Neukradne moje metály!

Následující den byl pro Denisu Dvořákovou velmi významný. Tohle byla její první, opravdová a reálná práce, kdy cítila, že by snad mohla plně realizovat svoje jedinečné schopnosti, i nápady. Byla velmi šťastná, že si ze všech adeptů vybrali právě ji! Líbilo se jí, že se bude moci podílet na něčem opravdu velkém, a konečně snad nalezne její invenční pracovní styl nejen pochopení, ale i ocenění!

Na škole to měla poněkud obtížnější. Sice každý ročník o prázdninách strávila praxí v nějaké korporaci, a jeden rok dokonce byla ve Finsku jako účastnice elitního výměnného studijního programu, ale uvědomovala si, že přece jen poněkud vybočuje, co se vnímání médií i úloh pracovníka oboru PR týká. Tak nějak jasně viděla, že ve standartní korporaci by asi její styl nedošel přijetí. Byl příliš… pokročilý.

Svěřila se s těmi pochybnostmi své sestře, a ta jí bez váhání navrhla, aby to zkusila u Armády, kde údajně dokáží ocenit originalitu a nápady! Denisu to sice nejprve nezaujalo, neměla pocit, že by zrovna zde mohla najít své místo, ale přece jen, sestra ‚vojnu‘ dost prožívala, a byly jedné krve… a tak tam nakonec svůj, již docela obsáhlý a pestrý životopis vzhledem k jejímu věku, poslala!

Nu, a nyní stála tady v kanceláři v Dejvicích, a vítala ji starší paní. „Moláková,” představila se jí mile. „Jen pojďte dál, slečno! Není spěch, kluci ještě nedorazili!”

Denisa tu byla přesně, tak ji ta nedochvilnost poněkud zarazila. „Oni včera večer měli nějaké významné jednání ve městě, asi se to natáhlo,” rozptýlila paní Moláková její obavy o profesionalitu v týmu.

„Dáme si kafe, pojďte,” vedla ji do malé kuchyňky. „Kluci jsou fajn, ti se vám budou líbit, Denisko. Hlavně pan Švejk, to je sympaťák! Vždycky pro mně najde nějaký vlídný slovo! Zato pan ředitel, to je jiná káva. Přísnej, akurátní! Všechno musí bejt na jedničku, bazíruje na tom! Na toho si dejte, moje milá, velikej pozor! Žádné vytáčky, a vždy přímo k věci,” poradila Denise starší kolegyně.

„Tady je váš pracovní stůl, tak se jen posaďte, a povídejte! Odkud sem přicházíte? Promiňte mi, jsem zvědavá.”

„Jsem po škole, paní Moláková. Je to pro mě dost slavnostní okamžik, protože dneska je to můj úplně první den v zaměstnání na plný úvazek! Tak jsem trochu nervózní, to víte,” usmála se Denisa skromně.

„Jen se nebojte! Oni tu pánové stejně moc nejsou. Věčně někde lítaj! Takže nečekejte, že by vám tu někdo stál za zádama, a stresoval vás. Á! Už jsou tady!”

Ve dveřích se objevil Švejk, měl kruhy pod očima, a nebyl oholen. A hned po něm nadporučík, potkali se dole v ulici. Pozdravili se jen pokývnutím hlavy, a více spolu nemluvili.

„Dobrý den,” oslovil Denisu nadporučík s úsměvem, ač půvabem na něj velký dojem neudělala. „Tak vás srdečně vítám, paní kolegyně! Náš tým je tedy již kompletní, to je vynikající! Až si dopijete kávu a paní Moláková vám vysvětlí základní organizační věci, přijďte za mnou do kanceláře, a začneme.

A vy, Švejku, vy pojďte na kobereček laskavě rovnou! S váma mám ze včerejška ještě nějaký… neuzavřený záležitosti!”

Když za nimi zapadly dveře, Švejk ihned přešel k neformálnímu tónu. „Jak jste dorazil domů, pane obrlajtnant? Bylo to včera tóčo, viďte? Vono je dobrý, upustit takhle vobčas páru, mezi příjemnejma lidma! Ta barmanka, Lucie, to byla kočanda, ne? A jak vám vřele nadbíhala! Asi poznala, že jste voficýr, že máte postavení! Udělal jste na ni dojem! Mladej, perspektývní kluk, s dobrou tajlí… né, jako já!”

„Kušujte, Švejku, ten včerejšek si za rámeček dávat fakt nebudu! A děkuju za optání, dorazil jsem dobře a bez nehod, protože jsem se narozdíl od vás nezlil, jako dobytek! Vy jste se teda zase předved, kořalo! A o tý Lucii mi vůbec nepovídejte! Ta by dokázala vzít chlapovi vyrovnanost a vnitřní mír!”

„Jó, pane obrlajtnant, von je takovej zvláštní druh holek, co jsou snad na světě jen proto, aby nám braly klid. Žijete si spokojeně se svou starou, pohodička, jste ouplně klidnej… a najednou přijde Vona, klid je tentam, a jediný, nač musíte myslet, je někdo docela jinej, než vedle vás denně usíná a voslovuje vás něžným ‚miláčku‘!

Jak včera náš… kámoš povídal vo tý jeho fascinující neznámý, tak to mi připomnělo, jak se mi stala podobná nemilá událost. Byli jsme tudle s přítelkyní na Šumavě na vejletě, vona má ráda hóry, víte, tak si sedneme před jednu chatu v Kvildě ven na zahrádku, pohodička, krásný póčo, na nic si nestěžuju… a najednou přijde vobsluha s pívem, ale pane obrlajtnant, to byl kus!

Tvářila se dočista nevinně, ale její dobře rostlý tělo promlouvalo každou svou sexy voblinkou cosi vo touze po pořádným hříchu! Já byl hned hin a voči mi šly šejdrem, eště teď se stydím, jak jsem se nevovládnul a nezůstal vyrovnanej, jak by se vode mně čekalo!

Co je nejhorší, jak to vždycky naše ženský spolehlivě poznaj, že tam ty enérgie a skrytý touhy probíhaj! Žárlej, dělaj vošklivý scény, jen proto, že jiná holka je nesporně lepší, jako kdyby to neuměly, nebo nechtěly přijmout? Je to trapný!

Ta moje se mnou pak asi hodinu nemluvila a nebejt toho, že jsem měl v báglu složenou mapu i svačinu, bez kterejch bysme daleko nedošli, nebude se mnou mluvit až na tu Tetřeví hóru! Musel jsem ji vokonejšit falešnejma hláškama jako: ‚Vobčas se mrknu kolem, abych si připomněl, že to nejlepší mám doma!‘ Nó ale lhal jsem bezuzdně, až se mi vod huby prášilo, co bych vám povídal! Málem jsem se propadnul do země!”

„Nechte bejt, Švejku. Nějak se nám to rozjíždí, ženský všude kolem, co říkáte. A samá těžká váha! To nebude snadný. Mně se líp dělá mezi samejma chlapama. Tohle je takový… rozptylující. Co říkáte na novou kolegyni?”

„Přijde mi v richtiku,” odtušil Švejk. „A vypadá i docela skromná, to se mi líbí. Ta se nám nebude do ničeho plýst! I když vono se taky říká, že tichá voda prej břehy mele, to zase pozór! Abysme se nenechali ukonejšit, a vona nám pak nepředvedla ňáký tóčo!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com