Kozy ze Štěchovic

„Já vám jen chtěl udělat radost, pane obrlajtnant!” hájil se Švejk opatrně.

„A to jste se mě nejdřív nemohl zeptat?” tázal se nadporučík nevěřícně.

„Dyž já taky trochu chtěl ten metál, pane obrlajtnant, nemohl jsem si pomoct, a ten si můžu vysloužit jen vlastní iniciatývou! Všici klucí v mým rodu byli vojáci, kromě mě, tak je můžu překonat jedině pořádnou plackou na hrudníku!

Já ale věděl, že byste s tím zase nesouhlasil, a zarazil mi to! Tak co mi zbylo jinýho, než se pustit na tenkej led partyzánštiny? Při vší úctě, vy jste mě k tomu svým defenzývním přístupem vlastně donutil! Byla to chyba špatně nastavenejch vnitrofiremních procesů, myslím,” přesměroval Švejk vinu na velení.

„Bylo to celý shoda nešťastnejch náhod, fakt za nic nemůžu! Já se jen snažil, vymyslet něco zajímavýho, něco dobrýho, přínosnýho, aby si nás nahoře vážili, tolik nás podceňovali, smáli se nám… a tak jsem chtěl, nó, prostě pomoct týmu!” začal Švejk slzet. „Já to dycky všecko myslím dobře, a akorát vás dostanu do maléru, pane obrlajtnant! To už je prostě moje povaha, přivádím do neštěstí sebe, i všecky ve vokolí! Já jsem fakt nevydařená vodbočka vejvoje lidskýho druhu!”

„Nechte toho babskýho fňukání, stejně vím, že to na mě jen hrajete! Tak mi to vyložte od začátku, Švejku. Jak to celé bylo?”

„Nó, v zásadě za to celý může… Ferda Musil!”

„Švejku, nechte těch kravin, a vyložte mi to srozumitelně! Jakej Ferda, zase?”

„To je jedna taková docela vejznamná figura vod nás z Libně, náhodou! Von se mnou chodil do školy, a jednou říkal, že vobdivuje Ferdu Mravence, že je jako šikovnej, a tak už mu to zůstalo. Von je ale takovej milovník filmů, víte, ten viděl fakt všecko, co se natočilo za posledních sto let, zeptejte se ho na cokoliv!

Nó a jak je takovej sečtělej, spousta lidí se ho s důvěrou ptá na různý pojmy a problémy. Von sedí dycky v putyce ‚Na zelenym vršíčku‘, u toho samýho stolu, v tu samou hodinu, to všici vědí, a kdo má něco moc důležitýho na srdci, tak se může stavit!

Ferda má ale striktní pravidla tohodle poradenství, k tomu ho donutily vokolnosti a ouřady! Páč za ním původně chodilo spousta závadovejch osob s kriminální minulostí a dokonce současností, tak se ho vopásaný zkusili přesvědčovat, a dost důrazně, aby jim donášel, s čím se mu kdo svěřil, vohledně jaký problematiky chtěl dotyčnej radu, z čehož se dalo usuzovat, jakej nezákonnej čin má asi v merku, tak aby ho vopásaný mohli rovnou líznout při činu, čapnout za ruku, a neměli práci s vyšetřováním, páč to je důkaz královskej, že by i rada Vacátko uznale mlasknul!

Von Ferda sice zkoušel držet basu s pivníma kumpánama, že né, že je to chráněný zpovědní tajemství a stejně si nic nepamatuje, to víte, my v Libni jsme děsně zapomětliví, hlavně když jde vo svědectví, co by někomu mohlo přitížit, ale voni na něj, bacha, že má prej jako vobčan voznamovací povinnost, a když mu teda tendle frajér náhodou řekne, že chce v sobotu v noci udělat napěchovanou kasu tamdle za rohem v Živnobance, tak mu nemůže radit, že si má sehnat diamantovej vrták, a jít na tu potvoru pěkně zespoda, kde má nejslabší pancéřový pláty, ale pelášit na strážnici a všecko to nahlásit, jináč je vlastně spolupachatel, a bude to mít moc vošklivý!

