Konec dívčích snů 6: Hříchy mého otce

“Dear Vladimir”, začínají vždycky její dopisy, psané úhledným ženským písmem. Nezapomíná, a dříve či později bude zase ve schránce jesenického domu další dopis, kde bude Jenny psát, jak jde život na farmě ve Wisconsinu, jak se mají zvířátka, a jaká byla úroda.

Nikdy na její dopisy neodepisuje, sotva je přelétne očima, ale ona vždy přesto časem pošle další. A tak plynou roky. Je tu stále s ním, a stále na něj myslí. Je to na jednu stranu krásný, být alespoň jednou v životě oceněnej a snad i milovanej, jenže život je složitej, drahá Jenny, a nechtěj po mně, abych vzpomínal, abych snad začal soudit sám sebe, natož, abych ti řekl moje velký tajemství… prostě jen žij, užívej si ten život, kterej jsem ti možná dal, a dovol mi, dál kličkovat před pravdou…

(Část 1Část 2Část 3Část 4 – Část 5)

Listopad 2004
Blízko města Fallúdža, Irák
Operace Phantom Fury

Nad nekonečnou pouští, co se rozkládala, kam se oko dohlédlo, se vznášely mraky drobného písku, které vířil silný vítr. Viditenost se zhoršovala každou minutou: náhlá bouře přišla mezi duny a vesnice, a zastavila veškerý život.

Dvě vozidla si přesto razily cestu přes napůl zavátou silnici. Obrněný transportér “Stryker”, jehož střecha se ježila hlavněmi, což bylo v kontrastu s malými červenými kříži v bílém poli na všech stranách vozidla, a za ním terénní vozidlo Humvee, s velkorážným kulometem na střeše, co se vedoucího vozidla sotva drželo, protože jeho mohutná kola vířily písek ještě o to více.

Uvnitř Humvee seděli čtyři muži v přílbách a bojových uniformách, taktické vesty nacpané zásobníky, útočné pušky při ruce, a pátý stál na podlaze, horní část těla venku z vozu, obsluhoval kulomet, skryt mezi pancéřovanými pláty. Bylo tu jen pramálo pohodlí, prudké hučení větru bylo slyšet i uvnitř, a stěrače sotva stačily odstraňovat nánosy písku a prachu z čelního skla.

“All Tango units, this is Sierra Whiskey. Be advised, due to worsened weather conditions, air support is not available, until further notice,” ozval se jakoby zdaleka neutrální mužský hlas.

Teď jsou tu sami, uprostřed bouřící pouště, a byl to nemilý pocit, nemoct se spolehnout na vzdušnou podporu, co tě mohla vytáhnout z průseru. Protože na zemi nebylo bezpečno – zdálo se, že povstalci, číhající s protitankovými raketomety, jsou dočista všude, a cesty byly plné nástrah, proti nimž nepomáhalo jakékoliv pancéřování.

Byli dosud deset kilometrů od nejbližší spojenecké základny – měla to být rutinní mise, vyzvednout jednoho zadrženého povstalce, kterého zadržela americká armáda během operace na znovudobytí města Fallúdža, a který mohl mít významné informace pro české státní zájmy, a dopravit ho na základnu, kde sídlila vojenská rozvědka českého kontingentu v Iráku.

Ale písečná bouře vše zkomplikovala: naštěstí se po cestě potkali s americkou kolonou, co převážela raněné mariňáky, a přidali se k nim, na konec kolony. Avšak jak se počasí zhoršovalo, vozidla v čele se vzdalovaly stále více, až zmizely docela. Nemohly zpomalit – oblast byla horká. A tak se zuby nehty Humvee držel posledního obrněného transportéru, který jim skýtal hned dvě výhody: za prvé, mohutnou palebnou podporu ve formě 30mm kanónu, a za druhé, že čelní vozidlo kolony na sebe mohlo vzít tíhu případného přepadu. Proto bylo tolik důležité, udržet se za ním.

Jenže každou vteřinou to bylo těžší, a představa, že tu zůstanou úplně sami, uprostřed nepřátelské pouště, byla velmi znepokojivá. Nemělo však sebemenší smysl, žádat vozidlo vpředu, aby zpomalilo – vezlo přece raněné, kteří měli absolutní prioritu.

