Konec dívčích snů 9: Čínská spojka

Kdopak by nechtěl znát pravdu o ženách, o mužích, a o budoucnosti světa, která nás čeká a nemine? Můžeš se ptát, ale neptej se moc, protože by ses mohla dozvědět věci, který tě znejistěj, svedou z cesty. Když ti poručej, abys v Číně cosi doručila, co může změnit svět i budoucnost, co může vychýlit rovnováhu globální moci, bude pozdě utíkat a snažit se zachránit ze stahující se smyčky. Celej život je totiž jen sen, tak si ho nekomplikuj věčnejma úvahama…

(Část 1Část 2Část 3Část 4 – Část 5 – Část 6 – Část 7 – Část 8)

Jasně, že když cestuješ do Hong Kongu, měla bys jako slušnej člověk letět business třídou, ale když jde o údajnou konspiraci, musíš vzít zavděk tím, co ti dají… Sandra se pokoušela spát, odpočinout si, avšak jakýsi pitomec v řadě za ní neměl na práci nic lepšího, než přesvědčovat svého spolucestujícího o budoucnosti celého světa a vlastní pravdě.

“Pořád nám tvrdili, podívejte se na Čínu, jak se tam hrozně porušujou občanský práva, komunisti, Tibet a všechno,” vyprávěl neznámý cestující nesmírně důležitě. “A nakonec se zjistilo, že ve srovnání se všema těma pitomostma, co vymejšlí Evropská Unie v našem zájmu, to jako v uvozovkách, je Čína ráj na zemi, kterej prostě fuguje, bere si odevšad to nejlepší, kopíruje bez lítosti, protože čínská společnost vyznává jako základní hodnotu soudržnost a efektivitu. Každej Číňan ví, kde je jeho místo, že někam patří, a říkaj tomu ‘group harmony’, prostě netápeš, jako my v liberální západní civilizaci, kde jsi plná pochyb a nejistoty, osamělá, sociálně izolovaná, protože u nás si každej hrabe jen na vlastním písečku, a jak se teď naše dávný sny o prosperitě definitivně rozpadaj, lidi na tebe kašlou o to víc, a čím víc jsou zahleděný do sebe, tím ve větším jsou zmatku. Jo, ono lidský a občanský práva jsou hezká věc, ale jak vidno, přispívaj k nepřijatelný fragmentaci společnosti. Zato Číňani, ty si tu soudržnost udržej, sice za cenu dílčích omezení práv, ale je třeba nezapomínat, že se tak děje ve vyšším zájmu.

Když teda Strana řekne Číňanovi: hele, ve tvým zájmu ti bloknem Internet, aby ti do hlavy nelezly rozkladný zahraniční vlivy, dá se to na nahlížet buď jako na nedemokratickej akt, anebo jen snahu, ochránit nejen vlastní systém, ale i obyvatele před negativitou, co by narušovala jejich harmonii.

To samý ta údajně nelidská Severní Korea. Pořád nám říkali: nejhorší země na světě, zlej sen, ale podívej se na to z jinýho úhlu pohledu. Oni mají to, co my nemáme: soudržnost, systém, budoucnost. Přežili v izolaci už šedesát let, a to se na mne nezlob, to se dá považovat za projev životaschopnosti jejich režimu. Proč tam neměli žádnou Sametovou revoluci, žádný Pražský jaro, snahu o obrodu? Protože většina těch lidí to prostě asi nechce. A ty řeči o tom, že je tam hladomor… jak to můžu vědět? Já tam nebyl, a informace mi dodávaj jen zkorumpovaný západní média. Je přece jasný, že o úhlavním nepříteli nebudeš referovat pozitivně, to dá rozum, ale vybarvíš ho jako čistý zlo. Propaganda jede na plný obrátky.

V roce 2003 nám takhle tvrdili, že v Iráku jsou zbraně hromadnýho ničení, a pokud neuděláme invazi a nesejmem Saddáma, tak máme hroznej problém. Tak jsme tam teda vtrhli, Tomahawky lítaly jak vo soudným dnu – a jak to dopadlo? Američani se po dvanácti letech stáhli, samozřejmě se nic nenašlo, a teď tam vládne ten Islámskej stát, kterej je prý ještě větší zlo, že se i na Severní Koreu zapomnělo a s Íránem se najednou dělají jaderný dohody, protože je třeba v týhle nestabilní oblasti hledat spojence.

Myslím, že tohle všechno jen nahrává Číňanům a Severokorejcům. Věř mi, že vo nich ještě brzo uslyšíme, a ve velkým,” uzavřel nabubřele až prorocky spoluestující, a jeho partnerka si znechuceně odfrkla, co to plácá za hovadiny, a tohle ať raději nikde neříká, s tímhle názorem by nemusel být úplně pohodlnej a jeho slušně rozjetá korporátní kariéra by mohla jít rychle do hajzlu.