Samozřejmě s tím, že Ferdovo jméno bude v protokolu pěkně uvedený, aby mohl vod ministra Vnitra dostat písemnou pochvalu za ‚vzornou občanskou pozornost‘, a vod mukla potom radostný pozdravení ze státem dotovaný dovolený, co mu Ferda neoumyslně zařídil, a kde se mu bude nevděčně slibovat né moc přátelský setkání, až se propuštěnej kasař vrátí do voběhu!

A tak Ferda bystře změnil metódy! Von je moc učenlivej, na něj si ani vopásaný nepřídou! Nesmíte mu teda říkat konkrétní příběhy, ani votázky! Reaguje jen na pojmy. Jako: stůl, vopice, láska, hadr, a podobně. A von něco vyloví ze svý chytrý hlavinky, a pěkně spustí. Nesmíte mu ani klást žádný doplňující votázky. Jen říct pojem – a pak poslouchat, nebo vodejít!

Každej adept má za jeden večer právo jen jednoho pojmu, nic víc, i kdybyste se rozkrájel, nebo byl samotnej prezident! A když se Ferdovi nechce mluvit, neví, anebo ví, ale rači neví, páč někdy je lepší nevědět, tak mlčí, vůbec vám prostě nevodpoví, neřekne něco jako ‚nevím‘, prostě mlčí, a kouká do píva, do blba, nebo na vás. A voni lidi záhy pochopěj, navíc, další zájemci vám to rychle vysvětlej, že todle není vhodný téma pro Ferdu, tak abyste dál nezacláněl!”

„To jsem netušil, že máte v Libni i takový proroky,” probudil se v nadporučíkovi překvapivě zájem. „A má hodně návštěvníků? Jsou spokojený?”

„Vod Ferdy nevodcházíte spokojenej, nebo nespokojenej, pane obrlajtnant! Vo tom kouzlo jeho proroctví nejni! Jen přemítáte vo tom, co řekl! Třeba kdybyste byl blbej a nevěděl, co je tužka, tak by vás to pochopitelně moc zajímalo, a tudíž byste mohl říct Ferdovi: ‚tužka‘. Ale nečekejte, že by vám vodpověděl ňákou nudnou definicí, jak z vejkladovýho slovníku!

Zaprvý, jeho znalosti jsou čistě z filmů, jak u toho Tarantina, a za druhý, von je trochu svéráznej. Takže vám neřekne něco jako ‚tužka je nástroj na psaní‘, ale spíš třeba ‚ve filmu tom a tom byl tužkou spáchanej zločin ten a ten, z čehož plyne to a to poučení.‘

Peníze za to nechce, vono ho to baví, že je to vejzva, nikdy to není stejný, a navíc si připadá aspoň společensky platnej, když mu to s jeho holkou nevyšlo. Vodešla dělat někam do Dubáje modelínu a je jasný, že nicotnej libeňskej Ferda těm zazobanejm a tajemnejm šejkům nemůže v žádným vohledu moc konkurovat!

Ale takhle ho respektuje celá Libeň a leckterá místní labuť by s ním klidně šla, ale von jak už je na tý vysoký duchovní ourovni, tak to ani nepotřebuje a jen po nich dycky tak jako blejskne vočima! Možná, že je to pozvánka do jeho kvartýru, po tý seanci?

Magický svíčky všude, rudý závěsy, vonný tyčinky, a pořádný zvířecí inštinkty, když se na ni vrhne střemhlav a porve se statečně s jejíma knoflíčkama? Ale s tím se Ferda nikomu nesvěřuje, von je fakt mnišskej!

Jó, a takovejch postaviček máme tam u nás deset do tuctu! Prostě Libeň, říše snů, a není teda divu, že se k nám tahaj i přespolní. Vonehdá byl u nás někdo dokonce až vod Frýdku Místku!”

„A tenhle Ferda, falešnej prorok, vás navedl, abyste v hospodě kecal úplný nesmysly, a vymýšlel šílený mezinárodní průsery, který nás dostanou do úzkejch? Na něj to chcete hodit, Švejku?” neudržel se nadporučík.

