Lhotě se rači vyhnout!

Zastavili nedaleko před Lhotou, a nadporučík se zadíval do dalekohledu. To, co tam viděl, se mu vůbec nelíbilo – spousta uniforem, sice přátelských, ale jeho rozkazy hovořily jasně – vzhledem ke krajně vysokému významu mise se pokud možno vyhnout jakémukoliv kontaktu s jinými jednotkami. Nadporučíka překvapilo, že nevidí téměř žádná vozidla. Asi je ukryli mezi domy, pomyslel si, kvůli nepřátelským letadlům.

„Konečně naši,” oddychl si Švejk. „Řeknou nám víc vo situaci, a budeme chytřejší! A snad maj sebou i polní kuchyni, ňákej vohřátej gáblík by nezaškodil! Pozvednul by toho bojovýho ducha naší jednotky!”

Vidíme před sebou malebnou obec Lhota, slynoucí přátelskými jednotkami, ťukal Švejk další pravdivý zápis. Soustřeďují se zde síly pro další mohutnou ofenzývu proti ustupujícímu nepříteli. Je to skvělý pocit, potkat zase přátelské jednotky, navíc v plné bojové síle! Je zjevné, že území republiky je opět naše, znova patří našemu lidu, a bezpečnostní složky neúprosně likvidují poslední omezená ohniska nepřátelských rozvratných aktivit.

„Já vám nevím, Švejku. Podle rozkazu bysme se jim měli vyhnout. Chápete asi, proč!”

„Dyk ty věci vohlídáme, vo to se nebojte, pane obrlajtnant, já se vod toho nehnu! Vím, co je to hmotná vodpovědnost, v práci jsme to měli pokaždý, i když vobčas z toho byly docela vopletačky. Pamatuju si, jak jednou jeden kolega, Pepik Bartáků z Dačic, byl takhle před víkendem moc potřebnej, vona ta zábava holt něco stojí, a zůstaňte si jedinej ze všech sedět doma, jak pecka, když je zrovinka pátek a kolem začíná horečka, jak se každej chystá celej vyšňóřenej ven, do centra, kam jinam, kde bude tóčo, posvícení!

A tak Pepika nenapadlo nic lepšího, než vodnýst jeden erární noutbůk z vejlohy do zastavárny. Dočasně, to je jasný! Jen si ho pučí, pro oučely vosobního vyššího zájmu, dyk na něj třeba na dýze zrovna čeká láska jeho života, a pokavad tam nebude, zmešká to, minou se! A to přece nemohl dopustit, to by si šlapal po štěstí!

Von si trouba v pátek bláhově myslel, byl vo tom dočista přesvědčenej, na svatej vobrázek by vám to vodpřísahal, že ty prachy přes vejkend jako určitě sežene a určitě v pondělí ráno zašmelenej noťas vyplatí a vrátí, a všecko bude v richtiku!

Ale jak to tak bejvá, co lačně nepropil ‚U zlýho kozla‘ ve vybraný společnosti místních zasloužilejch recidývistů, tak to prožral za vybraný lahůdky, i syrový ryby vod těch Japonců vyzkoušel, jak jim řikaj suši!

Nó, a teďka je už pondělí ráno, ouředníci i montéři spěchaj pilně do fachy, věžní hodiny na radnici vodbíjej vosum, už v devět má bejt u Pepana v práci nelítostná inventura, a von stojí tady na Synkáči s kompletně prázdnejma kapsama, vopicí sedící na rameni a strašlivou kocovinou, že ani nemůže raciónálně přemejšlet, jak ven z tý hrozný šlamastyky, co se na něj řítila, tak co mohl jinýho dělat, než že řekl první nebohý babce, co šla zrovna z pošty s čerstvě vyzvednutým douchodem, aby byla tak nebesky laskavá, a pučila mu na věčnou voplátku všecky cennosti a peníze, co má zrovna u sebe…”

„Nezačínejte zase s těmi vašimi nesmysly, alespoň teď ne! Nejde jen o bezpečí nákladu! Je tu riziko, že nás někdo výš ve velení bude chtít přinutit k něčemu, co bude kolidovat s naší misí, chápete? Náš úkol je jen dojet a předat zásilku, pokud možno co nejrychleji! Ale někdo by nám mohl chtít zadat něco jinýho, co by nám úkol ztížilo, nebo úplně znemožnilo! A jak odmítnete třeba plukovníka? Spojení nefunguje. Ale vyhneme se těžko – ještě, aby si nás tak spletli a začali po nás střílet!”

Posádka ‚Šárky‘ zatím provedla inspekci motoru, a hlásila, že by snad závadu dokázala opravit, ale potřebuje asi půl hodiny času.

„Těžká věc, pane obrlajtnant! Za půl hodiny se nám může zavřít vokýnko, abysme proklouzli nepřátelskejma liniema. Ale bez ‚Šárky‘ už nemáme nikoho na hrot kolóny, a to by znamenalo, že né někdo jinej, ale přímo my vosobně i s našima posvátnejma klenotama vylítnem v případě nepřátelský léčky nebo miny na cestě pěkně vysoko do vzduchu, a drahý kamení, který bude rozprsklý po vokolí, si pak posbíraj ňáký udivený houbaři!

