Konec dívčích snů 7: Setkání v Barocku

Co vlastně znamená “konec dívčích snů”? Že přestaneš snít a narazíš do betonový stěny reality? Ne, je ještě jedna možnost, že si je konečně splníš, že všechno to, o čem jsi snila, přestane být pouhými sny, a stane se konečně realitou, přestože jsi to třeba již nečekala. Ale třeba zrovna tvůj příběh má mít šťastný konec, přičiníš-li se o něj sama, či usměje-li se na tebe štěstí. Budeš tou vyvolenou, jednou z tisíce, z miliónu, což již nadále nebude muset snít? Třeba Zuzaně je čtyřicet, a tohle je její šance, na kterou čekala celý život. Dělá to pro dceru, pro sebe, a taktéž pro budoucnost rodiny. Jenže protistrana sleduje její kroky pečlivě, a ohrozí-li Zuzana jejich zájmy… budou reagovat.

(Část 1Část 2Část 3Část 4 – Část 5 – Část 6)

K Zuzanině velké radosti ji ráno kontaktoval zástupce Společnosti a oznámil jí, že noví spojenci její obchodní aktivity na obrovském, atraktivním čínském trhu rádi podpoří, přičemž byla vyzvána, aby se domluvila přímo s Vladimírem na úvodní schůzce, kde se měly stanovit základní rámce nadcházející spolupráce.

Vše se dařilo podle plánu, avšak Zuzana též musela učinit jedno velké rozhodnutí: zda skutečnost o těhotenství její dcery říct Vladimírovi přímo, anebo dál chodit kolem horké kaše a nejprve si ho třeba omotávat kolem prstu, jemně připravovat. Oba tyto přístupy měly velké výhody a též nevýhody: a Zuzana strávila půl pracovního dne váháním, rozmýšlením a kalkulováním, přestože věděla, že správné řešení záležitosti asi neexistuje, a ať si vybere cokoliv, nesmí litovat, pochybovat a váhat, prostě stát si za tím.

K jejímu velkému potěšení Vladimír souhlasil se schůzkou, přičemž ji informoval, že dnes v noci odlétá do zahraničí na služební cestu, tudíž se sejdou buď po jeho návratu, anebo by mohl být v Pařížské dnes kolem šesté, což Zuzaně znamenitě vyhovovalo, ba dokonce se to ještě víc přiklánělo k “otevřenému” řešení, to jest, oznámit mu to bez obalu, a pak ho nechat, ať ponořen v myšlenkách, překvapen a rozhozen odjede kamsi daleko, což by mohlo přispět k tomu, aby ho Zuzana dostala přesně tam, kde ho chtěla mít: slabého, manipulovatelného, stejně, jako její dcera.

Rozehrávala tu prostě velkou hru, a naplňovalo jí to velkým uspokojením, cítila se jako aktivní prvek, co určuje život vlastní i osudy jiných, a není jen vlečen dějinami. Nakonec si blahosklonně řekla – co to budu řešit, prostě tomu nechám otevřený průběh!

“Díky, že jste přišel, Vladimíre,” přivítala ho pak na oblíbeném místě, v restauraci Barock u osamělého stolku u velkého okna, kde byl ideální prostor na důvěrný, ba spiklenecký rozhovor.

Muž se tvářil neutrálně – zdálo se, že myšlenkami je již někde docela jinde, daleko odsud. Však počkej, hochu, já tě vrátím zpátky na zem, a to rychle, pomyslela si Zuzana.

“Usuzuji, že vaši nadřízení se k mému návrhu vyjádřili kladně,” dala najevo radost, když se usadil.

“Ano, považují vaše obchodní aktivity za perspektivní, a módní oblast jim připadá jako správné místo pro další expanzi zájmů Společnosti,” odtušil opět neutrálně.

“Dáte si něco k jídlu?” podala mu Zuzana jídlení lístek, aby byla za dobrou, pozornou hostitelku.

“Ne, děkuji. Bude to dlouhá cesta, a to je lepší předem moc nejíst,” odmítl muž zdvořile.

Zuzana se mu podívala do očí. Co bude lepší? Nechat ho ještě nějaký čas v sladké nevědomosti, nebo na něj bez varování, zprudka udeřit? Co je asi za typ člověka? Ten, se kterým je lepší jednat obchodně a zdvořile, anebo ho přitlačit bez lítosti ke zdi, nedat mu možnost vydechnout, vysmeknout se z jejích sítí?

