Nalož to, jede se pro metály

Švejk se poptal, maličko si zašmelil, pilně se oháněl vyššími zájmy a speciálními úkoly jeho jednotky, ukazoval s nejvyšší hrdostí nášivku na rukávu, kterou si tam s nanejvýš zálibným úsměvem, až láskyplně přidělal, a nakonec opravdu sehnal dvacet protitankových raket. Byl to žalostně zastaralý typ RPG Nh-75.

„Tudle roztomilou hračku už jsem někde viděl,” prohlížel si Švejk novou výzbroj. „Jó, už vím kde! V novinách! Pamatujete, pane obrlajtnant, na tu asi nejdrzejší PSYOP v našich moderních dějinách, kterou měl prej snad zvosnovat někdo z Ministerstva Vnitra, jak se po Praze povídalo?

Je to tak třináct čtrnáct let, jak přece oudajně našli, a to se podržte, hned za plotem ruzyňskýho letiště, který tehdá přece bylo kvůli těm hroznejm teróristům děsně dobře hlídaný, normálně ležet na trávníku přesně takovou petardu, a vostrou, nevystřelenou!

Chápete – vona si tam prostě sladce ležela v trávě, jen tak, páč ji tam asi ňákej nepozornej terórista zapomněl! Jako že plánoval ňákou hroznou věc, ale že si vodskočí na svačinu asi, nó a co by se s tím krámem tahal, nebo ho někam schovával… teda, to jsou dneska všude hloupý lidi, to vám povím!

Nó a vostraha nebo ňákej pozornej vobčan to samozřejmě hned vobjevili, a teďka, že z toho jako bude haló, že se musej ty bezpečnostní vopatření eště zpřísnit, páč prostě není možný, aby se takový nepřístojný věci děly, že jó!

Já teda jen nevim, jak něčemu tak blbýmu mohl někdo věřit, že je to jako pravda? Ale vona to holt byla taková doba velkejch politickejch gest, jako třeba ty vosudový povódně v roce 2002, vo kterejch se mluví dodneška, a móc nehezky se na ně vzpomíná! Jako kdyby v nich nešlo ani tak vo velkou vodu, ale vo prašivou politiku!”

„To jsem moc rád, že máte k politice tak vřelý vztah, Švejku,” přerušil nadporučík Švejka, aniž by ho dál zajímaly lidové konspirační teorie. „Armádní velení si totiž vzpomnělo i na vás, a má pro vás osobně speciální úkol, který se vám bude moc líbit, a můžete pro něj plně využít svých jedinečných tvůrčích dovedností. Čtěte!” podal Švejkovi jednu z listin, co byly též v obálce.

Přikazuje se Josefu Švejkovi ze Speciálního Útvaru C102, aby se z důvodu svých lidových vypravěčských schopností a širokých sociálních kontaktů podílel na informování veřejnosti podrobným popisem bojových akcí Útvaru, jako Public Relations (PR) Asset. Pro tento účel mu bude přidělen přenosný počítač se stupněm odolnosti 5 a schopností šifrované komunikace. Zprávy nechť jsou vytvářeny a odesílány do Komunikačního centra Armády bezprostředně.

„Tak vidíte, Švejku! Žádnej bezstarostnej romantickej výlet, žádný chmatání na klenoty, žádný střílení a dobrodružství! Budete cestou pěkně pracovat, aby náš zvědavej lid informačně nestrádal!” smál se nadporučík jízlivě, při pohledu na zklamaného Švejka. „A hádejte, kdo se za vás u velení přimluvil, že jste literárně nadanej a lidem nesmírně oblíbenej?

Nějak jsem vaši zdejší přítomnost zdůvodnit musel! To víte, že se zajímali o to, co jste zač, a byly tu pochyby, jestli nejste diverzant a sabotér, nasazenej cizí rozvědkou, abyste rozložil naše hrdinný bojový jednotky v nejtěžší hodině republiky! Ta vaše výrazná postava vás holt v davu vždycky prozradí!”