“Vidíš, Dano – slyšíš se? Prej žijeme v demokratický společnosti, máme svobodu slova, a ty mi tu teď spiklenecky špitáš, jak za totáče, abych si dával pozor na hubu! Jakej je rozdíl mezi Severní Koreu a tímhle naším údajným českým rájem, když na obou těch místech si musíš dávat bacha na jazyk? Nejsme vo nic lepší, než voni, přitom se nad nima pořád kasáme, a to je ubohost,” rozezlil se mluvčí. “Jediná klika, že tohle letadlo patří kámošům Saudúm, a pokavad si dobře pamatuju ze školy, tak na palubě platěj zákony země, která ten stroj provozuje. Takže mi každej udavač může akorát políbit prdel.

Slyšelas ten vtip, že když se sejdou tři Češi, je jeden z nich zaručeně policajt? Ale dneska úplně stačí, že si dáš do kapsy štěnici jménem mobil a zapneš počítač, kterej je sledovanej kvůlivá vochraně proti terorismu, a podezřelí jsme všichni, jináč by to byla diskriminace, haha. Jojo, svoboda, demokracie, lidský práva… dám si ještě jednu whisku. Hallo, stewardess! Když už jsem za letenku dal padesát litrů, tak ať z toho taky něco mám. Připijeme si na naší lidovou demogracii, a nikdy jinak… a taky na sukces našeho velkýho bizu v Asii. Škyt!

Pán se trefil, pomyslela si Sandra. Ještě před nějakou dobou by se mohla otočit a s nevinným úsměvem mu ukázat placku. Ačkoliv dnes jí již ta doba, kdy pracovala u Policie ČR, konkrétně u ÚOOZ, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, připadala nesmírně vzdálená… holt byla mladá, chtěla něčí přispět, být prospěšná. Jen praxe jí trochu smysl pro zákon, morálku a zejména pravdu obrousila, a tak nyní dělá tady, ve Společnosti, a podílí se na věcech, které se za ‘zákonné’ daly označit jen s velkou porcí opileckého humoru…

Narodila se v Českých Velenicích, obci na česko-rakouském pomezí. Jako všechny její spolužačky a vrstevnice měla velké sklony z té zapadlé díry vypadnout, vidět svět, což bylo velmi snadné, když máš hranici do bohatého, čistého a upraveného Rakouska, plného květin, doslova za dvorkem… po střední škole, co byla nepřekvapivě zaměřená na služby, si Sandra našla práci v místním kasinu, což masivně předurčilo i její profesionální budoucnost. Kdo vydržel u hracího stolu ten nesmírný tlak jak od nadřízených a hráčů, neustálý dohled kamer absolutně kdekoliv, ten se dokázal uchytit všude… a nebylo tedy divu, že se Sandra po absolvování soukromé VŠ v nějakém nesrozumitelném pohnutí mysli přihlásila k PČR. Byla holt mladá a blbá… ale proč litovat?

Nový zaměstnavatel velmi důkladně využil její hluboké znalosti kasinového prostředí, a nebylo nijak překvapivé, že ze světa věčně se točících rulet, blikajících automatů a cinklých hracích karet nezmizela, ba naopak, oficiálně pokračovala v této kariéře, ale nyní již pouze tam, kde měl ÚOOZ “zájem”. Byla to prostě holka z kasina, nic víc… spala s hráči i manažery, stejně jako její kolegyně, protože když žiješ v noci, je těžký chodit s někým, kdo žije ve dne, takže vztahy z práce byly přirozené.

Vrátila se pak dokonce na nějaký čas do svého rodiště, avšak “pracovně”… zdravila se s tamějšíma lehkýma holkama, co stály u silnice, protože pár z nich s ní chodilo do školy. Návrat ztracený dcery… a nakonec se odstěhovala do Brna, a našla tu nejen nový domov, ale časem i novou práci. Ta Společnost měla vždy zájem o unikátní talenty s unikátní praxí, jak mnohoslibně hlásaly její náborové inzeráty. A když jsi mladá holka, plná snů… nemůžeš sedět doma na zadku a dívat se, jak ti utíká mládí! Musíš ven, do ulic, udělat něco s tím životem.

Nu, a nyní byla tady. V letadle kamsi do neznáma, přičemž okolnosti nezdravě houstly. Sandra se mimoděk podívala na muže vedle sebe – byl o nějakých pět let starší, a on je nyní její úkol. Jen jí ve světle událostí přestávalo být jasné, o jaký úkol vlastně půjde… ale muž se tvářil jako vždy neutrálně, jako kdyby jeli někam na výlet na Slapy. Od okamžiku, co se ve Vídni na letišti potkali, promluvil s ní sotva pár vět. Nebylo divu – ta zpráva o nečekaném těhotenství jeho náhodné známosti, jejíž matka se začala plést do věcí, to bylo téma na delší strávení.