Děláš to pro dceru, vzpomněla si na svou mantru. Tohle je náš svět!

“To úplně chápu, že raději nejíte. On kuchař třeba nemusí mít svůj den a to by se před cestou nemuselo vyplatit,” žertovala.

“Jestli dovolíte, půjdu rovnou k věci, paní Zuzano,” obrátil muž s významným ohledem na kvalitní a jistě náležitě drahé náramkové hodinky renomované značky, které Zuzana nedávno viděla v luxusním butiku Carollinum za výlohou.

“Shodou okolností totiž dnes letím zrovna do Číny, tudíž bych se mohl u svých kontaktů v Hong Kongu, Šanghaji a Pekingu poptat. Dostal jsem již od kolegyně analýzu vašich obchodních aktivit, že prodáváte tři zahraniční značky střední či menší mediální proslulosti, a dvě značky domácích módních návrhářek,” zadíval se muž do papíru, který vytáhl z tašky na notebook.

“To plně souhlasí, ano,” přitakala Zuzana. “Soustředíme se na sice mediálně okrajovou, ale originální a kvalitní módu, cenově dostupnou. Kdokoliv u nás však nakoupí, může si být jist, že podobný kousek ve světě hned tak nepotká, protože máme účelově od každého modelu jen několik kusů,” vysvětlila velmi profesionálně, jak se od zkušené podnikatelky slušelo.

“Rozumím. Podle nás by ale bylo klíčové, zaštítit váš brand vaší vlastní značkou oblečení či doplňků. Jedině tehdy bychom mohli uvažovat o úspěšné penetraci čínského trhu.”

“To mě napadlo nesčetěnkrát, ale z finančních a hlavně organizačních důvodů jsem se do toho nikdy nepustila,” odpověděla Zuzana. “Všechny problémy, který řeším v byznysu, by se tímhle krokem zdesetinásobily, a bez silnýho partnera je taková věc nereálná.”

“Právě jste takového silného partnera našla, paní Zuzano: nás. Pomůžeme vám vytvořit váš vlastní brand, což pro vás bude mít masivní mediální i marketingové výhody. Ale abychom z toho též něco měli, budeme vás žádat o podíl ve vaší společnosti. Může se jednat o desítky miliónů, co do vašeho byznysu nalejeme – a potřebujeme záruku, že výsledek bude pod naší kontrolou. Společný byznys znamená společnou odpovědnost,” vybalil muž bez obalu, a jeho výraz tváře nepřipouštěl odmítnutí či polemizování.

Zuzana s něčím takovým počítala, a smysl tohoto počínání plně chápala. Zarazilo ji však, že během snad pěti minut tu visela nabídka na desítky miliónů, ač v praxi mohlo být přizvání společníka upsáním se ďáblovi. Operovala dosud pod obyčejným s.r.o. – a oni budou jistě chtít, aby transformovala svou společnost na akciovku, kdy reálně hrozilo, že ji dříve či později připraví o všechno, prostě postupně budou ukusovat z jejího podílu více a více, zdůvodňovat to tím a tím… protože takto to dělali, a než sem Zuzana šla, velmi podrobně se jak přes svého kamaráda Pavla ze soukromé bezpečnostní agentury, tak přes svoje kontakty ve finanční sféře na tuto Společnost informovala.

Za daných okolností bylo absolutně nezbytné, připomenout pánovi, že v případě Zuzany se bude muset udělat speciální dohoda. Protože měla v kapse určitý tajný trumf, nástroj k tomu, aby přesvědčila jeho, a on následně svoje nadřízené. Takový byl plán – a jednoznačně bylo třeba, nejen v zájmu dcery, ale i zájmu vlastním, vystoupit zpříma, a ukázat zrovna v této chvíli karty. Prostě to risknout, aby měla navrch již od počátku. Mínila Vladimíra využít jako svůj nástroj k udržení si Společnosti od těla, a současně získání nevídaně výhodné spolupráce.

Upila vína, a usmála se na něj. “Přenechání obchodního podílu pro Společnost je úplná samozřejmost. Mám ve vás důvěru, Vladimíre, a ve vaši korporaci taktéž. Pojďme si tedy přiťuknout na nacházející spolupráci, která bude, jak věřím, velmi prospěšná a zajímavá pro obě strany,” nabídla mu číši k přípitku.

