Konec dívčích snů 8: Řekni, co mě čeká

Vltavo, Vltavo, voděnko hluboká, pověz mi, co bude, do dne a do roka!
Pověz mi, co voda vodnese? Pověz mi, co voda přinese?
Řekni mi kolikrát, země se votočí? Než českej dragoun, si na koně vyskočí?
Než s nocí vodejde vošklivej sen, dřív než se rozbřeskne dén!
Řekni mi, budu-li nahoře? Řekni mně, budu-li dole? Než rolník strniště zavoře, než znovu oseje pole, řekni, co přijde co pomine? Řekni, co čeká mně, a co žíti má a co zahyne? Co příští přinese čas?

(Část 1Část 2Část 3Část 4 – Část 5 – Část 6 – Část 7)

Druhý den se počasí nějak zkazilo, obloha se zatáhla do temně šedé, jako kdyby měla přijít bouřka, a Zuzana se najednou neubránila pochybnostem. Nějak se jí ten včerejšek rozležel v hlavě – opravdu udělala správnou věc?

O té Společnosti se v Praze povídalo, že je jim lepší, jít z cesty. A ona najednou dráždí hada bosou nohou. Úplně ve svých kalkulacích opomněla, že Vladimír má nadřízené, kteří o celé věci mohou být informováni. A bude jim to jedno? Řeknou, Vladimíre, to je vaše věc, do toho nám nic není? Pracoval tam na významné pozici, šlo o velké peníze… a najednou se jim nějaká ženská plete do byznysu.

Dorazila do práce, a usmyslela si, že se raději pořádně zaměstná, aby zapomněla na pochybnosti. A tak zase jednou pobíhala po butiku, vymýšlela, organizovala, plánovala, že Irina s Olesjou, co tu pracovaly, jen zíraly na to nasazení.

Odpoledne si ale Zuzana usmyslela, že by bylo dobré, s někým se o věci přece jen poradit, poslechnout si objektivní názor. Ale ne s kamarádkou – bulvár v Pařížské slídil všude, a co zabrání nějakému nadšenému, přespříliš aktivnímu pisálkovi, aby do její věci začal strkat zvídavý nos? Ne, musí to být někdo mimo její sociální kruhy, a někdo diskrétní. A nejlíp chlap, co bude mít pochopení.

Povšimla si zavalitého Švejka, co stál jako vždy u vchodu, a tvářil se nesmírně důležitě, jako kdyby mu celý kšeft patřil.

“Poslyšte, Švejku,” přistoupila k němu Zuzana se sladkým vřelým úsměvem, co mohl slibovat mnohé. “Co děláte dnes večer?”

“Poslušně hlásím, paní Zuzanko, že po práci asi půjdu do hospody, jak se říká, na jedno, spláchnout ruch dalšího pracovního dne, kdy jsem zase vodvedl špičkovej pracovní výkon, a střežil jsem naše slavný dvéře se stejnou péčí, jako kdybych hlídal míšeňskej porculán někde na vyšňořeným barokním zámku. I když teda vono asi to pívo nebude jen jedno, vidím to tak na poctivejch deset kousků. Von člověk má pořád co splachovat, třeba to, že se se mnou po štyrech letech nedávno rozešla holka, a vůbec nezvohlednila, že má doma velkýho vojenskýho hrdinu! Vona holt ženská přízeň je děsně pomíjivá… ale to není nic, co by rum v dostatečný dávce nevyléčil! Takže se dneska asi pudu vodpovědně kurýrovat do renomóvaný libeňský putyky ‘Na zeleným vršíčku’, kde dneska večer bude hrát i harmonikář Pepíček Cecil svý tklivý písně, takže všichni štamgasti i vopilci budou eště víc dojatý, než když bíres roznáší polonahá striptérka, co tam vobčas taky máme, abysme se trochu povznesli. Prostě, v Libni žijeme kultůrně, to mi nikdo nevymluví!” trval na svém Švejk.

“Možná bysme si mohli někam vyrazit spolu,” jemně naznačovala Zuzana. “Třeba si promluvit o vašem povýšení tady v práci. Utužit trochu pracovní kolektiv… co říkáte, Švejku?” zamrkala na dveřníka dlouhými svůdnými řasami.

“Nó to by pro mě byla velká čest, moct vyrazit do vejru velkoměsta zrovna s váma, paní Zuzanko! Akorát teda nevím, esli vám nebudu trochu dělat vostudu. To bych si musel eště někam zajít koupit ňáký slušný kvádro esli maj eště votevříno u toho Armányho… dyk vím, co se sluší, že reprezentace je důležitá, a hadry dělaj vodjakživa slušnýho člověka!” podrbal se Švejk na hlavě, hluboce zamyšlen nad touto životní výzvou.

“Ale to si nedělejte škodu… můžeme zajít někam tam u vás, v Libni, jak tady o ní pořád básníte, jak je to kulturně významná čtvrť, která údajně udává bontón celý Praze, a že bych tam prý měla otevřít pobočku. Tak to bych možná měla okouknout novou nadějnou lokalitu, co říkáte?” kula Zuzana železo.

