Konec dívčích snů 4: Nečekaná návštěva

Mateřská láska má mnoho podob. Je živá, proměnlivá, nepochopitelná, někdy temná, stejně jako organismus moderní korporace, kde se potkávají soukromé zájmy s odvážnými plány, jak změnit svět. Zuzana (hraje Jitka Čvančarová) dlouho nevěděla, co je její osobní mise, avšak po dnešku už bude vědět. Najde svoje místo, najde sebe, najde svou dceru, a najde vlak ke hvězdám, kterých se vždy ve svojí prázdnotě a nespokojenosti chtěla dotknout. Ale ony nejsou v Pařížské, nenajdeš je v butiku u Diora, nekoupíš si je za peníze – až tvoje dcera ti k nim bude muset ukázat nečekanou cestu. Ale pak – je čas si splnit svý tajný, dávný sny, rozehrát hru svýho života, kdy se přestaneš bát, přestaneš počítat, začneš se vznášet, a najdeš tu vysněnou pravdu.

(Část 1Část 2Část 3)

Druhý den ráno, po tom velkém oznámení, že její dcera Anna je asi těhotná, a přitom nebylo úplně jisté, s kým vlastně, se Zuzana probudila, jako vyměněná. Vyskočila křepce z postele, plná neuvěřitelné mladistvé energie. Po nesmírně dlouhé době měla zase misi, úkol: za prvé, vyšetřit tuhle kauzu, a najít v ní pravdu. Za druhé, pomoct svému dítěti, i sobě. Jakkoliv to znělo ironicky, vzhledem k průběhu toho předchozího dubnového večera, kde nechyběly nadávky, spílání, až proklínání dceřiné chyby a nedostatku odpovědnosti, druhý den bylo všechno úplně jinak, a zatímco Anna byla nahoře v pokoji sklíčená, její matka doslova tančila v kuchyni, a připravovala absolutně suprovou snídani, jaká se tu v domě již dlouhou neobjevila.

Po svých dobře rostlých nohou, opálených dosud ze zimní dovolené na Barbadosu, které mohla černá noční košilka sotva skrýt, křepce vyběhla do horního patra domu, jako kdyby jí bylo znovu dvacet. “Zlatíčko, vstávej! Snídaně!” volala do dceřina pokoje.

A hned zase seběhla dolů, vzpomněla si, že dnes je ten správný čas, vyndat na terasu zahradní nábytek. Jasně, udělají si s Annou snídani venku, kde se na obzoru klubalo nesmělé dubnové slunce.

Najednou žila v přítomnosti. Pro ni ta událost nebyla průser – pro ni ta událost byla požehnáním, jak se zdálo!

O půl hodiny později již bylo vše připraveno. Zuzana již dceru čekala na rozlehlé terase před domem, z níž byl krásný výhled na domy pod nimi, kolem v zahradě rostly vysoké smrky a borovice, které v mírném větru krásně šuměly. A vzduch, ten byl dnes tak čistý, tak krásně se dýchalo a žilo. Život byl zázrak!

Anna sešla dolů nejistá, a byla dočista překvapená, vidět matku v nevídané formě. Již namalovanou, pěkně oblečenou, usměvavou, jak ji s nohou přes nohu vítá, a zve ji ke stolu, kde bylo spoustu lahůdek, sýr, šunka, vajíčková pomazánka, džus fresh, croissanty, celozrnné pečivo, káva, čaj, nakrájené ovoce, které měla Anna ráda, a vůbec to vypadalo, jako kdyby byla nějaká oslava.

“No mami, co se děje?” neubránila se dcera údivu.

“Já se ti chci omluvit za ten včerejšek, Aničko. Byla jsem jen vystrašená, víš. Moc jsem v poslední době podléhala různejm problémům, a úplně jsem zapomněla, co je v mým životě opravdu důležitý: ty! Když budeš ty šťastná, i já budu šťastná. Nic jinýho mi štěstí nepřinese. Jsme spojený… a já jsem si uvědomila, že jako pro mě jak tvoji matku musí bejt tvoje zájmy pro mě tou absolutní prioritou. A cokoliv se stane, nemám tě kritizovat a odsuzovat, jako kdybys byla cizí! Ne, mám přijmout všechno, co se stane, v každý situaci najít to nejlepší, a udělat pro tebe všechno, co můžu! Protože ty jsi to jediný, co v životě opravdu mám, co se mi podařilo! Tak málo času jsem ti posledních pár let věnovala, a ty ses přesto vyhnula všem malérům, nechytla ses žádný špatný party, nepřišla jsi domů sjetá, učila ses do školy, aniž bych tě musela nutit, věnovala ses sportu, i když já vůbec sportovní typ nejsem, prostě našla sis svůj život, postarala ses o sebe. Jsem na tebe tolik pyšná! A tolik jsem ráda, že jsi právě taková, jaká jsi!

Nás teď společně čekají velký časy. Chci, aby to byla nejkrásnější doba ve tvým životě! Budeme na to všechno dvě, a věř mi, když budeš spokojená, vyrovnaná, pozitivní, všechno kolem tebe bude taky pozitivní. Jestli jsi včera měla strach z budoucnosti, tak teď už ho mít nemusíš – uděláme si tady doma pořádek, v našich životech, na všech věcech budeme vidět jen to dobrý, a věř mi, že pak se najednou celej ten život zjednoduší, odpadnou různý blbý pocity, věčný pochybnosti a analyzování! Nemůžeme ovlivnit, co se děje venku, za tímhle plotem, ale můžeme změnit svůj úhel pohledu.”

Anna takhle nikdy matku neslyšela mluvit, a její první reakce, když viděla její nezvykle lesklé oči a nezvykle rychlé pohyby, byla, zda náhodou není na drogách…

Ale hned se zastyděla: co si to myslí o vlastní mámě, která při ní vždy stála, i když to nevypadalo, a vždy jí byla vzorem? Byla tu pro ni, celý roky? Bojovala s mnoha krysama kolem, co ji chtěly připravit o všechno? Všechny ty hračky, značkové oblečení, mobily, peníze, počítač, knížky, sportovní soustředění, to všechno platila její matka ze svých peněz, které musela vydělat tam venku, za bezpečným plotem. Na výživné, co jí posílal bývalý manžel na dceru, ve výši 50.000 Kč měsíčně, zásadně nesahala, nikdy, a spořila tyto prostředky Anně na budoucnost.

