Naposled se nadechni

Za chvíli tam stál skutečný král, i v hermelínovém plášti. S chvějícíma se rukama si tu korunu nakonec opravdu na hlavu nasadil. „Je to těžký, jak kráva! Pitomost! A nepadne mi to!”

„Poslušně hlásím, že ve středověku prej měli lidi menší postavy, páč neměli tak kvalitní a vyváženou vojenskou stravu, jako my, s dostatkem blahodárnejch živin! Ale můžu vám to nastavit šnuptychlem, aby to nepadalo.

Ták! Hotovo! Vypadáte oužasně! Princezničkám z Mónaka i Hóhnlóhe se budete moc líbit, pane králi! Nebudete vědět, kterou dřív vyzvat na bále k panovnickýmu sólu! Budou na vás stát frontu!”

„Jdeme, Švejku!” uchopil Lukeš žezlo a jablko. „Teď, nebo nikdy! A jestli je to správný, nebo ne, to ať si klidně rozsouděj za sto let ty přemoudřelí badatelé někde na Karlový univerzitě, to už nám bude dávno putna!

Ale až tohle skončí, tak vás normálně nechám zavřít! Ještě si to vyřídíme, s tím počítejte!”

„To řikáte moc dobře, pane králi! Já věděl, proč hlasovat pro vodvážnýho krále Svatopluka! Taková rozhodnost dycky k vládnutí patřila, a potřebná tvrdost vůči poddanejm taky! Pro panovníka je dycky vejhodnější, bejt nenáviděnej, než milovanej! Trest příjmu, žádnej strach! Ale nejčko už jdem na to! Jéje, to bude jízda!

Byl jste někdy na Matějský na horský dráze? Dycky tam já blbec vlezu, a jak se ten vláček hrabe nahóru, před tím prvním šíleným sjezdem do hlubin, tak si najednou začínám řikat, esli jsem si rači neměl vod provozovatele vyžádat ňákou tu bumážku vo technický způsobilosti! Stala se totiž vonehdá taková nemilá událost na pouti v Číčovicích, že jim tam na řetízkáči prdlo ňáký důležitý lanko, a ty naložený lidi měli v ceně lístku i leteckej vejlet po vesnici, s kapánek tvrdym přistáním!”

„Švejku, oni nás za chvíli asi rozstřílej na padrť, ale vy si stejně neodpustíte svý pitomý povídačky, jako kdyby se nechumelilo! Člověče, dochází vám, v jaký jsme situaci? Co nás čeká? V horším případě kulka a konec, v lepším obvinění z vlastizrady a doživotí! Snad mě s váma aspoň nedaj na jednu cimru! Do konce života poslouchat vaše nesmyslný výklady!”

„Poslušně hlásím, pane králi, že mně kdysi jedna renómovaná libeňská věštkyně řekla, že prej se dožiju devadesáti let, a to eště neuplynulo, takže jsem ouplně bez vobav! Prej mě pak zajede ňáký naleštěný auto, až pudu z poslední nedělní procházky, slunce bude svítit, bude prej krásnej den, tak si ho eště užiju! Vo žádný blbý dávce z kulometu ctěná pani Gabrijéla nemluvila!” trval Švejk na své dlouhověkosti.

„Věštkyně že vám to řekla? A vy jste nějaký podvodnici věřil, člověče? Měla na to aspoň živnost, nebo to byla tradiční libeňská černota a peníze na ruku? Vy jste ale pitomec! To prostě nemá obdoby!”

„Já za to dal padesát korun… vy říkáte, pane králi, že ta předpověď nejni ouplně platná? Tak to si to s ní ale vyřídím! Je pravda, že žádnou oučtenku jsem vopravdu nedostal!” přiznal se Švejk.

V družném hovoru stoupili do vozovky. Toto bylo jejich poslední bojiště! Nadporučíka studil její asfalt na nohou, jak byl bosý. Byli připraveni! Švejk začal mávat neforemnou bílou vlajkou, raději předem, kdyby je nepřítel již viděl dalekohledem, či skrze vševidoucí oko dronu, poletujícího někde na obloze.

Stáli tam, vteřiny běžely, a vyhlíželi svůj osud.

Lukeš měl pocit, že zkameněl, že se čas zastavil. A přitom si tamhle strakapoud v koruně stromu vesele klepe zobákem! Jako kdyby se ho to pachtění dole netýkalo! Že tu tragicky skončí něčí sny a vůbec všechno!