Dala by cokoliv za to, vědět, jak se na jeho poslední report před odletem dívali její nadřízení. Byla na jeho základě nějaká instrukce? Ale ona neví nic. Pohybuje se nyní v totální tmě. Postarali se, aby v pořádku vyrazila na cestu… bude to asi ošklivý, moc ošklivý. Bude se vůbec moct vrátit?

Zadívala se z okénka na mraky, co si majestátně pluly po obloze, a s pobavením shlížely na všechny pozemské starosti a pachtění. Jo, taky by chtěla být mrak, jen tak si lítat… tak snad v příštím životě, protože nejprve se tato hra musí dohrát… do konce.

“Laowai! Laowai!” slyšela Sandra čínské děti, co se kolem ní seběhly a ukazovaly si na ni. Dorazila do Hong Kongu totálně nevyspalá a s hrozným ‘jet lagem’. Jediné, po čem toužila, byl pořádný spánek v pořádné posteli, a taky sprcha. Avšak nejprve bylo třeba, navštívit jejich místní kontakt. Zajistit věci.

První dojem, co měla z Číny, bylo neskutečné množství lidí zcela všude. Jako kdyby tu neexistovalo jediné volné místo, ani čtvereční metr. Všude, kamkoliv jsi šla, narážela jsi do lidí, co měli velmi posunuté vnímání toho, co je osobní zóna. Prostě tu bylo přelidněno, pro Evropana hrozivým způsobem, na který bylo třeba si zvyknout.

Taxík je dovezl do přístavní čtvrti, která byla cítit mořem a rybinou, a lákala dálkami. Avšak napůl spící Sandra se již stěží držela na nohou.

Našli správnou adresu – jakousi malou rodinnou restauraci v postranní ulici, daleko od všeho ruchu města, co nikdy nespalo, protože byznys musel růst. A tak tu nyní seděli, objednali si jakousi místní specialitu, a čekali na svůj kontakt.

“Jack Lee,” představil se usměvavý Číňan, a jako velká voda se valil k jejich stolu. Postavil před ni i Vladimíra příslušné dokumenty, co pro ně měl připravené, a jakoby pobaveně sledoval, jak se oba pohroužili do čtení.

Vladimír byl se čtením hotov první, a Sandra si povšimla jakéhosi znechuceného výrazu. Odložil papír vyloženě s odporem.

Ani Sandra tam nenašla nic pozitivního. Psalo se tam o změně plánu, bez dalších podrobností. Ostatní naplánované schůzky se údajně ruší, a mají kontaktovat pouze jakéhosi vysoce postaveného komunistického pohlavára, a předat mu ‘package’.

Jack Lee před ně vysypal na stůl ze sáčku miniaturní USB flash disk. A tvářil se velmi, velmi vážně. Jako kdyby to byla nějaká extrémně důležitá zásilka. Sandře se to vůbec nelíbilo – dokázala si živě představit, jaká data na něm asi budou.

Číňan jim dle dohody zajistil ubytování – ale nikoliv v hotelu, jak Sandra očekávala, přímo v této restauraci, která poskytovala znaveným patronům i cosi na způsob ‘capsule hotelu’, prostě místnosti, rozdělené dřevěnými příčkami na jakési miniaturní kóje, kam se vešla sotva postel, a kde bylo možno se vyspat. Sociální zařízení bylo samozřejmě sdílený… brrr.

Byla však tak unavená, že jí bylo všechno jedno… po nezbytné hygieně a odlíčení sebou prostě praštila na lůžko, a spala by klidně až do konce světa…

Byli tu již tři dny, a jen tak chodili po městě, jako kdyby tu byli na pouhé rekreaci. Vůbec se se Sandrou nebavil… Vladimír, ó, jak staromódní jméno! A tak si prostě jen užívala toho výletu, a snažila se nic jiného než přítomnost neřešit.

Večer ji však překvapil, když jí oznámil, že zajdou do místního vyhlášeného klubu, co se jmenoval ‘Eye Bar’ a nacházel se v 30. patře budovy v Tsim Tsa Tsui, oblasti Kau-Lung. Dovtípila se, že se tam asi s někým sejdou… ale k jejímu překvapení pouze Vladimír nosil drinky, a nevypadal, že by někoho očekával.

