Konec dívčích snů 3: Jen malej hřích

Když se dva lidi maj potkat, tak se prostě potkaj, a když se mezi nima má něco stát, tak se to i stane… pozor, hochu, ta holka, co ti připomíná dávnou lásku, ta je živá, reálná, má svou vůli, svoje tělo, svoje rozhodování, a nechtěj bejt vtaženej do jejích nežnejch sítí, protože oč se zdá zdrženlivější a skrývající svoje pocity, jak jí velí její ženská esence, tím hloubějc se pak proboříš. Měl to bejt jen nevinnej mejdan ve Špindlu, hory, sníh, chlastat s VIPkama a Viky Cabadajem panáky na dýze “Dolská”, ale přej si, abys odsud odjel stejnej, jako jsi přijel, protože tady se z malejch hříchů stávaj velký průsery, a život nejen tvůj snadno stočí směr k temnýmu tunelu nejistot… (Část 1Část 2)

Upřímně, Anně se na ty hory o jarních prázdninách příliš nechtělo. Sice Jakuba nesmírně milovala, a šla by za ním, jako správná oddaná žena až na konec světa, ale představa celých šesti dnů někde v zimě, v laciný nevytopený ubytovně kdesi v kopcích nad Špindlem, protože jejich rozpočet byl poněkud omezenej, ji nenaplňovala úplným nadšením. Možná to byl nějaký instinkt, co jí říkal, pozor, něco se stane, zachraň se, nejezdi tam, nedělej to, jestli chceš žít život v klidu a bez šílenýho zvratu… anebo jí vadilo, že nejeli jen spolu, ale s celou partou Jakubových kamarádů, což si dokázala živě představit, že bude dosti náročný.

Avšak praxe desetkrát překonala její očekávání. Sotva vyjeli z Prahy v obstarožní limuzíně Jakubova kamaráda směrem na Hradec, a zastavili se na pumpě pro palivo, v rukou hochů se objevily nechvalně proslulé jointy s pochybným obsahem, kterým říkali láskyplně “spratky”, a nijak neváhali s jejich okamžitou konzumací. Po chvíli se vozidlo dalo zpět do pohybu, ale uvnitř se ozývalo nekonečné chichotání, řvaní a vřeštění, že si Anna připadala, jako uprostřed party paviánů, a jen kroutila hlavou, co se z kluků, které znala jako poměrně dobré studenty slušných pražských gymnázií, stalo neprodleně za zvířata.

“Ty vole,” pravil jeden z kámošů rádoby vážně. “Ty vole. Já nevím, co s tím. Já fakt nevím. Hele, Jakube, poraď mi. Todle je prostě záhada, a já nevím co s tím. Todle je, vole, existenciální problém mýho života. A rozhod jsem se, že ho dneska vyřešim!”

“Musíš do Boleslavi, tam prej místní domorodci znaj vodpovědi na všecky votázky, je to tam samej šaman, voodoo se tam pěstuje v každým paneláku,” poradil mu Jakub, svíjející se smíchy, když zrovna zahlédl silniční ukazatel u dálnice.

“Jasně! Do Boleslavi! Jedem!” halekalo osazenstvo vozu, kromě Anny.

Anna nevěřila svým očím – po pár kilometrech opravdu sjeli z dálnice, a zamířili dle navigace do centra Mladé Boleslavi. “Ty vole, voni tam snad mají i nějakou náves, nebo co,” chechtali se kluci, když zadávali jakousi nesmyslnou náhodnou adresu, totálně zkouření.

V Boleslavi se vyvalili z auta, a na jakémsi náměstí obtěžovali všechny náhodné chodce, které překvapili nechvalně známou větou z filmu Bony a klid (1987): “Vole, todle je Praha, žádná zasraná Boleslav!” bušili si do hrudníků, jako parta paviánů, a rozzlobené pohledy kolemjdoucích je náramně bavily. Když však jeden z nevraživých místních zavolal Městskou policii, že “na náměstí je ňáká banda chuligánů a urážej naše město, přijeďte zasáhnout, ale vemte si rači pořádný vobuchy, vono je jich víc,” Anna kluky přesvědčila, aby se rychle zdekovali a pokračovali v cestě.

Dorazili kvůli tomu později, než plánovali. Bylo již po poledni, když se vyvalili na parkovišti ve Špindlu, a s velkým smíchem sundavali uložená prkna ze střechy auta.

“Ty vole, to snad není možný, co je to tu za lufťáky, to je normální panoptikum,” ukázal Jakub prstem na auto opodál, a kluci se začali chechtat, jako na povel.

“Haló, šéfe,” zavolal Rudla drze na jakéhosi cizího muže, co opodál zrovna sundaval ze střechy černého Passatu novotou vonící prkno Burton, co se lesklo nepoužívaností i na dálku. “Nechcete jelení lůj? Abyste si to nevodřel!”

“Je voháknutej, jak ze žurnálu, ten nám v U-rampě něco ukáže, volové, že budem takhle maličký,” pravil Jakub rádoby uznale, a kluci opět vyprskli smíchy. “Měli jsme ject spíš do Jevíčka, tady budeme za voly, samej snowboardovej král.”

Anně tohle chování nebylo příjemné, ale co mohla dělat. Naštěstí ten, komu se smáli, je buď neslyšel, nebo raději dělal, že je nevidí. Anna si ho povšimla sotva, vždyť to byl cizí starší chlap a měla oči jen pro Jakuba, leč její oči, co měly smysl pro styl, vždyť její matka pracovala v módní oblasti a Anna po ní cosi podědila, si neodvratně povšimly jakési odlišnosti toho cizího staršího týpka. Uprostřed všech těch barevných bund a kalhot kolem byl jeho styl jiný, jakoby z jiného světa, nebo snad z jiné doby. Jakási jednoduchost, v níž byla skryta utajená agresivita a sebevědomí, kombinované s lhostejností a bezcitností člověka, co mnoho viděl a zažil, a všichni mu byli u prdele. Nepatřil sem, vážně ne: už tím, že měl na zádech šedé bundy velké logo, černé písmeno “B”, jako kdyby chtěl ve své sebestřednosti, aby si ho lidé na svahu podle něj zapamatovali.