„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že to už jsou holt takový nešťastný vokamžiky v životě lidským, vo kterejch by se řeklo, že nejsou tak ouplně vydařený podle sladkejch představ, co mívám před usnutím! Ale vono je nejvěčí životní umění, vidět v každý situaci to dobrý!

Byl jsem v životě už teda ledasčím, ale novinářem, to vopravdu eště né! Rozhodně se s tím ale poperu, když republika s důvěrou spolýhá na to, že budu přesně a vejstižně infórmovat vo statečnejch skutkách našeho Outvaru na frontě, během vopravdický bojový akce! Je pravda, že bych tou flintou asi stejně nic pořádnýho netrefil. Tak se teda aspoň předvedu, jak umim bejt tvůrčí! A porazim nepřítele strašlivou propagandou!” odfrknul si odhodlaný Švejk.

„Já vás musím rovnou důrazně opravit, Švejku, aby bylo jasno! Nejste žádnej novinář, to byste totiž musel říkat objektivní pravdu, a tu si žádná Armáda nemůže dovolit! Vy děláte PR! Takže nezapomeňte naše nadcházející hrdinství trochu vylepšit, jak se očekává!

A ne abyste napsal o nějakejch průserech, co se třeba semelou, vy dobytku! Zůstaňte u svý propagandy, hlavně, ať si nás lidi můžou vážit, a neskončíme u raportu, nebo ve vojenským vězení!”

„Dle rozkazu, pane obrlajtnant! Vohlídám, aby všecko vypadalo hezky! Dám lidu, co žádá, naději v těžkejch časech, když bude vědět, že zatímco von je zbaběle zalezlej, my tu neounavně bojujem za vyšší zájmy, páč todle je vokamžik, kdy Armáda vokáže, k čemu je dobrá, proč si ji daňoví poplatníci tak dlouho a draze platili, aniž by zatím dostali pořádnou protihódnotu!

Ale dneska naplno pochopěj, že je tady, aby lidu statečně vydobyla mírně vohroženou svobodu, kterou zrovinka voblejzaj špinavý pracky tohodle nelítostnýho nepřítele!” přislíbil Švejk, že se úkolu zhostí se ctí.

„Naložte všechny ty krámy do transportérů!” rozkázal pak nadporučík a obratně se vyhoupl na korbu. „Velitelský vozidlo číslo 3, kódový jméno ‚Teta‘, veze náklad. Chránit za všech okolností! Rozestupy dvacet metrů. Plná rychlost. Zastavit pouze na můj rozkaz!”

„Nó to je dobrý, pane obrlajtnant! Pojmenovat naše bojový vozidla po těch slavnejch cérách Pravotce Čecha, a přidat k nim Šárku, která skočila ze skály, dyž jí navždy vopustil její milej Ctirád! Je krásný, že ani v tědle vyhrocenejch chvílích nezapomínáte na sílu PSYOPS! Jak by naši klucí mohli dopustit, aby se těm sexy kočkám z bajek něco stalo?”

„Nastupovat, vy pitomče, odjíždíme! A konec vašich hloupejch řečí! On vás brzo přejde humor, až se začne střílet! Tak polezte nahoru, Švejku!”

„Já bych si radějc vlez dovnitř, k těm… papírům, pane obrlajtnant! Vono, aby se jim jako nic nestalo, dyk je to křehký, já se vo ně postarám! A taky musím přece psát ty zprávy vo hrdinný cestě našeho Outvaru! A k tomu bych si rád normálně sednul,” zdráhal se Švejk.