“Věci se nám maličko zkomplikovaly, viď,” oslovil ji mile po třetím drinku, zatímco kolem duněla muzika a blikaly barevné lasery. Bylo tak zvláštní, sedět na druhém konci světa v hudebním klubu, mezi snad tisíci Asiaty, co tu byli doma, a tys byla jen host…

“Jak se říká, za vším hledej ženskou. Kvůli tý přespříliš aktivní blbce z Pařížský jsem teď kompromitovanej, a moje profesionální kariéra asi skončila, minimálně je to se mnou nahnutý. Proto po mně chtěj jen jednu věc, abych doručil tu věc na správný místo. A asi si dokážeš představit, kočko, že tahle zásilka je docela hodně horká,” oslovil Sandru familiérně a jeho oči se leskly. “A jedeme v tom spolu, jak nám řekli. To je úplná romantika. Držet se za ruce a jít spolu do bahna…” zasnil se, a opřel se o koženou klubovou sedačku.

“Co je vlastně v tý zásilce?” ptala se Sandra poplašeně.

“Co bys čekala? Milostný dopisy a básně čínskejch disidentů, co opěvujou ztracenou vlast a přejou si, aby ji ovládla konečně demokracie, a oni se mohli vrátit domů? Kdepak, bude to něco o mnoho závažnějšího,” upil Vladimír drinku.

“Ale ty víš, co na tom disku je, že ano,” naklonila se k němu Sandra blíž.

“Tak nějak tuším. Šly takový řeči, že pro náš deal s Číňanama použijeme cosi zajímavýho, co má souvislost se speciálníma technologiema, o který mají velikej zájem. Ale fakt jsem netušil, že by tenhle úkol posranýho poslíčka svěřili zrovna mně. Byl jsem fakt dobrej v byznysu, jednat s lidma, hledat společný zájmy… a teď je všechno v prdeli, a tahle zásilka mě přivede do maléru,” povzdechl si.

“Speciální technologie?” nechápala Sandra. “To jako něco pro průmysl?”

“Taky se to tak dá říct,” rozchechtal se rozpustile. “Akorát že ten průmysl není barvířskej, ani automobilovej, ani kožedělnej, ale zbrojní. Už ti to dochází, co tu teď dovopravdy pácháme? Tohle není žádná dětská hra, a ty v tom jedeš hezky se mnou,” zvážněl najednou.

“Já myslela, že…”

“Prober se!” zatřásl s jejími rameny. “Jsme jen zkurvený loutky ve velký hře. Já teď sice můžu ten flash disk spláchnout do hajzlu a říct, že jsem ho ožralej ztratil, ale to by byl jen směšnej pokus o útěk před realitou. Když Společnost řekne, že máš tuhle věc doručit tam a tam, tak i kdyby to bylo cokoliv, bude pro tebe lepší, když to fakt doručíš, a pak přijmeš svůj osud. Kvůli těmhle extrémně cennejm datům muselo riskovat spousta lidí doživotní kriminál v temný díře, možná by dokonce zmizeli bez soudu někde v Albánii, tak se to dělá, a pak šla zásilka asi diplomatickou cestou ven ze země, což by znamenalo strašlivej mezinárodní incident, kdyby se na to přišlo. Proto všichni chtěj bejt krytý, a tak potřebujou mezičlánek, aby si mohli umejt ruce – nás,” povzdychl si.

“Když o tom tak přemejšlím… pamatuješ si na toho pitomce v letadle, co tam vyprávěl o globální nadvládě Číny? My se na tom teď budeme podílet. My jim k tomu pomůžeme. Tím, že tohle dostanou, ale neukradnou to – my jim to doručíme, a oni budou čistý, udržej si tvář. A zejtra bude jejich hegemonie potvrzená. Ten pitomej flash disk může bejt zlomovej pro budoucnost celýho zkurvenýho lidstva, to máš šest nebo kolik miliard lidí… a my ho teď máme u sebe. Pořád můžeme ještě udělat správnou věc, a ztratit ho. I když teda nevím, jestli by to k něčemu pomohlo – možná ty data mají už dávno, a tohle celý je jen šaráda, aby se utáhly volný konce příběhu. Nejsou tak blbí, aby budoucnost svěřili do rukou dvou lidí.”

“Takže je to vlastně jedno,” oddechla si Sandra. “Je to jen šaráda, jak jsi řekl. Žádnou budoucnost už neovlivňujeme, jen naší vlastní,” filozofovala.

“Tohle ti nikdo přesně neřekne,” pokrčil Vladimír širokými rameny. “Nikdy se pravdu nedozvíš. Vždycky to budou jen domněnky, takový jsou pravidla hry.”

“Stejně by mě ale zajímalo, co to je,” svěřila se Sandra, a napila se rovněž.

“Děsně tajná zbraň,” smál se Vladimír. “Jak ve sci-fi románu od Verna! Hele, konec moudrejch řečí a jdeme tancovat,” postavil se a vzal ji za ruku.