Po pár vteřinách na něj zapomněla, a vydali se z parkoviště, které bylo dosud poloprázdné, vzhůru ke Sv. Petru. Věci si nechali v autě, vrátí se sem odpoledne. Anna chytila Jakubovu ruku, ale dotek to byl spíše symbolický, vždyť měli těžké silné rukavice. Nicméně, zase si připadala celistvá, slunce vesele svítilo na blankytně modré obloze, a byla najednou spokojená. Neodvážila se však před kluky mluvit s Jakubem stejně něžně, jako v soukromí, kdy mu říkala mazlivým hlasem “Kubíku”.

U dolní stanice lanovky se potkali s dalšími přáteli, což se neobešlo bez hurónského řvaní a bratření. Byl to tak příjemný pocit, být mezi všemi těmi lidmi, co znáš, co máš ráda, a mít vedle sebe svého milovaného kluka. Jo, Anna byla konečně zase šťastná, a na ty dopolední události rychle zapomněla. Byl to prostě krásný den, jako umí být jen na horách. Čistý vzduch, lesknoucí se mokrý sníh, žádný studivý mráz. Bylo krásný, být mladá, a mít všechno před sebou.

Na lanovce byl přísný zákaz kouření, ale to klukům nezabránilo, aby si cestou zapálili další poctivě nacpané jointy, k velké nelibosti ostatních cestujících, co stoupali vzhůru ve štiplavém odéru trávy. Anna si povzdechla, ale uvědomila si, že by měla být víc tolerantní, trpělivá, víc přijímat realitu, že prostě kluci jsou takoví, chtějí být rebelové, a taková je jejich přirozenost. Vlastně i proto Jakuba tolik milovala – byl to smíšek, co vždy šířil dobrou náladu a legraci, a všichni ho měli rádi.

Kromě Anniny matky, která ho stěží trpěla. Chtěla pro Annu samozřejmě někoho lepšího, z lepších společenských kruhů, a přestože Jakubova matka byla též rozvedená, matka ji považovala za plebs, a jen s obtížemi skrývala své pohrdání. Kdysi, asi před rokem, pozvala na Anny naléhání Jakuba i jeho mámu na módní přehlídku v Hiltonu, kterou organizovala – ale setkání to bylo nanejvýš vlažné, a bylo zřejmé, že žádné velké přátelství mezi oběma staršími ženami nevznikne. Anna se tenkrát za matku styděla, prosila ji nesčetněkrát, ať se chová “normálně”, její matka to dokázala, smát se a dělat cukrbliky na povel, ale v Jakubově případě prostě nedokázala skrývat odmítání, jako kdyby byla z nějaké lepší kasty. To Anna nesnášela.

Nicméně, měli s Jakubem celé horní patro černošického domu pro sebe, což nebyl tak docela standard. Na víkend sice jezdit nemohl, ale když přijel večer, matka to ignorovala, a nechala je být. Prostě to tolerovala, a Anna jí byla vděčná. Tenkrát si také říkala, že by měla být vůči mámě chápavější a smířlivější, pomoct jí, podpořit jí, třeba je zatrklá, protože od dcery necítí podporu a ve skrytu duše jí vyčítá, že se “zahazuje” s obyčejným klukem, místo toho, aby si našla řízka z pověstné “zlaté mládeže”, co má peníze a je z “dobré rodiny”, prostě partie. Jo, matka vždy myslela na budoucnost, kalkulovala, nechtěla vidět city a lásku, viděla jen jistoty, peníze a čísla na kontech, to pro ni byly opravdové hodnoty, a nebylo divu, že se s mladičkou dcerou těžko shodly.

K Anny překvapení matka neměla nic proti tomu, že její dcera odjede na celý týden kamsi pryč s partou kluků. A vlastně proč jí nedopřát týden klidu a samoty, nechat jí zkrátka prostor, třeba pro nějakou pánskou návštěvu.

Anna si usmyslela, že bude lepší dcerou, a kromě svých zájmů bude zohledňovat i její. Ale to už sjížděla od horní stanice lanovky a prkno pod ní nabíralo nebezpečnou rychlost, takže na existenciální myšlenky již nebyla vhodná doba.

 Ležel na široké posteli luxusního hotelu Savoy a sledoval, příjemně unaven, jakýsi německý televizní kanál, co tu ponechal naladěný předchozí ubytovaný. Díval se mimoděk na obrazovku, ale neubránil se, prožívat ten den znovu.

Hned na počátku jistotou zamířil tam, kam každý slušný prkýnkář, co dělá triky: k U-rampě, co na Sv. Petru vždy stávala nedaleko dolní stanice lanovky, a skýtala náramně atraktivní prostor pro předvedení tvýho umění. A netrvalo dlouho, hned radil přítomným mladým klukům, jak dělat všechny ty tajný triky, který si kupodivu i po dvaceti letech pamatoval. Sice už bylo trochu obtížný, ubránit se dotěrnému strachu ze zranění, ale žijeme jen jednou, tak se musíš ukázat.

