Konec dívčích snů 5: Dům v Jinonicích

Je tak těžký se do tebe nezamilovat… do tvý krásy, i do tvý zranitelnosti. Tak rád by byl příště u tebe, a hladil ti vlasy, až se budeš znova zmítat ve svých těžkých snech, ale on je zrovna na druhým konci Prahy, daleko od tebe, a píše report pro svoje nadřízený, nebo pro servery Společnosti, přičemž stroje společně s lidma se rozhodnou, jak tě můžou využít pro jejich obchodní zájmy. Odpusť mu jeho přirozenost škorpióna, sladká Zuzano, protože tohle je jeho práce, tohle je to, co dělá. Ale potkáte se, slibuju ti, ještě jednou… řekneš mu to všechno, a on bude u tebe, než navždy zmizí, jako přízrak, a ty se začneš topit v řece zlých snů, kam jsi nikdy neměla lézt, nikdy jsi za ním neměla chodit, protože on má moc nad tvým osudem, a nikdy to nebude naopak…

(Část 1Část 2Část 3Část 4)

Kdo v Pařížské něco znamenal, občas se prostě musel objevit v klíčovém podniku, baru Tretter’s, co se nacházel doslova za rohem, v ulici V Kolkovně. Bylo to místo setkávání rozličných společenských světů, kde se bylo možno předvést, jak ve smyslu nějakého slušivého oděvního modelu, tak v sociální rovině, prostě se byznysový i módní veřejnosti připomenout. Když sem Zuzana šla, dávala si na vzhledu obzvlášť záležet. Vše muselo být perfektní.

“Dobrý večer, paní H.,” pozdravil ji uctivě vyhazovač, co si zde “na dveřích” přivydělával ke službě u Policie. Zuzana se na něj usmála velmi srdečně, protože mít kontakty s aktivním policistou nikdy nemuselo škodit. Takhle to dělala – byla ke každému milá, a když se pak v případě nezbytnosti na “své lidi” obrátila, nikdo ji neodmítl.

“Á, zase v práci, tak ať vám to rychle uteče,” oplatila mohutnému strážci tu pozornost, a spolu se svým mužským doprovodem vešla dovnitř.

Bylo již po deváté, a podnik byl, jako každý den, totálně natřískaný, že bez rezervace vůbec nemělo smysl, zkoušet štěstí. Setkávala se tu zajímavá směsice lidí z těch vyšších sfér, a v ulici to vypadalo jako na přehlídce těch nejlepších, nejluxusnějších automobilových značek.

Šla první – sice to bylo proti bontónu, ale bylo v jejím zájmu, být viděna. Prošla tedy hrdě a s hlavou vztyčenou “uličkou slávy” mezi barem a stoly u stěn, co byly doslova obsypány ženami v luxusních modelech a muži zásadně v bílých košilích, co sem do přítmí nádherně zářily a připomínaly jejich pevnou spjatost se světy obchodu či módy, a s jistotou zaparkovala u volného stolku s cedulkou “Reservé”.

Spokojeně se usadila, mimoděk si dala nohu přes nohu, a jak se tím pohybem nadzvedla látka na jejích krátkých šatech, odhalilo se svůdné ženské stehno, načež její společník jen naprázdno polkl. Vypadala dnes prostě skvěle: vyrovnaná, hrdá, spokojená, zářící, krásná, mladší nejméně o pět let. Mohla by si klidně sednout mezi partu korporátních holek opodál, co jim bylo kolem pětatřiceti, a byly dosud single a bezdětné, a nikdo by nemohl poznat rozdíl. Jejich parta byla nápadná, jak se stále opatrně rozhlížely, zda snad někde kolem není nějaký atraktivní samec, co by jim mohl splnit jejich sny, aby se konečně staly tím, kým chtěly, protože jejich kariéra skromně řečeno stagnovala, i když se na Facebooku před světem stále profilovaly, jak jim patří přítomnost, i budoucnost, ve světle zářných perspektiv.