Za chvíli se spolu natřásali uprostřed cizokrajného davu, a Vladimír se na ni smál, jako kdyby to byl ten nejúžasnější večer v jeho životě. Ale tolik toho přece nevypil… kde asi tu věc má? Asi v kapse… sakra, jak ráda by se jí zmocnila, a podívala se, co je to zač… musí přece řídit vlastní osud, nenechat jiný, aby ji ovládali, aby se stala jen loutkou…

Najednou tu byla zpátky, ta mladá žena, co chtěla zachraňovat svět. A nyní měla tu skutečnou příležitost, udělat něco dobrého pro svou zemi, přestože neměla oficiální pověření. Ale Sandra věděla, co je správné – a že pro to udělá cokoliv. Pokud se opravdu jedná o státní tajemství, je její jednoznčná povinnost ho ochránit před nepovolanýma rukama, natož, jedná-li se o cizí mocnost… dívala se na muže proti sobě, usmívala se na něj, jako že se skvěle baví rovněž, avšak zrálo v ní rozhodnutí. Musíš prostě udělat správnou věc… projednou.

Byly tři ráno místního času, když notně oba opilí dorazili zpět do svého ‘luxusního’ hotelu. Přišlo to jako přirozené, že si Sandra dnes vlezla do kóje k němu… její tělo nyní bylo nástroj, její srdce zbraň. Konečně měla cíl, misi, smysl života…

Druhý den ji Vladimír požádal, aby mu dala osobní volno, že si potřebuje ve městě něco zařídit, tak souhlasila, ba naopak se jí to hodilo, a též vyrazila do víru velkoměsta.

Prošla několik obchodů s elektronikou, když našla, co hledala: flash disk stejného typu, jako byla věc. Výrobce Sandisk nabízel dvě možné kapacity, 16GB a 32GB, tak je vzala obě, protože zatím příslušný předmět neviděla, a má-li být výměna úspěšná, oba by měly mít stejnou kapacitu, to bylo jasné.

Když spolu večer leželi na malém lůžku, kam se oba sotva vešli, a poslouchali chrápání jakéhosi místního ožraly, co se namísto riskantní cesty domů raději uvelebil k odpočinku v tomto hotelu, Sandra narušila ticho prostým: “Jsem šťastná. Bejt venku z toho spěchu, kdy se valíš odnikud nikam… tady je klid. Pár metrů prostoru, a člověku to stačí.”

Nic na to neřekl, a jen ji zamyšleně hladil po zádech.

“Poslyš, ohledně tý věci s tou studentkou…” vzpomněla si náhle.

“Nech to bejt. Dost možná to byla od paní Zuzany normální lež, aby si lízla k mlíčku, co máme u nás v korporaci,” uklidnil ji.

“A když to bude pravda?” zajímala se Sandra.

“Tak lhal bych tvrdit, že jsem o tom nepřemejšlel. Prostě to asi budu sledovat z dálky, a pak případně uvidím. Ale s kyticí tam teď fakt nepojedu, a asi ani potom – nehledě na to, že jak víš, mám se za dva měsíce ženit. Což mi připomíná, že jsi dost otrlá, když se mnou za těhle okolností lezeš do postele,” neubránil se úsměvu.

“Ženskou prostě nepochopíš, a ani se o to nesnaž,” pravila Sandra moudře.

To se plně potvrdilo asi o dvě hodiny později, když po nezbytném ověření, že Vladimír spí a neví o světě, rychlými pohyby začala prohledávat jeho osobní věci. Našla to asi za tři minuty, a výměna byla v řádu sekund. Oddechla si – opravdu to trefila, oba disky byly k nerozeznání od sebe, a seděla i kapacita. “Made in China”, stálo tam vyraženo – ó, jak symbolické.

Druhý den, když obědvali, Vladimír jí oznámil, že na zítřek je smluvená kritická schůzka. Přijala to zdánlivě bez zájmu, ale neubránila se opětovné otázce, co flash disk vlastně obsahuje?

Avenger - Alan Svejk VIP Affairs“Je to jistě zašifrovaný, aby se k tomu nedostal nikdo nepovolanej,” nabíral si Vladimír hůlkami nudle. “Ale já asi vím, co to je. Psali nedávno v ‘Armádním měsíčníku’ o přísně tajný speciální protiletadlový výzbroji, co se jmenuje ‘Avenger’, kombinace raket země-vzduch Stinger a infra laseru, kterej údajně dokáže roztavit palubní elektroniku letadla na vzdálenost v řádu mnoha kilometrů a obrana proti němu je údajně nemožná. První verzi používá NATO, ale teď se prý objevila druhá generace, která už používá jen laserový vybavení, s moc zajímavejma parametrama. A údajně bude Česká republika jedinej stát na světě kromě Američanů, kterej dodávku týhle ‘dvojky’ dostane, údajně za věrnou podporu jejich zájmů ve středoevropským prostoru. Tak si asi dokážeš představit, co asi máme v rukou. Má se jednat o revoluci v protiletadlovým boji, a celej svět má eminentní zájem na tom, dostat se k tomuhle kousku hardware. Natož pak k výrobním plánům a přísně tajnem detailům. Ono totiž pro letectvo všech států je kriticky důležitý, vědět, co proti nim potenciální protivník může použít. Proto maj tyhle data nevyčíslitelnou cenu.”