K jeho radosti se na svahu potkal se starým brachem, dvoumetrovým obrem, se kterým byla vyložená radost, šmelit permice před dvaceti rokama – tenhle kluk se nebál, porvat se s příslušníky bezpečnostní služby, najatými skiareálem, aby zamezili nepřípustnému a nelegálnímu přeprodeji permanentek, z čehož si mnozí prkýnkáři udělali výnosný job. Byly víkendy, kdy sem přijeli s padesátikorunou v kapse, a tato nelegální obchodní aktivita jim umožnila, pokrýt nejen náklady na ubytování, ale též bohatýrsky zapařit, a ještě se do Prahy vracet s litránkem v kapse.

Konflikty z toho neodvratně byly, včetně fyzickýho násilí – a tenhle D. se tu nezapomenutelně proslavil, když o jakéhosi dotírajícího bezpečáka, co až příliš svědomitě plnil služební povinnost, zlomil násadu od lopaty, určené na odklízení sněhu. Tenkrát se tomu smáli a poplácávali se po ramenou, ale dnes už to člověku zase tak vtipný a nevinný nepřišlo. Tihle kluci, jako D., to byli prostě radikálové, kteří se nebáli rány – ošlehaní věčnými půtkami s neonacisty a hooligans v pražských ulicích, fyzický boj pro ně byl přirozenost, a ani vznešené české hory s úchvatnými výhledy to nemohly změnit.

Druhý setkání se starým známým bylo ještě příjemnější: s pověstným Vikym Cabadajem, občanským jménem Jan Antonín Duchoslav, který tu před dvaceti roky měl lyžařskou školu, co později zkrachovala, a pro svou mediální pověst byl vždy středem pozornosti. Kdekoliv se objevil, tam bylo slyšet věčný: “Viky!” Teď mu sice již bylo padesát, ale přesto, pro pamětníky byl stále nezapomenutelnou ikonou. Tenhle týpek prostě nestárnul, a to bylo neocenitelný umění – jo, to si osvojit! Bylo úplně jednoznačný, že večer v Dolský bude neuvěřitelný tóčo, a žádnej slušnej návštěvník Špindlu tam nemůže chybět. Mejdany s Vikym byly prostě nezapomenutelný, tak to bylo před třiceti rokama, a tak je tomu i dnes.

Nebylo zlý, ležet si na posteli ve čtyřhvězdě po hezkým dni na horách, na měkký voňavý posteli. Sice sám, ale sexu měl v Praze habaděj, to nebyl problém… spíš přišly myšlenky, jestli by se sem neměl odstěhovat, jako do hor, žít svůj věčnej sen, na čerstvým vzduchu, poskytovat nějaký služby německým valutovým turistům třeba, žít v nějaký horský chatě, s nějakou skromnou praktickou holkou, co místo vznášení se ve snech o sukcesu a kariéře chodí nohama pevně po zemi, a je stálou oporou v časech dobrých i zlých.

Ale bylo to jen snění. Ty velký věci se děly v Praze, a kdo tam chyběl, kdo vypadl z kola, těžko se znova hrabal nahoru. Zákony postkrizový doby byly neúprosný, a člověk jednoduše musel být žralok, aby přežil. A to týpek ze Savoye dokázal. Prostě přestal řešit všechny ty lidi, který dělal z titulu svý práce nešťastnýma. Jak prokurátor v padesátých letech – prostě se odpojíš, a nevidíš lidský bytosti, jen překážky ve svým rozletu, stejně sobecký, jako ty, takže si nemáte co vyčítat, a zbývá jen férový přežití silnějšího.

Podíval se na hodinky – za chvíli bude čas na večeři, v místní restauraci KOGO samozřejmě, kde taky jinde. Bylo půl šesté, a náramně si užíval tenhle okamžik sladkýho nicnedělání a odpočinku. A pořád to viděl před očima, ten respekt, který zase jednou měl, sice od nějakých mladičkých pitomečků, co posedávali kolem rampy, ale stejně, bylo to jako tenkrát.

Měli sebou i nějaký holky, ale ty nemělo smysl vnímat. Byly prostě mimo jeho ligu, a fakt si nedokázal představit, o čem by se s nima bavil. Určitě by byl totálně trapnej, protože prakticky vzato by jim mohl dělat fotra. Ne, týhle konfrontaci s mladým estrogenem se fakt raději vyhne, v zájmu vlastního klidu. V jeho světě bylo každýmu, co znamenal, něco mezi třiceti, čtyřiceti. Všichni něco hráli, a to byla pro ně přirozenost – tyhle mladý lidi zatím mohli být nebezpečný. Sice věčně brejlili do svých smartphonů, ale přesto, bylo v nich něco nebezpečně nespoutanýho… a ty nechceš, aby ti nastavili pověstný zrcadlo. Nevidíš v koupelně vrásky a připadáš si jako ztělesnění mládí, ale tyhle lidi by ti svou neomalenou bezprostředností mohli ukázat docela jinou vlastní podobu.

Jako ta banda idiotů, co musel potkat dole na parkovišti, sotva vylezl z auta. Jasně, že věděl, že mluví o něm, a věděl i, proč. Holt, když chceš vyčnívat, musíš se připravit na podobný trotly a posměváčky, co na to nemají.

Když zaslechl ty poznámky, na něj mířený, hned se chtěl otočit a říct, “co je, vole, máš ňákej problém,” tak by to udělal, být o dvacet let mladší. Ale teď? Sebemenší průser, a končíš, člověče, kariéra v hajzlu… pobyt v policejní cele se v jeho kruzích opravdu nevyplácel. S lítostí až naštvaností si pomyslel, že to je přesně ten příklad okovů, který lidi v jeho postavení mají: i když mají plný huby keců o svobodě a ráji na zemi, kterej žijou, ve skutečnosti jsou spoutaný nejen konvencema, ale hlavně strachem, z toho, že ztratěj to, co tak dlouho a pilně sbírali, že spadnou z tý hory, na kterou tak dlouho lezli. Měli už takovou závrať, že se báli jen otočit zpátky, směrem dolů, do údoli.