“Já se taky bála, mami,” odpověděla Anna po chvíli. “Bála jsem se toho všeho, budoucnosti, a taky jich obou, bála jsem se tebe. Včera jsem za tebou měla přijít a říct ti něco úplně jinýho, ne, co se stalo, ale: mami, prosímtě, buď teď se mnou, protože tě teď potřebuju, jako nikdy v životě, abych měla aspoň jeden pevný bod, a od něj se mohla odrazit, mohla se s tím vším srovnat, zorientovat se!”

“To je všechno za náma, parťačko, všechny naše chyby. A víš proč? Protože my neděláme chyby. Děláme všechno správně, děláme, co musíme. Jen to naše vlastní vnímání pořád naše kroky hodnotí. Takže to, co se tobě stalo, ta skutečnost, že v tobě roste novej život, to je ta nejlepší zpráva, to je zázrak, a tenhle dům bude za pár měsíců plnej štěstí, když se obě postavíme k životu správně! Přestaneme řešit ostatní, a budeme řešit jen vlastní život. Protože mám pocit, že nevím jak ty, ale já jsem doteď žila pro jiný, než pro sebe a tebe.”

“Opravdu nevím, co na to říct,” objevily se v Anny očích slzy dojetí.

Matka vstala od stolu, objala jí pevně, a přitiskla se k ní tváří. Byl to moment mateřského znovuspojení. “Tohle je náš svět, Aničko, jen náš.”

Anna cítila matčin těžký sladký parfém, který tak dobře znala, který jí kdysi připadal agresivní a nemístný, ale nyní to najednou byla ta nejkrásnější, nejněžnější vůně na celém světě, a její hřejivou tvář na svojí. Byla tak šťastná v té chvíli, jako nikdy v životě! Ano, ví, co je její mise, být šťastná, milovat toho drobečka, co v ní roste, dát mu všechno, jako její matka dala jí, protože to je životní mise každé ženy, a nic jiného nic neznamená…

Pak spolu jedly, smály se na sebe, žertovaly, a Zuzana dceři vyprávěla, jaké trampoty má v práci s tím pitomcem Švejkem. “Asi před týdnem za mnou přišla kamarádka, co dělá vedle u Tiffanyho, a že se mnou potřebuje o něčem dost důležitým mluvit. Tak jsme si zalezly dozadu do skladu, a ona spustí: ‘Zuzano, takhle to dál nejde, tohle chování tvýho zaměstnance je úplně nepřijatelný, kazí pověst našeho obchodu a to nemůžeme dovolit.’ A já na ní, co jako? Prý, že ten mizera Švejk jim pořád dolejzá za jednou jejich prodavačkou, jednou vysokou Slovenkou, odněkud z Černý nad Tisou, co dělá na půl úvazku modelínu, pořád od ní chce ukazovat další a další šperky, včetně těch za astronomický ceny, že by snad i Petr Kellner by dvakrát váhavě obrátil ultraplatinovou platební kartu, natož tenhle mizera, kterej si samozřejmě nikdy nic nekoupí, a jen ji zdržuje od práce! Pokusili se ho vyhodit, hodněkrát, dát mu plot, ale protože dveřníci táhnou spolu, vždycky jim do kšeftu vleze znova, a zase na ni spustí: ‘Janičko, tak už jsem tady, v kapse mě hřejou penízky z velkýho kšeftu, a chci si udělat radost, protože žijem jen jednou. Copa máte novýho za krásný šmuky? Jen ukažte, třeba tamhletu briliantovou brož, dneska určitě kupuju, a vás zase zvu na malý randíčko, jednou se do mě zakoukat musíte, to je vědecky prokázaný!’ A to nemluvě o tom, že občas na ni čeká před obchodem, prý že šel náhodou kolem, a má sice na sobě oblek, ale my prostě takový pochybný existence před kšeftem nestrpíme! Udělej s tím něco, prosímtě, nebo to dostaneš od mejch nadřízenejch písemně!”

Anna vyprskla smíchy. “To je neuvěřitelnej pitomec!”

“Viď! A proto z něj asi udělám svýho zástupce, stejně se pořád tváří, že mu to tam patří, a o polední pauze, když svačí lacinej salám a zapíjí ho pivem, si věčně čte v takový ohmataný a pivem politý knížce, co se jmenuje Marketing pro začátečníky. Vždycky pak za mnou přijde a říká, ‘paní Zuzanko, měl bych pár drobnejch převratnejch nápadů, co by z tohodle krcálku mohly konečně udělat butik světový ourovně, že i z Ňjů Jorku by sem jezdili delegace na vejzvědy, a Kotvalová vás bude eště na kolenou prosit, aby mohla bejt vaše kámoška!’ V tý chvíli ho vždy požádám, aby byl tak laskav, v zájmu našeho podniku, vzal koště a šel zamést napadaný listí na chodníku před obchodem, a že si o tom velkým plánu promluvíme později.”

Když obě ženy dosnídaly, celé rozpustilé, veselé a šťastné, slunce již bylo vysoko na obloze a smálo se na ně, i na celý svět. Zuzana pak odvezla dceru do města, byla sobota, a to Anna mívala mistrovský zápas ve volejbale.

Když se vrátila sama zpět do černošického domu, její výraz se změnil. Jakoby ztvrdnul, a zračila se v něm soustředěnost, pečlivost, vnímavost. Možná i neústupná, nelítostná rozhodnost, která nepřipouští pochyby.

Rozvážnými kroky vystoupala do horního patra domu. A než otevřela dveře dceřina pokoje, zopakovala si svou novou mantru: děláš to pro dceru.

Vstoupila dovnitř, nebylo zamčeno. Zastavila se na prahu, a rozhlédla se, když byla v Anny soukromém království.

Děláš to pro dceru, řekla si naposledy, posadila se k psacímu stolu, na němž se povalovaly učebnice, sešity i školní notebook, šminky, nabíječka od mobilu, nakousnuté jablko, co si tu Anna nechala od snídaně.

Dlouhými, štíhlými prsty s pečlivě namalovanými nehty se Zuzana opatrně dotýkala všeho, co bylo kolem. Hledala důkazy, informaci o tom, kdo snad mohl, kromě dcery přítele Jakuba, vstoupit do jejich světa.

Po jednom otevírala šuplíky. V dolním našla vázané malé sešitky, Anny deníky. Měly na sobě malé zámečky, aby bylo možno je uzamknout před nepovolaným čtenářem. Ale všechny zámky byly odemčené – Anna matce důvěřovala, že bude respektovat její soukromí, a Zuzaně se sevřelo srdce, když si uvědomila, na jak tenký led se pustila. Děláš to pro dceru!