“Nó teda, paní Zuzanko… a to vy byste si fakt do Libně troufla?” valil Švejk oči. “Samozřejmě, že se mnou, jako se statečným horským vůdcem, skoro vověšeným vojenskejma metálama, se nemusíte ničeho bát, ale… to víte, vona je to periférie, dost daleko vod Pařížský, a jsou tam trochu, ehm, uvolněný móresy. Vono na perifériích se dycky koncentrovaly závadový jevy i vosoby, to se dočtete v každým šestákovým románu, nebo v tom filmu s Oldřichem Novým a Věrou Ferbasovou, ‘Falešná kočička’. Tak já jen, esli jako nejste tak ouplně fórová, abyste pak vodtamtaď neutíkala s pláčem,” upozornil Švejk otevřeně.

“To zvládnu. Tak tedy v sedm večer, jak jste to říkal? ‘Na zeleném vršíčku’? Najdu to?” psala si Zuzana do luxusního diáře s koženými deskami.

“Poslušně hlásím, paní Zuzanko, že to nemůžete minout, dyk je to přímo na Elsnicovým náměstí, a každej místní vobčan vás tam rád dovede! My Libeňácí se totiž vo přespolní, co k nám zabloudili přes ten náš slavnej libeňskej most, postaráme s velkou péčí! Jako vo ten autobus, plnej dobře voháknutejch Sicilijánů, co k nám jednou vomylem zabloudil, a byl z toho nakonec moc vobsáhlej zápis v Černý kronice, i na kudly došlo, když jsme se s nima ňák u píva nedokázali shodnout, esli sou jako hezčí naše český holky, anebo ty jejich vohnivý divoký Talijánky… vrchní Tintěra pak musel rovnou vobjednat novej nábytek, měl z putyky kůlničku na dříví, jen pípa naštěstí zůstala stát, takže provoz se nepřerušil, to by totiž bylo pro místní alkáče a vožraly moc neblahý,” uvedl Švejk libeňská pravidla.

“Tedy domluveno, v sedm! A klidně dnes běžte z práce dřív, ať si trochu orazíte. Říkal jste, že tam ve vaší hospodě dnes bude i harmonikář? To zní skvěle…” zasnila se Zuzana.

“Baže, a jakej! Ouplnej Pikaso muziky! Dyk von zpívá vo životě, kerej poznal moc dobře, i zavřenej byl, a né jednou!” opsal Švejk rukou rozšafný oblouk. “Dejte tomu hodinu, a budete s náma věrnejma štamgastama slzet dojetím, paní Zuzanko! Kultůrně se dneska povznesete, za to vám ručím! Stejně jako za vaší vosobní bezpečnost… kdyby vás někdo votravoval, voni některý místní jsou hrozně neuctiví, tak mu dám prostě přes držku!” kasal se Švejk.

“Dobrá tedy. Budu se těšit,” uzavřela spokojená Zuzana.

Švejka napadlo, že by jí snad měl předem informovat o jistých společenských specifikách jeho milované čtvrti… ale pak nad tím mávl rukou. Jen ať se panička ukáže, když vole pozná vopravdickej svět, né tudle přírodní rezervaci v Pařížský, samá faleš, šmuky a cingrlátka!

A taky by někde rači měl sehnat šprcky, preventývně, a uklidit zase jednou svůj studenej přízemní kvartýr 1+1 s voknama na sever. Nikdy vole nevíš, jak večer s ňákou labutí skončí, a je dobrý, bejt připravenej… ježiši, až tuhle ženskou přivede k nim do hospy, kluci se normálně poserou závistí! Řekne jim třeba, že ho sama sbalila na Václaváku, páč si konečně někdo všimnul jeho pohledu jestřába a zářný profesijonální i vosobní budoucnosti… hahaha! Prostě ji normálně vožere, a pak vopíchá, jak se sluší a patří! Dyk vona vypadá děsně vosamělá… a povídala něco vo tužení kolektývu! Nó, a to se vodjakživa nejlíp dělalo… v pelíšku, aby se konečně votupily dávný vostny mezi plebsem a šlechtou! Navíc, její kozy už mu působěj bezesný noci moc dlouho… a tak je načase, aby si na ně možná i šáhnul prackou, esli se trochu poštěstí!

Ježiši…. to bude zase tóčo!

Bylo za deset minut osm, a Irina s Olesjou, co v práci osaměly, se již chystaly zavírat Zuzanin butik. Když tu se dveře otevřely, a dovnitř vstoupili dva cizí muži.

“Promiňte, pánové, ale už zavíráme,” pokusila se jich Irina zbavit, měla dnes rande a její přítel Nikolaj bytostně nesnášel, když se opozdila, protože některé náročné kupující žádné zavírací hodiny nezajímaly, a Zuzana vždy dívkám připomínala: náš zákazník, náš pán! Dokud je tu poslední kunčaft, tak se nejde domů!