„Na ten váš blbej román, co se stejně bude hodit akorát do sběru, anebo spíš rovnou do kamen, se teď laskavě vyserte! Šup! Tady nahoře je jediná šance, jak přežít, pokud ta kraksna vylítne do vzduchu. Uvnitř vás tlaková vlna roztrhá, jak sardinku v konzervě! A taky potřebujeme rozhled do stran, zevnitř bysme nic moc neviděli. Pak stačí jedinej ukrytej pěšák s raketou, kterýho přehlídnem a nesejmem včas, a můžete si jít rovnou objednat ty vaše Olšany! Na hodně dlouho!”

„Dneska je drahý i zdánlivě nevinný ležení v zemi, pane obrlajtnant, za poslední vodpočinek se platěj docela mastný nájmy, a když to vaši pozůstalý jednou neuhraděj, páč jste jim jako nebožtík sešel z vočí, mysli i srdcí, hrozí soudní vystěhování do společný ďoury někde v Ďáblicích, hned vedle skládky vodpadků!”

Švejk se vydrápal na pancéřovanou střechu vozidla, pár dalších vojáků mu pomohlo nahoru a měli s jeho zavalitou postavou co dělat. Usadil se co nejpohodlněji. Akorát ho napadlo, že asi bude mít reuma, protože tam jistě bude foukat! Měl si vzít i nějakou deku! Ale byl natolik oddán vlasti, že začal psát uložený bojový seriál i za těchto ztížených okolností.

Naše útočná skupina se specyjálním úkolem je vybavená nejmodernější technykou a vojáci, který si zkušeně vlezli na korby, aby prej měli lepší vejhled, pozorně sledujou vokolí, neopomněl Švejk poctivou snahu o spisovný projev.

Avšak kolem je ouplný klid, jak vzorný občané poslechli vyhlášení výjimečného stavu. Případy rabování jsou řídké a násilné trestné činy se téměř neviskytují. Policie má situaci v hlavním městě pod plnou kontrolou. Republika se odhodlaně postavila nepřítely na odpor!

V dáli slyšíme ozvěnu střelby, jak naše hrdinné gardové jednotky ouspěšně čelí dalšímu marnému nájezdu nepřítele na naše nepropustně pevné státní hranice. Vydáváme se plnou rychlostí na Západ, vstříc frontě a lítému boji, kde na nás určitě čekaj vyznamenání za statečnost a vječný vděk vobčanů.

Toto je slavný den pro nás všechny vojáky, kdy můžeme ukázat lidu, plnému očekávání, proč je tu jeho milovaná Armáda! V očích všech kluků kolem je vidět naprostý odhodlání. Nikdo necouvne před víznamnými úkoly, kterými nás velení s plnou důvěrou povjeřilo!

„Odjezd!” ukázal nadporučík signál rukou, a vyskočil k ostatním.

Nadporučík si nasadil sluchátka. „Tady Zulu Sedm Alfa. Kontrola spojení! Kazi, Libuše, Teta, Šárka! Dámy, hlaste se! Odjistit zbraně! Palte dle uvážení! Cokoliv se hejbe, a nemá naši uniformu, je legitimní cíl!”

Kolona se rozjela, a nabírala rychlost. Kolem se míhaly domy Evropské ulice.

„Kdyby něco,” řval nadporučík do rachocení pásů a kraválu motoru, „držte se vedle mně! Sledujete svůj sektor, tady šikmo od rohu vozidla. Pokud spatříte nepřítele, mávnete jeho směrem, jako že vidíte cíl!

Kdybysme to dostali, tak ihned seskočte dolů, a najděte si kryt! Natáhnout kvér, přepnout na jednotlivý rány, a střílet aspoň trochu tam, co ostatní!

Doprdele, to bude průser! Jo, a nasaďte si do uší chrániče. Kdyby spustil ten kanón ve věži, tak byste ohluchnul!”

„Jen klid, pane obrlajtnant! Zvládnu to!” uchopil Švejk pušku ještě pevněji. Cítil se v té rychlosti docela bezpečně.

Pozorně sledoval určenou výseč. Ale kolem se zatím nic nehýbalo.

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com