Zatím nenašla nic. Kabelku a školní tašku přes rameno Zuzana kontrolovala již ráno, když byla Anna ve sprše, kde obvykle zůstávala dostatečně dlouho, a užívala si proudy vlažné vody, co vždy krásně rozehřály její mladou pokožku. V mobilu Zuzana našla spoustu čísel a zpráv, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by tam existovala stopa po druhém muži. Počítač měla Anna na heslo, ale i o to se Zuzana postará, hned v pondělí, přes spřáteleného soukromého detektiva, který pro ni občas dělal speciální služby, bylo-li třeba.

Tak jedině se jí snad znova zeptat, zkusit zjistit ještě více. Bohužel, informace, které jí Anna včera dala, nebyly tak průkazné. Že prý dotyčnýmu je pětatřicet až čtyřicet, jezdí v černým Passatu, asi služební, firemní auto, má prý přítelkyni, kterou si má v červnu brát, a bydlí v satelitu za Prahou. Ale kde přesně? Snad Anna říkala v Jesenici? Hm… alespoň nějaký údaj.

Zuzana si přejela dlaní po tmavých vlasech, co obvykle nosila rozpuštěné a umně načechrané, jen doma si je dala do jednoduchého ohonu. Ten pohyb dělala vždy, když o něčem intenzivně přemýšlela. Venku, za oknem, seděl na stromě kos, a pěkně zpíval svou jarní píseň.

Vstala, a pokračovala v hledání. Otevřela skříně, šuplíky se spodním prádlem, prohlédla i knihovnu, zda tam není něco založeno. Stále nic.

Jesenice… černý Passat… mohla by někoho poslat na nějaký klíčový bod v té Jesenici, aby zaznamenal všechny vozidla Volkswagen Passat černé barvy, co přes den projedou, zejména ráno a navečer, jejich značky, dotyčný jistě jezdí denně autem do práce, a následně by přes kamaráda detektiva mohla získat seznam, bohužel asi ne přímo jmen, ale firem, kterým ta auta patří. Pak by se vidělo dál.

Jak přemýšlela, docela bez povšimnutí vzala do ruky velký turistický batoh, se kterým Anna jela na ty hory, před měsícem a půl. Moment…

S nebetyčnou pečlivostí Zuzana prohlédla všechny jeho kapsy i vnitřek. Už už ho zase chtěla odložit, protože byl až na pár drobností prázdný, když tu její ruka zacítila jakýsi hranatý, měkký předmět. Zalovila uvnitř… a mocně vydechla.

Vizitka.

Krásná, estetická, laděná do černa, s plastickým písmem, protože firma, co si ji nechala natisknout, asi chtěla udělat hluboký dojem na potenciální klienty. Černá vizitka… černý služební auto… to by sedělo!

Než se ale Zuzana začetla do obsahu kartičky, vzala si ji do ruky, a přiblížila si ji těsně k nosu. Pomalu a dlouze se nadechla, jednou, dvakrát, třikrát. Kdysi testovala parfémy, a měla nadprůměrně vyvinutý čich. Její nos si bude tu vůni pamatovat, a až dotyčného potká, pozná ho okamžitě, protože se tohoto předmětu v minulosti musel dotknout.

Bylo absolutně jasné, že člověka, jaký se skrýval za vizitkou, Anna nemohla poznat jen tak. Zuzana měla perfektní přehled o všech lidech, se kterými se dcera stýkala, o všech místech a prostředích, kam chodila. Ne, že by ji to tolik zajímalo, ale prostě byla zvyklá, vědět o všem, ukládat si informace pro pozdější využití.

To je on, říkal jí ženský instinkt. Týpek z Jesenice, co se má za dva měsíce ženit, a zbouchnul dost možná moji dceru. A já to nemohu nechat, jen tak, protože na věci mám i vlastní zájem.

V té chvíli se Zuzany svůdné, plné rty stáhly do přísného výrazu. Tuhle věc vyřeší sama – pro dceru, v jejím nejvyšším zájmu.

Každé pondělní dopoledne se v pražské pobočce jedné nadnárodní korporace konala celá série porad, kdy byly všechny zasedačky nonstop zaplněny osobami v dobře střižených oblecích a kostýmkách. Účelem bylo, rozdělit si úkoly na nadcházející pracovní týden, případně operativně korigovat jejich obchodní plány. Všichni tu věděli, kde je jejich místo, nikdo se nepovyšoval – všichni manažeři měli svůj úsek, za který byli plně odpovědní, a výmluvy nikoho nezajímaly.

Předseda představenstva společnosti, to byla vysoce mystická, až tajemná figura. Snad se zhlédnul v pověstném Petrovi Kellnerovi z PPF, a žil střídavě mezi ostrovem v Karibiku a Monakem, přičemž si dal silně záležet, aby byl ve firmě vnímán jako přízrak, který není nikde, ale přesto ví o všem, dobře informován ze všech tří pater firmy. Očekávalo se od všech zaměstnanců, že budou psát podrobné reporty o všech svých jednáních s “třetími stranami”, osobami mimo firmu, a následně tyto informace zpracovávalo oddělení Internal Affairs, jehož analytický tým neúnavně hledal cesty, jak se dostat k dalším kšeftům, zakázkám, ovlivnit věci, tahat za nitky, prostě zajistit trvalý růst firmy.

Informace byly základním kapitálem společnosti, nikoliv finance, a zakládali si tu na tom, že tok informací musí být plně řízen, kontrolován, a zejména efektivní. Vyvíjeli si zde vlastní informační systémy, analytické nástroje, zapojovali dokonce i psychologické profilování – ani ta známá tajná služba BIS, co sídlila nedaleko odsud, ve Stodůlkách, by se za jejich postupy nemusela stydět. A zlé jazyky říkaly, že styky společnosti se státní zpravodajskou komunitou jsou více než vřelé – ač to mohly být jen pomluvy, stejně jako se o Kellnerovi odjakživa říkalo, že je jen loutkou mocného ruského kapitálu.

Vedení společnosti se orientovalo primárně na obrovský a perspektivní čínský trh finančních produktů. Nikoliv náhodou byl název firmy spojován se slovem z čínštiny. Ale přirozeně, že před americkými partnery, velmi citlivými na znepokojivě rostoucí vliv Číny na světovou ekonomiku, se význam jména vysvětlil jako úmysl o jedinčenost brandu.