Muži na tu řeč však nebrali zřetel, a jeden z nich vytáhl z kapsy blyštivou kovovou placku. “Cizinecká policie,” pravili chladně, a v dívkách zatrnulo. Zejména v Irině…

“Vaše doklady,” vyzvali je, a významně si jejich pasy studovali, zejména stránku, kde bylo vízum. “Potřebujeme, abyste teď jely s náma na Žižkov, do centrály. Jsou tu určitý nesrovnalosti ve vašem povolení k dlouhodobýmu pobytu, který se budou muset vověřit. Kdo je majitel tohohle podniku?” zajímali se.

“Paní Zuzana H.,” informovaly je dívky.

“Ach ano, paní Zuzana! Tu přece známe z časáků,” vzpomněli si. “Ta by jistě nezaměstnala nikoho na černo, viďte?”

“Pracujeme tu obě zcela legálně… paní Zuzana je skvělá zaměstnavatelka, která dodržuje všechny zákony a nařízení,” začalo bystré Irině docházet.

“Jistě, to jistě je… nevíte náhodou, kde teď paní Zuzana je? Ptali jsme se v Barocku, ale tam dnes nepřišla. A my bysme s ní moc nutně potřebovali mluvit,” vybalil vyšší z mužů, mohlo mu být kolem čtyřiceti, a málokdo by mu hádal jeho povolání. Vypadal jako spořádaný účetní.

Irina bez váhání vzala tužku a papír, napsala Liebenn, Zelenéj vrsejcěk, s latinkou měla ještě trochu problémy, a předala papírek tomu chlapovi, co ji oslovil.

“Děkujem. A holky – ty papíry si dejte do pořádku, to jako pro příště! Naši kolegové by nemuseli bejt tak shovívaví. Nashle,” rozloučili se muži s dobře míněným varováním, a zmizeli.

Olesja se na Irinu podívala s pohrdáním, ale ta jen pokývla rameny. Co mohla dělat? Navíc, jistě o nic nejde, jak říkali… Zuzana se za ně postaví, a vše bude vyřízeno!

Ó… jak se Irina ve svém odhadu nakonec mýlila!

O necelou hodinu dříve se doprostřed lokálu významně posadil postarší zarostlý ošuntělý muž, nahodil si na ramena svou “fňuknu”, jak milované harmonice říkával, dlouze se napil z půllitru piva, co před něj postavili, a spustil:

Á na Vlachovku přišla
s děťátkém na rucé
všichni se divili
tak mladý mamince!
(Hospodskej roztoč pípy!)

Hajéj, hajéj, hajéj,
můj táta, to byl frajér!
Frajér až na půdu…
… dělál nám vostůdu!
(Hospodskej roztoč pípy!)
Frajér až na pavlač…
žižkovskej flákač!

Á có tó máš na rucééé
když to moje není
mělas dva frajéry…
… a já jsem ten třetí!
(Hospodskej roztoč pípy!)
(Ber to sem po desíti!)
Hajéj, hajéj, hajéj…

Netřeba hovořit, jak v Zuzaně během této úvodní písně zatrnulo. Jako kdyby harmonikář znal i její rodinnej příběh… akorát ten třetí tam zatím chyběl.

Seděla se Švejkem u čestného štamgastského stolu v rohu, a společně s výkvětem libeňských kriminálníků, co ji kupodivu snadno a ochotně vzali mezi sebe, ač byla luxusně oblečená a nepatřila sem, pozorně naslouchala songu.

“To je dost trefný, tahle píseň,” přiznala se Švejkovi, když harmonikář dohrál, a hospodou se ozval mohutný potlesk a přiopilé uznalé výkřiky “Umí, vole!”

“Tím lehčí pro mě bude, říct vám, Švejku, proč jsem s váma potřebovala mluvit. Mám v rodině… ehm… podobnej problém,” vyznala se Zuzana.

“Ale nepovídejte, paní Zuzanko! Snad taky nečekáte?” podivil se Švejk upřímně. To by se mu pro kariéru znamenitě hodilo – dyk von by ji snadno jako manažér butiku rád zastoupil!

“Já ne… moje dcera, který je teprve osmnáct. A jsou tu dva možný otcové… nevím, jestli jsem udělala správně, že jsem včera za tím druhým byla. Mám teď takovej blbej pocit z toho… ale vám se můžu svěřit, Švejku, jste diskrétní a necháte si to celý pro sebe, viďte?” upřela Zuzana na Švejka velké hnědé oči.

“Tak vo tom není nejmenší pochybnost, že budu mlčet, jak hlubokej hrob někde na Volšanech,” slíbil jí Švejk. “Ale todle snad bude lepší probrat vedle v salónku, von je tu hroznej kravál a taky spousta nepovolanejch uší. Pojďte za mnou, paní Zuzanko,” sebral Švejk svoje pivo a odlivku rumu, plus Zuzany sklenici vína a sklenici vody, a přesunuli se vedle, kde nikdo neseděl.

