Marš k ministrovi!

Nadporučík Lukeš stál nedaleko hlavního vchodu Ministerstva Obrany a jeho mysl byla plná neskrývatelných obav. Byla sobota – a přesto je sem narychlo a bez jakéhokoliv vysvětlení zavolali! Jednoznačně musel přijít nějaký malér, mimořádka – což se jen potvrdilo, když do vjezdu s tichou výhružností vpluly tři vládní limuzíny Audi s populárními modrými majáčky na střechách.

Zavánělo to problémy! A zdálo se, že nepomohou ani dosavadní zásluhy a vzorný průběh služby, ani veškerá vyznamenání, co kdy obdržel. Nadporučík Lukeš, voják, co přežil dvě zahraniční mise kdesi na konci světa, zúčastnil se osmnácti patrol mimo základnu a pětkrát tam po něm stříleli, opět po nějaké době nesmírně zalitoval, že se nechal nadřízenými přesvědčit k působení v té nesmyslné ‚Agentuře pro Speciální Projekty‘, což byl krycí název pro civilní ‚Speciální Útvar C102‘, kam mu navíc přidělili jako pobočníka osobu obzvlášť pochybných kvalit i příšerné pověsti, a navíc s neustálým sklonem ke konzumaci piva a rumu!

Chvílemi se sice zdálo, že to celé nakonec snad dokonce bude fungovat, ač tam byly mnohá podezření a podivné okolnosti – ale jednou měl za celou věc plnou odpovědnost, a musel počítat s tím, že se dříve či později třeba stane součástí nějakých neznámých mocenských her vyšších míst. Anebo ta nebezpečná Denisa Dvořáková, jeho další podřízená, co o ní nikdo nic bližšího nevěděl, ale bylo zřejmé, že zná více, než oni ostatní dohromady, a tahá za nitky…

Na nároží se objevila známá zavalitá postava, taktéž v obleku. V té chvíli Lukeš dočista zapomněl na své obavy, a jen stěží vydechl.

„Švejku,” spustil rezignovaně, „to jste si nemohl ráno koupit nějaký lepší sako? Vždyť jste v tom úplně narvanej! Vypadáte prostě strašně! Takhle nás opravdu u ministra budou brát vážně! Copak jste nepochopil, že tam nejdem na kafe a přátelský popovídání, ale asi nás tam seřvou, a některý z nás možná i zavřou? Takhle podporujete nadřízenýho? Říká vám něco pojem ‚ústrojní kázeň’, vy nebetyčnej blbe? To vás tak málo platíme – anebo jste už zase prochlastal celý žold v putyce, člověče nešťastná?” chrlil ze sebe nadporučík výčitky.

„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant,” vyrazil ze sebe udýchaný Švejk, „že voni měli u nás v tý galantérii zavříno, prej mimořádná dovolená! Sice jsem sháněl tu známou prodavačku Renátu i doma, aby mi jako votevřela ten svůj krcálek, že mám důležitý jednání až na samotným Ministerstvu Vobrany, a nemůžu tam pochopitelně nakráčet v tomdle vobstarožním vobleku eště z těch mejch neslavnejch tanečních, který jsem stejně skoro celý absentýroval v knajpě u píva, ale představte si ten rénonc!

Vona ta nána pitomá prej zrovinka vodjela někam k příbuznejm z pátýho kolene až na Moravu, nebo co, řikal mi její starej, kterýho jsem vodchytnul v báru u Nélinky, von asi chtěl drobátko využít toho, že je zrovinka slaměnej vdovec a paninku má za sedméro hórama, tak to kapánek natáhnul s našima libeňskejma lehkejma holkama až do rána, a náramně dobře se prej bavili, do forbesu a za vybranou dámskou společnost mu prej zahučela celičká vejplata, a eště část společnejch ouspor, co si sušej na móře, korunku ke korunce, a najednou přišel pořádnej průvan!

Do báru prej přišel s celejma deseti litrama ve šrajtofli, dělal haura, že pro něj prachy nic neznamenaj… a ve dvě ráno už žebral u Nélinky vo pětku na párek v rohlíku! Já to říkám pořád, do putyky nikdy s věčím vobnosem, vono je tam všude pokušení! Za pivko sice dáte dvacku, ale pak se líznete a hned se valíte k forbesu, jak velká voda na hráz mašlovickýho rybníka tudle na jaře, a tam už se jede docela jiná liga, to už ani nestačíte ve víru vášně, rajcu a hazardu rozměňovat litránky na drobný,” vysvětlil Švejk se sobě vlastní nevinností a stručností.