Takže si z něj ti pitomci udělali srandu, ale nechal to být, však jim to ještě ukáže na svahu, a to byl správnej sportovní přístup, tak si alespoň nepřipadal, jako srab. A věru, že leccos předvedl – jo, tenkrát, to byl každičkou volnou chvíli na horách, a když se pak jeho finanční situace zlepšila, hned se přesunul z českých hor do Alp, kde našel úplně novou dimenzi rozvoje sportovních dovedností. A taky lidi, co mohli člověka leccos naučit.

No, pak jezdit přestal, nebyl čas a zima a mráz ho začaly nějak hrozně štvát, vadit mu… a byl konec. Už se nikdy do hor v zimě nevrátil – až nyní, a věnoval se místo toho kariéře, studiu, a nechráněnému sexu s mnoha více či méně náhodnými známostmi. Jo, návrat ztracenýho syna! Najít znova tu ztracenou nevinnost!

Bylo po šestý, čas přestat dumat a začít konat. Dá si k večeři sushi – co taky jinýho!

O tři hodiny později už byla diskotéka Dolská vyloženým centrem horské neřesti. Panáky lítaly zleva zprava, béčkový modelíny, co se sem jezdily z Prahy “ukázat”, se natřásaly a nastavovaly zmalovaný obličeje okolním seladonům s nabitými prkenicemi, dýdžej hrál poslední hity, a ve strašlivým davu, hluku a blikání stroboskopů bylo snadný se ztratit nejen fyzicky, ale i doslova, přijít o vlastní duši, i střízlivost.

Na konci baru se sešla stará parta snowboardistů, jako na srazu spolužáků. Bylo snadný se zorientovat, protože dvoumetrový D. byl jako spolehlivý maják v rozbouřeným moři, a přestože mu již bylo čtyřicet, nebál se provokovat, že dá “zase jednou dneska někomu přes držku”, přičemž významně pomrkával ke svalnatým vyhazovačům u vchodu, na které měl vyloženou alergii, a vůbec na kohokoliv, kdo mu chtěl cpát nějakou svou vizi o “veřejném pořádku”. Prostě áčkař a pankáč každým coulem.

Byly zrovna jarní prázdniny, takže Dolská byla též pod těžkým tlakem osmnácti a devatenáctiletých študentů, což místní štamgasti a VIPky přijali s pohrdáním a odmítáním. Avšak mnozí seladoni našli náramné zalíbení v mladičkých dívkách s nevinnými obličejíky, co stydlivě usrkávaly laciné víno a jen čekaly na to, až je někdo “zasvětí” do života i VIP světa… přičemž v reálném čase publikovaly na Facebooku kámoškám, jakou celebritu tu potkaly, a že směly políbit Vikyho Cabadaje, který tu vysloveně kraloval, a požíval úcty i těch největších VIPek, každý ho zval na panáka.

Bylo to prostě skvělý, být tady, opírat se o bar, cítit nadcházející slušnou opilost, že už by se snad mělo přibrzdit a požádat atraktivní barmanku místo o dalšího panáka tequily raději o vodu… jo, to asi udělá, protože noc bude ještě dlouhá, a hlavně, zítra musíš být na svahu fit.

Bar byl vyloženě obsypán chumlem lidí, co se snažili prosadit své objednávky a neúprosně volali, vyprahlí touhou po další dávce chlastu, na čiperně pobíhající obsluhu. Občas do tebe i někdo vrazil, jako třeba teď, a nemělo smysl na to reagovat. Prostě to patřilo k nočnímu životu.

“Soráč, vole,” slyšel za sebou jakýsi pokus o omluvu, jen pootočil hlavu, aby tomu volovi dal najevo, že se jako nic nestalo.

“Ježiši, to jste vy? Co tady děláte?” oslovil ho někdo, tak si dotyčnýho musel prohlídnout. Asi to byl nějakej omyl, s někým si ho spletl.

“Já si vás pamatuju, byli jsme u vás ve firmě na exkurzi,” spustil študentík, a když viděl, že si oslovený nevzpomíná, připomněl to setkání. “Já jsem z domova… byli jsme u vás na podzim.”

Matně si vzpomněl, že před pár měsíci skutečně u nich v práci byla jakási delegace dospívajících z dětského domova, v rámci nějakého integračního programu od ministerstva školství, či co. Stál před nima tenkrát v obleku, a vysvětloval jim jejich obchodní operace, plus, jak se prosadit v profesionálním světě, protože ho šéf požádal, aby těm dětem “ukázal něco pozitivního”, že jsou znevýhodněný, bez rodin, bez lásky. Ale chovali se spíš jako banda rozívených puberťáků, a o “obchodní operace” nejevili příliš velký zájem. Zdálo se, že spíš jim největší radost udělal výlet do Prahy, odněkud z Teplic, kde žili.

Avšak k jeho překvapení slyšel zdálky študentíka, jak se vyznává, že ta návštěva mu opravdu něco přinesla. “Dělám teď na stáži v Oracle, a je to vaše zásluha. Uvědomil jsem si, že mi v životě nikdo nic nedá, že se nemůžu pořád vymlouvat, že se na mě matka vysrala a šoupla mě do děcáku, že se s tím musím porvat. A jak jste nám tam přednášel, tak jsem chtěl bejt, jako vy.”

“No to je skvělý,” opáčil udiveně. Opravdu by nečekal, že se nakonec stane vzorem pro adolescenty.

