Měli jsme to votočit

„Zastavit,” přikázal nadporučík před Červeným Újezdem. Vzal do ruky dalekohled, a díval se, zda uvidí nějaký pohyb.

Nezdálo se mu to – viděl tanky nepřátel! A pěchotu kolem. Bylo mu jasné, že mise bude minimálně komplikovaná. Jeli úplně opačným směrem, než by potřebovali. Asi měli poslechnout toho vojáka, co jim radil, aby to otočili!

„Musíme na Úhonice. Před náma jsou nepřátelé,” informoval jednotku.

V Úhonicích narazili na trosky zátarasu, kolem byly trychtýře po granátech, a zkrvavená těla v maskovacích uniformách. Kulometné hnízdo dostalo plný zásah.

Boj je tuhý, psal Švejk již opatrněji, poté, co se posílil rumem, který mu jako zázrakem vylepšil kvalitu pravopisu. Máme dílčí ztráty, ale od Prahy přicházejí další a další čerstvé posily a ihned se nadšeně vrhají do boje. Naše velení však neplýtvá silami a rozvážně plánuje útočné akce. Daří se nám důsledně držet linii fronty, ba též i postupovat vpřed.

Jsou udělována první vyznamenání za hrdinství v boji. Pěšák Josef Novák se chopil opuštěného těžkého kulometu na vyhořelém vozidle a zastavil soustředěnou palbou nepřátelský postup. Petr Prachař, odstřelovač, eliminoval tři vysoké nepřátelské důstojníky. Pavel Kůrka, radista, vyčistil nepřátelský zákop jen pomocí nože, drátu vod antény a dvou granátů.

Bylo zřejmé, že nepřítel jim již odřízl cestu zpátky ku Praze. Museli pokračovat na osadu Chrbiny, ale cesta vedla skrze rokli, po obou stranách byly prudké kopce, kdy hrozilo, že padnou nepříteli do léčky.

Libor Bláha, tankista, nedbal zranění vod střepin a neustálou palbou vázal útočící nepřátele tak dlouho, než dorazily přátelské jednotky, a prolomily obklíčení. Odmítl lékařské ošetření a znovu sedá do výkonného bojového oře T-72, aby prorazil skrze slabé nepřátelské linie.

„Co myslíte, Švejku? Jedem do úplný pasti. Měli bysme to otočit. Seru na nějaký kleno… blbý papíry. Musíme zpátky! Spojení nefunguje, nepřítel ruší všechny frekvence. Jsme odříznutý!”

Jakub Toufar, operátor elektronického boje, vyřadil z provozu nepřátelskou rozvratnou vysílačku a znemožnil tak nepříteli rádiový spojení. Nyní ho už snadno dorazíme, páč je zcela neorganizovanej a v lesích se už potuluje jen pár posledních neškodnejch zbytků jeho sil.

„Ukažte mi mapu, pane obrlajtnant! Možná spíš tudy, tou polní cestou přes Modrej vrch, a pak na ty Chrbiny, to vypadá jako bezpečná štreka! Nenačovicím bych se vyhnul, tam to zavání vopletačkama.”

„Vy jste mi ale pouťovej stratég, Švejku! Copak nevidíte, že dole je voda a ty břehy jsou prudký, což znamená, že tam nebudem moct manévrovat! A to je, vy úchvatnej chytráku, pro mechanizovanou jednotku dost problém! Pokud nebudu moct na Chrbiny, musím na ty Nenačovice. Jinudy to pak už nepůjde!”

„Tak to je asi prašť, jak uhoď, pane obrlajtnant! Von ten Cézar taky tehdá, jak překročil tu řeku Rubikón, hlásil něco vo definitývně vrženejch kostkách! Riskoval všecko, ale vodměna byla královská!

A já taky cejtím v mejch vrzavejch reumatickejch kůstkách, že tam na nás čekal metály, co si zatím eště hověj na sametovým polštářku někde v prezidentský vitrínce, zatím plný vočekávání, kterejpak hrdina si je asi vyslouží, ale brzo už budou zaslouženě cinkat na našich hrdejch hrudích! Jako v tom songu Batalión, jak se tam zpívá vo tom pomilování markytánky, a pak už ‚tam na straně polední, čekaj ženský, zlaťáky a sláva‘!

Akorát, jak se to dneska seběhlo tak rychle, ani jsem nestačil zaběhnout za Toničkou Valtrovou z Bednářský ulice, aby nás něžně vobstarala, jako na tudle cestu, která může bejt, kdoví, i vojákova poslední, to nikdy nevíte! Pro ní by nebyl problém ani celej regiment, to mi věřte! Vona to má prostě ráda, a celá Libeň to dobře ví!

Dyž je třeba ňákej kunčaft nečekaně dobrej a jen ji nuzně nehobluje, jak truhlář bukový dřévo, a vykoná jí následkem toho i ňáký to potřebný tělesný blaho, je vochotná mu dát svý dary bezouplatně, klidně na věčnou voplátku! Vony tydle padlý ženštiny jsou někde hluboko vevnitř dost ryzíma vosobnostma, a vůbec bych neváhal, vzít si ňákou takovou trajdu copatou jednou za žénu, teda samozřejmě, pokavad by už nechala řemesla, páč v nejlepším se má přestat, a začít s novou kariérou, že jó!”

Sjeli do lesa, kde vozidla musely zpomalit. Střelci ve věžích i vojáci na korbách zpozorněli.