“Já myslím, že jste udělala ouplně správně, paní Zuzanko,” vyložil Švejk. “Je to v zájmu toho chlapa, aby vo tom věděl. U nás v Libni byl podobnej případ, matka s dcerou to tamdle Rudlovi zatajily, ten ramenáč v námořnickým tričku, s vytetovanou kotvou na rameni, a to bylo moc nečestný. Kdo zplodil, má vo tom vědět, tak je to správný. Takže dneska Rudla pošlušně platí alouše a je moc spokojenej taťulda,” kopl do sebe Švejk zbytek rumu, a hned se naklonil, aby hospodský Tintěra viděl jeho mávání, a donesl dalšího paňácu.

“Tak děkuju, ehm, děkuju, a já vám teďka zahraju jednu jako vod tý vody,” připomněl se harmonikář po nezbytném pivním občerstvení. A spustil:

Á na Smíchově vo pouti, na rynku, na rynku,
potkal voják rozmilou, Márinku, Márinku
zeptal se jí zvečera, zdali by ho nechtěla,
že byl jako malovaný, řekla celá zardělá:

Za vodou, tam za vodou, před vejtóňskóu hospódou
až vyjde, měsíček, dám ti z lááásky tisíc hubiček!
Tam za vodou, tam za vodou, před vejtóňskóu hospódou
dám ti z lááásky tisíc hubičék!

A zvečera na Vejtoni, u vody, u vody
chodil voják vokolo hospody, hospody
měsíc něžně zvýšil jas, zavolal ho dívčí hlas
A pak poznal, že ta světská láska není žádnej špás!

“Poslyšte, Švejku… a vy jste byl opravdu v Armádě?” připomněl voják z písně Zuzaně otázku, na kterou se dávno chtěla svého zaměstnance zeptat.

“Poslušně hlásím, paní Zuzanko, že byl a nebyl, což hned vysvětlím. Jak jste si jistě všimla, vzhledem k mý, ehm, dobře rostlý postavě bych asi moc parády se sapíkem neudělal, netrefil bych ani tu stodólu, a bůhví, esli by na mně vůbec sehnali ňákej mundúr. Takže takovej ten vojcl s flintou, co znáte z filmu, to jsem nikdy nebyl. Ale v Armádě jsou i jiný funkce, a já vám povídám, že jsem se podílel na speciálních voperacích. Ale né někde v Iráku, nebo Afghánu – tady, pěkně u nás v Praze, páč požehnaný hlavy se rozhodly, že jako vobčany přesvědčej, aby měli Armádu víc rádi. K tomu se použily takový pokrokový metódy, co se jim říká PSYOPS, něco jako Pablik Rylejšns, jako vztahy s veřejností, ale s vohledem na branný zájmy, pokročilá psychológie, manipulace, propaganda… a vod toho se založil náš přísně tajnej Specijální outvar, jeho voznačení vám rači neřeknu, už takhle jsem toho vykecal dost a vojenskej soud nebude mít slitování, nebude ho zajímat mý pohnutý dětství… co je ale důležitý, že mnohý věci, vo kterejch dneska čtete v novinách, pocházej přímo vod nás!

Například ta modelína z Brna Veronika B., jak teď dělá velkou politickou karijéru… hádejte, kdo ji stvořil? MY! Nebo můj kámoš z Libně Tonda Kadlec, co ho znáte pod uměleckým jménem Mugshot, co se teď prosazuje na hudebním póli hiphopu? Zase, to je náš člověk! A máme na vejlplatní pásce eště mnohý vysoce postavený persóny, který zobou, jak my házíme zrní,” kasal se Švejk.

“To zní hodně odvážně,” zaujalo vyprávění Zuzanu.

“Viďte! Vymyslela to ňáká moc bystrá, chytrá hlava, takže určitě né já, haha, dělal sem tam jen puclfeka, ale náhodou, přímo jsem se podílel na našich voperacích a pár jsem jich i vymyslel! Třeba tu s tím… ééé, rači nic!

Náš přísně tajnej outvar, co byl v praxi krycí vorganizace korporátního typu, měl daný štyry základní oukoly. První jsem vám řek, druhej byl něco s NÁTO, jako že abysme vedli v PSYOPS oblasti, já už si to nepamatuju, čtvrtej byl tajnej, že prej bude vodhalenej až v případě vohrožení státu… ale moc zajímavej byl ten třetí, a to si poslechněte!

V tom přísně tajným befélu vod samotnýho Ministra vobrany se psalo něco jako, ‘podporovat ženskej element v moderní Armádě’. Takže my jsme používali pro naše speciální oukoly… ženský, představte si! Na ně jsme se prostě zaměřili, a moc hezky se nám dařilo, že jsem si ten metál fakt zasloužil. Ale pak, nedávno, najednou přišla inštrukce, že se náš outvar ruší, páč prej se to nevosvědčilo, nebo co, prostě vod holek se daly k mojí škodě ruce pryč, a skončil jsem znova na pracáku. Von prej totiž někdo řek, že jak se dnešní svět mění, imigrace do Evropy a tak, že sny vo ženskejch ve vedoucích pozicích se rozplývaj, a vrací se tá… nadřazenost mužskýho plemene, páč jako ten islám a jánevímco. Prostě se rozhodli, že to stopnou, a budeme se věnovat tomu hiphopu a siláckejm, chlapáckejm kecům! Hrozný, co?