Pak se na obzoru, za terénním zlomem, objevilo nepřátelské terénní vozidlo. Švejk, směšně polonahý, zběsile mával podivným slepencem bílé látky. Ale uzná to nepřítel? Pochopí? Stáli přímo uprostřed silnice, aby donutili zastavit kohokoliv.

Nadporučík zavřel oči. Čekal, až jeho křehké tělo provrtají střely. Co asi cítili ti lidé u Litovic, když na ně mířili hlavněmi? Teď zažije úplně to samé! Zatím však slyšel jen známý přiblblý hlas.

„Tak já vám nevím, pane králi, ale móc dobře to teda zatím nevypadá,” hlásil Švejk aktuální situaci. „Jak nás zmerčili, tak jeden z nich vylez na korbu ke kulometu, a esli se mi to nezdá, tak zrovna tu hračku natahuje, a šteluje to asi laufem přímo na nás! Smůla! Tak nám ten náš vodvážnej plán asi nevyšel, a co je nejhorší, že paní věštkyně Gabrijéla mě vosobně podtrhla! Taky mi mohla říct předem, ať sem nelezu!

Nó, je čas, se rozloučit, vobávám se! Takže rychle! Promiňte mi, že jsem vás do tohodle blbýho plánu zatáhnul, asi jsem ho ouplně nedomyslel, já holt nikdy nebyl moc chytrej! Bylo mi ctí s váma sloužit, a na vojenským hřbitově budu věrně ležet vedle vás, abych střežil váš věčnej hrdinskej vodpočinek!”

Jen to ne! pomyslel si Lukeš.

Slyšel, jak vozidlo zastavuje, se skřípnutím brzd. Teď je mají na mušce, a rozhodují se, zda zmáčknout spoušt!

„Nestřílet! Nestřílet!” volal Švejk. „Jak se to řekne englicky? Že já blbec tu učebnici aspoň nevotevřel, teď by se mi ňáký ty jazykový znalosti moc hodily! To musím eště napravit!”

Postavy v cizích uniformách se k nim pomalu blížily.

„Nespěte, pane králi! Eště jsme živý! Haló! Řekněte jim, že se chceme vzdát a vyjednávat! Nebo já nevím, co se podle regulí říká v takovejch speciálních chvílích. Bejval jste přece kdysi voficýr, tak co vás učili?”

Lukeš se probral, a viděl neuvěřitelnou scénu. Stál polonahý v ukradené královské výbavě a libeňský překupníček a násoska mu radil, co má dělat, zatímco se on jako bývalý důstojník poklidně dopouštěl vlastizrady…

„Chceme se vzdát! Jsem král a vrchní velitel Armády! Naše země se vzdává! Prosím, zavolejte nějakého důstojníka! Chceme vyjednávat o míru! Mír!”

Ti druzí se přiblížili, zbraně stále namířené.

Zapraskala vysílačka, a kdosi promluvil cizí řečí.

Kdosi Švejka dloubnul hlavní do žeber, a přikázal mu, aby si lehnul na zem. „Vy né, pane králi, jen na kolena, znáte přece ty přísný aristókratický pravidla! Neponižujte se, ať nás nemaj za ňáký trapný poskoky, dyk jsme politická reprézentace, a tý se musí dostat náležitý oucty, i když je z poražený strany! To je vejslovně uvedený ve všech diplómatickejch protokólech hned na první stránce!” sykl ještě Švejk.

Lukeš zůstal stát, přestože ho také nutili, aby šel k zemi. Klekl si na kolena, jak mu radil Švejk. Ale ne níž!

Pevně držel jablko a žezlo. Bylo to jako neuvěřitelný sen. Cítil, jak ho ten starodávný plášť hřeje.

Pak přijelo druhé vozidlo. Vyskákali z něj další nepřátelští vojáci, a zajistili okolní prostor.

„Naše země se chce vzdát! Chceme mír,” opakoval.

Mluvili okolo nich nesrozumitelnou řečí, jako kdyby uvažovali, co dál. Opět kdosi mluvil do vysílačky.

Od Lán se plnou rychlostí přivalily čtyři nepřátelské tanky, a zastavily nedaleko. Zaujaly obrannou pozici.

Od Nižboru, z druhé strany, dorazilo několik obrněných transportérů. Najednou bylo všude kolem spousta cizích uniforem. A mezi nimi ti dva, nadporučík a Švejk.

Král, a jeho poslední voják.

Alan Svejk

alansvejk@alansvejk.com