Za chvíli již byli na pouhé lesní cestě, kde pásy transportérů rvaly trsy hlíny. Zastavili na Modrém vrchu.

Z bezpečí lesa sledoval nadporučík situaci v Chrbinách. Vypadaly opuštěně. Bylo však jisté, že sjedou-li do nich, z okolních výšin je bude nepřítel mít, jako na dlani, pokud tam bude přítomen. Nadporučík se rozhodl, že vyšle průzkum, jeden HMMWV.

Po chvíli, sotva jim průzkumníci zmizeli z očí, ozvala se prudká detonace, a pak zběsilá střelba. Půlpalcový kulomet Hummeru odpovídal jen několik sekund, než utichl.

„Nemáme na výběr. Musíme projet skrz Nenačovice. Plnou rychlostí!”

První boj. Vítězíme! Kulomety našich vozidel kosí nepřátele, kteří zbaběle utíkají, jen vidí naši útočnou kohortu.

Přes jakýsi mostek se blížili ke vsi. ‚Kazi‘, která na něj vjela první, najela na minu, a exploze jí vyřadila pásy. Celá její posádka byla zraněna.

„Nemůžem zastavovat. Musíme dál!” rozhodl nadporučík.

Naše obrněný vozidla bez ustání střílí z rychlopalných kanónů na nepřátelské pozice, a to za plné rychlosti. Nepřítel se snažil nalíčit na silnice zákeřné pasti, ale naši střelci ho včas zpozorovali a zlikvydovali. Vše se odehrává ve zběsilém tempu a hluku.

Tohle je moderní válka! Tady nalezneme náš osud. Eště včéra byly jména obcí na mapě okolí jen prázdnými pojmy. Nyní si je budeme pamatovat až do konce našich dnů! Pamatujte na ty z nás, kdo se domů nevrátí, protože jsme tu bojovali a padli za vaši svobodu!

Na okraji Nenačovic dostalo druhé vozidlo, ‚Libuše‘, plný zásah protitankovou raketou. Ostatní vozidla se řítila dále, na západ, skrze ves. Jeden ze zbylých HMMWV byl též vyřazen, když přesná střelba zabila jeho řidiče, a znehybněné vozidlo se stalo rychle snadným terčem.

Ostatní ale vyvázli. ‚Šárka‘ se ujala vedení již notně zmenšené kolony. Pokračovali na Libečov. Vyhnuli se Chyňavě, a opět se schovali v lese. Pod Vysokým vrchem, skrze chatovou kolonii, přes Dolní Bezděkov.

Máme první ztrátu, jedno z vozidel, keré hrdinně vedlo kolonu a přitahovalo nepřátelskou palbu nejvíce ze všech, je nepojízdné a jeden muž je zraněn. Zatímco je v péči zdravotníků, a očekává rychlý transport do nemocnice, zbytek kolony pokračuje dál, a všici muži zraněného spolubojovníka zdraví. Pozoruje je smutnýma očima – pro něj bitva skončila, ač by tak rád bojoval bok po boku se svými druhy dál! Ale žít bude, je nyní v dobrých lékařských rukou. Udělal pro svou zemi, co mohl, a jeho zásluhy nebudou zapomenuty.

„To je dobrý, pane obrlajtnant, tady vidím na mapě ňákou vopravdickou Lhotu, co přes ni navíc i musíme jet, abysme se dostali na ten Ploskov! Jak jsme kdysi říkali, že je moc dobře bráněná, a je tam lákavej sklad paliva pro naše tanky, který vohrožuje ten blbec se sirkama, pamatujete? Jak jsem se tehdá přiznal, že jako správnej voják sirky nosím po kapsách taky! Připadá mi to tak dávno, jak jsme prolamovali to vobklíčení vod Jihlavy směrem k Haný, teda jen na mapě!

Nó a vidíte! Palivo nakonec ani nepotřebujeme, toho máme spoustu, klidně i na hezkej vejlet na Šumavu, abysme nepřátele zahnali zpátky za hraniční hóry, navždycky pryč z naší vlasti! Ale Lhotě se nevyhneme!”

„Kušujte, Švejku! Já přece to jméno použil úplnou náhodou, pro příklad! Víte, kolikpak u nás v republice takovejch Lhot asi je? Desítky! Nejste doufám pověrčivej?”

„Já myslím, že Lhota bude pro nás dva vosudová, dejte na mně! Nevím akorát, esli v dobrým, nebo špatným smyslu. Neměli bysme se jí teda rači vyhnout, vobjet ji? Ale nebude to jen zbabělý uhejbání před vosudem, kterej by nás pak stejně nelítostně dohnal, ať už bysme to vzali kudykoliv? Dá se vůbec utýct před tím, co máte zapsaný ve svý knize života?”

„Asi nám nic jinýho nezbejvá, než to přes ni střihnout! Ten Družec, tady na severovýchodě, to je strategicky významný sídlo, tam určitě bude nepřítel. Tohle je jediná možná cesta!”

Vyrazili tedy po vedlejší silnici na Lhotu. Na cestě byl klid, ale špatné zprávy si je i tak našly: ‚Šárka‘ nahlásila, že má problém s motorem, a začala rapidně ztrácet rychlost.

„Zastavit, pane obrlajtnant? Pokud je tu necháme, už nám zbyde jediný vozidlo, a kromě posádky jen deset chlapů. S tím už toho moc nevybojujem!”

„Že já vůl vás poslechnul. Zatracená Lhota!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com