A Zuzana byla vlastně dosud opravdu mladá, stejně jako tato noc. Nechali si od obsluhy přinést zdejší vyhlášené koktejly, a Zuzana lačně ochutnala led a smetanu na svých plných rtech, co dnes nesly zářivě rudou rtěnku.

Její společník by se holkám opodál jistě líbil. Nemohlo mu být více, než kolem třiceti, a dobře střižená, kvalitní košile tak tak obepínala jeho dobře rostlé tělo, co však bylo spíše štíhlé než svalnaté, pružné než nemotorné. Na košili měl rozepnutý o knoflík více, tak, aby bylo vidět jeho tvarované prsní svaly, na kterých se rýsovaly proužky svalových vláken, když je zatnul. Ale pro Zuzanu to nic neznamenalo: ne, spolu dnes do lože nepojedou, a on to věděl. Přesto však, sedět s ní, jen ji pozorovat, jak tu sedí jako královna, být v její auře, to snad bylo lepší, než jakýkoliv pomíjivý sex.

“Něco bych od tebe potřebovala, Pavle,” otočila k němu hlavu, a zadívala se na něj s propalující přesvědčivostí. “Řeším teď takovej malej rodinnej problém. A hodily by se mi detailní informace o jednom člověku.”

“Jasně, Zuzko, to je samozřejmost,” přisvědčil mladší muž, a upil svého drinku. “Cena bude stejná, jako minule. To víš, zajišťuje to víc lidí, a těm se zaplatit musí. Já neriskuju, oni riskujou. Dotazy do neveřejnejch databází jsou logovaný a zaznamenaný, a musí se zdůvodnit nadřízenejm, proč se o ty lidi ze služebních důvodů zajímáš. “

“S tím jsem srozuměná, a tvým kámošům moc děkuju. Peníze pro tebe mám, a dám ti je pak venku. Jsi opravdu skvělej, že mi s tím pomůžeš. Na zdraví! Ať žijeme tisíc let!” pozvedla skleničku, a její pohledná tvář se opět uvolnila, z původní soustředěnosti.

“Abych nezapomněl, Zuzko, tak naše bezpečnostní agoška teď rozšiřuje služby. Budeme se věnovat ochraně VIP osob, s hlavním zaměřením na auta. To znamená body kity, speciální úpravy, nerozbitný okna, modifikovaná ventilace, aby útočník nemohl použít uspávací plyn, a další vychytávky, jako zašifrovaná řídící jednotka s duální funkcí, kdy jedna část funguje jako ‘decoy’, návnada, nebo třeba detekční systém výbušnin. Takže kdybys měla zájem, s důvěrou se na nás obrať, von je ten dnešní svět zase nějakej nebezpečnej,” smál se Pavel.

“Prosímtě, co by si zrovna na mně kdo vzal,” zavrtěla Zuzana nesouhlasně hlavou. “Krcálek mi skoro krachuje, dluhů mám nad hlavu a auto mám na splátky.”

“Nikdy nevíš,” zatvářil se Pavel zkušeně. “My děláme jen absolutně nenápadný úpravy, prostě špičková práce. Ani nebudeš vědět, že se něco změnilo. Ale věř mi, že jednou třeba budeš ráda, že sis u nás káru nechala upravit. Po ulicích se dneska potuluje spousta drbanů, co to zkoušej, nemaj, co ztratit, nebojej se krimu, takže je nutný, bejt připravenej.”

“Nebudeš mě tahat někam na střelnici, že ne?” zlehčila to Zuzana. “Já spolýhám spíš na svý ženský zbraně,” smála se.

“Tak to se nedivím,” sjel ji Pavel pohledem, a u dobře rostlých přírodních prsou se významně zastavil, že se oba rozchechtali. Jo, tyhle prsa, ty prostě nemohly nechat nikoho chladným: byly přesně takový, jaký měly být. Kupodivu ale Zuzana hluboké výstřihy nikdy nenosila: zaprvé, připadalo by jí to laciný a sprostý, v módní oblasti se nosila spíš decentnost, a navíc, chtěla, ať si je muži najdou na jejím těle sami, svým zpytavým pohledem. A jen pár vyvolených mohlo potvrdit, že dávné těhotenství jejím vnadům jen a jen prospělo, přičemž si zachovaly svou solidní pevnost.