Asi se domníval, že dnešní jednání tím vlastně končí, a tak souhlasil. Přiťukli si, a Zuzana se mu podívala zpříma do očí.

“Jsem opravdu ráda, že na společnému projektu budu spolupracovat právě s vámi, pane Vladimíre. Ono je to o lidech, ne o penězích. Proto jsem za vámi nedávno byla, abych si udělala vlastní názor. A vy mi plně potvrzujete, že jste tou správnou osobou, na kterou jsem se obrátila.”

“To mě velmi těší, paní Zuzano,” přijal muž lichotku neutrálně. Má cvik, pomyslela si Zuzana.

“Je tu ale ještě jedna záležitost, o které byste měl vědět,” obrátila tajuplně. “Je to záležitost spíše osobní povahy, ale říkám otevřeně, ano, našeho společného byznysu se může, a bude týkat. Měl byste tedy o ní vědět, Vladimíre.”

Nyní zpozorněl – a přesně to Zuzana chtěla.

“Mám totiž dceru,” udeřila nelítostně, a z kabelky vyňala portrétovou, krásnou černobílou fotografii Anny, co se na ní dívala zasněně kamsi do dáli, a položila ji na stůl před něj. Napjatě sledovala, jak se zatváří.

“Hezká,” ucedil muž, a na malou chvíli ztuhnul.

Celý den musel stále myslet na ty Černošice, odkud Zuzana pocházela. Měl pocit, že před nějakým časem mu kdosi říkal, že je taky z Černošic, ale nemohl si vzpomenout, kdo to byl. Přišlo mu to důležité, bylo tam nějaký spojení – ale prostě si nevzpomněl. Až teď.

“Představte si, že Anna byla přes měsícem a půl na horách, a říkala, že jste se tam… řekněme, potkali. Svět je malej, co říkáte, Vladimíre?” smála se Zuzana, a neubránila se víteznému výrazu, když spatřila mužův zaskočený výraz.

“Promiňte, nepamatuji se,” pokusil se muž udržet si tvář. “Potkávám v mojí práci spoustu lidí.”

“Aha, to chápu. Víte, být rodič, to je velká mise, na celej život. Je to někdy moc komplikovaný. Chcete mít svůj život, máte svoje sny a cíle, a přitom nesmíte zapomínat na svoje dítě. Máte vy děti, Vladimíre?”

“Ne,” zavrtěl hlavou.

“Anna říkala, že prý se budete ženit,” navázala Zuzana, aby muži nedala vydechnout.

“Nemůžu říct, že by se mi úplně zamlouvala tato konverzace, paní Zuzano. Sešli jsme se kvůli byznysu, a nikoliv kvůli ukazování rodinných fotek a vyptávání se protistrany na rodinný stav.”

“A já si přesto myslím, že se to naší věci přímo týká,” smála se Zuzana rozpustile. “Protože… asi budete otcem, Vladimíre. Prý jste se vyspal s mojí dcerou, na ochranu jste jaksi zapomněl, ani o přerušovanou soulož jste se nepokusil, a ona je teď, představte si, těhotná. Jsou věci, co se nedají vzít zpátky, a je třeba se k nim postavit správným způsobem. A já pevně doufám, že vy se k věci postavíte čelem, Vladimíre. Minimálně tím, že mě nyní vyslechnete.”

Mlčel, a prohlížel si ji. Co mu hrozí?

“Já jsem její máma, Vladimíre. Musím se jí snažit pomoct, jak jen dokážu. Vy děti nemáte, ale já vás kvůli tomu nesoudím – jen se zkuste na věc podívat z mýho úhlu pohledu. Holka se vám vrátí z hor těhotná, pláče, je sklíčená, bojí se budoucnosti, samoty, neblahýho osudu svobodný matky – jak jí můžete pomoct? Jasně, že se snažíte zjistit, s kým se tam potkala, a co s tím dělat. I když, jak jsem řekla, vrátit se to nedá – jen to přijmout, a zamyslet se nad vlastní odpovědností.

Takže mě teď, prosím, velmi pozorně poslouchejte.