Projížděli jakousi vesnicí, a jak se brzdová světla transportéru rozzářily, když se kolos vyhýbal zaparkovaným autům, hbitější Humvee ho začal dotahovat. To byla dobrá zpráva.

Ta špatná však dorazila vzápětí – na jedné křižovatce prudký poryv větru utrhl jeden ze zběsile se míhajících stěračů, naneštěstí právě na okně před řidičem. Okno se ihned pokrylo neprůhlednou clonou.

“Doprdele,” zaklel řidič, ale přesto pokračoval plnou rychlostí, nyní ho však musel důstojník na místě spolujezdce opatrně navádět. Oprava byla nemožná.

Voják na střeše na tom byl úplně nejhůře. Písek měl dávno absolutně všude, kromě očí, které zakrývaly taktické brýle, hlavy, na které měl kovovou přílbu, a úst, přes které si dal šátek “palestinu”. Se znepokojením sledoval, jak písek víří kolem hlavně kulometu, a pokrývá jeho kovovou čerň drobnou vrstvou písku, přitom zbraň měla vysoce citlivý mechanismus závěru, a písek se mohl dostat dovnitř kromě hlavně též otvorem, kde byl vložen nábojový pás.

Na bezchybné funkčnosti kulometu přitom mohlo záviset jejich přežití – v jakémkoliv okamžiku, odkudkoliv mohla přilétnout osudová raketa. A bylo na něm, aby si útočníka všiml včas, a eliminoval ho. Přestože zbraň působila mohutným dojmem a velkorážné 12,7mm střelivo dokázalo lidskému tělu moc ublížit, nestřílelo se s ním na pasivní terče: a protivník věděl, jak se mu postavit, jak se mu vyhnout, jak najít slabé místo. Stačila zápalná láhev, co kdosi hodil na střechu vozidla – to zvládla žena, i dítě, na to nebyl potřeba špičkový výcvik – a nepomohlo ani pancéřování, ani modlení.

Zdálo se však, že vesnice je dočista spící, ulice byly úplně prázdné. Kdo by také v takovém počasí byl venku. Přesto se voják na střeše pečlivě rozhlížel, a pravou rukou v rukavici se současně snažil otírat tělo zbraně.

Jen co vyjeli z vesnice, transportér prudce zrychlil. Sotva po sto metrech od posledního domu byl najednou Humvee uprostřed neproniknutelné žluté mlhy, kdy viditelnost poklesla na pár metrů. Silnice? Ta prostě zmizela.

“Zastav,” přikázal důstojník řidiči. “Je to v prdeli.”

Náhle se kdesi vpředu ozvala strašná rána, a i přes tu bouři byla vidět ohnivá koule, následovaná poletujícími stopovkami z levé strany silnice. Přepad!

“Krycí palbu na desátou hodinu,” křikl velitel do interkomu, a kulomet jakoby rozvážně spustil.

“Ven!” pobídl ostatní muže, a otevřel dveře, kterými do interiéru vnikl mrak písku.

“Outside, Ali, move!” zopakoval důstojník příkaz jednomu z mužů, Iráčanovi, co k nim byl přiřazen jako překladatel, a říkali mu prostě “Ali”.

“Sierra Whiskey, this is Tango Zero Five. Tango Zero Four is hit. Requesting fire mission, coordinates 032 079, direction 270. Over,” četl důstojník údaje z podrobné mapy okolí. Avšak ve sluchátku bylo slyšet jen šumění – spojení přestalo fungovat. Teď byli teprve sami.

Kulomet vozidla vystřílel sotva půl pásu, a jeden z nábojů, zasypaných pískem, se zasekl v hlavni. Voják lomcoval pákou závěru sem a tam, ale mechanismus se nepohnul tam, ani zpět.

Sotva však byli ostatní muži venku z vozu, střelba zepředu ustala, jako když utne – a jen probleskující plameny v dáli prozrazovaly, co se před nimi stalo.

Mohla to být past. Útočník věděl, že posádka druhého vozidla pravděpodobně přijde prvnímu na pomoc, protože se to očekávalo. Anebo, vzhledem k nulové viditelnosti, je nyní mohl pohodlně obklíčit, a snadno zničit.

Kolem se najednou rozhostilo podivné ticho, rušené jen hučením větru. Vojáci leželi kolem vozidla, pušky připravené v rukou. Ale nepřítel mohl být kdekoliv. Vedle nich, za nimi. To naplnilo i sebevětšího hrdinu nejistotou.