„Nic jinýho než výmluvy jsem od vás nečekal! Dejchněte na mně! No tak!” přistoupil Lukeš blíž ke Švejkovi.

„No to snad ne!” odskočil nadporučík pohoršeně. „Vy jste zase pil…?!” pravil skoro nevěřícně, než spustil neodvratnou litanii.

„Vy prašivej mizero, všivej dobytku, strašlivej omyle přírody! Tohle dneska slouží v Armádě, a ještě pode mnou! A to jsem vám jasně říkal, že alespoň dneska máte pít jen vodu, jako každej slušnej člověk! Takhle jako chcete jít dovnitř? Na Ministerstvo???

Víte co? Obraťte se, běžte raději zase domů, a já jim tam řeknu, že máte třeba horečku, že je to nadmíru vážný, že už vám pomalu sháníme feldkuráta, aby vám dal poslední pomazání… asi jste tak zesláblej z toho, jak vzorně plníte služební povinnosti, a zásadně střízlivej!”

„Dovoluju si upozornit, pane obrlajtnant, že jste ráno do telefónu jasně říkal, že si mě tam vosobně vyžádali taky, a kvůli tomu jste mě vytáhnul z mýho dobře vyleženýho pelechu, když jsem si plánýroval, jak si dneska sladce přichrupnu! Von má přece člověk i nárok na ňáký služební volno, nó né?

A nemůžu se házet marod jen kvůli tomu, že jsem si dal jednoho maličkýho rumajzníčka na posilněnou… kde bysme to byli? Za to by mě teprve zavřeli, a bylo by to ouplně voprávněný! Takovou hroznou věc po mně nemůžete chtít, takovej nečestnej podraz na republice, která mě dneska zase moc potřebuje, jak to tak vypadá! Nebojte, to se krásně vyřeší, spasitelkou žvejkačkou,” uklidnil Švejk nadřízeného, a začal si prohmatávat kapsy.

„A jéje, já je zrovna dneska zapomněl,” pravil poté Švejk se smutným výrazem. „Není tu někde poblíž ňákej stánek s vobčerstvením? Že bych ten rum spláchnul limonádou?”

Nadporučík jen bezmocně zakroutil hlavou.

„Pravda je,” zakončil pak nadřízený svou litanii smířeně, „že na situaci asi vaše příšerný sako a nevoňavej dech už nic nezmění. Máme asi malér, Švejku! A velkej, plnotučnej! Všechno tomu nasvědčuje… máte nějakou teorii, co se stalo, jak je u vás zvykem? Stojí za tím Denisa, viďte?”

„Já bych zase tak nepospíchal s příkrejma soudama, pane obrlajtnant! Ctěme tu prezumpci neviny! Vono se mi to moc nezdá, že by za tím ta naše kámoška a v kolektývu moc voblíbená kolegyně stála, páč není žádnej důvod, aby to tahali až sem, takhle vysoko nahóru! Sám jste říkal, že to by spíš jen přišla ta přísná notářka k nám do kanclu, a dala vám vejhružně podepsat ňáký ty nehezký papíry s kaňkama na pověsti i budoucnosti!

Maximálně by ta slavná příchozí delégace byla s kapánek vopásaným doprovodem, co by vám nasadil lesklý módní želízka, a vodved si vás na erární kafe na fízlárnu, a pak exprésem do toho moc outulnýho hotýlku na Pangráci, jak se vo něm u nás v Libni častokrát pěje v tesknejch písních, jak tam maj na voknech mříže, aby vám někdo nevykradnul cimru! Nejsme ale tak důležitý, aby se kvůli nám vobtěžoval i samotnej ministr Vobrany… natož v sobotu! A tolik jsme toho zase ze svěřenejch peněz daňovejch poplatníků ani nepropili!

Halejte, já tým podržím, dyžtak to vezmu všecko na sebe, že jsem měl těžký dětství, a zapíjím denně žal z vopuštěnosti a nepřijetí a nedostatku lásky, hlavně abyste vy jako komandýr přežil tudle vošklivou čistku a bojová schopnost našeho speciálního outvaru tak byla nadále zachovaná!