Přestože leadeři trhu PPF a Penta, plus dva další spíše skrytí hráči byli stále nedostižní, společnosti se dařilo, držet si páté místo pomyslného žebříčku na českém trhu, a pokukovat po čtvrtém, protože biz jde buď nahoru, nebo dolů, nic není jisté, ani stálé. Šuškalo se, že se cosi chystá, nějaký odvážný tah, co by je mohl doslova vystřelit vzhůru – ale nikdo nic přesného nevěděl, a na drby se tu musel dávat veliký pozor. Počítačová síť byla natolik monitorována, rozuměj správně tomuto eufemismu jako sledována, fízlována a klihována, že i americká zpravodajská služba NSA by mohla závidět.

Bylo další pondělí, a všichni, co se dostavili na poradu v 9.30, co se týkala klíčového oddělení asset managementu, neboli správy aktiv, byli odpočatí, připravení přijmout jakoukoliv novou challenge. Jednalo se o dohromady deset lidí, kteří byli velmi překvapeni, když jim asistentka z recepce Lucie oznámila, že porada se dnes rozdělí na dvě části. Řekla tři jména, a jmenovaní byli vyzváni do vstupu do “Zelené” zasedačky střední velikosti, kde je již očekával předseda představenstva.

Další překvapení bylo, že na stole v zasedačce se tentokrát nacházely jmenovky, jakýsi zasedací pořádek. To v této firmě, kde se příliš nedbalo na konvence, opravdu nebylo zvykem, ani kravaty se tu moc nenosily, kromě těch největších šplhounů, a všem přítomným zaměstnancům v té chvíli došlo, že se bude jednat o něco velkého. Tři lidi z deseti, asi nějaká speciální mise, to znělo lákavě! V této firmě se dala během jediného roku udělat raketová kariéra, když člověk věděl, jak projít všemi zákeřnými a častými testy, na prokázání 100% profesionální i osobní integrity. Protože oddělení IA mělo oči všude, a vědělo se, že každý týden v pátek jeho příslušníci píší podrobné reporty o výkonnosti všech osob ve firmě, včetně recepčních a stážistů. Jejich pozorným očím nikdo neunikl.

(Bylo veřejným firemním tajemstvím, že IA úmyslně zaměstnává několik osob s autismem, z důvodu využití jejich speciálních schopností a jiného úhlu pohledu na svět kolem sebe. Oficiálně se hovořilo o integraci znevýhodněných osob do pracovního procesu, ale neoficiální název firmy mezi insidery české finanční sféry byl “Minority Report” dle stejnojmenného filmu s Tomem Cruisem)

Posadili se tedy na určená místa, vedle sebe, k jedné hraně dlouhého stolu, jak jim bylo určeno, ale předseda představenstva společnosti nijak nepospíchal s prezentací, a četl si zatím jakési dokumenty. Ostatně, soudě podle tří ležících cedulek na protější straně, ještě se čekalo na tři další kolegy.

Když se objevili, těm třem z asset managementu okamžitě zatrnulo. IA, neboli ÍÁci! Od těch se každý držel raději dál, i když našli se tací, co se domnívali, že být zadobře s touto nebezpečnou partou jim pomůže v kariéře. Člověk tak nějak začínal chápat, proč komunistický totalitní režim mohl fungovat tak dobře, a vlastně nejen ten. Ale přirozeně na sobě nikdo z již přítomných nedal nic znát, a kolegiálně se usmívali, že jsou vlastně všichni kámoši a “no hard feelings”!

Když všichni byli na svých místech, a Lucie zavřela prosklené dveře, muž v čele stolu kolem padesáti let spustil pevným hlasem.

“Jak všichni víte, jedná se o už nějakou dobu vstupu čínského kapitálu na český bankovní trh,” začal s neutrálním tónem hlasu, jako kdyby hlásil zítřejší počasí. “A dnes ráno dorazila zpráva, nepotvrzená, neoficiální, že ČNB i ministerstvo daly údajně souhlasný stanoviska. Takže lze předpokládat, že nejpozději do konce roku u nás přivítáme první pobočku Bank of China.”

V plénu se ozvalo jednohlasé povzdechnutí. Ach! To budou příležitosti!

Předsedající muž se postavil, a opřel se rukama o stůl. Prohlédl si jich všech šest, jak bude rád později říkávat, “moji hladovou vlčí smečku”.

“Řeknu vám to ještě jinak, lidi, abyste viděli rozměr celý tý velký věci ve správným světle. Do konce roku bude pár kilometrů odsud, na tom posraným Václaváku, stát obrovská trubka, ze který vyteče do našeho finančního trhu minimálně zasranejch sto mi-li-ard. Tohle jsou drobný, na který si rozhodně naše firma bude chtít sáhnout, protože jí to skýtá možnost růstu nejmíň na dalších deset let.

Je vám ale jasný, že na tenhle lákavej kvásek určitě nebudeme sami. Každej si bude chtít ukousnout co největší kus voňavýho koláče, upečenýho v Pekingu. Vedení společnosti se teda rozhodlo, realizovat jistý speciální kroky, abysme se ujistili, že naše budoucnost bude udržitelná.”

Jak přednášející vyřkl toto slovní spojení, všichni snad i přestali dýchat napětím.

“Je vám určitě jasný, jak je tahle věc už z principu citlivá. V tomhle závodě se musí hrát jen o první místo, a udělat pro úspěch absolutně cokoliv, co je potřeba. Proto vy všichni, co tu teď sedíte, máte jednu věc společnou, a to je stupeň nejvyššího interního bezpečnostního prověření. Ale protože význam tý věci je extrémně vysokej, a jednání s čínskýma partnerama jsou vysoce složitý a politicky choulostivý, rozhodli jsme se, že se bude jednat o společnou akci oddělení AMT a IA. Vůbec vám ani snad nemusím připomínat, že cokoliv se dnes řekne v týhle místnosti, tak tady taky zůstane.