Musíte se rozhodnout! Nechtěl bych bejt ve vaší kůži! Vono je asi fakt lepší, bejt vobyčejnej mančaft, než muset velet a přemejšlet! Vona i ta slavná voficýrská hodnost je vobčas asi dost pochybný požehnání, jak vidím v praxi!”

„A to je právě nejtěžší věc na velení, Švejku! Že máte dvě možnosti, co maj obě plusy i mínusy asi vyrovnaný. Potom, co si jen vybrat? Když se situace na bojišti mění každým okamžikem, a vy si nemůžete dovolit váhat?”

„Já vám nechci radit, pane obrlajtnant, ale nejlepší by bylo, nechat tady ty kraksny, a dál jít pěšky, po svejch! Takhle jsme hrozně nápadný, ten kravál motorů je slyšet na kilometr! Ty posraný klenoty přece nemůžou bejt tak těžký, nó né?

Stříhnem to tady lesejčkem, přes Žilinskej vrch, tam už na naše komando nikdo určitě čekat nebude, a za chvíli jsme v hlubokejch lesích, kde se spolehlivě ztratíme! K cíli už je to jen šest kiláků, to je tak maximálně na dvě hodiny cesty horším terénem. Případně počkáme do tmy, vždyť není spěch! Budem tichoučký, jak myšky! Projdeme! A vyhnem se tak i těm neznámejm frajérům ve Lhotě, aby třeba lačně nechmatali po tom, co jim nepatří!”

„Máte pravdu v tom, Švejku, že úkol zní, dodat klenoty. O ztrátách na materiálu a vozidlech se nemluvilo! Ale víte, co riskujeme, když nebudeme mít žádnou obrněnou podporu? Tohle není žádná hra! My to prostě donýst musíme, a proto jsme dostali tu obrněnou eskortu. Jinak nás mohli poslat klidně taxíkem, nemyslíte?

Dávat si takový cennosti do batohů, kde bysme to byli? Aby nás pak ještě neobvinili, že jsme to chtěli ukrást! Je sice hezký, že budeme míň vidět a slyšet, ale nedělejte z toho rovnou partyzánskou válku! Sice jsme dočasně museli zkrátit linii fronty, ale jistě jde jen o přechodný opatření, a mohutný posily z NATO už jsou nepochybně na cestě, a celej ten vývoj se rychle otočí! Nemůžeme začít zahazovat vybavení, z toho by mohla bejt pěkná polízanice! Mám hmotnou zodpovědnost i za vozidla!”

„Poslušně hlásím, že pak se ale vsi nevyhneme, a budeme muset riskovat kontakt, před kterým jste varoval,” podotkl Švejk nesouhlasně.

„Není vyhnutí,” pokrčil nadporučík rameny. Pak v jeho sluchátkách zapípalo, chvíli pozorně poslouchal. „Aha, tak se prej jedná o dělostřelce z Jinců, radista zachytil slabý vysílání. Podivný, co dělají tady? A bez vozidel, přitom všude kolem nepřítel?”

„Nó tak to bych tam nejezdil určitě, pane obrlajtnant! Tydle ztracený, rozdrobený jednotky, ty jsou průser v každý válce, a nikdy ze setkání s nima nevzešlo nic dobrýho! Třeba když byla bitva u toho Waterló, však víte, Napoleón a proti němu Angličani s Němcema, tak tam taky potřebovala část francouzský armády spořádaně ustoupit, dočasně, aby se přeskupila a znova zasáhla do boje, ale potkala se s proudem ňákejch dezertérů, uprchlíků a různejch ztracenejch vojáků, postup se zpomalil, vobranný pěchotní čtvercový formace se rozpadly, nastal bordel, morálka v tahu, a jak to pak dopadlo, to víme z knížek! Akorát nám eště šlohnou flinty a munici!” obával se Švejk.

„Ale kušujte s těma rozvratnejma řečma, Švejku! Máme svý rozkazy, poradíme si! Jsou to přece naši druzi, jsme na stejný straně, máme stejný zájmy: zvítězit, dodržet pravidla, zůstat správnýma vojákama! Všechno bude dobrý.”

Švejk si matně vzpomněl, jak tenkrát Denisa říkala cosi o tom, že v krizi se nacházejí příležitosti. Napadlo ho, že se nenechá odbýt – za něco si přece ten metál vysloužit musí!

Vyrážíme navázat kontakt s našimi přátelskými jednotkami, elitní dělostřeleckou skupinou, vyzbrojenou samohybnými houfnicemi. Naši kolegové nás nadšeně zdraví, tiskneme si bratrsky ruce. Nabízejí nám horkou kávu a guláš z polní kuchyně. Všude panuje radost. Tuto bitvu o samostatnost a nezávislost naší země jsme již téměř vyhráli, ale neustaneme, dokud poslední nepřítel bude škodit v našich lesích!

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com