Já po vás teď nic nechci. Ale měl byste vědět, že s jistou pravděpodobností můžete být otcem. Jestli chcete, klidně to popřete, utečte, a odmítněte veškerý podezírání, pochopím to, nebudete první, ani poslední. Takový smutný věci se dějou, a já jsem nad věcí. Nebudu vás nikde honit, otravovat vás – jen budu věřit, že sám pochopíte, že je to i vaše věc. Nebo by vám bylo jedno, že někde po světě běhá váš syn či dcera, potřebuje vás, a vy tam nebudete? K čemu jsou nějaký směšný alimenty? Ty děti potřebujou lásku!

Takže já od vás nechci peníze, nechci, abyste teď šel za mou dcerou a začal se omlouvat a slibovat jí ráj na zemi, když se máte za dva měsíce ženit. Ono to totiž stejně zatím není jistý, zda je to vaše – byla tam s přítelem, takže šance je 50%. Je dost možný, že za devět měsíců se vám budu muset hluboce omluvit, že jsem vás neoprávněně podezírala z účasti na věci. Ale nemůžu mlčet, koneckonců, je i ve vašem zájmu vědět, co se stalo, a že se to může týkat i vás.

Je to prostě komplikovaná situace, ale jde tu o dítě, respektive o dvě děti – o mou dceru, a taktéž o potomka, co může být váš. A to vás jistě nenechá chladným.

Navrhovala bych vám tedy toto pokrokový řešení: budeme v kontaktu, dokud se to nenarodí. Pak provedeme testy DNA, klidně v laboratoři dle vašeho výběru. A pak se dohodneme dál. Zatím se tu mluví o jedný alternativní budoucnosti, ale nikdo na světě v týhle fázi není schopnej říct, kde je pravda. Prý by se to snad dalo zjistit z plodový vody, ale je to zásah do organismu, a navíc, moje dcera je těhotná teprve krátce. Ale těhotná je, a spala se dvěma muži: s váma, a s jejím přítelem, kterého jste tam jistě taky viděl, že.

Udělala prostě chybu, ulítla si – pro vás byla jen povyražení, a vidíte, ona si nyní nese následky. Vy nejste ten typ, co jí v tom nechá, Vladimíre, tím jsem si úplně jistá. Proto po vás nic nechci – vím, že dřív či později sám přijdete, a budete se ptát a zajímat.

Já vám to přitom mohla celý popřít! Anna by za váma nikdy nešla… a vaše dítě by třeba pak běhalo po světě, aniž byste o tom věděl. Já vám tohle tajemství svěřila, a je to velká odpovědnost – nyní nejen moje, ale i vaše. Jsme dospělí lidi, pomožme mojí dceři společně, i tomu malýmu tvorečkovi, co by si zasloužil lásku a přijetí.

Nechci od vás nic, alespoň v této chvíli ne. Jedete dnes pryč, budete mít čas se s tím srovnat. Pochopím, jestli se se mnou už nebudete chtít vidět, budete uhýbat a kličkovat, protože jste bizy… ale pamatujte, je možný, že v mojí dceři roste vaše dítě. Popíráním lžete jen sám sobě. Buďte konečně dospělej, alespoň jednou.”

A to bylo všechno, více Zuzana neměla co dodat. Dopila víno, a klidně kývla na pozorného vrchního, že si dá ještě.

Muž celou dobu mlčel, a díval se na ni pozorně. Počítal, uvažoval.

Jo, co Zuzana řekla, to byla pravda, nedalo se to popřít. Jasně, že si to celý pak vyčítal, ale domníval se, že Anna jistě jako moderní dívka jí či lepí si na sebe antikoncepci… hm, asi moderní dívky podcenil. A šprcku si nevzal, protože narovinu, vyhýbal se jí, jeho erekci guma tak docela neprospívala.

“Děti jsou krásná věc, paní Zuzano,” promluvil pak muž pomalu a rozvážně. “Vážím si podpory, lásky a pozornosti, co dáváte vlastní dceři. Jste skvělá máma. O tom, co jste mi řekla, by musel přemýšlet úplně každej chlap. Takže vám děkuju za to, že jste mi to celý řekla, jak to vidíte, jak se k tomu stavíte. Jen tam chybí vyjádření a názor vaší dcery,” zajímal se.