Ale mně to nevadí, u vás je mi moc dobře, jsem na správným místě, a udělám v Pařížský velikou novou karijéru! A na jejím konci bude velká slavná svatba, to vám povídám! Jasně, že jste srdečně zvaná!” vyznal se Švejk, a kopnul do sebe obratem další rum.

“Haló… tak já bych vám, eště jednu takovou tu vltavskou, jednu eště vrznul tam!” ozval se přiožralý harmonikář, co se mu již pletl jazyk. Avšak poté, co spustil, všichni přítomní zjihli: protože byli též od vody.

Pod skalou, na ní stál Vyšehrad
Ku Praze valí se řeka
Rád bych se zeptal jí tolikrát
Co na mně v životě čeká?

Nikdy se ničeho neleknu
Třeba jsem ve světě sám
Na břeh si pod skálou pokleknu
Budu se pokorně ptááát:

Vltavo, Vltavo, voděnko hluboká
Pověz mi, co bude, do dne a do roka
Pověz mi, co voda vodnese?
Pověz mi, co voda přinese?

Řekni mi kolikrát, země se votočí
než českej dragoun, si na koně vyskočí
než s nocí vodejde vošklivej sen
dřív než se, rozbřeskne dééén!

Vltava mlčí, nic neříká,
Jen její voda se valí
Od jihu k severu pospíchá
Kolem té vysoké skály

Široce rozpíná ramena
Vltavy mohutný proud
Skála je pevná a kamenná
Kdo by s ní v světě chtěl hnout?

Vltavo, Vltavo, voděnko hluboká,
Pověz mi, co bude, do dne a do roka!
Pověz mi, co voda vodnese?
Pověz mi, co voda přinese?

Řekni mi kolikrát, země se votočí?
Než českej dragoun, si na koně vyskočí?
Než s nocí vodejde vošklivej sen
Dřív než se, rozbřeskne dééén!

Řekni mi, budu-li nahoře?
Řekni mně, budu-li dole?
Než rolník strniště zavoře,
než znovu oseje pole

Řekni, co přijde co pomine,
Řekni co čeká mně, a
co žíti má a co zahyne
co příští přinese čááás?

Nálada v hospodě byla jedním slovem melancholická. Staří i mladí kriminálníci, prostitutky, šmelináři, zkrachovalí studenti, tátové od rodin, i jeden zbloudilý turista z Japonska se drželi za ramena, a pohupovali se do rytmu.

Do té dojaté nálady však někdo vtrhnul do lokálu, a udýchaně zařval: “Bacha! Šťára!”

Na to se všichni rychle začali zbavovat rozličných důkazních materiálů. Na zem letěly sáčky s ilegálními substancemi, falešné peníze, kradené iPhony, pajcovaný platební karty, planžety na otevírání zámků, ba dokonce i busta Sv. Antonínka, co kdosi v noci vybral v jakémsi nebohém jihočeském kostele… a mnozí též běželi na záchod, aby hledali spásu ve větracím okénku, a unikli stahující se smyčce policejního zátahu, uchránili si svobodu.

Jen vrchní Tintěra zůstal úplně klidný, a točil další věnec piv.

Do hospody vstoupilo několik maskovaných policistů s kuklami na tvářích, taktických kombinézách a odjištěnými samopaly v rukou, prsty podél spouští. Spolu s nimi čtyři civilisté. Někoho tu zjevně hledali, ale byli překvapeni – tu osobu prostě neviděli.

“Pane vrchní,” obrátil se jeden z civilů na vrchního s mrožím knírem, zatímco mávnul plackou, “nebyla tu žena kolem čtyřiceti, tmavý vlasy, hnědý oči, výška asi 173, oděná do luxusního kalhotovýho kostýmu?”

“Takový žencký sem nechoděj! Nikdo jí nikdy neviděl, že jo?” řekla za všechny hosty Tonička Valtrová, zasloužilá kurtizána, aby držela basu a podpořila kolegyni kriminálnici z vyšších sfér, a všichni jí kýváním hlavy přisvědčovali. Zapírat se prostě muselo, to patřilo k libeňskýmu bontónu!

Vrchní nenápadně pokývl hlavou směrem k salónku, protože “byl živnostník a nechce vopletačky s ouřadama”.

A tak komando s jistotou zabočili do vedlejší místnosti, kde našli sedět Švejka se Zuzanou. Nyní již šli najisto.

“Zuzana H.?” oslovil ji civilista tvrdě. “Půjdete s náma! Potřebujeme se vás na něco zeptat.”

Zuzana na tu scénu jen zírala, neschopná promluvit. Zato Švejk byl gentleman, a poposedl si na židli, co pod jeho sto kily zaskřípala.

“A vy jste kdo?” povšiml si ho policista.