“Je tu se mnou i Mariana, ta tam byla taky. Musíte si s náma dát drink!” vybídl ho študentík. No jasně, drink s dětma, to bude dobrej nápad, voni ho vomladěj… jo, byl už opilej.

A tak se valil za študentíkem k partě, co seděla v rohu, asi deset nebo dvacet lidí, a náramně dobře se bavili. Nově příchozímu však věnovali pramalou pozornost, a poplácávali se rozpustile po ramenou, sklenice piva v ruce.

“Mariano, pamatuješ si na tohohle pána?” chytil študentík za ruku jakousi dívku, která měla co dělat, aby se udržela na nohou.

“No jasně, že si pamatuju, to je přece ten manažér, chi chi. Vy jste byl úplně sladkej,” zavrávorala, a padla mu kolem krku. Cosi mu šeptala do ucha, ale v tom hluku jí rozuměl asi tak každý desátý slovo, tak jen chápavě přikyvoval a usmíval se.

“Tak na naší profesionální kariéru,” vstoupil do toho študentík s panáky v rukou. “Vole, udělej místo,” vybídl kohosi, aby se mohli posadit.

A tak tam seděl s těmi dvěma z domova, a poslouchal študentíkovo vyprávění, jak se někým stane, a že změní svět, a “to všecko je vaše zásluha, tak si musíme ťuknout”, zatímco Mariana se na něj lepila, protože místo korporátní kariéry se asi rozhodla, využít ženských darů.

V tý partě si povšiml jedné dívky, která mu připadala povědomá. Ale odkud by ji mohl znát? To bylo úplně nemožný. Asi už by fakt měl s tím chlastem přibrzdit, nebo za ní ještě půjde a řekne jí nějakou úplnou kravinu, o tom, že má krásný vlasy, že září, jako anděl, že ji viděl v jeho snech… a že si, haha, musej dát společně panáka!

Avšak dívka byla v pevném objetí s jakýmsi klukem, takže z toho nic nebylo. A tak na ní jen občas poočku mrknul, a snažil si vzpomenout, kde ji jen viděl. Avšak pod clonou všeho toho pití už mu to moc nemyslelo.

“Jdeme do Silver Rocku, jdete s náma?” otázal se študentík. Tenhle podnik na tahu Špindlem prostě nemohl chybět.

“Jasně, kámo, roztočíme to, noc je eště mladá,” opáčil dutým hlasem, a tak tak se zvedl.

V Silver Rocku už z mnoha lidí spadla jakákoliv civilizovanost. Byly to úplné orgie chlastu, hloupých řečí, potu a feromonů, touhy po jinejch tělech…

Seděl tam u stolu, a zíral úplně do blba. Asi by se měl zvednout, a jít do hotelu, protože takhle akorát tak prospí celej zítřejší den… tyhle zatracený děti tu budou nasávat do rána, pak si pár hodin zdřímnou, a budou, narozdíl od něj, čerstvý jak rybičky… ale cítil se tu dobře, mezi vším tím mládím. Ta neznámá dívka tu byla taky, a bavil se trochu škodolibě, když si všiml, že její boyfriend už totálně odpadl, a válel se totálně zkalenej pod stolem, tak tam zůstala jakoby osamělá, až bezradná, mezi vším tím halasem a řevem.

Pohledy, kterými si ji prohlížel, se staly delší. A jasně, že si toho všimla.

Ztěžka, opravdu ztěžka se zvednul, vzal skleničku a přisedl si k ní. “Hele, já tě už někde viděl,” začal úplně trapně, a jazyk ho už úplně neposlouchal.

Kupodivu ho neposlala do prdele, a usmála se s jakousi chápavostí, že si k ní sedá cizí ožrala. V tu chvíli se převelice zastyděl, jak v jejích očích vypadá…

“Kdysi jsem znal holku, co ti byla podobná, tak mi ji asi připomínáš. Teda, já ji vlastně viděl jen chvíli, a pak už jsem ji nikdy neviděl,” blekotal.

“To je děsně zajímavý,” opáčila dívka vznešeně, ale kupodivu poslouchala.

“No, vono to bylo tak, že před dvaceti rokama jsem byl poprvý na prkně, v Peci, a potkal jsem jí za takovejch pohnutejch okolností…”

“Vy taky jezdíte? No teda,” podivila se dívka.

“No jasně, že jezdím, ale teď jsem nějakou dobu nejezdil. Ale nedávno jsem si řek, že to musím zažít eště jednou, chápeš. Ten pocit, když mi bylo asi tak, jako tobě.”

“Viděli jsme se dole, na parkovišti, ne v minulosti,” řekla dívka prakticky, aby osvětlila tu jeho záhadu.

“Ahá… jak jste se mi smáli,” docvaklo mu. “Ale dobrý, já to chápu, asi se vidět před dvaceti rokama, asi bych se sám sobě taky smál, haha.”

Dívka nic dalšího neřekla. A tak se zase zvedl, že si dojde pro další drink. “Díky za pokec,” rozloučil se s ní, a otočil se zády.

Nedívala se za ním, ale obrátila se ke spícímu milovanému příteli. “Kubíku,” zatřásla s jeho ramenem. “Haló, vstávej.”

Ale Jakub byl, po všech těch pivech a jointech, úplně mimo. Anně se už chtělo spát… a kluci z party zatím vůbec nevypadali, že by se jim chtělo končit. Ach jo, povzdechla si. To je noc!

Venku byla mrazivá únorová noc. “Volééé!” řval kdosi opodál, a bylo slyšet rozbíjení skla. Kdesi za kopcem zase někdo odpálil ohňostroj, asi na něčí narozeniny.