Minuta, dvě uplynuly. Nic se nedělo. Vojáci byli brzy doslova zasypaní pískem.

Stále čekali, ale nikdo na ně nezaútočil. Plameny v dáli pomalu slábly.

Důstojník se musel rozhodnout, a hned. “Stáhneme se zpátky do vesnice, do toho posledního domu na kraji cesty, a zaujmeme tam obranný postavení, dokud ta slota nepřejde,” rozhodl. “Vozidlo tu necháme, ať ve vsi nebudíme zbytečnou pozornost. Oblast je horká.”

Přikázal Alimu, aby zadrženému byly odstraněny pouta z nohou, jinak by je nemístně zdržoval. Potřebovali ujít nejméně sto metrů, a dostat se z volné plochy pouště.

“Desátník Koutný, desátník Stefan! Běžte se podívat na místo incidentu, jestli někdo nepřežil, a pak se za náma vraťte,” vyslal dva vojáky nejnižší hodnosti na nebezpečnou misi.

Řidič Humvee spolu s vojákem, co původně obsluhoval kulomet, se opatrnými přískoky rozběhli dopředu.

Zbylí tři čeští vojáci a dva Iráčané se podle kompasu vydali zpět ke vsi. Šlo to s obtížemi – z vichru se stávala již vyložená vichřice.

Když přišli k prvnímu domu, důstojník vyndal z kapsy na taktické vestě dva oslepující granáty. “Připravte se na vniknutí,” řekl dvěma kolegům, co se postavili po stranách vchodu.

Ali se mu postavil do cesty. “That’s very unwise decision, commander! Here in Iraq, if you come to a house in peace, everybody lets you in, and will treat you as a guest. This is not necessary.”

“This is a standard procedure, Ali. Move aside,” odstrčil ho důstojník.

Raz, dva, tři, ukázal na rukou, a na to jeden z kolegů vykopl dveře domu, přičemž velitel hodil oba odjištěné granáty dovniř.

“Fire in the hole,” přitiskli si všichni prsty na uši pod hranou příleb.

Dvě rány, co měly dočasně oslepit a ohlušit případné obránce, byly v tom kraválu venku sotva slyšet, a už se všichni vojáci hrnuli dovnitř, jako velká voda, zbraně připravené ke střelbě.

V jedné z místností se krčila žena s nezakrytými vlasy, a tiskla k sobě čtyři malé děti, co křičely a plakaly.

“Kdo je s tebou v domě, ženo?” dotázal se Ali.

Ale žena jen klopila zrak, efekt granátů dosud účinkoval, a objímala svá rozrušená dítka.

“Watch her,” ukázal důstojník Alimu. “Jdem nahoru,” rozkázal klukům. To bylo riziko – nyní nemohli předem vyčistit prostor granáty.

Sotva první z nich vystoupal do mezipatra, shora se ozvala dlouhá dávka AKčka, a jeden z vojáků se zhroutil ke stěně, kolem sebe otvory po střelách, přičemž malba za ním se zbarvila do červena. Pak cosi zarachotilo na schodech, a dolů se skutálel kulatý předmět, kterému chyběla pojistka.

Domem se ozvala strašlivá rána, a zbylí dva Češi se váleli po zemi, těla zle porhaná střepinami.

Ali klekl k důstojníkovi. “Commander!”

Zapomněl však na vězně, který se osvobodil z kápě na hlavě, využil toho, že měl volné nohy, a zezadu se přiblížil k Alimu, v ruce židli. Plnou silou ho udeřil do hlavy. Ali se skácel k zemi.

Důstojník se pomalu zvedal, otřesen, uniformu potrhanou, celou od krve. Natáhl se po pouzdru 9mm pistole na stehně, ale zadržený povstalec byl rychlejší, vykopl mu zbraň z ruky, a pak mu ještě na pravou ruku šlápl bosou nohou.

Z posledních sil vytrhl velitel z pouzdra na rameni útočný nůž levou rukou, a ohnal se po noze útočníka. Avšak ten snadno uhnul, a dupl vojákovi nohou na krk.

Důstojník sípěl. Každou vteřinou jeho vědomí sláblo. Když se začal dusit, povstalec ještě přitlačil.