“Moje dcera se taky moc nepředvedla, co bych vám povídala, takže se z ní ani nepokusím dělat nějakýho anděla,” připustila Zuzana otevřeně. “Není divu, že je teď celá rozpolcená, plná obav a nejistoty. Ale to brzo srovnají ty těhotenský hormony. Věděl jste, že jsou od toho, aby se žena přestala bát tý změny, aby se z ní naopak radovala, i když okolnosti jsou sebesložitější? To je základní způsob, jak dítě ochránit, protože kdyby matka byla pod tlakem, tím spíš by mohlo dojít k, ehm, samovolnýmu přerušení těhotenství.

A propos… podobnej lékařskej zákrok by jistě ledacos vyřešil, jako v mnoha jinejch případech. Já o tom s ní nemluvila, ale v žádným případě ji tam nebudu posílat, nikdy. Sama ať se rozhodne, je to její tělo. Tohle si rozhodne sama, a my všichni ostatní to budeme muset přijmout. To jistě chápete.”

(Zuzana opomněla dodat, že na zákrok je ještě nějaký čas, a pokud by měla pocit, že se věci vymykají z rukou, či nejdou podle jejích představ, nepochybně by dceru o jeho vhodnosti intenzivně přesvědčovala a nakonec přesvědčila, takový značný vliv na ní měla. Ale zatím se snažila jen využít nastalé situace, manévrovat, zkoušela získat unikátní výhody.)

Muž se přistihnul, jak si na jednu stranu oddechl, že existuje řešení. Cesta ven, ač již nikoliv tak docela hezká. Protože kolik lidí tu takto bude žít ještě půl roku či jak dlouho v totální nejistotě?

“Z mýho úhlu pohledu byste se mi ale jako otec jejího dítěte líbil, a když to tak řeknu, tak si to i přeju, a tajně vám fandím, Vladimíre,” vyznala se Zuzana. “Protože vy jste ten správnej muž, ve srovnání s jejím přítelíčkem loserem, co ho zajímají kalby, jointy, skejt a jaký kraviny. Vy jste dospělej, zařazenej, jedete na tý správný lodi… vás mít v rodině, to by byla záruka její udržitelný budoucnosti, což je taktéž můj zájem. Takže za mne – ano, denně si přeju, abyste to byl vy! Udělala jsem si na vás názor, a taky jsem se na vás, přiznávám se, trochu poptala.”

“Ale?” neudržel se muž po velmi dlouhé době rozhovoru konečně smíchu. “A co vám o mně řekli? To by mě opravdu zajímalo.”

“Detaily nejsou důležitý. Jak jsem řekla – kdyby se tohle nestalo, a já vás znala, snad vás budu prosit i na kolenou, abyste se s mojí dcerou vyspal, a byla šance, integrovat vás do naší rodiny. Protože tohle je zase moje obava – ona je křehoučká, slabá romantička, co má hlavu v oblacích a čte si Préverta.. proboha, vždyť je taky ve třeťáku na gymplu! A teď taková challenge, co si žádá dospělou ženu… já nebudu mladá a silná navždy, a ona je moje jediný dítě. Jednou bude muset tu rodinu nějak vést, a já si nejsem jistá, že na to má. Potřebuje vedle sebe silnýho muže, o tom není absolutně sporu. A ten pitomec, se kterým chodí – ten by zítra mohl dělat reklamu na nezralost. Nikdy jsem ho nemusela, a ve srovnání s váma je ten kluk prostě nic.

Jasně, jste o dvacet let starší, předvedl jste se už, on se třeba jednou taky předvede, kdoví… ale já bych si na to korunu nevsadila. Vy jste ten pravej pro mou dceru – i když s ní třeba nebudete, ten odkaz, kterej jí dáte, bude kvalitní, tím jsem si jistá. A taky věřím, že to dítě za váma jednou bude moct přijít, ač třeba budete mít vlastní rodinu, a říct: tati, potřebuju pomoct. A vy ho přijmete, a uděláte pro něj všechno co budete moct, budete tu pro něj, jako táta, navždycky, dokud budete žít.”

Byla to velká řeč, a Zuzaně vyschlo v krku. Měla též pocit, že má horké tváře. Tolik se do té vize ponořila… možná to neměla protějšku říkat do takových detailů, aby se nevyděsil, co s ním plánuje za velký věci, ale… prostě to tak cítila.

“Pokud je pravda to, co říkáte, paní Zuzano,” mávl muž na číšníka, že zaplatí, “tak potom tam opravdu jednou budu. Máte můj slib.”

