Neudělat si vostudu

„Poslouchejte, pane obrlajtnant,” vstoupil Švejk do nadporučíkovy kanceláře, „že bysme popojeli s mým slavným seznamem, vo kterým se už v Armádě mluví s docela velkým uznáním? V Praze je eště jedno unikátní místo, kde bysme se mohli hodně naučit!

Musím ale předem upozornit, že todle není žádná teóretická záležitost, ale vostrá praxe! Bude se kapánek lámat chleba, a bude to jen pro ty pokročilý. Tak esli se na to cejtíte, pane obrlajtnant?”

„A budeme mít k ruce nějakýho schopnýho poradce?”

„Poslušně hlásím, že tudle vodpovědnou funkci můžu zajistit sám, vosobně, takže nikoho dalšího k akci nebudeme potřebovat! Nevejhodu to ale má, že se budeme muset na sebe navzájem plně spolehnout, jako mančaft v bojový situaci! Nikdo nesmí bejt slabej článek. Budeme totiž takříkajíc vprostřed velkýho dění! Nebudeme jen trapný zbabělý čumilové, co vejraj zvenčí přes vejlohu, to by bylo příliš snadný, ba laciný!

Budem se muset zapojit, rozumíte, stát se součástí, abysme něco pochopili! Nevostávat na plesu jen ustrašeně ve foyer, nebo pohodlně u báru se siláckejma řečma! Pěkně do kola, tancovat s ňákou trajdou copatou, jak se zpívá v tom slavným námořnickým sóngu, že se za její lásku platí celou vejplatou! Já to říkám pořád, že dneska je drahý všecko, a láska není vejjimkou!”

„To zní trochu moc… rázně,” ošíval se nadporučík.

„To víte, pane obrlajtnant, škola je hezká věc, ale není nad praxi! Ale nebojte – ňáká vejhra a prohra je jen symbolická, v našich myslích! Jinak je to, aspoň na prvotní pohled, kavárna. I když dost speciální a moc vyhlášená, skoro každej mladej Pražák ji dobře zná!

Ta jedinečná kavárna se totiž jmenuje ‚VIP Celebrity Café‘, a je na Starým Městě. Přes den je tam ouplně běžnej kavárenskej provoz, lidi si popíjej kafe v hezkým prostředí, k tomu ňákej ten chutnej dortík, nebo něco dobrýho k vobědu! Čtou si, dělaj byznys, povídaj si, pohodička. Ale zato kvečeru se skladba návštěvníků promění. A dorazej lidi, který jsou na určitý špici!

Ale né voni dělaj tento podnik. Je to ta absolutní, nevídaná profesionalita, se kterou je už patnáct nebo kolik let provozovanej! Můžeme bejt hrdý až pyšný, že stejně jako v Miláně, Paříži i v zámoří, i tady u nás máme podnik vyloženě světový ourovně, kterej prostě časem a trvale kvalitníma službama prokázal svou vysokou společenskou hodnotu!

Kterej je pevnou součástí špičky, je stabilní. Září prostě do svýho okolí, jako diamant! A proto není divu, že se tam schází určitá šlechta, že si ho elita spolehlivě nachází, i ve vší tý nabitý vokolní konkurenci! Ta atmosféra večer je tam elektrizující a pověstná! A u toho bysme jednou neměli chybět, to vám povídám!”

„Takže je to vlastně kavárna?” oddechl si nadporučík neskrývaně.

„Ve faktickým smyslu, jó! Ale kdokoliv má votevřený voči, musí vidět, že tam probíhá něco zvláštního. Až magickýho! Co vás může značně vovlivnit. Je to skoro chrám! Nebe, a Peklo současně! A jakmile tam jedinkrát přikráčíte, už víte, že sem se prostě budete muset eště vrátit! Abyste to zažil znova! Tu nevopakovatelnou atmosféru, která inšpiruje, vovlivňuje. Dráždí… Hladí! Docházej mi ouplně slova!

Jak jsem řekl – todle se prostě musí zažít! Kdo nebyl tady, neviděl svět! A současně, kdo sem vodpovědně zavítal, už se nemusí vobtěžovat ňákejma dalekejma vejletama do Paříže, Milána, ani New Yorku. Tady máme to, čím se chlubí svět!

Víte, já se netajím, že jsem spíš hospodskej typ. Ale todle místo, víte… to je prostě oáza, co ve vás rozehraje každej smysl! Popíjíte si, něco dobrýho jíte, a cejtíte se bejt součástí něčeho velkýho, vejznamnýho!

Těžko říct, čeho, esli žádáte přesnou definici! Vono to není voficiální! Je to jen vo lidech, co se tam scházej. Nevíte nikdy, kdo ten určitej den příde, nebo nepříde! Možná, že se tam i ta atmosféra pořád mění. Je na tom rajcovní i to nevědomí, co se vlastně bude dít. Faktor překvapení!