“Já sem ňákej Švejk,” představil se. “Narozenej v Libni a křtěnej Vltavou.”

“A co máte se zadrženou společnýho?” tázal se civilista dál.

“Poslušně hlásím, pane inšpektór, že jsem jejím voficiálním a legálním zaměstnancem, podřízeným, a budu brzo povejšenej,” vyložil Švejk.

“Ahá! Tak vy pudete taky s náma, Švejku!” vyzval ho policista, načež do sebe Švejk pod bedlivým dohledem samopalníka rychle kopl zbytek rumu, povstal, a natáhl před sebe s nevinným výrazem ruce.

“Co to jako děláte?” nechápal policista.

“Já jen, abyste mi mohli pěkně nasadit klepejtka, abych vám to ulehčil. Dyk já vím, co se sluší, když spadne klec. Paní Zuzanko,” obrátil se Švejk na stále zděšenou Zuzanu, “voni pánové asi přišli kvůlivá tomu mýmu dávnýmu hřejchu, kdy jsem si vod nás ze skladu pučil jeden šátek, jako že udělám jedný labuti radost, ale ňák sem ho zapomněl vrátit, nebo zaplatit… a vidíte, vono nakonec dojde na každýho. A je to tady!”

“Franto, udělej teda pánovi radost,” rozhodl velitel. “Nasaď mu pouta, když po tom tak touží!”

Na Švejkově zápěstích zacvakly kovové náramky, což ho naplnilo velkou spokojeností. Za chvíli již celá delegace pochodovala v hlavním sále hospody, a všichni štamgasti s pochopením vzdychali, když viděli, jak Švejka odvádějí v okovech.

“Na cestu, pane Švejk,” vložil mu Tintěra pořádnou odlivku rumu do dlaně, kterou Švejk bez váhání překlopil do krku.

“Lidi, já sem ouplně nevinnej! Todle je vomyl, kterej se vysvětlí! Nic sem neproved! Držte mi tu místo, do hodiny jsem zpátky! Nejpozdějc!” sliboval Švejk. Netřeba dodávat, že v Libni někdy z odhadované hodiny mohlo být deset let zpoždění, které dotyčný strávil mezi zdmi káznice.

Kurtizány měly pochopení největší, a Tonička na Švejka celá dojatá v slzách volala, že mu na Pangrác přinese výborný tvarohový buchty, recept po babičce. Prostě Libeň…

Venku Zuzanu od Švejka oddělili. Stálo tu několik dodávek, a několikrát zablýskl blesk fotoaparátu. Zuzana byla jako ve snách… fotky… média… bulvár… ježiši, to bude průser!

Naložili ji do jedné z civilních Octavií, a dali jí na hlavu zatmavené lyžařské brýle, aby neviděla. Přestože se cestou stále ptala, co se stalo, co provedla, proč ji sebrali, odpovídalo jí jen mlčení či “to se brzo dozvíte”.

Že takto do hloubky pozná život v Libni, to Zuzana opravdu nečekala, a pranic se jí to nelíbilo…

O hodinu později již seděla v neútulné vyšetřovací místnosti. S obavami těkala očima po civilně oděných policistech, co jí však zatím nevěnovali pozornost, jako kdyby měli spoustu času. Ale byla to jen předehra.

Nakonec se všichni usadili, a jejich velitel vytáhl z plechové skříně objemné papírové desky, na nichž byl nápis “Zuzana H., 12.2. 1975”.

Představení mohlo začít.

Muž se soustředěně díval do papírů ve složce, a pak spustil.

“Takže, co tu máme,” obracel listy vysloveně láskyplně. “Za posledních šest měsíců jste řídila nejmíň osmadvacetkrát pod vlivem alkoholu. Máme tu kopie účtenek z Barocku, výpovědi personálu i svědků, plus záběry bezpečnostních kamer, na kterejch je jasně vidět, jak jdete po zaplacení a zkonzumování půl litru vína k autu, nasedáte a odjíždíte.”

Kolem se ozvalo uznalé mručení. “Paní se může s řidičákem rozloučit na hodně dlouho,” shrnul to Franta. “A možná z toho bude i ňákej flastr, důkazů máme dost. Jízda pod vlivem alkoholu je vážná věc.”

“Začíná to bejt zajímavý,” navázal velitel. “Nechala jste si údajně na vozidle provést nelegální úpravy, instalace detektoru výbušnin… proboha, ženská, v čem to jedete? Hm, auto vám každopádně zabavíme, a nejmíň půl roku ho necháme reznout na policejním parkovišti, než se náš technik dostane k prohlídce,” uzavřel přednášející, a policisté kolem se rozchechtali.

“Co tu máme dál. Daňový optimalizace, zaměstnávání občanky Ruský federace s propadlým povolením k pobytu, úplatky našim kolegům, aby vám vylustrovali vosoby v zájmovejch neveřejnejch databázích…”

“No teda,” kroutil Franta hlavou. “To bude tak nejmíň na pět let.”