“Děkuji vám. A to víno nechte na mne – jsme přece skoro rodina, kdoví,” smála se zase Zuzana. Ano, kterákoliv matka by tohoto muže chtěla pro svou dceru. Ale ne pro peníze, ne pro postavení – pro budoucnost, na který se on, právě on bude podílet, protože jede právě v tom správným vlaku. To je to, co Zuzana z pečlivé rešerše pochopila, a proč na muži měla takový zájem. Mohla pomoct současně dceři, ale i svojí krvi, svému rodu, plus svým vlastním zájmům – byl by to splněný dívčí sen jak její, tak její dcery. A sny se mají plnit! Proč čekat na Vánoce???

Usmál se kupodivu též. “Jste fajn, Zuzano. Mějte se, a po návratu se vám ozvu. Máme před sebou přece velkej společnej byznys… i rodinnej. Kdoví.”

Podali si ruce, a Zuzana měla pocit, že se vznáší. Dívali se navzájem do očí. Sakra… i ona sama by si s tímhle týpkem dala říct, a hned. A kdoví… třeba jednou… haha, musela se smát svojí divoký fantazii.

Když muž odešel, Zuzana se celá vyčerpaná posadila, a objednala si další karafu. Tentokrát ani neměla potřebu předstírat, že tu pracuje – prostě se pohodlně rozvalila na židli, popíjela víno, koukala na chodce na ulici, a byla šťastná a spokojená…

Muž nastoupil do taxíku, a první, co ho napadlo, bylo sáhnout po telefonu. Ale chtěl si ještě dát čas na rozmyšlenou.

Ne, Zuzana není typ, co by někoho vydírala. Kalkuluje, hraje, ale bude se držet pravidel a lajny. To byla dobrá zpráva.

Špatná byla, že toto dnes mohla být jen předehra. A za čtrnáct dní bude chtít sto tisíc, jako “zálohu na slehnutí”. A pak bůhvíco dalšího, co by se mohlo týkat přímo zájmů Společnosti. On se pak dostane mezi dva mlýnské kameny, co ho budou drtit, až k možnému zničení. Může ho snadno vydírat též přes přítelkyni, přesněji nastávající, budoucí nevěstu – ví asi nyní, kde bydlí. Stačí jen zajít a “kamarádsky” jeho nastávající informovat o malé události

Blbý bylo, že se o věci těžko mohl hned s někým poradit. Za necelou hodinu mu jede vlak z Hlaváku, a volat nyní někomu, líčit všechny podrobnosti… ta mrcha Zuzana si to naplánovala skvěle. Snad jedině starej kámoš, dobře známá pražská postavička Jakub Horák by mohl poradit, ten reklamní mág a hlubokej znalec života z Barrandova, jenže Společnost bude chtít report hned.

Měl nyní sotva pár desítek minut, a čím později report napíše, tím větší podezření to může vyvolat. Sám je navedl, aby se ptali, proč ze Společnosti Zuzana žádala zrovna jeho… a tato otázka měla vysvětlení, které by Společnosti opravdu nerad sděloval, přestože dle regulí by měl. Ostatně, když byl prověřován oddělením IA, ptali se jako na jeden z prvních detailů, jsou-li mu známi nějací potomci. Společnost věděla, že tito mohou být – skrze svoje matky, případně jejich matky – velmi účinnou pákou proti zaměstnancům, jako dnes naznačila Zuzana, a korporace se tedy snažila uplatnit efektivní protiopatření, aby zabránila případné korupci a kompromitování svých assets.

Tak snad teda odpovědně vyplnit ten report, a pustit to z hlavy… ale co se pak stane se Zuzanou… a její dcerou, co by skutečně mohla nyní nosit jeho dítě?

Mrcha jedna, tahle Zuzana… věděla přesně, co se v něm bude nyní dít. Věděla, že bude těžký se rozhodnout. Ale jsou to procedury a pravidla… vždy mu říkali, ve Společnosti i v Armádě… když nevíš, co by, vzpomeň si na pravidla, a starosti pošli vejš.

A tak rázně otevřel víko laptopu, a zatímco mu drožkář líčil své názory na aktuální politickou situaci, muž soustředěně ťukal do klávesnice, a odpovídal jen “hm” či “to máte úplnou pravdu”.