Takže, máme plán, a máme lidi, který se ho zúčastněj. Nevím, jestli jste zrovna vy, co tu sedíte, nejlepší z celý firmy, ale někdo do tý jámy lvový holt bude muset jít. A já narovinu říkám, že to bude risk. Když se to pokazí, bude z toho strašnej průser, ale ne náš – váš, a to osobně. Aby se zabránilo případnýmu poškození naší korporátní pověsti a narušení celkovejch obchodních operací, tak vám výslovně, předem a narovinu říkám, že od vás oficiálně dáme ruce pryč a všechny vaše kroky, který uděláte od chvíle opuštění týhle zasedačky, nazveme v případě nezbytnosti partyzánštinou, bez vědomí a schválení firmy, proti jejím oprávněnejm zájmům, což může mít dost drtivej následek pro vaši profesionální kariéru, ba dokonce možná i k soudu na Ovocnej trh se podíváte, ale ne jako exkurze nevinnejch študentíků, jako pěkně zkroušený žalovaný, a svou krásnou fotečku z toho soudu století budete mít ve všech novinách. Dokonce je možný, že když půjde do tuhýho, budeme muset někoho z vás výslovně a přímo vybrat, a hodit to na něj všechno, jako na regulérního obětního beránka.

Takže vám nabízím, jestli chcete raději hrát na jistotu, abyste teď hned udělali rozhodnutí, jestli vám za to tohle extrémní riziko stojí. Samozřejmě, že bude slušně honorovaný – všichni, kdo se týhle věci zúčastněj, budou letos mít docela štědrý Vánoce, myslím, protože na vejplatní pásce najdou kulatej mi-li-ón ká čé bonus, to jako po zdanění, aby bylo jasno, že vás nenecháme okrást berňákem, takže kdo z vás má hypotéku, co vás tíží, mohli byste si docela zpříjemnit a urychlit její splácení.

Dám vám přesně tři minuty času na rozmyšlenou. Kdo se během tý doby zvedne a odejde, nebude nijak penalizovanej. Tohle je, když to tak řeknu, dobrovolná, výběrová mise s vysokým rizikem, ale možností pohádkovejch zisků. Takže, no hard feelings. Ale rozmyslete se dobře: kdo tady se mnou pak zůstane, ten svůj part dohraje až do konce, i když bude jakkoliv hořkej. To se od vás očekává v první řadě, a za všech okolností, cokoliv se stane.”

Ne, nikdo se nezvedl. Všem bylo jasný, že tohle může být životní šance, včetně možnosti odchodu do velmi sladce předčasnýho důchodu kdesi na prosluněný Mallorce, ve vybrané společnosti německých a anglických důchodců.

“Dobře, týme, věděl jsem, že necouvnete!” pochválil předsedající to odhodlání, nebo spíš nerozum. “Takže, oč se jedná. V Číně máme určitý assets, a je třeba je naštívit a projednat s nima, řekněme, příchylnost k našim obchodní zájmům, co se týče nadcházející čínský finanční expanze do naší krásný země, která tady nenechá kámen na kameni. Nemusím vám asi povídat, že tyhle assets nejsou žádný hlídači na parkovišti v Hong Kongu, ale poměrně vysoce postavený prominenti čínskýho komunistickýho režimu. A o to těžší s nima bude jednání, jak pro nás, tak pro ně. Víte sami, jak tvrdě dneska Čína bojuje s korupcí, a docela snadno takovej úlet může skončit i veřejnou popravou. Takže zatímco nám půjde jen o prachy, maximálně pověst, tak pro tyhle lidi půjde vyloženě o život, na to nezapomínejte.

Oni ale samozřejmě nejsou hloupí. Jsou zatraceně chytrý a opatrný, špičkový hráči, protože jim jde v principu o vlastní kejhák, když to řeknu lidově, přitom když půjde vše dobře, Strana je poplácá po rameni, což se vyplatí všem. Přesto bude velikej oříšek je přesvědčit, přemluvit, získat ve věci na naší stranu, sehnat podporu. Najít společnej zájem: náš, jejich, i Strany. Protože jedině tehdy se nám otevřou mnohý dosud pevně zavřený dveře, za kterýma jsou takový poklady, že by i kapitán Flint zíral.

Proto bude nutný nejen, zapomenout na jakoukoliv animozitu vůči rudejm, ale taky vést tyhle choulostivý jednání s maximální jak efektivitou, tak opatrností. Pro ten účel, aby se dodržely tyhle dvě nesourodý strany mince, bude na týhle věci dělat AMT s IA, ve dvoučlenných týmech, z každýho oddělení po jedný osobě, s tím, že oba členové týmu budou mít každej jen půlku informací, která se týká jeho, nebo její práce. AMT budou dělat byznys, a IA zezadu ohlídaj, aby se dodržely veškerý bezpečnostní a preventivní procedury, aby se tým nezapletl do nějakýho průseru, kde budou padat hlavy. Je totiž možný, že by mohlo dojít k různejm provokacím, a vysokejm hrám, do kterejch nás – vlastně vás – bude chtít někdo zatáhnout.

Je vás tady šest, jak jste si jistě bystře všimli, k něčemu vám snad všechny ty MBA a Harvardy, nebo alespoň skromná česká VŠE, snad konečně byly. To jsou teda tři týmy po dvou lidech. Těch assets je dohromady osmdesát tři. Takže si jistě spočítáte, nebo si dojděte pro karkulačku, že to je skoro 28 lidí na jeden tým.

Nyní prosím zamiřte váš ctěnej zrak na protější stranu stolu, kde sedí váš budoucí kolega, nebo kolegyně, se kterým budete mít plnou odpovědnost za výsledky. Připomínám, že žádný mytí rukou a svádění viny na druhýho tu prostě neexistuje. Budete v tom společně, společně jíst hůlkama čínský jídlo a společně dýchat čínskej smog, společně chodit po těch schůzkách, jak spojený provázkem, a společně si nakonec vyžerete jak sukces, tak průsery, když se bude účtovat. Žádný, že jeden řekne, že udělal co mohl, a druhej selhal! Prostě se postaráte, aby se to nestalo, protože za to vás královsky platíme.

Jak jste si možná taky bystře všimli, tým je složenej vždy muž a žena. Není to proto, že bysme si tu chtěli zakládat randící koutek, nebo podporovat váš skomírající citovej život, protože jste věčně v práci a děsně bizy, ale proto, že pro efektivní strategii jednání s Číňanama bude třeba, složit dohromady mužskou a ženskou esenci, kvůli tý jejich filozofii, co tam maj, a která ovlivňuje jejich jednání i vnímání na všech úrovních, jako je “beztvárnost”, “přikyvování”, “udržet si tvář” a podobně. Další detaily po mně nechtějte, já tuhle psychologickou analýzu čínský společnosti nedělal, ale prý se má jednat o to, že narozdíl od západní, klasicky patriarchální společnosti se v Číně i přes ten jejich konfucianismus hodně prosazuje i ženskej prvek, jako jin a jang dohromady, aby to prej bylo celistvý, prostě Zen a Tao. Prostě takhle to bude, a dál to neřešte.