Obloha byla ztělesněná čerň, plná hvězd. Zaklonil hlavu, a díval se na daleké galaxie… a přitom táhnul s tou bandou do jakéhosi “Krakonoše”, kde prý bude “super mejdan, to musíte jít s náma”.

Jo, mejdan… na ubytovně, kde nebyly ani postele, jen matrace, cimra plná smradu z mokrejch ponožek a plísně z polystyrenový izolace stěn. Brrr! Oknama, co netěsnily, tady pohvizdovala meluzína, a na pokoji ani nebyl záchod! Muselo se jít na chodbu. Dekadence!

Ale přesto odsud hned neodešel. Vlastně si vážil toho, že se sem podíval, do úplně jinýho světa, než znal. Mladíci a holky kolem ho nechali na pokoji, věnovali se svý zábavě, a tak je mohl jen tak v klidu pozorovat, a dopíjet poslední drink. Študentík s Mariánou se objímali, a on se na ně chápavě usmíval. Taky jsem byl mladej, kurva, a vy zasloužíte pořádnou lásku, děcka, když vám ji život zatím trochu odepřel…

Pokoj byl snad pro dvacet lidí, bágly, prkna a lyže se válely všude možně, stejně jako vypitý flašky a zbytky od večeře. Hroznej bordel. Seděl na proleželý matraci, a připadal si tak nějak smířenej.

Dveře se otevřely, a někdo vešel. Vida, ta holka, co s ní dneska večer mluvil. Tvářila se poněkud naštvaně, asi se pohádali s boyfriendem. Ještě odešla ven, asi do koupelny, polonahá, a pak si zalezla do spacáku, a že bude spát. Což ale bylo těžký, když tu mejdan stále probíhal.

Byl najednou děsně unavenej a ta špinavá matrace byla tak měkká… svezl se po ní, že si na chvíli odpočine, snad ho ty děti neokradou o šrajtofli… ne, musí jednou věřit světu a lidem, že jsou dobrý…

Za chvíli už normálně spal, tady, uprostřed bordelu, na nezaplacený matraci, přitom na něj čekala v Savoyi měkkoučká postel… holt to byl dlouhej den.

Bylo pět ráno, a Anna se probudila. Slyšela čísi těžký chrápání, a nemohla spát. Jakub se zatím vůbec nevrátil, a ona si vyčítala, že nezůstala s ním. Ale byla unavená, sakra, a nechce mít zítra kruhy pod očima! Říkala, že je snad až sobecký, že takhle kalí, když ví, že Anna potřebuje režim, hodně spát, že dělá vrcholovej sport… no jasně, že by se ho kvůli Jakubovi vzdala, uvažovala o tom několikrát, ale proč? Ona toleruje jeho záliby, i když jí neseděj, jako třeba tohle kalení, tak i on by snad mohl přijmout, že se někam snaží směřovat, že nechce dopadnout, jako její matka.

Kupodivu Jakub, přestože musel vědět, že u Anny matky není příliš v oblibě, o ní nikdy nemluvil špatně a s pohrdáním, jak by se dalo čekat. Anna ale ženským instinktem věděla, že se nejedná o nic jinýho, než jakýsi pokušení, protože matka byla stále atraktivní, vysoká, ztepilá, dobře rostlá po všech ohledech, a muži libovolného věku na ni mohli nechat oči, ještě, když měla styl, a uměla se oblíknout… bylo to nemilý zjištění, že vlastně Jakub je spjatej s její matkou, že si vlastně neváží moc sám sebe, když ona jím pohrdá, a on ji obdivuje, a dost možná po ní touží, když o patro nad ní spolu spí… možná, že po nocích se dívá do stropu, jako nyní ona, a myslí na to, že jen pár metrů od něj je atraktivní žena, co by mu mohla ledacos ukázat v posteli…

Tfuj.

Anna se otočila na bok, a podivila se, co to má za negativní myšlenky. Buď pozitivní, holka.

Jak ležela, všimla si, že jeden spáč nemá spacák – jo, to byl ten, co s nima došel až sem, jak jí dokonce i oslovil, čemuž se Anna docela divila. A že prej mu připomíná nějakou jeho dávnou lásku před sto rokama, nebo co… Anna se tomu musela usmát.

Ale jak ho tam viděla, jeho tvář, co ve tmě sotva rozeznala, vlastně jí připadal docela milej. Ten bude ráno koukat, až se tu probudí, mezi touhle sběří, haha!

Možná se jí to jen zdálo, ale jako kdyby měl oči taky otevřený, a díval se na ní, jako ona nyní na něj. Anna celá ztuhla… nebála se, vždyť kolem byli její kámoši, stačilo by zakřičet, kdyby si něco zkusil… ale on nic nezkoušel, jen se na ni díval, nebo si jí to zdálo.

Jako se dneska zdálo jemu, že ji někde viděl, ve snu, nebo kde.

Anna zčistajasna chtěla o tom příběhu vědět víc. Stejně neusne, bylo tu hrozný vedro a to chrápání… a než tu civět do rána do stropu, tak snad bude konverzace s tím týpkem lepší.

Rozepla zip spacáku a tiše se zvedla. Udělala pár kroků, kopla do něčí nohy, a lehla si vedle něj.

Nyní viděla jeho oči zblízka. Díval se na ní, skutečně. Byla od něj sotva deset centimetrů.

“Nedopověděl jsi to s tou tvou láskou,” zašeptala Anna.

Mlčel, a jen po ní těkal očima, jako kdyby snad pochyboval, jestli se mu to nezdá, to setkání, její absolutně nečekaná blízkost.

“Byl jsem tenkrát prostě šťastnej,” dýchl na ni. “A přijel jsem sem, že to třeba zažiju znova. A teď si ty lehneš vedle mně, i když tady nemám vůbec bejt. To je jak z nějakýho filmu…”

“Romantika mezi chrápáním a mokrejma ponožkama,” usmála se Anna do tmy.