Než dojeli na Hlavní nádraží, muž odeslal zápis – a teď nám budiž všem nebe milostivo, pomyslel si. Ale nebyl čas na rozjímání, musel si z úschovny vyzvednout cestovní zavazadlo, jen malé, rád cestoval nalehko, a taky se trochu naladit před tou velkou cestou… přenosný počítač v úschovně zůstal, někdo jiný ze Společnosti ho později vyzvedne. To již nebude jeho starost.

Sandra ještě nevyrazila – byla původem z Brna, a byla doma na neplacené dovolené, měla to tedy do Vídně blíž. Seděla zrovna v jedné hipsterské kavárně, popíjela zdejší vyhlášený latté, a dodělávala poslední pracovní resty, aby měla čistý stůl i hlavu, než odjede. Navíc, služební laptop musela nechat doma, kde si ho vyzvedne zaměstnanec Společnosti a bezpečně uloží, aby nedošlo ke kompromitaci dat, zatímco bude pryč.

Ne, nezarazilo ji, když přišla nová zpráva od ID 8993. Dávno jí vše, co se jeho týkalo, chodilo na stůl. Ještě před tím seznámením v zasedačce. Měli se spolu zúčastnit extrémně důležité akce v Číně, a Společnost nemínila nechat cokoliv náhodě.

Přelítla očima známé “Confidential” a “Third party negotiation report”, a začetla se do sdělení. Jak se postupně dozvídala, co se stalo, její tvář se čím dál více mračila. Tohle se nyní opravdu nehodí – za normálních okolností by to byla i dobrá zpráva, Společnost by věděla, jak situace využít, v tom byli mistři, vždy jim chleba padal namazanou stranou nahoru, cokoliv se dělo – ale těsně před odjezdem již nebude čas na nějaký adjustments, a jak on, tak ona do věci již těžko budou moci zasáhnout. Což znamenalo, že si Společnost věc vyřeší po svém… a to někdy mohlo mít neblahé následky pro všechny zúčastněné strany.

Potřebovala by okamžité vyjádření nadřízeného z oddělení Internal Affairs k této poměrně naléhavé věci, ale nebyla si jistá, zda se to ještě stihne – za půl hodiny bude veškerá komunikace přerušená.

Dopíjela vystydlou kávu a pomyslela si: tohle vše se začíná nemístně, nezdravě komplikovat. Co když tato věc jejich interní asset rozhodí, a ten pak nepodá špičkový výkon, co od něj očekávají? No, jistě na to zavedou společně řeč, vždyť spolu nyní budou trávit 24 hodin denně. Avšak bude se muset improvizovat – na něco takového Sandru připravit nestihli. Život holt dokáže narušit všechny precizní plány.

Zopakovala si fakta:

1) asset ID 8993 je možným otcem dítěte s jakousi osmnáctiletou studentkou

2) její matka ho vyhledala (kde vůbec vzala jeho osobní údaje? Od dcery?), avšak postupovala znepokojivě systematicky. Nejprve si otestovala terén. ID 3072 z recepce hlásila, že si z ní matka snažila udělat ve firmě kontakt.

3) těsně před odjezdem do Číny ohledně obchodu ve výši mnoha miliard se s ním matka sešla, a oznámila mu to natvrdo. Tón, kterým psal ID 8993 report, nedokázal zakrýt znepokojení. Je to náhoda? Nebo plánovaná akce? Ví matka o čínské operaci? Využívá situace? Chce použít ID 8993 pro nějaký účel?

4) nyní s ním Sandra odjíždí do Číny s legendou, že spolu tajně spí a jedná se o jejich soukromou operaci, aby byla Společnost krytá. Co to ale znamená pro Sandru? Riziko ještě o to větší, než předtím?

Jak očekávala, odpověď nepřišla včas, natož nové instrukce, či odvolání operace. Když definitivně zavírala víko notebooku, pomyslela si, že bude muset sama udělat cokoliv potřebného, aby asset udržela tam, kde ho potřebovali mít: výkonného, plně soustředěného, co zajistí splnění stanovených cílů na jedničku. To byla její práce a její mise.