Máte pár dní na to, abyste se připravili na cestu, a to ve všech ohledech. Zaplaťte složenky, vyvenčete svý milovaný pejsky a kočičky, nakrmte křečky, nebo co máte doma v akvárku za roztomilou havěť. A pak postupně, dvojice po dvojici, děsně nenápadně, nejlíp v přestrojení za nenápadný instalatéry, odcestujete přes Vídeň do Číny, a zůstanete tam tak dlouho, dokud bude potřeba, odhaduju tak do čtrnácti dnů.

V Číně budete reportovat každej den o průběhu jednání, ale nebudete to posílat sem, protože my tady o ničem nevíme a vůbec vás vlastně neznáme, a jeli jste tam ze svý vůle jen na pitomej sjezd finančníků, v rámci neplacený dovolený, protože jste děsně posedlí po zvyšování svý kvalifikace. Reporty tudíž budete předávat styčný osobě, která vás bude kontaktovat brzo po příletu, postará se vám o ubytování, itinerář a všechno. Dotyčná osoba vám taky předá nezbytný podklady, to znamená, až na místě, ne tady v Praze. Bezpečnost především – získat tyhle assets nás stálo neskutečný peníze, to mi věřte. Nechceme je ohrozit, ani ztratit, proto tyhle opatření. Žádný tahání tajnejch dokumentů někde po kufrech, nebo na pevnejch diskách, co procházej odbavením na letišti a můžou tudíž bejt kompromitovaný. Hergot, to bude jak v super americký detektývce… bych vás nejradši nechal doma a jel tam sám, sakra!”

(Ve firmě šly řeči, že předseda představenstva má dům na Bahamách, u něj velký bazén se žralokem, kam občas, jistě jen nešťastnou náhodou, spadl nějaký neopatrný a současně nepohodlný návštěvník jeho sídla, a v přístavišti velkou bílou jachtu, na který se nonstop slunilo hejno nahých ruských modelek. Nakonec ale prasklo, že šlo jen o poněkud neumělou snahu jakéhosi pitomce z oddělení Public Relations, profilovat šéfa jako mediálně zajímavější verzi nedostižného Petra Kellnera. Ale padáka dotyčný nedostal, protože šéfovi se to kupodivu zalíbilo, a koupil si na Václaváku v knihkupectví hezkou barevnou knihu o žralocích, kterou si okatě pokládal na stůl během jednání s rozličnými lidskými žraloky, a listoval si v ní láskyplně, jako v herbáři.)

“Všechno jasný? Tak hodně štěstí, kolegové a kolegyně. Budeme tu na vás věrně čekat, celá firma, a přivezte nám z Číny jen dobrý zprávy! Možná, že nejlepší tým z vás pozvu na soukromej oběd do naší závodní jídelny!”

Obě strany stolu se navzájem neznaly, jen tak od vidění, z kantýny či podzemních garáží, protože interní Human Resources bulletin, který dostal k pečlivému prostudování každý nový zaměstnanec, výslovně uváděl, že “… due to the special nature of their demanding work, any closer communication and contacts with IA colleagues, both in company offices and outside world, are strongly discouraged”, a tak si s opatrnými, nesmělými úsměvy podávali ruce, a představili se, když to tedy bylo tentokrát mimořádně povoleno, a vlastně i nezbytné. Prohlíželi se přitom zkoumavými pohledy, protože na týhle lodi poplavou spolu, a potápět ke dnu se taky dost možná budou spolu. Do jednoho se modlili, abych “jejich” člen týmu byl nějaký eso, a udělali na jeho či jejích zpocených, udřených zádech pořádnou kariéru!

Jen málokdo z nich si v té chvíli dokázal představit, co ta věc bude doopravdy obnášet. Kolik času a napětí spolu budou muset chtě nechtě strávit, a nebude kam utýct. A budou muset držet pohromadě, úplně cizí lidi, nechat tu svý životy a jet kamsi na konec světa na totálně nejistou akci, kterou kdosi odvážně a lehkým perem narýsoval, ale v praxi to bude na účastníky klást extrémní nároky, jak profesionální, tak osobní. Nehledě na znepokojivý obsah jedné takové moc zajímavé knížky, co se jmenuje Trestní Zákoník – kdepak iluze, že platí nějaká teritoriální omezenost domácího českýho práva. Byly určitý závažný skutky, který byly trestně stíhatelný dle českýho právního řádu, ač se třeba mohly odehrát na druhým konci světa, a byly za ně takový flastry, jak v románu Bídníci.

Ale takový drobnosti neřešíš, když ti někdo zatemní mysl kulaťoučkým melounem, příslibem kariérního růstu a věčným vděkem tvojí nadnárodní korporace, jejíž mateřský mlíčko se pro tebe stalo drogou a smyslem jinak prázdnýho života…

“Sandra Dvořáková,” postavila se žena naproti, mile se usmála, a podala mu ruku.

Usmál se na ni taktéž, představil se, a potřásli si pravicemi.

Vypadala klidná, milá, sympatická, vyrovnaná, ale též pozorná, silná, pevná, rozhodná, nepochybně sportovní pevné postavy. Byla docela vysoká, jistě takových 175 cm.

(ve firmě se vědělo, že nejméně polovina zaměstnanců IA má za sebou pestrou pracovní minulost v rámci rozličných bezpečnostních složek. Oddělení IA, umístěnému v rohu open space v nejvyšším patře, hned vedle top managementu, a důrazně oddělenému překližkovými stěnami od zbytku osazenstva firmy, dokonce s vlastním výtahem, se nikoliv náhodou přezdívalo něžným, lichotivým a uctivým “Fízlárna”)

Ozvalo se odsouvání židlí, jak se všichni chystali zpět k pracovním stolům. Porada skončila. Nebyl čas váhat, zda se rozhodli správně: pracovali tu proto, že byli rychlí, a uměli se efektivně nejen rozhodnout, ale jít za tím, i přes všechny překážky.

Asistentka Lucie stála opodál, jako kdyby vyhlížela konec porady, a když lidé začali odcházet, přitočila se k němu.

“Je tady nějaká ženská, a chce s tebou mluvit,” informovala ho suše.