Dycky, když stojím před tímdle exkluzývním podnikem, připadám si rozechvělej, páč prostě nevím a netuším, co mě vevnitř čeká, chápete? Vím jen, že až tam vejdu, všecky voči se na mně upřou. Voni to tam mají takhle speciálně zařízený! Je tam demokracie – dočista všici hosti dostanou svejch pár minut slávy!

Kdysi se tam dalo přijít, jako do normálního podniku, že jste vešel, našel si hezký místo, posadil se, klasika. Ale páč to má takový až celosvětový renomé, museli tam začít ňák regulovat vstup, aby si jako každej sednul!

Takže vejdete, a počkáte, až pro vás obsluha příde, a usadí vás. Ale vono to má takovej zajímavej vedlejší efekt, že si vás všici přítomný můžou pohodlně prohlídnout, chápete? Jako, že se podívaj, kdo přišel, to je asi přirozený! A ano, vnitřně si vás hodnotěj, tak to prostě je! Proto jsem říkal, že v jistým smyslu je to pro pokročilý!”

„Ale vy ty pohledy přece můžete ignorovat?” nechápal nadporučík.

„Můžete, ale věřte mi, že v praxi se většina lidí prostě ráda připraví, a využijou tý možnosti, předvíst se trochu! Berou to, jako takovou sexy vejzvu! Chtěj vobstát před pohledem těch elitních lidí, veřejnosti, komunity. A ty lidi, to jsou často skutečný špičky showbizu, žádný rychlokvašky, ani pozéři!

Nejvíc vidět jsou tam modelky. To je taková ženská aristokracie, kdopak by je neznal? Prostě číčy, vo kterejch leckdo tajně sní!

Vopodál na Václaváku byste možná mohl najít spoustu krásnejch holek, ale tydle modelky, ty vládnou, a nejen tady. A proč? Je to jejich královská povaha! Prostě si věřej, chápete, dycky a za všech vokolností! Sebejistota, stabilita, vyrovnanost! Ty tam vejdou, a vobstojej. Proč? Né kvůli kráse. Kvůli tomu, co maj vevnitř sebe! A vokolí to vytuší. Vycejtí. Čtou vás, jak skenerem! Viděj vám na vočích, co jste zač. A daj vám nepřímo zpětnou vazbu.

Je to taková nevinná hra, ale proč né? Nemusíte to řešit, jak jste říkal! Klidně tam můžete jít ouplně normálně, neřešit nic kromě dobrýho drinku, zákusku a svý příjemný společnosti. Ale todle máte jako přidanou hódnotu! Ten podnik je prostě vyhlášenej, tím, že dostanete víc, než ve vobyčejný kavárně, mnohem víc. Je to návykový, to vám povídám! To vzrušení, ta nervozita, když se studenou dlaní dotknete těch masívních dveří, a dáte najevo, že jdete dovnitř, že jdete do toho, prostě, že to dáte, i když třeba dneska uděláte ňákou drobnou prezentační chybku, a pudete domů kapánek zkleslej, že jste ze sebe neukázal všechno to nejlepší!

Miluju to! Je to něco, jako rande s krásnou holkou, na který se na jednu stranu strašně těšíte, až se zalykáte, ale cosi ve vás vám varovně říká: ‚Člověče, todle nebude maličkost!‘ Ale pak se vodvážíte a jste tak hrdej sám na sebe, že jste do toho šel! Jindy zase, když jste slabej, víte, že před ní nemůžete předstoupit. Né kvůli penězům. Kvůli tomu, co máte či nemáte ve vočích!

Chcete bejt král, aspoň jednou? Anebo se vo to aspoň pokusit? Vidět, co to vobnáší? Tady dostanete možnost! Já myslím, že jsem vás nalákal, dyk jsem taky kválifikovanej prodejce, pomalu bych mohl prodávat zázračný hrnce někde ve vobchoďáku! Jdete do toho?”

„Pokud se jedná o posezení v příjemným podniku, proč ne?” rozhodl se nadporučík.

„Bezva! Chtělo by to jen jednu maličkost – abysme maximálizovali zážitek z tý návštěvy, měli bysme se na to kapánek voblíct! To znamená, zainvestovat do ňákýho kvalitního vohozu, abysme tam udělali trochu parádu! Šaty dělaj člověka, jak se říká, a proč se jednou necejtit, jako někdo? Ale není to votázka utrácení peněz. Jen snahy, mít styl, ukázat, že se toho nebojíte!