„Nené! Von jen, když jsem mu řekl pojem ‚PSYOPS‘, tak mě kapánek nasměroval, pane obrlajtnant! Von nikdy lidem neříká, co mají nebo nemají dělat! Ferda věří, že každej musí učinit rozhodnutí sám, a pak za něj nýst plnou vodpovědnost, né se pak vymlouvat na někoho jinýho!”

„On vás teda Ferda nasměroval v oblasti PSYOPS? To se mi snad zdá!” vydechl nadporučík úžasem.

„Von mě vodkázal na jeden moc poučnej film, kterej se tou tématikou zabejvá. Jmenuje se ‚Muži, co vejraj na kozy‘. Název to má sice dost divně znějící, ale vona to byla fakt docela inšpirace! A přiznávám se, že jako váš správnej podřízenej jsem za váma s těma poznatkama měl běžet, ale mě hned v hlavě zářil ten metál… chápete! Prostě jsem se rozhodnul, že tudle skvělou, skvostnou, převratnou ideu ukradnu vám, i samotný republice, a udělám si na ní sobecky jméno! Buď mě povejšej, nebo zavřou – znám pravidla! Ale už se stalo! Zahřešil jsem si – jsem taky jen člověk, že jó!

Von ten film byl dost blbej, ale pár věcí mě tam moc zaujalo, a to jsem Ferdovi moc děkoval, jako kdyby ten šikula svým duchovnem věděl, že zrovna tam najdu svý vytoužený vodpovědi, co moc potřebuju pro cestu nahóru po kariérním žebříčku!”

„A copak vás tam zaujalo, Švejku? Kozy?” znechuceně odvětil nadporučík.

„Ale tam jsou vopravdu kozy, pane obrlajtnant! Jako zviřátka! Vopravdický, živý! Schovaný ve Fort Bragg na základně americkejch speciálních jednotek, prej v bejvalý vojenský nemocnici, a že se s nima budou dělat moc nehezký pokusy. Hrůza! Nepudu radši do detailů, ale prostě ty PSYOPS jsou tam braný i jako hledání a užívání určitejch psychickejch sil, který by pesimista nazval pavědou. Nó a to mi připomnělo všechny ty senzibily, proutkaře, virgule… a vod toho už k těm mystickejm Štěchovicům nebylo daleko, to dá rozum!”

„Kozy…. virgule… Štěchovice… ano, vidím jasnou souvislost!” ucedil nadporučík kousavě.

„Jen si to nechte vysvětlit, pane obrlajtnant! Kozy byly zneužívaný na tajný PSY testování Armádou USA, páč ani ty jejich vostrý SPECOPS k tomu nebyli schopný používat pejsky! Virgule a Štěchovice, to mě napadlo jako inšpirace, ale hlavně tam byl skvělej motýv, kterýho jsem se rozhodnul využít v mý soukromý PSY voperaci!

Vy jste navíc ty Štěchovice vonehdá zmínil sám, jen si vzpomeňte, že prej se tam dodneška hledá poklad! Pane obrlajtnant… dyk vy jste mě tam možná nevědomky navedl!”

„Co si to dovolujete, Švejku? Zítra vám řeknu slovo ‚most‘ a půjdete z něj skočit a svádět to na mne? Já nejsem žádnej Ferda prorok! A tu svou slavnou operaci jste tedy provedl v hospodě?”

„Kde taky jinde, pane obrlajtnant! V putyce se prováděj PSYOPS jedna radost! Tam cokoliv velkýho řeknete, je to veřejně zaznamenaný, a buď to skončí na fízlárně, nebo eště vejš! A tak jsem si trochu pustil hubu na špacír, ale věřte mi, že jsem moc dobře věděl, co říkám!”

„Takže jste oznámil svojí vybraný pivní společnosti, mezi kterou byl minimálně jeden bonzák, že pracujete pro speciální armádní složku, která pátrá po ztracených univerzitních insigniích a tom pokladu. A oni vám věřili,” nezdálo se nadporučíkovi.