Abych řekl pravdu, todle mi vrtá hlavou ouplně nejvíc! Proč dneska? Vyrazit nás přece mohli i v pondělí! Proč ten podivnej kvalt? Je to divný… moc divný!” dumal Švejk.

„Jedině snad,” zazářily Švejkovi náhle oči inspirací, „že by z nás chtěli udělat ten vzornej příklad do ‚Armádního měsíčníku’, jak se věci v moderní Armádě maj dělat, aby nám Amíci záviděli! Propaganda musí bejt, asi bylo k dispozici málo hrdinů, tak už došlo i na nás! To je teda fofr!

Navíc, dyk von ten ministr, co nás bude dekórovat těma metálama, asi nemá moc času, věčně někde rozlítanej, v Brusélu nebo ve Státech na koberečku, NÁTO si ho podává, že třeba zlobil a nakoupil málo vejbavičky vod hladovejch zbrojních magnátů, co sice žvaněj vo světovým míru a vobraně, ale přitom ani nestačej balit vagóny plný munice a kvérů… tak se holt celý to posvícení musí spláchnout v sobotu!”

„A takhle nějaký reálnější vysvětlení byste neměl?” nesouhlasil důstojník. „Tomu přece sám nemůžete věřit! Metály se dávají za roky služby, a nikoliv za pár týdnů práce v Agentuře, kdy jsme ještě půlku času kvůli vám strávili strategickejma rozhovorama po hospodách u piva, a to za erární peníze, jak jste správně zdůraznil!

Vy jste prostě kovanej pitomec, nic jinýho! Ne, abyste to tam říkal, člověče nešťastná – to už bych vás musel doopravdy roztrhnout vejpůl, přerazit o vás bejkovec a nechat zavřít, až zčernáte!

A jen abyste měl obrázek kompletní, Denisa má přijet taky, ale řekla mi, že dorazí později, že si musí ještě něco důležitýho zařídit. Kolega Rýdl mě přitom zrovna informoval, že je v nějakým salónu krásy a nechává se tam šlechtit mejkapem, jako kdyby šla na ‚Ples v Opeře’!

Teda, já mám, ale snovej tým! Opravdu jste všichni veliká podpora, že se cítím až milovanej, jako vlastní babičkou! Jeden, jako druhej – za korunu bych si vás na Matějský u kolotočů koupil pět, a ještě by mi zbylo na ‚Strašidelnej zámek’!

Že vy se s armádníma poctama a státníma metálama vrátíte na ten váš libeňskej pracák, Švejku, jak jste tak procítěně mluvil o jeho láskyplný péči o klienty? Co vy na to? Už jste se pro republiku napracoval dost! Nechcete si po tom všem duševním vypětí a nebezpečí trochu odpočinout?”

„Já ouplně rozumím vašim temnejm pocitům, pane nadporučíku, a vopravdu bych nejčko nechtěl stát na vašem místě, dyk jste voficýr, to je velikánská funkce, vodpovědná! Tudle ale přísahám, že máte mojí ouplnou podporu a budu svědčit před tím papežským tribunálem, co nás asi už čeká celej nabroušenej, páč máme kapánek zpoždění, že jste nic nelegitýmního neudělal, a dycky jste vodpovědně zvohledňoval nejvyšší zájmy lidu a držel se naší posvátný Oustavy, i za všech těch hrozně pohnutejch vokolností, co nás nebohý služebníky republiky každodenně potkávaj na naší tajný misi!

Dejte na mně, že jim ty vošklivý nápady, abyste třeba zejtra stál u ňákýho hrdélního soudu na Vovocným trhu, moc důrazně rozmluvím… a když to bude nutný, dám tam někomu přes držku!” kasal si Švejk rukávy nepadnoucího saka, že se švy varovně napínaly, až na jednom vybouleném rameni rezignovaně zapraskaly.

Nadporučík si jen bezmocně povzdechl, jak se mu z té nebezpečné situace, z níž ten blbec Švejk tradičně udělal absurdní frašku, zatočila hlava.

„Tak tedy jdem,” nalezl v sobě zbytek sil, a vykročil ke vchodu do budovy.

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com