Poslední, co důstojník ve svém životě viděl, byl jeho vlastní nůž, co se zubatým ostřím neúprosně blížil k jeho krku.

Desátník Stefan se opatrně blížil k vraku transportéru, který čadil silným mastným černým dýmem, převrácený bezmocně na bok, a v silnici pod ním byla ohromná díra – byla to klasická léčka, v silnici byla umně skryta nálož či dělostřelecký granát, který útočníci odpálili, sotva přes něj transportér přejel.

S Koutným se vzájemně kryli, a u vraku našli několik nehybných těl, plně zavátých. Měly na sobě uniformy U.S. Army. Ne, nikdo to nepřežil.

Stefan zakopl o něco měkkého. Další tělo, ale zdálo se, že se hnulo. Sehnul se k němu, chytil ležícího vojáka za límec, a zvedl ho. Povšiml si bílé pásky s červeným křížem na předloktí, a pak též dlouhých vlasů, dočista slepených pískem, že vypadaly jako chaluha. Jejda, ženská – anděl s červeným křížem, co nyní bude sám potřebovat pomoc.

Stefan mávl na kolegu, že našel jednoho přeživšího, takže jejich mise sem nebyla zbytečná. Koutný pokývl hlavou, a pokračoval v obhlídce. Povšiml si dalšího těla opodál, nadzvedl ho – a ozval se prudký výbuch. Povstalci nastražili pod tělo výbušninu, a zmizeli, jako duchové. Bezvládné roztrhané tělo Koutného odlétlo stranou.

Stefan na nic nečekal. Postavil Američanku na nohy, jak rychle to šlo, a společně se rozeběhli pryč, jak její stav dovolil.

Zkontroloval kompas na zápěstí, a upravil směr, kterým se vydali do neprostupné clony vířícího písku, co šlehal ženu po nechráněné tváři. Neměla zbraň, ani přílbu, tak jí alespoň zakryl oči dlaní v rukavici.

Šli správným směrem, což se potvrdilo, když se před nimi objevil sotva znatelný obrys opuštěného Humvee, co pomalu mizel v závějích písku. Zdálo se to však jako věčnost, než dorazili k prvnímu domu vsi. Stefan si povšiml, že dveře se uvolněně hýbou na pantech – aha, vnikli sem tedy násilím.

“Wait here,” opřel ženino tělo o stěnu domu, a hlavní útočné pušky M4 opatrně a pomalu zatlačil na rám dveří. Bylo by opravdu hloupé, nechat se postřelit vlastními lidmi.

Jen co nahlédl do domu, spatřil ležící tělo v totožné uniformě, jako měl sám, nad nímž se skláněla tmavá postava v kukle, pušku AK na zádech.

Mohl toho cizího muže snadno zezadu sejmout, ale ten tu nemusel být sám. Naštěstí si ho povstalec nevšiml.

Desátník opatrně ukročil zpět, opět objal ženina záda, a pobídl jí k chůzi. Museli odtamtud rychle zmizet. Jak se dotknul jejího boku, nahmatal vlhkou skrvnu, a žena zaúpěla – byla zraněná.

Nemohli však zastavovat. Širokou ulicí cizí a dost možná nepřátelské vesnice šli odnikud nikam. Ženě se šlo stále hůř a hůř. Potřebovala pomoc. Okamžitě.

Desátník se rozhodl. Zabočil ke dveřím nebližšího domu, a pěstí na ně zabušil.

Nic se nedělo, tak zabušil ještě prudčeji.

Dveře se otevřely, a stál v nich muž středního věku, jen tak v trepkách. Desátník sklonil zbraň, aby dal najevo, že nemá nepřátelské úmysly. Ukázal na ženu, co se s bolestivou grimasou držela za pravý bok.

Vybídl je, ať jdou dovnitř, a zavřel za nimi dveře.

Desátník Stefan měl dobré instinkty: vybral si zrovna dům, kde se povstalci sešli po útoku na americké obrněné vozidlo, k malé oslavě a poradě před dalšími operacemi.

Hned si povšiml, že v domě je nepřirozeně vysoké množství mužů ve věku vojenské služby, co si ho s údivem a zároveň pobavením prohlíželi, a on dobře věděl, proč. Nakráčel do jámy lvové. Ale bylo pozdě se otočit, utíkat, nebo začít bojovat. A navíc, byla tu ta žena – takže musel věřit.