“Jsi milej, že na mě myslíš. Ale to, co mi říkáš, je na mne hrozně komplikovaný. Já nechci nic vědět o nějakejch drbanech, mám svejch starostí dost. Řekni mi jen, kolik by to stálo, a pokud říkáš, že bych nic nepoznala, tak to možná beru. Dceru tady přece nemůžu nechat samotnou. Musím myslet na svý dítě, i když je jí už osmnáct.”

Pavel ji pomalu chytil za ruku, podíval se jí do velkých hnědých očí, orámovaných dlouhými tmavými vlasy, co si občas přibarvila do černa, a dnes je měla překvapivě hladké, že vypadala dočista nevinná, což ještě podporovala tím, že si občas projela kadeře prsty, a odhalila jakoby stydlivě ouško, což bylo ještě více sexy, než jakýkoliv směšný výstřih.

“Víš, že mi na tobě záleží,” vyznal se. “Vždycky jsi mě inspirovala, jinak to říct nemůžu. Zezačátku jsem myslel jen na píchání s tebou, promiň, že to tak říkám, ale pozdějc, když jsem tě poznal víc… já nevím, začal jsem vidět svět jinak. Přestal jsem dělat věci, co mi škodily. Jako kdybys mi ukázala cestu. Jako kdybys byla moje starší sestra, pokud se teda neurazíš.”

“To je milý,” dovolila mu, aby ji držel za ruku i nadále, ač se pohledem dívala spíše mimo něj, aby mu naznačila, že jeho význam v jejích očích má své pevné hranice.

“Zejtra ráno se u tebe stavím pro káru, a odpoledne ti ji přivezu zpátky. A kdybys náhodou jednou ty opatření ocenila, tak za to chci – kromě těch sto litrů, co nám zaplatíš, a samozřejmě bez dokladu, v zájmu obou stran – abys mi dala… pusu!”

“Tak to bude ale dost drahý,” dala Zuzana hlavu na stranu, a pohodila dlouhými vlasy, jako kdyby si říkala o slevičku. Bylo to natolik mladistvé gesto, že v té chvíli vypadala na osmnáct… maximálně.

Naklonil se k ní blíž, a jakoby omylem se dotkl svalnatým hrudníkem jejích měkkých prsou. “Dělat s tebou byznys je pro mě vyložený potěšení,” zašeptal jí do odhaleného ouška.

Měl by v té chvíli vidět její spokojený výraz. Byla královnou, a to milovala.

Povšimla si, jak se na ní dámská korporátní parta o jeden stůl vedle zadívala, dílem obdivně, a dílem závistivě. Usmála se na ty holky, a pokrčila jakoby bezradně rameny, že neví, co s tím.

“Pojď, přesedneme si, tamhle k těm holkám, vypadaj fajn. A určitě oceněj nějakou vybranou pánskou společnost,” řekla Pavlovi, a pro něj to znělo jako rajská hudba.

Byl to prostě perfektní večer. Když Zuzana viděla, že Pavel našel zalíbení v jedné z dívek, a ona zřejmě v něm též, byla nanejvýš spokojená.

Jen jednu věc bude již za pár hodin Pavlovi vyčítat: že ji mimoděk přivedl ke slovu střelnice.

“Zlatíčko, spíš?” ozval se Zuzanin naléhavý hlas za dveřmi dceřina pokoje.

“Stalo se něco, mami?” probudila se Anna.

Zuzana vstoupila dovnitř. Bylo tu přítmí, v domě se nikde nesvítilo, že sotva viděla siluetu ležící dívky, zakryté dekou.

Přisedla si k ní, na okraj postele. “Nemůžu spát, promiň.”

Anna se nadzvedla na lokti, a rozsvítila malou lampičku. “Tak si popovídáme, třeba. Nebo si uděláme kafe. Pustíme si fajn muziku.”