“Kdybych teďka byl v hotelu, tak tam budu sám. Sice se vyspím v pohodlí, ale být s tebou v týhle místnosti, to je pro mě magický,” pokračoval.

Anna na to nic neřekla, a znepokojila se, jestli to celý nepochopil nějak špatně. Jestli si třeba nemyslí, že z toho bude nějaký úlet či co… odtáhla se poněkud, a malé rty se jí stáhly do přísnosti. “Jsem tu s přítelem,” pravila pak tiše, ale pevně, aby jasně vytyčila hranice. Můžeš žvanit, a já tě možná budu poslouchat, ale zapomeň na cokoliv dalšího, chtěla mu tím říct.

“Odkud seš?” spustil odjinud, když zachytil její vzkaz.

“Z Černošic. Znáš?” odpověděla. Takhle jí to vyhovovalo.

“Jasně, diskotéka Kazín, Karlštejn… tam jsem byl… hm, před dvaceti rokama. S jednou holkou… u její babičky v baráku někde v Mokropsích, tam, jak jsou ty velký starý vily. Spali jsme pod takovejma těžkejma péřovejma duchnama, jak z předminulýho století. Bylo to děsně romantický…”

Anna najednou zjistila, že ten náhodnej spolunocležník je asi velkej snílek, anebo jen kecá.

“Kazín je už dávno zavřenej,” osvětlila mu.

“Já vím. Všechno je pryč. Já bydlím v Jesenici, to je na druhým konci za Prahou. Satelit, hypotéka, přítelkyně, co si mám v červnu brát… krásnej život, ale stejně jsem od něj musel na chvíli utýct.”

Kdosi vedle nich se zavrtěl ve spacáku a hrubě pravil napůl ze spaní. “Drž sakra hubu vole, chci spát!”

Anna se tomu musela zasmát. Dala si prst před pusu.

“Taky bych se chtěla jednou vdát, mít krásnou velkou svatbu,” špitla velmi tiše. “Ale to bude až za spoustu let. Jsem teprve ve třeťáku na gymplu.”

“Aha, vy jste tu s partou, na prázdniny,” odpověděl jí stejně tiše, že mu sotva rozuměla. Musela se přisunout trochu blíž, k němu, tomu cizímu chlápkovi.

“Dneska mi došlo, že se můj přítel asi chce vyspat s mojí matkou,” svěřila se Anna. “Přijde mi to vtipný.”

“Haha,” zasmál se její partner v týhle podivný konverzaci.

Chvíli vedle sebe leželi, a dívali se na sebe. Anna viděla jeho oči, a přestože to bylo úplně nesmyslný, těkala mezi nima, jako kdyby tam něco hledala.

Přisunula se ještě blíž, snad na ni přišla jakási osamělost. Cítila na tváři jeho dech. Ale nevadilo jí to. Prostě to byla taková zvláštní noc, a venku za oknem byl vidět úplněk.

Dívala se do jeho tváře, byl o tolik starší než ona, a probudil se v ní jakýsi dávný pocit, touha po otcovský ochraně a opoře.

Neví ani, jak se to stalo, že se přisunula ještě blíž, že už se dotýkali, a ruku položila na jeho záda, aby se jí dobře leželo.

Nebyla překvapená, že zareagoval, a také si na ní položil ruku. Byla v té chvíli zvláštním způsobem spokojená, cítila se v bezpečí. Nějaký instinkt, nebo co.

Jejich dech se sladil do jednoho, a magnetizoval je… mlčeli, objímali se, tiskli se na sebe a horko se přelévalo z jednoho těla na druhé.

Bylo tam fakt strašný horko. Anna cítila, že se musí uvolnit z oblečení, jinak se snad uvaří. Ne, nebyla to předehra, nic sexuálního, jen snaha, udělat si pohodlí.

A tak vedle něj po chvíli byla jen ve spodním prádle bílé barvy. “Horko,” vysvětlila to jakoby omluvně.

Těžko si mohla představit, jak se v tý chvíli cítil. Ležet s mladou, polonahou dívkou, co ani neznal její jméno…

“Anna,” řekla mu ho, a on jí řekl svoje.

“To je krásný jméno. Symetrický. Prostý. Jako příroda.”

Hm, a příroda asi stála i za jeho erekcí, kterou Anna cítila na svém holém stehně.

“Svlíkni se taky, je mi to trapný,” vyzvala ho pak s rozhodností.

Dál už to má v mlze… jak se najednou začali líbat, jak se jí jeho ruce dotkly všude možně, jak si vzpomněla na Jakuba, jak nevěděla, zda to není velká chyba, vždyť to byla vlastně nevěra, a navíc, ó jé, kolem byli známí, co mu to pak mohli říct…

Šmarjá, to bude hroznej, hroznej malér… taková slušná studentka to byla, oddaná milující partnerka, a teď tohle… měla by to zastavit, okamžitě, a rychle se zvednout a odejít a zmizet a zapomenout a zítra říkat: “Jak ses vyspinkal, Kubíku?”

V té chvíli by se v Anně krve nedořezal. Otevřely se totiž dveře, a kdosi se vpotácel dovnitř, dvě postavy. Jakub!

Polekaně sebou trhla… ale když se nyní zvedne, on si toho všimne, kde ležela, a možná i, co tam dělala!

Snad bude nejlepší, nedělat teď vůbec nic, počkat, až si Jakub vleze do spacáku a usne… těžko bude řešit, že není vedle něj, těžko jí teď půjde někam shánět, když vedle sebe najde prázdný spacák.