Měl pocit v té chvíli, kdy prakticky vzato odevzdal její i svůj život do rukou těch cizích lidí, uprostřed cizí země, kam vstoupili ona i on nezváni, že v něm cosi zemřelo. Nějaká malá ustrašená dušička, co se tak bála, že ztratí to všechno, co se jmenuje život.

Položili ženu na stůl, a paní domu, s vlasy zakrytými hidžábem, přistoupila k ženě, a cosi jí měkkým konejšivým hlasem vyprávěla. Američanka se cítila mezi nepřáteli krajně nejistá, obávala se, co s ní provedou – jediné, co ji uklidňovalo, že desátník stál opodál, a tvářil se, že je vše v nejlepším pořádku. Zbraň si odložil stranou – bylo to proti regulím, ale za daných okolností jediné vhodné řešení.

Starší žena opatrně zvedla cáry uniformy na ženině pravém boku, co byl krásně oblý, pokryt hebkou pokožkou, kterou jistě byla kdysi radost hladit. Nyní tam však byla hluboká, podlouhlá rána, z níž vykukovala velká střepina, a do rány se dostala spousta smetí a písku.

“Let’s have a cup of tea,” obrátili se muži na desátníka. “Your wife will be fine,” žertovali. Věděli moc dobře, odkud se tady asi vzal.

Bylo namístě, odmítnout to pozvání, když jim byl vydán na milost a nemilost? Asi nikoliv. Tak jen přistoupil k Američance, a řekl jí: “I will be close. You will be fine.”

“Don’t leave me,” podívala se na něj prosebným pohledem. On byl tím jediným, co jí ještě skýtalo naději, ač to byla její iluze – její naděje byla stařena, pro kterou kdosi z mužů doběhl, a ta se sem teď belhala, a všichni jí uhýbali. Měla ve vsi zřejmě velkou úctu.

Cosi pošeptala tomu, kdo náštěvě otevřel dveře, asi majiteli domu. Ten vybídl ostatní aby odešli, a nechali ženu pracovat.

Desátník si jako ve snu sedl doprostřed cizích mužů, a mladá dívka přinesla čaj a jakési sušenky.

Venku zuřila bouře, všichni jeho kolegové padli, a on si tu sedí uprostřed nepřátel, a popíjí s nimi čaj. Ale snad to dělal pro ni, pro zraněnou neznámou, co si ani nestačil zjistit její jméno – bez nich, těch lidí, se kterými po sobě denně navzájem stříleli, by nepřežila.

“Do you like our country, Vla-di-mir?” zeptal se kdosi desátníka, když rozluštil jmenovku na jeho uniformě.

“Very beautiful,” odpověděl mechanicky, a snažil se nevzpomínat si na to, co se stalo před sotva dvaceti minutami.

“We don’t mind that you are here, I mean, you, guests from NATO. You came – and you will leave. So enjoy our hospitality, friend!” dodal majitel domu dvousmyslně. Ta pohostinnost měla různé formy – horký čaj, nebo také explozi nastražené výbušniny u cesty.

“What did your father told you, Vladimir? What did he teach you? Do you believe in God?” dotázali se pak desátníka.

Tohle bylo vpravdě velmi ošemetné, až nebezpečné téma.

Odvedle se ozval zoufalý křik, když stařena vyndala Američance střepinu z těla.

“Strong woman,” poznamenal majitel domu. “Until she arrived here, she was blind, she was lost. That is why she is hurt, that is why she suffers now. But after today, she will awake. She will become that person she needs to be, to understand, what her purpose in life is. She will discover the real meaning of her feminity again.”

“You should visit a mosque sometimes, Vladimir, because there, you will find God,” pokračoval pak muž přesvědčeně, a desátník pouze přikývl. Nechtěl působit nepřístupně a odmítavě.

“Maybe I will, one day,” přislíbil neurčitě, aby si udržel tvář.

Tak tam povídali a popíjeli čaj, zatímco venku zuřila bouře a americká vojačka bojovala o život.