„To je právě to, že to chtělo ňákou pořádnou povídačku! A k tomu mi pomohl ten film, kde byl jeden takovej moc betónovej pojem. Naučil jsem se ho zpaměti, abych ho mohl ve správnej vokamžik vyslovit, a celý to tím udělat důvěryhodný! ‚Ofenzývní PSY aplikace‘, to zní přece moc sexy, co říkáte? A evidentně se na to, volové šmírácký, fakt chytili!” liboval si Švejk.

„Nó, a aby Armáda hned ty svý speciální schopnosti někde využila, v zájmu lidu samozřejmě, tak se rozhodla, že konečně uzavře tu dávnou kauzu Štěchovickýho pokladu, aby všici měli konečně klid vod divokejch úvah, jak to asi bylo, jednoduše tím, že se ta zapeklitá hádanka konečně rozlouskne, těmadle jedinečnejma, nevídanejma PSY postupama, co nám záviděj i ty Amíci a NÁTO!

Dyk se tu vo tom marně špekuluje už celejch dlouhejch sedmdesát let a je to už ounavný, smutný! Musí to mít ňákej závěr, i s echtovým štemplem našeho Ministerstva Vobrany, jako každá správná pohádka! A finýto! Ať se lid už nezabejvá kravinama a rači se stará platit poctivě daně, ať máme devízy na ten dvojkovej Avendžr, páč i když nám u Amíků vyjednám slušnou slevičku, pořád to bude hrozně mastný!”

„K tomu proklatýmu Avengeru se ještě dostaneme, Švejku! Ale nepřeskakujte! Ptám se, proč ty insignie? Ty přece Armádu nezajímají, to je akademická věc!” divil se nadporučík.

Švejkův obličej se rozzářil, jako měsíc na jasné obloze. „To aby i vědátoři viděli, že jsou proti nám i se svejma titulama a bichlema takhle maličký, a my jsme těma, kdo efektývně zajišťuje věci, zatímco voni jen seděj ve študovně a žijou ve falešnejch iluzích vo svý domnělý chytrácký nadřazenosti!

Ale přitom si ani vlastní insignie nenajdou, neschopný vzdělanci! K tomu jim musí pomoct Armáda… a voni jí budou vděčný! Sestoupěj ze svejch intelektuálních vejšin a budou mi srdečně děkovat! Chápete tu ironii, pane obrlajtnant – mně, zrovna mně! Ale jednou se už akadémická vobec a prostej lid holt museli sčuchnout, aby se mezi nima vodstranily věčný sociální rozpory, co nám zbytečně narušovaly poklidný soužití!” smál se Švejk při té líbivé představě.

„No uznávám, že to by byl asi moc převratnej okamžik pro Karlovu Univerzitu, kdyby musela děkovat zrovna vám, králi všech blbců, za něco jinýho, než je mytí záchodků, protože jedině na něj byste asi měl dostatečnou kvalifikaci,” zasmál se nadporučík té představě rovněž.

„Vidíte, jak to do sebe skvěle zapadá, pane obrlajtnant! A teďka příde to nejlepší – právě Štěchovickej archiv je tím komprem, který mám na Amíky, a který jsem bez váhání dal do toho svýho slavnýho dopisu! S plnou parádou!” pochlubil se Švejk.

„Švejku, vy nás oba dostanete za mříže, jinak to dopadnout nemůže,” pravil nadporučík temně, a pokýval smířeně hlavou. „Ale tak to ještě dopovězte, než si pro nás přijdou! Já si zatím sbalím věci, kartáček na zuby, mýdlo, ručník, pyžamo… vždyť znáte tu rutinu! Jste přece Libeňák!”

„Jen tolik nekvaltujte, pane obrlajtnant! Spíš brzo pudem do ňákýho pětihvězdičkovýho hotélu, jako na slavnostní recépci, a tam sebou nic nepotřebujete, tam vám všecko daj, to je v ceně, i masérka a flaška šáňa a voňavý lístky z rudejch růží, co ležej na vyšňóřený posteli královský velikosti, kam si pak vodnesete, čerstvě požehnanej tím metálem, svou milou, kterou tam potkáte na bále, a hnedka se do vás, do statečnýho vojáka, a šarže, beznadějně zamiluje, tudíž nebude mít nic proti tomu, nechat se vod vás pozvat nahóru, a následovat vás… až do konce!