Povšimla si matčina výrazu. Byla znepokojená. Někdy se v noci budila, celá zpocená, jako kdyby kdysi dávno zažila něco hrozně nepříjemnýho, až traumatickýho.

“Zdálo se mi o něm. Zase. O tom domě v Jinonicích,” přiznala pak Zuzana se studem. “Jak dlouho tohle bude ještě trvat! Moje noční můra, co mě nechce opustit už tolik let.”

Anna se narovnala do sedu, posunula se k matce, a objala ji. “To bude dobrý, mami. Byl to jen sen!”

“Celej život je sen,” pravila Zuzana odevzdaně.

“Pila jsi, viď,” neubránula se dcera poznámce.

“Ano,” přiznala se matka. “Byla jsem v Tretter’s s jedním pánem, co mi pomáhá s věcma v práci. Dali jsme si pár drinků. Ale domů jsem jela taxíkem, neboj.”

“Pak se nediv, že máš takový sny. Sama si to děláš, sama si škodíš,” pravila dcera moudře.

“Já vím, já vím. Je tak snadný, sejít z cesty, ublížit sama sobě,” souhlasila Zuzana posmutněle.

Potřebovala něco jinýho, než slova, a tak ji dcera chytila kolem ramen, a jemně uložila na polštář. “Lehni si, budu tady s tebou, a krásně se vyspíš, pohlídám tě,” hladila ji dcera po čele, jako kdyby to byla malá holčička.

“Jsi moc hodná, ty jediná na světě mě máš opravdu ráda,” řekla Zuzana tiše, zatímco její dcera zhasla lampičku, a lehla si k ní, rukou jí hladila husté tmavé vlasy. Jednou, za nějakou dobu, takhle bude Anna hladit vlastní dceru.

Zanedlouho Zuzana usnula, a na tváři se jí rozlil sladký, nevinný výraz, jako když sama byla kdysi malou, nevinnou holčičkou… než se to stalo.

O mnoho kilometrů na východ, na druhém konci města, v satelitní čtvrti, plné nákladných novostaveb s velkými, opečovávanými zahradami, seděl u stolu muž, a před obličejem mu zářil monitor přenosného počítače.

Velký dům byl tichý, a jeho přítelkyně, vlastně nastávající nevěsta, byla na nějaké premiéře, a herci, ti to dokázali táhnout až do rána. Toleroval jí to však bezezbytku – stejně jako ona tolerovala speciality jeho zaměstnání. Jako třeba, že dva měsíce před svatbou, uprostřed příprav, bude muset odcestovat na čtrnáct dní do zahraničí. Víc jí neřekl – tajné.

Otevřel novou datovou položku v interním firemním systému, a začal psát.

Důvěrné – Confidential

Report o jednání s třetí stranou – asset 1827-15-CZ-F (Third party negotiation report – asset 1827-15-CZ-F)

Asset se dostavil bez předchozího kontaktu do prostor (Lokace F), a žádal skrze osobu (ID 3772) okamžité setkání s konkrétní osobou (ID 8993), přičemž asset byl uvedené osobě neznámý. Během čekání byl vytvořen skrze osobu (ID 3772) základní assessment (v příloze), a identifikace assetu ověřena. Při osobním jednání asset projevil zájem o podporu Společnosti jeho plánovaných aktivit na zájmovém trhu, přičemž uvedl, že pracuje v módní oblasti.

Otázky: Proč asset žádal právě konkrétní osobu (ID 8993), a zároveň se jí neohlásil předem? Je asset pro Společnost, resp. jejího reprezentanta (ID 8993) hrozbou ?

Získat data:

1) styky assetu pro možnosti pozdějšího využití
2) assessment bezpečnostního rizika
3) zda asset přišel v minulosti do styku se Společností, či jejím klientem
4) výši disponibilního kapitálu assetu pro navrhovanou obchodní operaci
5) výhody případného takeoveru obchodních aktivit assetu

(ID 8993)

Když dopsal a soubor uložil, nalil si do sklenice trochu džusu. Opřel se zády o židli, a díval se z prvního patra domu do temné noci, kterou rušila jen nedaleká osamělá lampa. Bylo to krásný – a on tu údery do klávesnice někomu zrovna mohl ničit život. Vymačkat, využít každého… takhle se to u nich v práci dělalo. Pro tohle byly potřeba speciální skills.

