Nechtěla tančit s vojákem

„To jste řekl docela rozumně, Švejku: ukočírovat! Hlavně je ale potřeba, abysme ukočírovali celej tenhle slavnej krám! ‚Agentura pro Speciální Projekty‘, to je název, panečku! Jak z béčkovýho akčního filmu! Kterej pitomec to jen vymýšlel, nebyl jste to nakonec vy? To by k vám totiž úplně sedělo! Jsme vyloženě nenápadný! Každýho blbce hned trkne, že je to levota!

Přitom je to celý jen prázdná nádoba, dutá, jako vaše hlava, a já zatím nevím úplně přesně, čím ji naplnit! Ale s tím mi jistě pomůžete, viďte? Vždyť se jen tetelíte, abyste byl konečně prospěšnej lidu!” ujišťoval se nadporučík ironicky.

„Vynasnažím se, pane veliteli!” přisvědčil Švejk nadšeně a sebevědomě. „Já byl na mnohejch unikátních místech, a potkal jsem mnohý zajímavý lidi! Kdybyste mi teď z fleku přikázal třeba: ‚Švejku, sežeňte mi vycpanýho lva!‘, do hodiny bych měl chlupáče v náruči, páč jeden můj dobrej kámoš je vod těch světskejch z Bílý Hóry a má široký kontakty po všech cirgusech, cizokrajnou zvěří dobře zásobenejch!

Anebo, kdyby bylo potřeba, aby pět holek v titěrnejch bikinách kroutilo zadkama tady na stole, tím myslím živejch a nevycpanejch silikónem, aby nás kulturně povznesly, to bych taky zajistil, i když asi né do hodiny. Kámoška má takovou malou modelingovou agenturu ve Slaným, a je přístupná všemožnejm návrhům na zajímavej byznys! Vono buď vám firma jde nahóru, nebo dólu, furt se musí makat a nevodmítat příležitosti k růstu!”

„Holku fakt nepotřebuju, Švejku! Dejte mi s tím laskavě pokoj! Měl jsem se nedávno skoro ženit, tak perspektivní známost to byla, a nakonec mi ta podařená vyvolená utekla s nějakým volem taky v tom Maserati, nebo jak se ta naleštěná skoro bezcenná kravina jmenuje, přitom můj nástupce v srdci i loži taky nikdy nebyl na vojně, jako vy!

Další pouhej zbabělec bez špetky cti, a ona si ho s důvěrou pojme za partnera! Ta, co mi ještě včera slibovala věčnou lásku a neskonalý pochopení vůči mýmu náročnýmu brannýmu povolání! Co je tohle jen za zvrácenej svět?

A jak jsem potom byl sám, tak mi to nedělalo dobře, a nenapadlo mě nic lepšího, než se spustit s tou nejmenovanou kolegyní z Armády, však víte, koho myslím… a jak jsem dopadl? Hrozně! Tentokrát se vy podívejte na mě, jako na varovnej příklad! Cena za trochu tý pomíjivý vášně je strašná, totiž, že tu s váma sedím v jedný kanceláři! Ona mě do toho navezla! A já byl tak hloupej,” konstatoval nadporučík s neskrývanou rozezleností na vlastní chyby.

„Tak to se ví vodjakživa, pane obrlajtnant, že jakmile hrdinný vojáci vodtáhnou do bitevního póle, páč vodpovědně vyslyšeli nalejhavý volání polnice, tak holky doma dlouho nečekaj v slzičkách, vosamělý a vopuštěný, pyšný na svýho milovanýho hrdinu a tetelící se na metály, co jim přinese vokázat, ale brzo jim už někdo alternatývní pilně zahřejvá pelechy, a chmatat na ně všude možně je mu povolený taky, to je samo sebou!

Vono jak se říká, sejde z vočí, sejde z mysli, a co tydle pouťový nestálý lásky udělaj, když se cejtěj tak samy? Nó, pejska si nepoříděj, ale ňákýho mazlíčka vo trochu většího a kapánek míň chlupatějšího, co umí dát ňáký to tělesný blaho a uspokojit žádostivý mladý tělo!

Dočista hrozný ale je, když holky vodmítnou dát statečnejm vojákům nevinný požehnání před vodchodem do velký bitvy, tím, že s nima vodmítaj tancovat, znáte to: ‚S vojáky netančím!‘ a podobný hnusný, ba protibranný řeči, za který by se mělo zavírat natvrdo! Byl prej takovej smutnej případ v Jincích, na loňský vejroční tancovačce myslivecký jednoty v místním kulturáku, kdy jednomu nebohýmu kanonýrovi vod samohybnejch houfnic vodmítlo hned vosum holek za jeden večer, a to byl skoro střízlivej a požádal je vo taneček slušně! Vo jeho skvělým služebním hodnocení a perspektývě brzkýho povejšení ani nemluvím!

Přesto ho ouplně bez milosti zasklily, potvory jedny hloupý, a dvě se mu eště i votevřeně vysmály, esli se prej ten zelenej votrava nezbláznil, že radějc pudou do kola támdle s dědkem Musilem, než s vojclem, že prej i ten dědoušek jak věchejtek je pro ně lepší a hlavně bezpečnější partie, páč je aspoň nevodpovědně nevobtěžká, a pak hned nevopustí, až ho převelej na další bojovou štaci, anebo když si dokonce dovolí hrdinně padnout za republiku, což se ale vod vojáka pod státní přísahou přece taky vočekává, to dá rozum!

A to bylo přitom posádkový město, který kvůli požehnaný přítomnosti Armády jen kvete, společensky, kulturně i ekonómicky! Nó, kde to teda jsme?