Že jsou v luxusních hotelech takový vymoženosti, to teda dosavad vím jen z propagandou poctivě prosýcenýho tisku, v pětihvězdě jsem vosobně eště nikdy nebyl, akorát tehdá v hotelu ‚Palcát‘ v Táboře, a ten měl hvězdy tak sotva tři! Vony některý požitky jsou holt prostýmu lidu upíraný! Ačkoliv tudle jsem vám špacíroval kolem toho hotelu Esplanáde, jak je nad Mariánskejma lázněma v kopcích, to je vám plnotučná pětihvězda, ale přišlo mi, že tam maj normálně na fasádě vopadanou vomítku! Je to správný? Asi tam už ty revizóry dlouho neměli, páč takhle to přece nejde!”

„Chtěl jste mluvit o těch Štěchovicích, a zatím jste nám zabloudil do Mariánských lázní,” připomněl nadporučík.

„Vonehdá vyprávěl ňákej echt pamětník ‚U malovanýho džbánku‘, co dělával na Slapský přehradě porybnýho, že prej když nám v roce 1946 Amíci štípli tendle slavnej archiv, tak nám prej vrátili míň těch tajemnejch beden, narvanejch tajnejma dokumentama, než měli – prostě evidentně si z toho něco nechali, votočili to, štípli, lohli. A co jsem teda udělal?

Po sedmdesáti letech jsem jim nejen připomněl jejich dávný chmatácký hřejchy, ale vyzval je taky k férovýmu vrácení těch papírů, páč moc dobře vím, že je mají, sušej je někde v archívu za voceánem, a jako malý vodškodný že požaduju pro naši republiku takovou drobnost… ano, novej dvojkovej Avendžr, a eště se slevou, aby zbylo i na elektriku pro ten zázrak!

Až ho Armádě ouspěšně vyjednám, požádám ve vší vážnosti ministra Vobrany vo to, aby se jedno to dodaný vozidlo jmenovalo po mně, jako ‚Josef Švejk‘, a bude to mít napsaný pěkně velkejma písmenkama na tom hrozivým lejzru! Nebude to úžasný?

Až pak vyjede do lítýho boje, a bude sundávat jeden nepřátelskej tryskovej aeroplán za druhým, tak celá země bude vědět, kdo jí ten krám zařídil, kdo na tom zázraku měl zásluhu!” zasnil se Švejk. „Když nemám na to, abych někde na bitevním póli sundaval sapíkem nepřátele státu, páč holt nejsem fyzicky moc hbitej a netrefím ani tu stodólu, tak holt republice pomůžu jináč, ale to pořádně! Každej přispěje do kvasu dle svejch možností, a pak se dílo podaří!”

Nadporučík neměl slov.

O týden později náhle obdržel Útvar C102 nové rozkazy. Obsah listiny přivedl nadporučíka Lukeše málem do mdlob:

Přísně tajné – zvláštní důležitosti!

Aktualizace úkolů Speciálního Útvaru C102

1) Přikazuje se vám, abyste oficiálně zahájili PSY aktivity, vedoucí k nalezení tzv. Štěchovického pokladu, a původních insignií Univerzity Karlovy, pro účely Public Relations naší Armády.

2) Přikazuje se vám, abyste jménem státu vyjednali s americkou stranou vrácení zadržovaných dokumentů z tzv. Štěchovického archivu, pro účely zvýšení mezinárodního postavení naší země.

3) Přikazuje se vám, abyste jménem státu vyjednali s americkou stranou podmínky dodávky AA systému Avenger 2, pro účely posílení efektivity branných operací a obranyschopnosti státu.

4) Přikazuje se vám, abyste dále rozpracovali možnosti tzv. ofenzivní PSY aplikace, nejlépe ve formě studijního materiálu, pro lepší postavení ve struktuře NATO.”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com