Přesunul se na krásnou koženou pohovku, co stála tři sta tisíc, a zapnul si televizi, aby měl nějakou společnost v té osamělosti. Přepnul na kanál zpráv. Byly tak čtyři ráno… ach, další probdělá noc, co ti postupně ukusuje z mládí.

“… předseda vlády dnes kategoricky popřel, že by vstup čínského kapitálu na český bankovní trh mohl znamenat ohrožení kritických ekonomických zájmů země, a možnost vzniku nestability v českém finančním prostředí. Jak premiér uvedl, jedná se o krok, který byl dalekosáhle diskutován na nejvyšších místech jak špičkových českých ekonomů, tak zpravodajských bezpečnostních složek.”

“Číně dnes patří svět, je potřeba se pravdě podívat do tváře, prohlásil předseda vlády. Premiér uvedl, cituji: ‘pokud občané řeknou, že jim vyhovuje izolace a zdánlivá bezpečnost finančního sektoru, tedy bez přímého spojení s asijskými trhy, dobře, licenci čínské straně prostě neudělíme, a pojede se dál, jako předtím, to znamená, krize 2008, jen si vzpomeňte, o kolik naše země i celý západní svět přišel. Přijměme fakt, že celý svět je propojen, a snaha zůstat stranou se nevyplácí: jedeme v tom, takříkajíc, společně. Včetně Číny.”

Ze stolu se ozvalo pípnutí, jak přišla nová e-mailová zpráva. V oddělení Internal Affairs se jely nonstop služby, a zakládali si na tom, že většinu informací byli schopni poskytnout do hodiny. Odpověď bývala extrémně stručná a čtenáře ihned napadalo, zda to nepsal spíš stroj, než živá bytost. Nebylo možno si nevzpomenout na “Minority report”!

AD 1827-15-CZ-F

1) HIGH
2) LOW
3) NO / YES
4) MEDIUM
5) APPROVED

STATUS: INVESTIGATION PENDING

INSTRUCTIONS (ID 8993): MAINTAIN CONTACT WITH ASSET – ACQUIRE FURTHER DATA – VALID UNTIL FURTHER NOTICE

(ID 5092)

Vida, tak Sandra ještě taky nespí. Hm, asi ji IA přiřadilo přímo pod něj, a cokoliv nyní napíše, tak se jí dostane na stůl.

Mobil vedle na stole se rozvibroval a jeho displej se rozzářil.

“Bez uz spat. S.”

Tahle holka byla prostě hádanka, a tak to mělo i zůstat. Absolutně nemohl vědět, jak žije, a kdo vlastně je. Nesměla to nikomu říct, stejně jako všichni z oddělení Internal Affairs. Žádný korporátní přátelství. Od chvíle, co se seznámili v zasedačce, spolu samozřejmě nesměli znovu mluvit. Setkají se až na letišti ve Vídni. Tam již bude žádoucí, aby je zvídavé kamery viděly pěkně spolu. Bylo to v zájmu Společnosti, co si důkladně kryla záda a myla ruce předem.

A tahle holka, se kterou možná jednou budeš stát nikoliv před oltářem, ale před mediálně ostře sledovaným soudem, co ti napálí doživotí za vlastizradu, ti pošle ve čtyři ráno zprávu, že máš jít spát, že nemáš ponocovat, i když velký peníze nikdy nespí, a žádají si nasazení. Bylo to, zvláštním způsobem, milý, vzhledem k tomu, že je osud, nebo spíš nějaký stroj v serverovně Společnosti na přísně utajeném místě, spojil dohromady. Nemohl si ji vybrat, nemohl ji zhodnotit, nemohl se rozhodnout – prostě mu řekli, tahle holka pojede s tebou, a tečka. Byly spolu nyní pevně spojení, s neznámou holku – a nebylo to sexy, bylo to vysoce děsivý.