Byla úplně ztuhlá, a muž, co s ním byla v objetí, věděl proč. Dělal to samé, co ona – nehýbal se. Ale pořád se navzájem dotýkali, pořád se cítili.

Anna  životě spala jen s jedním mužem, s Jakubem… tohle bylo tak nezvyklé… jiné mužské tělo, jiná vůně, jiný dech, jiná tvář…

Po chvíli šustění spacáku utichlo, ozvalo se zabzučení zipu… a po chvíli byla místnost zase tichá. Anna si oddechla, a rozveselila se.

“Budu muset jít,” špitla. Pustil ji.

Už už se zvedala, už už dělala správnou věc, když si ještě vzpomněla, že by mohla poděkovat. A tak se k něu nahnula, a dala mu polibek na rty.

A to byla její největší chyba. Nesmírnou silou, které nemohla čelit, ji přitáhl k sobě, a prudkým pohybem z ní strhl spodní kalhotky.

Chtěla křičet, ale přišlo jí to tak sexy, tohle chování… mužný… ještě chvíli ho nechá, a pak se zvedne…

Bylo tak svůdný a sladký, nechat se dobývat, pocítit jeho váhu, když se na ni převalil, když se skoro nemohla hnout… cosi jí nutilo, smát se, byla zvláštním způsobem šťastná, přišla si jako hrdinka super knížky, co vždy četla po večerech pod lampičkou…

Když do ní vniknul, byla prostě překvapená, vždyť se jí nezeptal, a co ochrana? To je neskutečný jednání…

Mohla křičet, mohla ho odstrčit, ale neudělala to. Prostě tam zůstala, až do konce… nechala svoje tělo, aby okusilo novou vášeň, jednou v životě přestala myslet a analyzovat a hodnotit a posuzovat a obávat se a utíkat… tichoučká, jako myška, pozorovala ho přivřenýma očima a podléhala jeho přirážení, jeho mužský esenci… nemohla mluvit, nemohla nic dělat, a na konci, když zrychlil svoje pohyby, pevně ho obemkla štíhlýma nohama, protože tak se to slušelo…

Když bylo po tom, ještě chvíli poslouchala jeho zrychlený dech, tep jeho srdce. Pak se beze slov oba oblékli… a muž se zvedl, a zmizel, nezbylo po něm nic, jen parfém na její pokožce, tak cizí, ale tak svůdný.

Po chvíli se též zvedla, a celá dosud v jednom ohni si vlezla do svého spacáku. Nikdo nic neviděl.

Podívala se na sladce spícího Jakuba, a došlo jí, co právě udělala. Ale bylo pozdě, to vrátit. Tak se jen otočila na druhý bok, a zavřela oči.

Byl to asi jen sen…

“Umí! Dobrý, vole,” pravil kdosi uznale za Annou. Sledovali zrovna, jak na U-rampu najíždí pár frajerů, a předvádějí větší či menší trikové umění. Dole, pod rampou, byl postaven velký skokánek, kde se dala udělat pořádná sladká tečka, frajeřinka, co získala obdiv, anebo se epesně vymlátit, a v kotrmelcích se kutálet dolů, a okolostojící se nelítostně smáli.

Šedá bunda s velkým černým “B” jako Burton… kde jí jen viděla… zjevil se tu, jako přízrak, jo, chtěl asi dělat velkýho frajera, rozjel se bez váhání, odrazil se, a pak už bylo vidět jen víření lidskýho těla a odlétajícího sníh.

“No ty vole,” neodpustil si Rudla. “Kanón! Indy 540, esli sem dobře viděl.”

Potkali se pak dole, ve frontě na lanovku. Anna klopila oči, protože to přece byl jen sen. Pořád se bála, že jí kdosi řekne: “Hele, cos to tam dělala v noci s tím cizím frajérem?” Nejradši by hned jela domů.

Jestli se k ní ještě přihlásí, tak to bude úplnej průser.

“Hele kámo, to bylo fakt dobrý,” oslovil ho, k Anině nebetyčné hrůze Ruda. “Tys by včéra taky v Dolský, né? Ty vole, to bylo tóčo, co, haha,” slyšela z dálky, a raději se vzdálila ve frontě vpřed.

“Neutíkej, bude to všechno ještě mnohem horší,” pomyslela si.

Někdo prošel kolem ní, a jemně se o ni otřel. Stačila jen zahlédnout velké černé “B” na šedých zádech, a v dlani rukavice cítila cosi, co jí tam vložil. Malý, tuhý předmět pravidelných tvarů.

Chtěla to nejdříve ihned zahodit, ale byla mezi lidmi… a tak to raději strčila do kapsy, že se toho důkazního materiálu zbaví později. I když… byl to jen sen…

Pak už ho neviděla. Prostě zmizel, i s tím černým “B”. Uf, ráda na to všechno zapomene… na tenhle malej hřích, co stejně svět nezmění, naštěstí… ani její… bude dál pokračovat na svojí cestě, milovat Jakuba, tohle tajemství pohřbí někam hluboko, prostě si ulítla, ale jen jednou, a to se snad odpouští…

Podařilo se jí to. Zapomenout. Tedy, jen na měsíc a půl…

Část 1: Dívka z lepší rodiny
Část 2: Vzpomínky a činy
Část 3: Jen malej hřích
Část 4: Nečekaná návštěva
Část 5: Diskotéka Kazín
Část 6: Vysloužilec vypráví
Část 7: Setkání v Barocku
Část 8: Holka od Tiffanyho
Část 8: Modelína a Picasso
Část 9: Passion for Poison
Část 10: Něco je ve vzduchu
Část 11: Slyš volání rodu
Část 12: Sladká tečka

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com