“Ale tohle je teda něco,” nechal se muž u stolu slyšet. “Dělám tady už devatenáct let, ale tohle teda vidím úplně poprvý,” pravil až udiveně, načež k němu jeho kolegové přistoupili, aby se podívali, a Franta uznale hvízdl. “No tak tohle je tak na slušnejch dvacet let na Mejrově!”

“Tady se píše, přičemž zdrojem informace je zpravodajská služba BIS,” pokračoval velitel, “že prej jste… no to mě podrž… agentkou čínský rozvědky! Průmyslová špionáž a vohrožování českejch státních zájmů… no teda, ženská… vy se vážně domů hned tak nepodíváte! A média si na vás smlsnou… a jak! Půjdete k soudu v kostýmku jak Kateřina Pancová, včera hvězda, dneska mediální, sociální i byznysová troska!”

Zuzana již málem omdlívala. “Dejte paní napít, ať se nám tu neskácí.”

Chlemtavě pila studenou vodu ze sklenice, a pomohlo jí to. Zase měla pocit, že žije. Zase byla rváč a lvice. “Žádám advokáta… popírám všechno… nebudu se s váma vůbec bavit,” dala si hlavu do dlaní, aby ty muže, ani tu místnost nemusela vidět.

“Začněte psát obvinění,” poručil hlas velitele jednomu z policistů. “A přidejte tam útěkovou vazbu, našli jsme u paní doma dva pasy a spoustu peněz v hotovosti v několika měnách. Připravte mi eskortu na Ruzyň…”

Dusili ji tam takto ještě dvě hodiny, a stále jí malovali ty fotky, co se zítra objeví v Blesku. Ale ona už prostě vypnula. Neslyšela, neviděla. Jen se dívala na špinavou, studenou podlahu, a přišla jí najednou jako skvělá kamarádka. Nic jí neříkala, nic po ní nechtěla, ničím jí nehrozila.

Když muži viděli, že Zuzana nespolupracuje, požádali velitele, aby si mohli zajít na svačinu, udělat si prostě pauzu, a ten souhlasil. A tak tam se Zuzanou, vlastně skoro již obviněnou Zuzanou H., osaměli, ač to bylo proti předpisům.

“Takovej je holt život, Zuzano,” změnil policista tón, když byli osamotě k jakémusi pochopení, aby dal najevo, že z toho všeho nemá žádné potěšení. “Uděláte chybu, a vezete se. Kolik na týhle lidi před váma sedělo úplně slušnejch lidí, co klopýtli, a nedalo se to vrátit. Zapletli se do věcí, a vymklo se jim to z rukou,” zvedl se velitel, došel k tiskárně, a položil před Zuzanu papír s hrozným titulkem: “Obvinění”, kde se skvělo její jméno. Dokument, co jí měl změnit osud.

“Zapletla jste se do věci, která je velkou hrou. Kde jste pro všechny strany jen štěnice, kterou rozšlápnou jediným zvednutím telefonu. Oni to nedělají tak, že by jako ve filmu dali obálku nějakýmu zkorumpovanýmu policajtovi někde v hospodě. Oni prostě řeknou – ona je agentka čínský rozvědky, a věci pak jdou náramně rychle.”

“Tohle berte jako první a poslední varování,” roztrhal velitel papír. “A zůstaňte od nich dál, ve vlastním zájmu. Protože příště už by vám to neprošlo. Naštěstí, vyšší místa mají vůči vám tentokrát pochopení, kvůli vaší dceři a její… situaci.”

“Kluci vás odvezou domů. A udělejte všechno pro to, abysme se tady už nikdy nemuseli potkat,” rozloučil se s ní. “A jemu se taky vyhněte.”

“Ale on je…”

On bude teď mít úplně jiný starosti, věřte mi,” pravil policista věštecky.

Byly tři ráno, když Zuzana dorazila domů. Nesmírně unavená. Zničená. Pomačkaná. Špinavá.

V domě se svítilo. Anna na ni čekala, a když zaslechla její podpatky na chodníčku, vyběhla ven, a padla jí kolem krku.

“Zlatíčko, je to všechno dobrý, jsem tady, vrátila jsem se k tobě,” objímaly se, a Zuzana si uvědomila, co vše mohla ztratit, když cítila vůni vlasů svojí dcery.

“Mami… jsem tak ráda, že ses vrátila… co bych si bez tebe jen počala,” tiskla se Anna k matce.

“Já tě už nikdy neopustím,” slíbila jí Zuzana, zatímco vešly dovnitř. Bylo tak krásný, bydlet tady, v útulné krásné vile, co dýchala pohodlím, luxusem a štěstím.

Zuzana sáhla do spíže, že si udělá něco dobrého k jídlu, a Anna souhlasila, že si dá taky. Posadila se k jídelnímu stolu, a aby se obrátil list, začala poklidně vyprávět, jak se měla ve škole.

V družném hovoru jim plynula noc. Ale nešly spát. Chtěly si užívat jedna druhé, protože to bylo jediné, co na světě doopravdy měly.

“Byla jsem na gynekologii,” pravila pak dcera, a její hlas zvážněl. “Je to potvzený.”