Maj to tam vůbec moc dobře zařízený! Hned naproti v ulici je butik věhlasný módní značky, kde se můžete kvalitně vyzbrojit společenským mundúrem! Tam vám prostě pomůžou, abyste byl dobře připravenej na tu velkou bojovou misi! A navečer vyrazit do toho mumraje, né moc brzo, né moc pozdě, prostě v ten správnej čas! Pak víte, že jste udělal maximum, abyste si to celý užil! Věřte mi, že nebudete slušnýho vohozu litovat!

Já mám rád přímý věci, těm věřím. Prostě zajdete naproti, voháknete se, hotovo, připraveno. A večer nastoupíte přes ulici, mezi lidi, k poctivý bojový akci. Prostý! Krásný! Neřešte, kolik to bude stát. Tohle by mohly bejt nejlíp investovaný peníze, ve vašem životě!

Já říkám, pojďme to udělat! Eště dneska, žádný vodkládání a marný vočekávání! Ať to má tempo, dynamiku, spád! Dejte tomu jeden jedinej večer. Možná, že bude nejlepší ve vašem životě!” sliboval Švejk.

Nadporučík nijak neprotestoval.

Švejk ale hned přešel k vážnému tónu. „Dobrá volba! Abysme si ale předem dohodli noty: todle je vysoká škola PSYOPS, kde si musíte hlídat i řeč těla!

Základní pravidlo zní: buďte pomalej! Lidi mají sklony, reagovat stresem na podobný situace, jako je vystavení se na veřejnosti, když teda nejsou tý extróvertní povahy, která tydle příležitosti navopak vítá. Mrkaj teda rychlejc víčkama, cukaj rukama, nohama, držej trup nepřirozeně. Né, vaše tělo musí zůstat v klidu, voči, pohled, všecko stabilní! Nic se neděje! Nesmíte podlehnout tomu tlaku, kterýmu budete kapánek psychologicky vystavenej, jinak prohrajete!

Za druhý, a na to nezapomínejte: jste nadřazenej! Jste elita, šlechta! Celá vaše řeč těla, váš pohled, musí říkat vokolí todle jednoznačný sdělení, bez sebemenší pochybnosti! Musíte ho vysílat, a nezakolísat! Je jedno, kým jste venku dovopravdy, ale tam musíte dát najevo, že si sám sebe vážíte, že né pro ně, ale pro sebe jste někdo, že někam směřujete, a nic a nikdo, nepochopení, vodmítání, vás v tý předurčenosti k dosažení nejvyšších cílů nemůžou zastavit!

Takže klid! Žádný nervózní pohledy kolem. Budou vás testovat. Uspějete, tím, že vodoláte, selžete tím, že přijmete jejich hru!

Jste vojenská elita! Jste král! Vládnete jim všem, rozumíte! Všem těm modelkám a celebritám a celý tý vybraný společnosti, která tam zrovna s náma zavítá!”

Pak již vyrazili do města. Švejk šel docela najisto. Za chvíli již stáli v renomovaném obchodě.

„Potřebovali bysme ňákej slušnej vohoz, paninko, abysme si naproti neudělali vostudu!” vyložil Švejk personálu butiku otevřeně. „Něco decentního, do pohody. Styl, ale v lajně! Rozpočet ale nevomezenej, když to bude stát za to!”

„Tak to vím přesně, co potřebujete,” odvětila vstřícná mladá žena, co stála za pultem, a hned si měřila jejich postavy. Byla natolik profesionální, že nedala najevo ani sebemenší pochybnost, zda má k dispozici i Švejkovu nadměrnou velikost. „Prosím, pánové, za mnou!”

„Chystáte nějakou velkou akci? Jo, naproti, tam se styl hodí! Co jinak děláte? Myslím, jako práci,” snažila se asistentka prodeje konverzovat.

„Takovej malej byznys, vobor Public Relations, skromnej vobrat asi pět set mičudů ročně, a tady pan ředitel to vede!” ukázal Švejk na důstojníka.

„Á, pane řediteli! Ono neuškodí, vyjít si mezi lidi, a podívat se, jak město žije! Naproti budete určitě moc spokojený,” smála se na ně docela pohledná dívka.

„Vidíte, pane obrlajtnant, co jsem říkal? Jen ve vokolí ceknete, že míříte ‚naproti‘, a všici už věděj!” sykl Švejk. Naporučík začínal chápat, že jeho podřízený věru nepřeháněl. Proto docela smířeně zaplatil celý nákup z erárních prostředků, a pomyslel si, jakpak je asi vyúčtuje. Ale holt, kdo nehraje, nevyhraje, ukončil své pochybnosti!

„Sejdeme se tady na Můstku přesně v sedm! Zajistím rezervaci, bez ní to nepude. Připravte se na velký tóčo, pane obrlajtnant!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com