“Kdo?” otázal se udiveně. Nikoho dnes nečekal.

“Nějaká, jak se jen představila… jo, H. Vypadá moc dobře, ta se ti bude líbit, tak jen tam běž, ať nečeká!” prvila Lucie ironicky.

“Prosímtě, nech toho zase,” zalitoval potisící, že se s Lucií kdysi párkrát vyspal, a od těch dob ho stále považovala za cosi “svého”, na což měla “nárok”. Sice byla schopná a výkonná kolegyně, ale jako žena byla prostě žárlivá husa.

Dveře zasedačky se otevřely, a v nich stála Sandra, ta z IA, se kterou se dnes seznámil, a že prý budou v týmu. Ty vole, chodit s fízlem v ženským těle po světě, a dělat byznys, jednat s čínskejma komunistama a páchat dost možná vlastizradu, to nebude detektivka, to bude zlej sen!

“Vladimíre, pan předseda představenstva by s vámi chtěl mluvit,” pravila klidným, mírným hlasem. “Můžete ještě na chvíli sem?”

“Řekni tý ženský, ať počká dvacet minut, nebo ať vypadne a nechá tu číslo, protože jsem teď děsně bizy,” sykl ještě k Lucii, a pak se vrátil dovnitř.

“Á, Vladimíre, to jsem rád, že se k nám připojíte,” vítal ho předseda představenstva zpět. “Máte teď trochu času, viďte? Nezdržuju vás od něčeho důležitýho?” pravil s podezřelou srdečností. To byl jeden z testů, kterým s oblibou zkoušel svoje podřízené.

“Jsem vám plně k dispozici, pane předsedo,” posadil se ke stolu.

“Dobře! Tady Sandru už znáte. Moc šikovná a schopná, s perfektním recordem pracovní i osobní efektivity.”

Sandra se skromně usmála, ale bylo jasné, že si je plně vědoma svých kvalit, jen ráda mate lidi svou zdánlivou pasivitou a až dívčí nevinností. Na ní pozor!

Usmál se na ni též, i když nejraději by se zašklebil, a pravil rádoby uctivě: “Je mi velkou ctí, že s váma budu moct na tomto velký projektu pracovat, Sandro. Plně počítám s vašima speciálníma schopnostma, a věřte mi, že sám udělám absolutně cokoliv potřebnýho, abysme v zájmu firmy uspěli,” zopakoval předsedovy dřívější slova.

“Tak se mi líbíte, Vladimíre! Víte, co jste? Víte, co vidím, když se na vás podívám?” položil šéf řečnickou otázku. “Muže na vrcholu sil a nápadů… vy jste prostě jedno velký péro, se kterým se tahle firma teďka vytasí, a ukáže to světu!” zachechtal se rozpustile.

Sloužím lidu, chtěl odpovědět stejným tónem. Ale raději se zase jen přiblble a stydlivě usmíval. Vydělal této firmě moc, moc peněz, a oni si byli vědomi jeho special skills.

“Ale teď vážně,” poposedl si předseda a jeho výraz tváře se proměnil, jako mávnutím proutku. Nyní to byl zase tvrdý a nelítostný byznysmen. “Na seznamu, co vy dostanete, je i jedno velmi zásadní jméno. Neřeknu vám teď, o koho se jedná, ale chci, abyste se o tuto osobu postaral s maximální péčí, protože je na ní velikej zájem. Řeknu vám o něm, že je extrémně opatrnej, i na čínský poměry. Bude to hodně pomalý jednání, který musí bejt vyloženě něžný, jako kdybyste držel v náruči plachou študentku, co si čte Préverta, a uteče, hned co na ní zkusíte svý laciný špinavý triky z baru. Takže i kdybyste měl v Číně zůstat měsíc, nebo rok, nebo deset let, prostě tuhle osobu uděláte naším novým dobrým kamarádem, i kdyby to mělo stát cokoliv.

“Rozumím, pane předsedo. Na jedné osobě je výjimečnej zájem, a bude třeba s ní jednat s výjimečnou citlivostí,” pravil mladší muž pevným hlasem, že rozumí a potvrzuje sdělení.

“To je ono, dobrá,” pochválil šéf tu řeč, zatímco Sandra se dál usmívala, jako kdyby ta konverzace byla nesmírně zábavná, někde v pátek večer v restauraci Kozička, kde ji balí nějaký slavný hokejista.

“Vy se prý máte zanedlouho ženit, jak jsem slyšel,” obrátil pak zase muž. Jednání s ním bylo, jako na houpačce, a bylo třeba, zůstat neustále ve střehu.

“Ano, pane předsedo. V červnu.”

“To je moc hezký, taková láska. A co vaše nastávající dělá, jestli se smím zeptat?”

Jasně, že to věděli. Věděli totiž o každém všechno.

“Je herečka, pane předsedo. Hraje v jednom menším pražským divadle, objevila se i v pár filmech, a sní o velký filmový kariéře.”

“To je moc hezký, být mladej, a mít sny! Jasně, že pokud vy uděláte něco dobrýho pro nás, tak my jí můžeme s její uměleckou kariérou pomoct. Na oplátku. Spolehněte se, Vladimíre!”

“Děkuji, pane předsedo.”

“No, to je asi všechno, jestli vy ještě k věci něco nemáte, Sandro?” dotázal se šéf.

Zavrtěla hlavou. “Dáme se do toho!” pravila pak s náhlým nadšením, a podívala se na kolegu na druhé straně stolu s výzvou v očích.

Jen další den v nadnárodní korporaci…

Když setkání skončilo, vzpomněl si na tu nečekanou, neznámou návštěvu. Na ní teď ale neměl absolutně žádné myšlenky, bylo třeba se dát do práce, soustředit se. Bylo jasné, že od této chvíle bude mít tu novou kamarádku Sandru těsně za zadkem, a bude ho pilně monitorovat, v zájmu firmy. Doprdele! To bejvaly krásný časy, to bejvala svoboda! A ta je nyní v tahu. Hm.

Napsal tedy rychlou SMS Lucii, zda se tam dotyčná ještě nachází, nebo odešla, což by bylo nejlepší. Nemusel by tudíž ani na recepci chodit.

“To vis, ze tu na tebe porad verne ceka, a ja taky ;-)” odepsala Lucie obratem.

