Má kasýno a pár heren

„Teda pánové, vážně jste mě překvapili,” odvětil Dimitrij, když mu Švejk velmi rámcově vyložil, kdo jsou, v jakém zájmu jednají a co hledají.

Švejk nadporučíka předem výslovně instruoval, aby za všech okolností, i kdyby tam zaznělo či událo se cokoliv, důsledně mlčel! Jediná výjimka by byla, pokud by se ho Švejk přímo zeptal, zda s něčím souhlasí. Na to měl reagovat pouze ‚ano‘, tečka! Nic jiného mu nebylo povoleno, a Švejk to raději třikrát zopakoval.

„Nesmíme to pohnojit, pane obrlajtnant! Tydle jednání s lidma jsou vo douvěře, na ní tam všecko stojí a padá! Musíte ji pracně budovat, ale moc snadno ji můžete navždycky ztratit, a tím to končí! Chce to pěkně zlehka, nic přímýho, náznaky, vobecný pojmy, žádný požadavky, jen hledat společný zájmy a názory, netlačit na to, aby řekl ano či né!

Jen něžně voťukávat, jak nepřátelský postavení, nedat najevo, že na něj brzo míníte vrhnout celou divizi! Představit se, jednat votevřeně, ale vo nic přímýho nežádat. Mě zná jen vokrajově, vás vůbec! Jsme pro něj teď na počátku pochybný, nedouvěryhodný partneři! Takže pozor, vopatrně! Nechte mě prostě mluvit, buď to pude, nebo né!”

Nadporučík raději nic neříkal. Tušil, že jde do jámy lvové, a nebyl úplně v klidu. Tohle byl docela jiný svět, než znal!

Dole výrazně nalíčené holky u baru, co se tvářily znuděně, rozliční lidé kolem, o nichž dosud četl jen v šestákových románech a viděl zdálky v televizních inscenacích. A nyní byl, v jistém smyslu, mezi nimi, ač se Švejkem jen procházeli, aby se dostali do kanceláře v patře, kde Dimitrij sídlil.

Měl tu snad desítky televizních monitorů, na kterých byly jednotlivé hrací stoly i všechna představitelná místa v kasinu, zákoutí, bar, toalety, jednoduše docela veškerý prostor byl důkladně sledován. I nyní, když je Dimitrij poslouchal, jeho oči chvílemi mimoděk pohledem odbočily k ‚telestěně‘, a ruka reflexivně sahala po joysticku, kterým bylo možno jakoukoliv z kamer libovolně natáčet, či přibližovat pohled do detailu. Byl to typ ‚Eye in the Sky‘, začerněná nenápadná kopule, u nichž nikdy nebylo možno určit, kam přesně se právě dívá. A to byl účel: naplnit personál i hosty tíživým pocitem, že jsou dost možná sledováni stále, že se nacházejí pod nonstop kontrolou, že se ví o všech jejich úmyslech, že nic neutají.

Že je Dimitrij hned nevyhodil, to bylo nadějné znamení! Ale na jakýkoliv optimismus bylo ještě příliš brzy, což se ukázalo záhy.

„Nevím, jestli se smát, nebo brečet,” navázal pak téměř plynulou místní řečí. Žil tu přes dvacet let a nebylo pro něj navíc těžké, jako též původem pro Slovana, osvojit si jinde používaný jazyk.

Švejk i nadporučík mírně ztuhli.

„Přitom je to pro mně vlastně čest, že jste mě navštívili s takovou důvěrou! A potvrzuju vám, že jste tady na správným místě! Tady víme o životě opravdu moc! Tady byste se toho mohli moc dozvědět, naučit!

Mám tu člověka, co je fakt eso, rozumíte, špička! Ta dotyčná, aby to bylo úplně přesně, měla skvěle nastartovanou kariéru v mezinárodním byznysu, ale jednou zašla s přáteli do kasina v Monte Carlu, a to změnilo její život. Přitom tam vůbec nehrála!

Nevyhrála, ani neprohrála. To musela být láska na první pohled, co říkáte?

Od toho dne život zasvětila pouze hernímu byznysu, myslím v profesionální oblasti! Našli byste v tomhle městě málo lidí tak kvalifikovaných, jako je ona,” popisoval Dimitrij zálibně.

„Ta by vám, pánové, ukázala úplně jiný svět!” lákal je dál. „Já sám pocházím z rodiny, která toto podnikání provozuje už skoro sto let, v Evropě i v zámoří. Takže o tom snad i něco málo vím. Ale ona, pánové… ona, to je naturální talent, to je… ne, to byste museli sami vidět, slyšet, cítit. To je zážitek!