Sandra v té chvíli přesně věděla, že dělá správnou věc, ale navenek jen chápavě přikyvovala.

Odpoledne se rozdělili, a to byla její šance. Povšimla si nedaleko odsud nenápadné internetové kavárny, a zabrousila tam.

Uvnitř bylo jen několik mladých Číňanů se sluchátky na uších, co mastili hry a jí si nevšímali. Usadila se do rohu místnosti, aby měla plný přehled o všech nově příchozích, a s mocným nadechnutím vložila flash disk do USB portu počítače.

Ano, jak Vladimír odhadoval, data byla šifrována, aby si je nikdo nepovolaný nemohl prohlédnout. Avšak Sandra věděla, co s tím – když sloužila u ÚOOZ, zabývali se tam i kryptografií, vždyť protistrana používala šifty běžně, a Sandra si odtamtud odnesla neocenitelné znalosti.

Ten, kdo data ukládal, musel být docela amatér, protože použil stařičký program Truecrypt, který byl dávno rozlousknut zpravodajskými službami i hackery. Sandře proto trvalo necelých patnáct minut, aby se před ní zjevil skutečný obsah disku: adresář s obrázkovými soubory, společně s několika PDF. Evidentně scany dokumentů.

Otevřela první obrázky – ano, skutečně tu byly komplikované technické výkresy ve vysokém rozlišení. Zařízení nebyla schopna rozpoznat, ale na jednom obrázku bylo schéma jakési nástavby na arádním vozidle Humvee.

Ještě jednou se nadechla, a otevřela přiložený dokument. Jen, co přelétla očima první řádky, polila ji vlna horka.

VZ 2954-201834-0061-201X

Přísně tajné – zvláštní důležitosti!
Chráněný dokument – Nekopírovat!
Ministrovi Obrany – do vlastních rukou!

Parametry a akvizice AA systému ‚Avenger 2 MLWS‘

Na základě Vaší žádosti zasíláme technický přehled a naše vyjádření k potenciální akvizici pokročilého protiletadlového systému ‚Avenger 2‘ pro naši Armádu, získané jak z OSINT zdrojů, tak výzvědnými aktivitami za pomoci našich HUMINT zdrojů v kruzích U.S. Department of Defense.

Historie verzí:

  1. generace – ‚AN/TWQ-1 Avenger‘ – koncept z 80. let, dosud v činné službě. Dvě platformy po 4 AA raketách FIM-92 Stinger, umístěné na vozidle HMMWV (Humvee).
  2. generace – ‚DEW/MLWS Avenger‘ – vyvinuto cca 2000, ve výzbroji NATO od 2007 a naší Armády 2014, kombinovaná raketová-energetická výzbroj, jedna platforma nahrazena vysoce výkonným infračerveným laserem (výkon 50kW), dosah 5 km. Dle testů 87% efektivita u vzdušných cílů velikosti stíhacího letadla a podzvukové rychlosti, 46% u hypersonické rychlosti, 32% u běžné rakety – úspěšnost počítána dle pravděpodobnosti zásahu cíle první 2s dávkou laseru. Střelecký radar vylepšen pokročilým OCR systémem pro plně automatické rozpoznávání a identifikaci cílů.

Prodejní cena 1ks – 8.000.000 USD

  1. generace – ‚SLREW/MLWS Avenger 2‘ – první prototypy 2013, obě platformy již pouze energetická výzbroj. Účelem efektivní boj s kritickými vzdušnými assets budoucnosti: UAV (bezpilotní letadla, drony, s pokračující miniaturizací). Snížena energetická náročnost na 1kW/platforma. Další vylepšení zaměřovacího software. Systém je údajně schopen zasáhnout a zničit cíl o velikosti 15 cm, letící nadzvukovou rychlostí, na vzdálenost 7 km, s 94% efektivitou (potvrzené údaje ze tří kvaliních zdrojů).

Prodejní cena 1ks: neznámá, odhad 20.000.000 USD

Zhodnocení:

Vzhledem ke skutečnosti, že ofenzivní vzdušné operace budou ve stále větší míře realizovány skrze UAV ve znamení pokračující miniaturizace, je z hlediska obrany státu kriticky významným, aby Armáda ČR získala ‘Avenger 2 MLWS’ do výzbroje. Doporučujeme, využít pro možnost akvizice veškeré assets – vrcholná priorita.

