Na kafe ji nedostaneš

Na celém širém světě bylo jen málo věcí, které by Annu doopravdy znepokojovaly. Měla ten neocenitelný dar, že věci uměla přijímat, jaké byly, a zapomínat. Proto mohla žít docela klidným, spokojeným životem, přestože asi úplně nesplnila očekávání, co vůči ní měli rodiče, i ona sama, když si jako dospívající dívka vysnívala život, jaký by určitě měl správně být. Tam nějaký ten princ na bílém koni prostě nemohl chybět!

Jestliže měl Švejk k něčemu opravdu daleko, byla to podobná naivní dívčí představa! Její nejlepší kamarádka Simona nikdy neskrývala svůj názor, že tímhle životem, myšleno v sámošce za kasou a Švejkovi po boku, jen ztrácí cenný čas, kterého nemá neomezeně.

„Jak dlouho budeš ještě mladá, holka?” pamatovala si dodnes, co jí kámoška, která si s ničím nebrala příliš servítky a byla vdaná již podruhé, jednou u vína upřímně sdělila!

Těžko jí Anna mohla vysvětlit, že ač si na to veřejně stěžovala, ta všeobecná mužská přízeň v práci jí lichotila. Kolik nosila po kapsách vizitek rozličných mužů a pánů, co považovali za zcela přirozené, zkoušet to na každou sukni, která s nimi přišla z titulu své pracovní funkce do formálního styku?

Rozjížděli to na ni mnohými, často až neuvěřitelnými, ba bizarními cestami, vtíravostí, žoviálností, oháněním se tituly akademickými i pracovními, náznaky o neskromné výši aktuálního zůstatku svých bankovních kont i nemovitých aktiv, či naopak okatým, přezíravým, chladným nezájmem, přitom jim roztržitě padaly mince z chvějících se rukou, když jí platili nákupy… tehdy se musela v duchu smát!

A těch pozvání! Na lovecké i obyčejné chaty, dočasně volné byty v ošuntělých panelácích i exkluzivních novostavbách, když manželky odjely s nezaopatřenými potomky kamsi na dovolenou, do vil v nejlepších příměstských satelitních lokalitách, na rozjeté mejdany, parties pro smetánku, výlety do Alp i do Karibiku… to vše jí slibovali a tvářili se, že právě oni by ji na rukou nosili, kdyby se uvolila, darovat jim část svojí přízně, potažmo, být jim po vůli!

Většina z nich ale zůstala u toho otřepaného, ničím vábného: „Šla byste na kafe, slečno?” a nenamáhali se ani, vymyslet něco lepšího, aby měli alespoň teoretickou šanci zaujmout. Asi jim stačilo, že se vymáčkli, aby si pak doma nemuseli vyčítat, že byli zase zbabělí a netroufli si. Ale k cíli je to beztak nedovedlo, a asi úspěch ani nečekali!

„Si snad myslej, že jsem úplně blbá,” znechuceně to komentovala nové kolegyni Ireně, když jí doširoka a pravdivě popisovala, co v téhle práci čeká každou mladou, alespoň trochu pohlednou holku: neutuchající zájem ctitelů. Cítila se prostě jako možná malá a směšná, ale přesto královna.

Proto neměla problém s tím, mít po boku těžkopádného, žoviálního Švejka, asi ho považovala za vhodný a málo konkurenční doplněk sebe sama?

Švejk za ní dnes zašel do práce. Když přišel na řadu a vyložil na pás svůj typický nákup, to jest pět housek, deset deka tlačenky a nezbytnou láhev rumu, usmála se na něj nenápadně, místo pozdravu. Zaměstnanci totiž měli přísně zákázáno, mluvit uvnitř podniku se svými blízkými, aby je to nezdržovalo od práce, a netupilo pozornost, které by nějaký nehodný příbuzný mohl zákeřně využít k úspěšné krádeži.

Když se vrátila z práce, Švejk doma nebyl. Nechal pouze narychlo naškrábaný vzkaz, že je opět v knihovně. Podivné! Něco se děje, pomyslela si Anna. Možná si našel jinou… rozhodla se, nenápadně se ho zeptat, co tak důležitého denně studuje? Byla si jistá, že její ženské instinkty jí napoví, zda Švejk mluví pravdu.

Každopádně o sobě zjistila nemilou skutečnost, že začíná být nějak uzavřená změnám, což mohlo signalizovat nemilou věc: stárne. Bylo jí 38 let. Cítila se stále mladá – ale nebyla to jen iluze, které se dalo tak snadno podlehnout při každodenním kontaktu se Švejkovým nedospělým, neodpovědným a žoviálním životním stylem, kde věk opravdu nehrál žádnou roli?

Ale ona byla ženou. Měla své limity. Úkoly. Vedle něj na ně pozapomínala. Nebude poté, až se jednou rovzpomene, již příliš pozdě?

Snad se měla již dávno vdát. Ale to by si dnes zase stěžovala na něco jiného, na zklamání z manželství například.

Šla se projít. Čirou náhodou kolem knihovny. Velkými okny nahlédla dovnitř.

Švejk tam opravdu seděl, zabrán do jakési obsáhlé publikace, a kolem sebe jich měl rozložených ještě několik.

Měla si oddechnout, ale cosi jí napovídalo, že ho v těchto dnech čímsi navždy ztrácí. Nevyznala se v těch pocitech… ale věděla, že ona zůstala stejná, ona se nezměnila, to on, najednou, tolik hladu a snů měl v očích, že jí to bylo až nepříjemné… ne, neradovala se z jeho nadšení a nové cesty, vadilo jí to, a snad si i tajně přála, aby Švejk jednou přišel domů, zase to z něj táhlo, a řekl: Krachlo to, konec! A vše bylo zase ve starých kolejích.

Ano, stárla, nyní to pochopila. Ztrácela jakousi pružnost. Začínala chápat, jak snadné je, promeškat mládí, a poklidně směřovat k důchodu, ke konci života, aniž by si člověk splnil sny. Pohodlnost je metla…

Ale co s tím? Odejít? Kam? Začít znova? Proč? Co jí Švejk udělal špatného? Vždyť naopak začal projevovat určité úsilí, studijní, kariérní, i když se to dávno nečekalo… tak co jí vadí? Nevěděla zatím přesně.

Možná, že ji tím vším ruší právě z té pohodlné cesty na konec mládí, kdy už se jen pokrčí rameny a řekne se, OK, je to za mnou, ale život ještě nekončí, mám misi nikoliv být VIPka, hvězda, jak jsem kdysi dávno bláhově snila, ale najít spokojenost, smířenost, protože všechno pomine…

Ne, dá tomu všemu čas, rozhodla se Anna. Nebude činit unáhlená rozhodnutí. A nebude raději už o ničem přemýšlet… nic dobrého by jí to nepřineslo.

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com