Tyhle prašivý návštěvy bez ohlášení! Tak tuhle teda ještě vyřídí, a pak už všechny pošle do hajzlu, zavře se na terasu a dá si s kolegou z vedlejší kóje pořádný kancelářský kafe! Ženských totiž už dnes bylo dost…

Dlouhými kroky upaloval do recepce, a když otevřel další skleněné dveře, ihned si povšiml ženy, co seděla na sofa pro návštěvy.

Mohlo jí být tak čtyřicet, a stále byla velmi atraktivní. Seděla rovně, jako svíčka, nohy způsobně u sebe. Určitě bejvalá modelína, napadlo ho. A oblečená byla, jako ze žurnálu.

Ihned ho poznala, i když ji nikdy předtím neviděl, a povstala. Přistoupil k ní s dalším profesionálním úsměvem.

“Dobrý den, vy jste paní H.? Promiňte mi to zpoždění, pondělky jsou tady ve firmě hektický. Ale nepamatuju si, že bychom měli dohodnutou schůzku? Co vás za mnou přivádí?”

Usmála se na něj tím nejsladším úsměvem, co kdy viděl. “Pane Vladimíre, moc se omlouvám, že vás tady dnes takto bez ohlášení vyrušuju, když jste navíc tak bizy. Víte, já pracuju v módní oblasti, a jak vím, tak vaše firma máš široký kontakty s Čínou, kde je taky moc zajímavej trh s luxusním zbožím. Jela jsem náhodou okolo, a říkala jsem si, že se poptám, zda byste mi třeba vy, nebo vaše firma, mohli být v týhle zahraniční expanzi nápomocný.”

“No, to jste tu na správným místě. Ale sám za sebe s váma jednat nemůžu, musela byste přijít znovu, a sejít se i s mým kolegou z oddělení Public Relations. Máme tady pravidla pro jednání s třetíma stranama, víte,” dodal omluvně. “Zavolejte na tohle číslo, sdělte jim, oč se ve vaší věci jedná, a pokud mi to bude přidělený, tak s váma rád budu spolupracovat.”

“Aha, takhle to je,” vzala si žena číslo. “Tak vám moc děkuji za informace, pane Vladimíre! Ozvu se, a snad se potkáme u nějakýho společnýho projektu. To víte, móda, ta fascinuje davy, a vaše společnost jistě sama sezná, že jsou tam mnohý obchodní příležitosti.”

“Rád jsem vás poznal, paní H.,” podali si ruce. “Díky za návštěvu, a snad brzy nashledanou.”

“Potěšení bylo na mojí straně,” rozloučila se žena, a zmizela. Zbyl po ní jen odór sladkého, těžkého parfému.

“Tak co, jaký bylo jednání? Dohodli jste se?” zeptala se Lucie zdánlivě bez zájmu.

“Prosímtě, příště laskavě řekni všem těmhle neohlášenejm otravům, že tu nejsem! To už je snad potřetí! Tady není žádná pošta, aby si sem každej chodil, jak se mu zlíbí, a já kvůli tomu musel odcházet z důležitýho jednání!” obrátil se pak na Lucii podrážděně. Věděl moc dobře, že to udělala schválně… zrovna, když je tak bizy!

“Ale přece by ses nezlobil, Vládíku! Já to přece myslela dobře!” zatvářila se Lucie rádoby ublíženě, a pak vyprskla smíchy.

Mávnul nad tím rukou. Tohle je fakt pod jeho úroveň!

Na nečekanou návštěvu zapomněl do pěti minut, když se znovu zapojil do hektického víru open-space. Všichni tu důležitě pobíhali s kritickými dokumenty v rukou, telefonovali na všechny strany, sepisovali maily a přeposílali si fotky roztomilých koťátek, aby se trochu duševně povznesli, nad všemi těmi velkými plány a velkými čísly, kde milión nebylo nic…

Z firemního parkoviště majestátně odplouvalo černé SUV Mercedes. Zuzana se naklonila z otevřeného okénka, a vložila do čtecího zařízení parkovací kartu.

“Á, paní H.! To jsou k nám hosti!” vyklonil se ze strážní budky přátelský vrátný. “Koupil jsem nedávno u vás moc hezkej šátek mojí manželce. Strašně se jí líbí! A nebyl ani tak drahej… děkuju vám!”

“Ale to mě moc těší,” zavolala na něj Zuzana zpátky. “Stavte se někdy, dám vám malý dárek pro vaší paní! Samozřejmě, že zdarma!”

“Děkuji, paní H.! Stavím se určitě!” odpověděl hlídač, zatímco závora se zvedla a vůz odjížděl.

To je fakt dobrý, smála se Zuzana rozpustile, zatímco najížděla na hlavní silnici. Udělala si tady dneska hned dva cenný kontakty: tu pipku z recepce, se kterou si krásně podrbaly, a která ví absolutně o všem, co se ve firmě šustne, a dokonce i vrátnýho, což je vždycky velmi důležitá figura!

Tohle je prostě úžasnej den, pomyslela si Zuzana a šlápla na plyn.

Večer, až se potká s dcerou, bude mít co dělat, aby ji za tu věc ještě nepoděkovala.. tra la la, tralala, musela si začít zpívat spolu s autorádiem. Smála se na svět kolem, na zamračený kamióňáky, na děsně bizy řidiče služebních aut a dodávek, na soustředěný důchodce za volantem i tunery s kšiltovkama na hlavách, všichni jí připadali tak skvělí…

Dokonce i pustila nějakého pitomce ve staré škodovce před sebe, namísto aby mu masivním čumákem SUV ukázala, kde je jeho místo. Tohle prostě nebyla ona… anebo snad byla, teprve nyní byla sama sebou, teprve nyní byla uvolněná a šťastná, teprve nyní jí patřil svět…?

Tohle bude nejlepší hra mýho života, pomyslela si nakonec, a pak si oči zakryla luxusními slunečním brýlemi, opřela se o loketní opěrku a vyrazila konečně, ve čtyřiceti letech věku, vstříc svým tajným snům…

Část 1: Dívka z lepší rodiny
Část 2: Vzpomínky a činy
Část 3: Jen malej hřích
Část 4: Nečekaná návštěva
Část 5: Dům v Jinonicích
Část 6: Diskotéka Kazín
Část 7: Vysloužilec vypráví
Část 8: Setkání v Barocku
Část 9: Holka od Tiffanyho
Část 10: Modelína a Picasso
Část 11: Passion for Poison
Část 12: Něco je ve vzduchu
Část 13: Slyš volání rodu
Část 14: Sladká tečka

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com