Kpt. Novák, v.r.
Vojenské zpravodajství

“Jestli chceš slyšet pravdu o ženských, tak ti ji řeknu,” přerušila Sandra postkoitální mlčení. “My si dneska sice hrajeme na to, jak jsme nezávislý a úspěšný, jak máme život pod kontrolou, ale máme v sobě zakódovaný na biologický úrovni a nemůžeme to popřít, i kdybysme chtěly, že jsme zrozený k tomu, najít chlapa, co nás bude ochraňovat a zajistí nám zdroje, protože jsme slabý a víme to. Jedinej moment, když jsme silný, je, když jde o ty děti, prostě o potomky. Ale jinak, život ženský je jen věčný hledání toho velkýho mocnýho prince, nebo čekání na něj.

Nejhorší na tom je ta slabost. Nedokážeš udržet tajemství a integritu. Když pak přijde nějakej frajer, hned mu všechno vykecáš, hned jsi v jeho náruči křehká a bezbranná a oddáváš se mu. Není divu, že pak tihle kluci rychle utíkaj, stejně jako ty brzo utečeš ode mne, ke svý nevěstě. Protože tenhle moment splynutí je pro nás osvobození, kdy jsme nejslabší, stejně jako ty, chlap, když máš orgasmus, a pár vteřin bych si s tebou mohla dělat, co bych chtěla, než zase nabydeš vědomí, sebekontroly a všech těch věcí.

Proč s tebou teda spím? Protože jsem teď na druhým konci světa, totálně osamělá, a ty jsi pro mě jediný, co tu mám, nač se můžu spolehnout. Tudíž roztáhnout ti nohy je úplně přirozenej akt, kterej tu situaci pouze reflektuje. Každá na mým místě by se zachovala stejně. Prostě dlouhý cesty, daleko od jistot, měněj ledacos.

Vím, že dělám chybu, ale musím se ti přiznat: ty data jsem viděla. Ano, ten disk jsem ti ukradla, když jsi spal, a přestože byly kódovaný, jak jsi odhadoval, podařilo se mi do těch souborů dostat. Vypadá to, že je to skutečně ten ‘Avenger 2’, a já teď nevím, co je správný. Vyhodit to? Vrátit ti ten disk zpátky do kapsy a dělat, že nic? Upalovat na českou ambasádu v Pekingu, aby mě zachránili, že jsem nevinná a plním svou občanskou povinnost? Jsem z toho totálně zmatená. Budeš to ty, kdo bude muset udělat rozhodnutí. Já už nechci přemejšlet. Chci spát, nebo se tady po tobě válet a šimrat tě v chloupkách na hrudníku. Chci mít konečně pokoj,” uzavřela Sandra a dobře si povšimla, jak se při poslední části jejího vyprávění Vladimír otřásl.

Sice ji neodehnal, nevyskočil jak čertík z krabičky, ale Sandra dobře věděla, že nyní již tak docela kamarádi nebudou. Ale byla prostě upřímná, protože tak jí velela její ženská přirozenost, když se mu již jednou oddala.

“Holka, ty se nezdáš,” neubránil se Vladimír úsměvu. “Ale je ti asi jasný, že když jsi to viděla, jsi nositelkou nepohodlnýho tajemství, a někdo tě hned krouhne. Koneckonců, mohla sis udělat i kopii… vývoj tý výzbroje stál americký daňový poplatníky bilióny dolarů, a teď spadla Číňanům přímo do klína. A zadarmo. Ale nic to neznamená, vyhráli by to tak či tak. Jsou lepší, než my. Míň řešej kraviny, a proto nás předběhli, jednou provždy. Naše západní civilizace už jen paroduje sama sebe. Řím padá, už podruhý v historii, a nikdo to nemůže zastavit, protože tak to zkrátka je.

Spáchalas hřích, co bude mít následky. Já nechci vědět detaily, ale jsem si jistej, že data byly kompromitovaný. Jsme přece jen v zemi, kde nic nezůstane bez povšimnutí, natož pak elektronicky.

Ale oni nás nechaj bejt, a budou předstírat, že se nic nestalo. Tak to dělaj. Nikdy ti neřeknou pravdu. Oni snad tenhle koncept ani neznaj. Myslej jinak, žijou jinak. Naše měřítka se na ně nedaj vztahovat, takže pokud je soudíme, tak jen potvrzujeme, co jsme za trapáky. Oni nesouděj. Oni prostě jen dělaj, co je vhodný a nutný. Čína je budoucnost světa: ale žádný velký gesta a řinčení zbraněma, spíš nenápadný tahání za nitky z dálky. Tím spíš to vyhrajou.

No nic, jdem spát. Zejtra to vyřídíme… jako kdyby se nic nestalo. Jo, byl jsem stejně ožralej, tys mi tu něco vyprávěla, ale já tě nevnímal a vůbec si nepamatuju, co jsi mi říkala. Něco jako pravda o ženách? O ničem jiným nevím. Zasraná konspirace. Blbost. Zbytečnost. Bůh stejně všechno vidí.