Jasně, že již druhý den litoval, že se na tu šílenost do Číny přihlásil. Blbej milión, a za to perspektiva zničenýho života, kdy ztratíš všechno… nalítnul jak pitomec, ježiši. Ale bylo pozdě couvnout… chtě nechtě bude muset s touhle neznámou holkou, co má tajemství v popisu práce, letět tak daleko… byla otázkou, zda bude podporou, nebo hlídacím psem s ostrými zuby. No, to se ukáže brzy… letenky do Hong Kongu totiž měly zítřejší datum.

Na subjekt svého reportu, na “asset”, co za nimi z neznámých důvodů sám přišel, a byla to velká chyba, protože oni se mu rozhodli taktéž vzít všechno, dávno zapomněl.

Opravil se, než odešel do ložnice – vždyť asset byl vlastně ona.

Byla větrná jarní noc, ale krásně teplá, že se ti nechce jít spát, abys náhodou nezmeškala tu nádheru, kdy je vůkol klid, a prázdné pražské ulice mohou odhalit mnohá dosud skrytá tajemství.

Stála před velkým osamělým domem na kraji Prahy, v Jinonicích, co mu říkali “akcíz”, protože se tu vybírala takzvaná “potravní daň”, a hrála si s míčem, který hrál barvami, i když byla noc a měla dávno spát. Bylo jí sedm, a stáli tu s mladou ženou kolem dvaceti, která se se znepokojením dívala na velké kapesní hodinky, a to stále častěji, jak čas plynul.

“Říkal mi, že se vrátí za hodinu,” zopakovala mladá žena potisící.

Zuzanka na to nic neřekla, a hrála si dál. “Chytej!” hodila míč ženě.

“Tak mi to řekl, že se vrátí za hodinu,” zopakovala zneklidnělá mladá žena, a hodila Zuzance míč zpátky.

Další pohled na hodinky, a povzdechnutí. “Je to právě jedna hodina. Slíbil mi, že se vrátí za hodinu, a nedodržel to. Nikdy se nic takovýho nestalo, vždycky dodržel slovo. Kdybych tak věděla, kde je, jestli se mu něco nestalo,” dodala žena, celá sevřelá strachem.

“Ale já přece vím, kde děda je,” podivila se Zuzanka. “Je v Kobylisích…”

“Musíme teda do Kobylis,” souhlasila žena, a rozeběhla se.

Zuzanka ji snadno dohodnila. “Přidej, babi, přidej! Dohoníš mě?”

Zanedlouho běžely vedle sebe, a mladá žena ztrácela dech. “Už nemůžu… Zuzanko… musíš do těch Kobylis, a zjisti, co se s dědou stalo.”

“Dobře babi, tak já běžím,” otočila se na ni Zuzanka, a ještě zrychlila.

Kolem ní se míhaly domy a parky. Neznala únavu, řítila se ulicí, co neměla konec, jako blesk. Nohy měla tak lehké, že se nad dlažbou skoro vznášela. Měla radost z toho, jak rychle dokáže běžet, a přišlo jí to jako skvělá zábava, pobíhat sama po prázdných ulicích, že se jí přívěšek s malým srdíčkem, co měla na dětském krku, jen třásl.

Pak minula velký nápis. “KOBYLISY.”

Vběhla do oploceného areálu, co strážil voják s puškou, na hlavě hranatou přílbu. Nezastavil ji, tak byla rychlá, že ji ani neviděl.

A už viděla dědu! Stál tam, na sobě bílou košili, na hrudníku rozhalenou, a opíral se o nějaký sloup, za ním byla zeď, obložená matracemi.

“Dědó!” zavolala na něj, a on otočil hlavu, a usmál se.

“Zuzanko!” radoval se, že ji vidí.

Málem by si nevšimla šesti mužů, co stáli poblíž dědy, vyrovnaní do řady, jak na přehlídce, v uniformách v barvě polní šedi, a též měli pušky na ramenou, přičemž jeden z nich jim asi velel.