Von se ale prej nenechal jen tak vodbejt, kdepák! To málo znáte naše statečný vojáky! Dal si u báru hnedka na kuráž pár hřejivejch paňáců a jak se mu celičkej svět rozjasnil, vony tydle lihovinky jsou vobčas i prospěšný, tak kouká, že přímo veprostřed toho narvanýho parkétu tancuje ňáká ouplná královna, blondýna, vysoká, ztepilá, bujně žensky vybavená, víte co myslím, nó prostě ouplně epesní kočanda! Blbý teda bylo, že s ní byl ňákej místní Ferda, co se tvářil jako mistr světa a voháklej byl, jak ze žurnálu, ale to vodhodlanýho vojáka v nádherně vyšňořený a kartáčem pečlivě vyčištěný vycházkový uniformě, ve který náležitě vynikla jeho vejcvikem zocelená mužná postava, nemohlo v žádným případě zastavit!

Když vám totiž takovej dobře cvičenej kanonýr dostane rozkaz, aby kupříkladu rozstřílel támhle ten barák naproti, neptá se, čí to stavení je, a esli náhodou někdo není vevnitř! Ptá se jen na přesný koordináty, a už se sápe po pořádným tříštivým granátu, aby ho naládoval do komory kanónu a hned se dal do svižný práce! Jako v tý slavný písni ‘Kanonýr Jabůrek’, jak má ten moc hezkej refrén: u kanónu stál, a furt jen ládoval!

Jak to jen bylo, ty slova? Ňák takhle:

Tam u Královýho Hradce, lítaly tak koule prudce

z kanonů a flintiček, do ubohých lidiček.

Vzdor hroznému dešti kulek, fójervertr Franz Jabůrek

s luntem u kanonu stál, a pánvičku pucovál.

A už střílel jako blázen, Prajzi měli horkou lázeň.

Celej rozbil regiment, Jabůrek, ten saprment!

Moc hezká písnička, můžeme bejt na naše předky vojáky pyšný, jak pilně uměli vzít za dílo! Ale kde jsem to jen přestal? Jó! Takže se tam k ní ten vodvážnej kanonýr sune, kapánek se už kymácí, jak mu po tom tekutým požehnání zeslábly nohy! Klucí vod jeho kumpačky ho přitom zapřísahávaj: ‚Vole, nech to bejt, bude průser, lítačka si na nás smlsne a napařej nám to ve vostrejch!‘

Ale von né, prostě se definitývně rozhodnul, a nejní cesty zpátky, jako když vopustíte bezpečnej zákop, a vyběhnete na ňákou vosudovou zteč, po který vás čeká buď metál, nebo outulnej černej igelitovej pytel a písemný uznání státu za vaši vznešenou voběť pro milovanou republiku, který pak vaši blízký budou s dojetím číst furt dokola, a docela zapomenou na tu bolestivou ztrátu!

Takže pořád kráčí dál, skrz ten křepčící dav, kámoši nevěděj, esli utýct, nebo ho krejt, páč všem je docela jasný, že bude pořádná mela, kde by křehký lidský tělo mohlo dojít k pořádný ouhoně!

Voni i místní nabroušený řízci už vycejtili, že je to tady, stejně se jen čekalo na ňákou záminku, aby se to tam celý klasicky servalo, civilisti proti vojclům! A tak se to tam začne spořádaně houfovat proti sobě, všici rychle chmataj po půllitrech a flaškách vod vína, aby jako měli impróvizovaný zbraně na tu nelítostnou potyčku, a jeden místní dřevorubec dokonce běží do šatny pro nečestnou sekéru, co sebou dycky nosívá v tašce, prej pro strejčka Příhodu!

Nakonec se k ní maník fakt dovalí, a jen tak před ní stojí, mlčky kouká, a propaluje ji takovým vážným pohledem. Vokolo už všichni v plný polní, vojclové i civilisti, kapela svižně balí vercajk, aby neměli z aparatury kůlničku na dříví, jako minule v Chomutově na milionářským bále, pořadatelé už volaj na policii, co stojí na číhaný venku i s antónem, že to už začalo, ať nastoupěj těžkovoděnci se slzákem a vobuchama, a nastolej veřejnej pořádek!

A jak je tam takový napjatý ticho, tak kanonýr konečně spustí a něco jí začne děsně vážně vyprávět. Vona kupodivu poslouchá. Všici kolem valej voči, co to jako je, jen jeden kořala řve, kde jako vázne vobsluha, páč i pinglové takticky vyklidili pozice do bezpečnýho zákulisí, a schovali se pro sichr kuchařkám pod sukně!

Nakonec, a teď se pane obrlajtnant podržte, skončilo to prej místo rvačky velkolepou svatbou a celonoční lihovou družbou mezi voběma těma světama, civilním a vojenským! I když teda nemůžu ouplně garantovat, esli si tu povídačku ten vojcl, co s náma vloni pilně nasával ‚U přejetý žáby‘ na Proseku, kapánek nepřibarvil! Vono taky kdoví, z kolikátý ruky to měl! Prostě vojenskej foklór musí bejt! Moderní Armáda není jen flinta a mundúr, ale i kultůra!”

Nadporučík poslouchal Švejka s odtažitostí, ale ta řeč, plná pochopení pro místy obtížný vojenský život, se mu docela zalíbila. Trochu pookřál, ba roztál.

„Tak se do toho teda dejme, Švejku! Pěkně od začátku. Ale kdyby to nešlo, klidně hoďte ručník do ringu, zlobit se nebudu. Oni to tady stejně asi během pár měsíců zavřou… a mě pak zavřou asi taky!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com