Cokoliv. A když se tento pojem použil v souvislosti s jejich oddělením IA… to už začaly padat veškeré konvence, hranice, pravidla, tabu, a dokonce, jak zlé jazyky rády tvrdily, i respekt k zákonům… že odpověď nepřišla, mohlo znamenat nejen, že si její nadřízený odskočil na kávu, ale i jiné věci. Třeba, že prostě pro ně už jsou oba pryč, mimo rozhodovací proces, už jsou jen objekty, o kterých se jiní budou radit s naprostou chladnokrevností…

Dostala strach. Věděla, co jsou zač… její kolegové. Jejich uvažování. Pro ně nebyly osoby lidmi, jen nástroji, převáděli bytosti na jedničky a nuly, kalkulovali výhody a rizika se strojovou přesností, která zcela vynechávala humanitu, slabost a pochopení.

Měla by okamžitě hodit ručník do ringu, a zrušit svou účast. Prostě neodjet. Udělalo se jí třeba blbě, řekněme… pojede do nemocnice, bude předstírat nějaký zdravotní problém, a nikdo s ní nic neudělá. Prostě je zdravotně indisponovaná – je přece jen člověk, její tělo může selhat. Na tomhle se nesmí, v zájmu vlastní bezpečnosti, podílet. Protože by jela do temnýho tunelu, absolutně bez možnosti kontrolovat běh událostí.

Jo, tohle udělá. Zvedla se s rozhodností. Nic hlásit nebude – prostě to udělá. A i kdyby ji vyrazili, i kdyby jí dali do CV černý puntík, bude moct žít dál. Třeba se odstěhuje do zahraničí, a začne s novou kariérou. Oni ji časem nechají být, prostě to celé přejde, najdou si jinou cestu, jak dosáhnout svých zájmů, nový assety… nic se neděje. Nic to neznamená. Ani ona nic neznamená, a to je dobře.

“Sandro?” objevili se u jejího stolu dva neznámí muži. “Je čas jít.”

V dívce by se krve nedořezal. Společnost prostě nemínila nechat nic náhodě. Prostě jí donutí odjet – postarají se o to.

Chtěla začít křičet, ječet, volat o pomoc, volat policii… ale jejich tvrdé pohledy mluvily jasně. Prostě pojedeš, jinak poneseš velmi vážný následky. Dokázala si živě představit, jaký.

Ve snách se zvedla.

Na nádraží muži bez rozloučení zmizeli, ale nedělala si iluze, že zůstala sama. S nadějí se podívala na průvodčího, a na dva policisty, co procházeli vlakem… ale nedokázala nic říct, promluvit.

Vždyť se nic neděje, konejšila se pak. To se mě netýká… vše je v pořádku. Nějaká zbouchnutá pipka přece nemůže ovlivnit můj osud, co je to za nesmysl.. asi je přetažená. Vidí všude strašáky…

A tak seděla v 1. třídě, nechala se unášet směr Vídeň a raději se nedívala po lidech kolem. Je to jen sen, utvrzovala se… vše je v pořádku… nic to neznamená… Společnost na to kašle, nebo to vyřeší v Praze, nemá to s ní osobně nic společnýho… tak proč se znepokojovat?

Vzpomněla si na knížečku, co nosila vždy poblíž. Nový Zákon. Psalo se tam právě cosi o tom, že “oč si prodloužíte život, budete-li se znepokojovat?” Jednou byla v nemocnici, snad tam jen komusi otevřela dveře, a byl u ní hned zřízenec, co vezl kolem nějakou starou paní na vozíku, a dával jí tuto knížku, nemohla ji odmítnout. Považovala to za znamení, a nikdy ji nedokázala vyhodit. Pak ji jednou, když na ni vše nějak padalo, našla v šuplíku, a řekla si, že pomoc nemusí zaškodit, a tak si ji dala do kabelky… a pak ji už nikdy nevyndala, ani dnes.

A pak si vzpomněla ještě na jedno heslo: “Osud vede toho, kdo se mu bez lítosti poddá, a vleče toho, kdo se mu nerozumně vzpírá.”

Neutíkej… bude to ještě horší…

Část 1: Dívka z lepší rodiny
Část 2: Vzpomínky a činy
Část 3: Jen malej hřích
Část 4: Nečekaná návštěva
Část 5: Dům v Jinonicích
Část 6: Hříchy mého otce
Část 7: Setkání v Barocku
Část 8: Řekni, co mě čeká
Část 9: Čínská spojka
Část 10: Sladká tečka
Část 11: (tajné)
Část 12: (tajné)

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com