“Bereiten,” přikázal důstojník v parádní uniformě surovým hlasem, načež vojáci sňali pušky z ramen, a tisíckrát naučenými pohyby natáhli jejich závěry, co natáhly náboje do hlavní.

“Dědo, co se děje, co tu děláš? Babička se moc zlobí, že ses nevrátil za tu hodinu, jak jsi jí slíbil. Víš, jak je teď smutná? Čeká tam na tebe, nechal jsi ji poprvé samotnou, bojí se o tebe! No tohle!” pohoršila se Zuzanka.

“Zdržel jsem se dneska, Zuzanko, nezlob se. Řekni babičce, že se vrátím za chvíli, ano? Jen běž. Já si tu musím s pánama něco vyřídit.”

Zuzanka se na vojáky dívala s podezřením. “Nechtějí ti ublížit, že ne?”

“Kdepak, Zuzanko, všechno je úplně v pořádku,” ujistil ji děda. “Tak už běž, ať tam babička nečeká sama!”

“No tak dobře, já zase poběžím, jsem tam hned, umím běhat moc rychle, mnohem rychlejc než babička, a možná bych předběhla i tebe!”

“Tak si uděláme závod, ano? Hned, jak přijdu domů.”

“Dáme si závod hned, dědo, ať se ukáže, kdo je lepší! Kdo bude dřív tamhle u tý strážní budky?”

Už už se chtěla rozeběhnout, aby vyhrála, když si povšimla, že děda má ke sloupu připoutaný ruce, a nemůže se hnout.

“Dědo, tys mi zkazil závod!” postěžovala si zklamaná Zuzanka. “A proč jsi tu vlastně takhle připoutanej? To je nějaká hra? Chci hrát taky!”

“Achtung!” pokračoval důstojník, a vojáci pomalu, jako dobře namazené stroje, zvedli hlavně směrem k dědovi.

Zuzanka pochopila, i když byla tak malá, a její drobné tělo se vzepjalo vpřed, jako kdyby o táhlo dvě stě koní, jen aby se dostala před ty zlé hlavně včas. Takhle rychle nikdy neběžela! Musí pomoct dědovi…

“Feuer,” přikázal důstojník strašlivým hlasem, který Zuzanku zmrazil. Komíhala nohama, co mohla, ale běžela najednou tak strašně pomalu, začalo jí ženským šestým smyslem docházet, že to asi nestihne, chtěla na dědu zavolat, ať se skloní k zemi, ať uhne, ale z krku nemohla náhle vydat ani hlásek…

Pak z hlavní vylétly čtyři špičaté ocelové projektily, a přímo proti dědovi. Zuzanka se z posledních sil natáhla vpřed, aby je zastavila, ale byla příliš malá, její ručička příliš krátká, a tak jen viděla, jak se střely mihly mezi jejími drobnými prstíky, a zaryly se dědovi do bílé košile. Zbyly na ní po nich čtyři červené skrvny.

“Dědo… není ti nic?” starala se Zuzanka. “Promiň mi, že jsem nebyla moc rychlá! Tolik jsem ti chtěla pomoct, ale jsem ještě malá…” zastyděla se dívka.

“Nic se nestalo, Zuzanko, já vím, že jsi udělala, co jsi mohla,” ujistil ji děda. “Teď si můžeme jít hrát, anebo počkej, na chvíli si odpočinu, je tak pozdě, a mně se chce tolik spát…”

“Ale dědo, vstávej přece,” třásla s jeho ramenem. “Musíme za babičkou, čeká tam na nás, bojí se o nás, a ty tu chceš takhle spát? Že se nestydíš!”

Ale muž spal. Zuzanka se rozzlobila. “Tohle na tebe řeknu, však uvidíš.”

A odcupitala pryč, aniž by se otočila. Byla na dědu moc, moc nahněvaná.

Když dorazila zpátky k babičce, co dosud čekala u osamělého domu, našla ji tam v objetí s cizím mužem.

“Babi, tak hlásím, že děda si v Kobylisích hraje s nějakýma pánama v uniformách na vojáky, a i když jsem mu říkala, že má jít domů, že na něj čekáš, tak on si raději šel zdřímnout, že prej jen unavenej. Já se ho snažila vzbudit, ale nešlo to.”