“This will be a long storm,” pravil majitel domu Abdul. “But would she be better in a hospital, full of strange people? Here, she will get everything she needs, and if she has to go, because God wants that, she will have all love she always needed. She will leave happy. Maybe we don’t have as advanced medical equipment as you, and military stuff as well, but we have something different. That’s why you will never win, Vladimir. Because we live and fight with heart, with God. Regardless how advanced weapons you will use against us, in the end, we will live, and you will leave or die. All that your veterans, who return home, are marked. But here? Have a look. Do you see someone traumatized, with shell shock, or how you call it? No. Because we have what you lack. We have a purpose. We have love and acceptance. We have God.”

Ráno, když bouře pominula, a na obzoru se začalo klubat nesmělé slunce, přičemž obloha se rozjasnila do modra, před vchodem domu zastavila kolona několika Humvee, ale nešlo o “raid”. Zdravotníci opatrně naložili Jenny na nosítka, a odnesli ji k transportu k vrtulníku, co čekal na poušti za vesnicí.

Desátník a majitel domu Abdul si stiskli ruce, a rozloučili se mlčky. Protože mezi nimi bylo tajemství.

Venku desátníkovi vřele poděkoval kapitán Medical Corps. “I will suggest you for a medal, you saved my soldier,” slíbil mu s vřelostí.

Pak se desátník ještě jednou musel vrátit na místo incidentu, a poskytnout svědectví. Bylo pouze na něm, co bude dál: zda do vesnice vtrhne komando, a bude hledat pachatele včerejšího přepadu.

Ještě v noci sem kdosi ze vsi odvezl čtyři těla, a hbité ruce se chopily rekonstrukce v domě na kraji vsi, a to tak pečlivě, že zanedlouho byl interiér domu jako nový, za což matka s dětmi vřele děkovala. Nezůstala tu žádná stopa.

“Citizens of the village were very friendly to me, and it was them who rescued Corporal Jenny Briggs,” napíše pak desátník do “after action” reportu. Mnoho významných detailů tam chybí – ale o nich ví jen on, a lidé ve vesnici, co neřeknou.

Protože už toho všeho bylo dost.

O sedmnáct let později k tomu řekne svojí dceři: “Můžeš mě soudit, Nicol, že jsem si to nechal pro sebe, a nikdo ty povstalce ve vsi nezastavil, oni pak pokračovali dál a brali životy mejm bratrům a sestrám ve zbrani. Ale jak můžu bejt nevděčnej k těm, co mně samýmu darovali život, a jí taky? Jak můžu něco takovýho udělat?

Už jsem se na tom prostě nechtěl podílet, protože válka je vždycky hrozná věc. Oni ti říkají, že v cizí zemi bojuješ za svobodu, za právo, za demokracii. Ale ty pak sama na místě poznáš, jaká je pravda, že pravda prostě neexistuje, a zbyde jen propaganda a pochybnosti.

Takže jsem odešel z armády, a tahle medaile je skoro to jediný, co mi zbylo, jako vzpomínka. A pak ještě dopisy, co paní Jenny občas napíše. Vždycky, když přijdou, tak mě zahřeje u srdce, a říkám si, že alespoň jednou v životě jsem udělal něco dobrýho. Zachránil jsem ji – a zachránil jsem i ty lidi ve vesnici, co pro mě přestali bejt nepřátelema. Suďte mě směle – ale jen pokud jste tam byli se mnou.

Řeknu ti jednu věc: neměli bysme se pořád plýst do jinejch. Pořád chtít něco řešit, cpát někomu se zbraní v ruce svou pravdu. Měli bysme nechat svět, ať si dělá, co chce, a starat se jen o sebe. Pak by teprve byl mír.

Kdyby zítra do naší země vtrhnul nějakej nepřítel, já bych už nešel do skladu pro flintu. Protože já svou válku dobojoval, v tý irácký vesnici, a teď už tu budu jen sedět vedle tebe a hledat mír v sobě. Udělal jsem v životě moc špatných věcí, ale ty, ty jsi to jediný opravdu dobrý, co jsem kdy poznal.”

Část 1: Dívka z lepší rodiny
Část 2: Vzpomínky a činy
Část 3: Jen malej hřích
Část 4: Nečekaná návštěva
Část 5: Dům v Jinonicích
Část 6: Hříchy mého otce
Část 7: Setkání v Barocku
Část 8: Vysloužilec vypráví
Část 9: Čínská spojka
Část 10: Sladká tečka
Část 11: (tajné)
Část 12: (tajné)

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com