“Zlatíčko… strašně moc gratuluju!” objala ji matka znova. “Budeš mít úžasný dítě. Vím to! Udělá tě šťastnou, stejně jako děláš ty mně.”

“Já vím. A bude se jmenovat Nicol. Bude to holka, a bude skvělá. Bude leader pro těžký časy, který přicházej. Ona bude vědět, co je správný. A já jí dám všechno, co budu moct,” pravila dcera s rozhodností.

“A já ti pomůžu,” servírovala matka jídlo na stůl, a dala si obzvlášť záležet, aby vypadalo moc hezky, ba slavnostně.

“Chtěla bych tě, mami, o něco poprosit,” pustila se dcera hladově do jídla.

“Cokoliv, zlatíčko,” podívala se na ni matka s dojetím.

“Potřebuju, abys konečně přestala být sobecká, a přestala myslet na sebe. Mysli už jen na rodinu. Nesmíme se už nikdy dostat do takový situace, jako dneska…” řekla dcera s naléhavostí.

“Dostala jsem dneska velkou lekci,” přisvědčila matka. “Už neudělám nic, aniž bych se s tebou neporadila. Zítra si vezmu dovolenou z práce, a nechám na holkách a tomu mizerovi Švejkovi, aby se předvedli, co dokážou. Pojedeme spolu někam daleko… třeba na Bali. Odpočinout si. Zasloužíme si to… chudák, jak ten asi dnes dopadnul,” vzpomněla si Zuzana na svého věrného zaměstnance s pohnutím.

Z policejní služebny ho vyrazili hned za hodinu, a Švejk se skutečně stihl do hospody vrátit ještě před zavírací hodinou, což vzbudilo ve štamgastech libeňský putyky “Na zeleným vršíčku” vyložený nadšení, jako kdyby vstal z mrtvých!

Posadil se vítězně mezi ně, objal šlapku Toničku za oblé rameno, kopl do sebe prvního panáka z mnoha nadcházejících, tohle se přece muselo oslavit, a pravil: “Dyk jsem vám poudal, že jsem dočista nevinnej! Nic na mě neměli, a samotnej ministr vnitra se mi přišel vomluvit! A nalil mi panáka z tajnech vnitráckejch zásob, prej pro státní návštěvy, ale když ti do ministerský oficíny napochoduje člen slavný Švejkovic rodiny, žádná zátka nemůže zůstat dlouho na flašce! Dokonce mi dali jako vodškodný volnej lupen na vstup do policejního můzea! Vyrazím asi hned zejtra, abych měl trochu kultůry.”

Vzbudili harmonikáře, co spal kompletně nadrněnej pod stolem a hlasitě chrápal, a žádali ho, aby jim zahrál ještě poslední píseň, než půjdou spát.

“Já vám zahraju písničku… když mě zavřeli, do toho, na tu vachcimru, tam někde, a takhle jako řikali, a voni viděli, pytel, a ňákej nástroj, a voni mysleli, že jsem to ukrad někde, nevěděli o mně nic, tak mně vodvezli, že jó, a tak nám tady něco zahraj, když už máš ten nástroj, voni mysleli, že neumim, a já jsem jim řikal, jakou chtěj, a voni řikali, nó, jakou chceš! Šoupni tam, jakou máš nejradši! Tak jsem se jich třikrát zeptal, esli můžu vopravdu zahrát tu, co mám nejradši, nó, a voni že jó, nó! To si pěkně naběhli! Tak jsem jim zahrál tajdle tu:

Bejval jsem jako kluk, vohromnej hromotluk, urostlej jako jedle
Holky jsem zaháněl, strach jsem jim naháněl, ale teď už jsem vedle
Život mi vobrousil všechny hrany, po dlouhý cestě jsem ušoupaný
Na nic už nečekám, vím že svůj příděl mám, nadobro vyčerpaný

Když člověk přichází do let, jadadadadá, všechno ho začíná bolet, jaujaujau
Už se ti mládenče nohy třesou, ty už tě na vandr nevodnesou
Spatříš-li děvčátko vnadné, jéééé, serdce ti do kalhot spadne
Už se ti nevrátí na sto procent, ztracenej temperament

Ale když jsem šel s Ančičkou, na půdu se svíčkou, tak do mně někdo vrazil!
Ančičin pan otec, hnal mě až na kopec, a tam mně jednu vrazil!
To mě tak trošíčku zaraziló, až mě to v zádíčkách zamraziló,
klobouk mě rozšlapal, svíčkou mě pokapal, a to mě doraziló!

Část 1: Dívka z lepší rodiny
Část 2: Vzpomínky a činy
Část 3: Jen malej hřích
Část 4: Nečekaná návštěva
Část 5: Dům v Jinonicích
Část 6: Hříchy mého otce
Část 7: Setkání v Barocku
Část 8: Řekni, co mě čeká
Část 9: Čínská spojka
Část 10: Sladká tečka
Část 11: (tajné)
Část 12: (tajné)

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com