Ona je sice spíš technolog věci, víte. Specialistka. Ale dělá to s takovou, jak to jen říct, láskou? Prožitkem? Procítěně? Citlivě? Láskyplně? Zasvěceně?

Vidíte, pánové, znám ji osm let, osm roků se mnou pracuje, a stejně by mi trvalo hodiny, než bych alespoň přibližně a nepřesně vysvětlil, co to je za unikátní stvoření! Přísahal bych, že se musela narodit přímo v kasinu, nikde jinde. Jinak si ten zázrak nedokážu vysvětlit!

Každý den, který poblíž ní můžu strávit, je pro mne šťastný. Každej den, kdy tu není, je ve mně prázdno,” popisoval Dimitrij vzletnými slovy a nijak neskrýval, že k dotyčné chová velmi hluboké city.

„Vím přitom, že jednou odejde! Nedokážu ji zadržet. Nemám jí co dát. Nabízel jsem jí všechno! Ponížil jsem se před ní, jako před nikým, nikdy! Dimitrij, kterého všichni znají, že nikdy neskloní hlavu, protože by ztratil sám sebe? A před ní, pánové, jsem rád klečel!

Byl to zvláštní, nezvyklý pocit! Víte, co mě tehdy bolelo nejvíc? Že už asi nepotkám nikdy nikoho, jako je ona! Že nebude nikdo další, před kým by mělo smysl klekat na kolena, a slibovat ji nejen celého sebe, ale i nebesa, moře a hory! Všechno bych jí dal k nohám, co by její oči mohly vidět!

Jenže víte, ona má v těch jejích nádherných očích něco… tak moc dalekého! Je podle mě odjinud, patří jinam, ne sem. Nikdo ji nemůže mít! Ani já. Jsem proti ní malý a slabý. Možná někdo jiný by to dokázal. Ale vyslechla mě, a za to jí nebetyčně děkuji, a budu navždy vděčný!

Nu, oženil jsem se pak… mám dobrou ženu, tam od nás, rodinu, a roky běží dál. Ale ona, ona je pořád sama, rozumíte? Chápete? Nevím, pro co žije. Nevím, pro koho žije. Je tak zvláštní, pánové!” povzdechl si Dimitrij neskrývaně.

Avšak ihned poté jeho hlas ztvrdl. „No, tak tedy tohle nabízím já! Její blízkost. Její doprovod na malém kousku vaší cesty. V ceně nevyčíslitelné, to mi věřte! Nepřeháním.

Vy mi nabízíte co? Vy mi nenabízíte nic!

Udělal jsem si názor, co jste zač. Nic neříkejte! Jste jedna z těch part, co tady po Praze chodí, tváří se tajemně, plácá mě s úsměvy po ramenou, a říká: ‚Dimitrij, buď kamarád! Bude ti s náma líp! Pomůžeme ti!‘

Já jim říkám: ‚Dóbro, bratko! Potřebuju to a to. Zařídíš to, žádný problém, že?‘

A oni: ‚Jistě, bratko, zítra je vše zařízené, my všechno zvládneme, máme styky, kontakty, všude! Jen dej zálohu. Peníze!‘

Všichni jen řeči a natažený dlaně. A já teď něco moc potřebuju!”

V nadporučíkovi by se krve nedořezal. Tohle přesně čekal, splňovaly se jeho nejhorší noční můry! Nyní po nich jistě bude chtít něco zcela nezákonného a ten idiot Švejk mu jistě docela vše odkýve, a ještě bude nadšený, jak se úspěšně ‚dohodli‘! Vymyká se to celé z kontroly!

Neměl sem chodit! Věděl to! Měl sem poslat Švejka, jako předvoj, průzkum, a pak si jen poslechnout, co by přinesl zpět. Co ho to jen napadlo?

Tohle je jiná válka, a on v ní prohrává! Napadlo ho, že hned zítra ráno musí jít zpět, tam ‚domů‘, bude je na kolenou prosit, jako tento Dimitrij svou vyvolenou, aby ho vzali zpátky do Armády. Udělá vše! Klidně ať začne znova od začátku, ať ho degradují, ať mu strhají metály z hrudníku, ale musí odsud, musí zpátky!

Bude se s nimi klidně soudit, že ho propustili do zálohy neoprávněně! Udělá cokoliv! Jak mohl jen dovolit, aby věci došly takto daleko?

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com