Abych ti ale oplatil upřímnost: je jen jedna věc, po který muž doopravdy touží, baží, ať si to už uvědomuje, nebo ne. Nejsou to peníze, barák na předměstí, jako hrad, konto s nekonečným zůstatkem, povolání pilota transatlantický linky, ani dvě holky v posteli, nebo tvoje věrná oddaná láska až do konce dnů.

Muž touží po necivilizaci, která ho osvobodí z nadvlády mysli. Vy ženský, abyste ho zotročily a oslabily, jste ho naučily myslet, pochybovat, mít strach, řešit, analyzovat, zabejvat se sama sebou, hodnotit se, bejt si nejistej svym vzhledem, postavením, velikostí přirození. To všechno dělá mysl a vaše manipulace. Je z ní jediná cesta ven: necivilizace, nová doba kamenná. Máš jen svý instinkty, jako zvíře. Nepřemejšlíš, konáš. Život by pak byl jednoduchej, ta mrcha mysl, co je ženskýho rodu, ho dělá nesmírně komplikovanej.

Člověk je ve svý podstatě zvíře: ale vy jste muže naučily ženský vlastnosti, jako je soucit, jemnost, věčná uvážlivost, analyzování. Děláme ze sebe pitomce: když se s někým chci vyspat, neřeknu jí: ‘hele, chci tě vošukat’, ale jak pitomec musím hrát tvou hru, bejt gentleman, což je taky čistě ženskej koncept, chodit na randíčka, objednávat víno, vymejšlet program… hrozný. Na to už fakt seru, za to mi žádný šukáníčko nestojí.

Kdybych jednou měl toho syna, tak ho nebudu zatěžovat kulturou, ani vzděláním. Naučím ho, konat bez váhání, a vzít si, co chce, než pořád uvažovat nad následkama. Přežít v džungli postmoderní společnosti se nedá tím, že budeš dělat to, co ti říkaj, žít se svázanejma rukama, ba naopak, musíš hrát vlastní hru, zásadně s vlastníma pravidlama. Protože jedině tehdy řídíš svůj život.

Kdybych měl tu dceru, tak nevím, to by bylo komplikovaný, taky by tu byl vliv její matky… tak snad jedině jí dát nějakej vzor, kterej potom v životě bude následovat, nebo hledat. Bohužel, občas se to zvrtne a tvoje milovaná dcera skončí s tím, s kým fakt nechceš, a udělá to snad schválně, aby tě naštvala, abys sis jí zase všímal. I když, pokud je dobře vychovaná, pokud je ti oddaná, přivede domů přesně toho typa, kterej se tobě bude líbit. Kdoví. Každopádně to v Praze asi byl falešnej poplach… prostě jen další úskočná ženská hra. Ale já jí to nevyčítám, tý Zuzaně, prostě dělá, co musí, tak to zkouší. Jen asi kapánek narazila.

Myslím, že když už jsme tady, nepojedeme hned domů, ale budeme nějakej čas cestovat. Počkáme, jak se věci vyvinou, a poznáme tuhle zemi, který patří budoucnost světa. Možná nás ti Číňani dokonce nějak osvítěj, naučej nás žít líp. Koneckonců, sami si teď žijou splněnej dávnej sen o světový nadvládě, takže můžou bejt inspirující. A na nás je, abysme tuhle novou realitu přijali.

Myslím si ale, že svět čekaj velký otřesy, včetně nový velký války. Začne to na Středním východě. Ten Islámskej stát je jen krycí organizace pro ty, kdo za ním ve skutečnosti stojej, a mají svý zájmy. Chtěj do týhle pasti nalákat křižáky, co sem půjdou zachraňovat hodnoty západní civilizace, a konflikt bude rychle eskalovat, protože tamější vztahy jsou neskutečně komplikovaný a všechno je propojený navzájem, jak domeček z karet, jak domino, co čeká jen na toho, kdo zavadí o jeden jeho díl.

Ale tohle asi nebyl moc optimistickej závěr, viď. Nikdo nechce znát pravdu. Všichni si chceme žít sen o věčným míru, prosperitě, blahobytu, a osobním štěstí. Tak zavři oči, protože teď jsem tu s tebou a všechno je v pořádku.”

Část 1: Dívka z lepší rodiny
Část 2: Vzpomínky a činy
Část 3: Jen malej hřích
Část 4: Nečekaná návštěva
Část 5: Dům v Jinonicích
Část 6: Hříchy mého otce
Část 7: Setkání v Barocku
Část 8: Řekni, co mě čeká
Část 9: Čínská spojka
Část 10: Záležitost důvěry
Část 11: (tajné)
Část 12: (tajné)

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com