“To je jedno, Zuzanko. Na toho pána zapomeň, já na něj taky zapomněla. Tohle je tvůj novej děda, a ten mě už neopustí, nikdy. Toho budu milovat, s tím zůstanu, navždycky.”

“Ale to přece není fér, babi. Co děda? Vždyť tě měl taky rád, a udělal jen jednu chybu, tak mu to odpusť. Já se za něj přimluvím, ano?” prosila Zuzanka.

“Tohle je přece tvůj děda,” zopakovala žena. “Podívej se na něj! Chodíš za ním každou chvíli. Jak má doma kanárka, a pejska, co ho chodíš ráda venčit do parku.”

Zuzanka si najednou nebyla jistá. Ten cizí pán opravdu vypadal, jako děda.

“Tak já už tomu vůbec nerozumím, to jsou ty vaše dospělácký hry,” založila si dívenka ruce v bok. “A vůbec, jdu domů, je pozdě a ráno vstávám do školy,” rozloučila se, vzala si duhový míč a rozeběhla se.

Nohy se pod ní zase rozkmitaly, a slyšela jakési hučení, co sílilo. Najednou před ní bylo sklo. Kolem plasty, plechy. A pod sebou měla koženou sedačku. V ruce chladivý věnec koženého volantu. Na chodidle cítila pedály.

Jako šíp vystřelilo dvě stě koní Zuzanina Mercedesu vpřed, táhli ji sebou, stále dopředu, od těžkých vzpomínek, od hrozných snů, co se nějakou genetickou anomálií přesunuly z její matky na ni, k jejímu vlastnímu životu, k její pravdě, k jejímu určení, k jejímu osudu.

Najednou jí bylo čtyřicet, byla konečně velká, a rukou si mimoděk sáhla na krk, kde se houpal známý přívěšek ve tvaru srdíčka.

Byl to jen sen…

Muž ze satelitu v Jesenici dávno spal, když mu v e-mailové schránce přistál nový vzkaz. Byl to sáhodlouhý text. Byl to životopis a román v jednom. Osud jednoho člověka, co se snadno vešel na pevné disky Společnosti s doslova neomezenou kapacitou. Celý jeden život – a pro ně přitom jen další datová položka… věděli všechno o těch, na kterých měli jakýkoliv zájem.

“… po večeři vyzval manželku, aby se šli spolu s jejich dcerou projít ven. Došli k objektu jinonického akcízu, kde ji požádal, ať se obě zastaví u tety, co bydlela opodál, a za hodinu se sejdou na blízkém náměstí…

… avšak radista, obsluhující ilegální vysílačku pro spojení s Londýnem, udělal chybu, a přesáhl bezpečný čas relace. Slídící radiové vozy Gestapa pak snadno zaměřily osamělý dům, jehož volba pro umístění radiostanice byla takticky pochybnou… přepadový tým o síle 26 mužů vnikl ihned dovnitř, a zajistil všechny přítomné osoby.”

“Manžel popraven 26. června 1942 na kobyliské střelnici.”

“Znovu se provdala v roce 1944. Druhý manžel pozdější prominent totalitního režimu, ministr Novotného a Svobodovy vlády.”

“Doporučujeme hlubší rozpracování assetu. Při jednání s ním využijte uvedené informace, a zajistěte si operační podporu v místě jeho bydliště: obci (0664).”

(ID 5092)

Část 1: Dívka z lepší rodiny
Část 2: Vzpomínky a činy
Část 3: Jen malej hřích
Část 4: Nečekaná návštěva
Část 5: Dům v Jinonicích
Část 6: Hříchy mého otce
Část 7: Vysloužilec vypráví
Část 8: Setkání v Barocku
Část 9: Holka od Tiffanyho
Část 10: Modelína a Picasso
Část 11: Passion for Poison
Část 12: Něco je ve vzduchu
Část 13: Slyš volání rodu
Část 14: Sladká tečka

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com