tohle řekne. Prostě jsem byl happy, a teď jsem taky happy, po 21 letech! Tak málo stačí…

No, love story z toho nebyla. To víš, tenkrát byl výběr nesmírně širokej a jednu holku člověk neřešil. Možná jsem měl hned sockovat číslo, ale holt jsem asi měl jiný starosti. Takže jak jsme se zase pustili, tak byl konec.

Sakra, to byl můj nejlepší ploužák, ač místo muziky bylo jen šustění sněhu! Byl jsem prostě šťastnej! A ta vzpomínka tak hřeje!

Chtěl bych bejt znova takhle absolutně šťastnej.

Já se tam musím vrátit, ještě jednou to zažít, rozumíš, nějaký dobrodružství na horách, ale minimálně ten pocit tý volnosti, svobody, nechat tu všechno za sebou a stát se jedním z těch tisíců nadšenců na bílejch stráních… jistě se mnoho změnilo, třeba ten technickej umělej sníh, to nebejvalo…

Nevím teda, jestli se ještě ty snowboardy prodávaj, jestli se to celý nezrušilo, jestli Burton stále dělá hadry a prkna, protože fakt nepojedu oháknutej jak nějakej drn… to bude chtít trochu stylu, zase jednou! A funguje ještě ta slavná dýza “DOLSKA”? Protože tam se pak večer musí zajít absolutně povinně! V Alpách by jistě bylo líp, možná i levnějc, ale za vzpomínkama se musí na místo činu, to dá rozum!

Nevím, jestli to není jen takovej pomíjivej nápad, sněníčko, co zase zmizí… ale v tom obchodním centru, kam jezdím nakupovat, je shop s těmahle věcma, tak bych se tam mohl náhodou stavit, jako náhodou, zjistit vše potřebný, koupit vejbavu, jak pro krála, a říct třeba, že to mám pro svýho potomka, kdyby se na mě ty volové divně dívali, protože zaměstnanci SK8 a SNB shopů byly dycky hrozná sebranka… něco o tom vím, protože jsem tam taky pracoval, haha. Možná bych na tom Facebooku mohl vylovit i dávný kámoše, co jsme spolu jezdívali, i když, na horách najdeš společnost snadno. Jen nevím, zda i ve 38 letech věku a s prknem v podpaží, co je pro mladý rebely, což já teda asi už moc nejsem… jedině předstírat, že odmítám zestárnout a jsem cool. A mám taky prachy, který jsou efektivní nástroj za každý životní etapy…

No, je únor, zima stále v plným proudu… to by se stihlo v klidu. Jsem ochotnej do toho dát včetně nákladů na vejbavu klidně padesát litrů, za jeden víkend. Pak asi prkno shodím definitivně ze skály a odeberu se do SNB důchodu… jestli se teda vrátím vůbec celej, haha.

Prostě, nechám to zatím votevřený, ještě si pustím pár romantickejch songů a uvidím. Taky si rád odpočinu od svý milovaný přítelkyně, což by byla další výhoda.

Ale ta představa toho, jak jsem zpátky na Sv. Petru, kde jsme kdysi šmelili s permanentkama, abysme si vydělali na ubytování i zábavu… ta mě hřeje! Prej se už šmelit nedá, že tam mají kamery, co sejmou kupujícího a nikoho jinýho turniketem systém nepustí… no klika, že to už nemám zapotřebí. Holt svět se stále vyvíjí, a sladká minulost je v tahu. Jen vzpomínky ti zůstanou…

Žádnej romantickej úlet od toho ale nečekám. Mám se přece brzo ženit, děsně se milujeme, máme barák, káry, prachy, super práce s vyhlídkama, tak co s nám s mou dívkou ještě chybí? Nic. Proč si to kazit, a vstupovat do bahna promiskuity a náhodnejch horskejch známostí?

I když… nechtěj po mně, abych začal vzpomínat na všechny ty úlety, co tam ve Špindlu kdysi proběhly, a ožíračka na Dolský byla jen začátek velkýho tahu! To bysme tu byli do rána…

Část 1: Dívka z lepší rodiny
Část 2: Zbydou ti vzpomínky
Část 3: Jen malej hřích
Část 4: Nečekané setkání
Část 5: Diskotéka Kazín
Část 6: Vysloužilec vypráví
Část 7: Setkání v Barocku
Část 8: Holka od Tiffanyho
Část 8: Modelína, Picasso a Švejk
Část 9: Passion for Poison
Část 10: Něco je ve vzduchu
Část 11: Volání rodu
Část 12: Sladká tečka

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com