Nevopustím bojovou družku!

Byla neděle, půl sedmé ráno. Švejk dosud spokojeně vyspával, ale jeho příjemné snění narušilo jakési vzdálené zvonění. Rozespalý a rozezlený si potvrdil, že se mu to nezdá, a šel sám ke dveřím. Anna byla přece pryč.

K jeho úžasu za dveřmi stál nadporučík a dva zachmuření muži. „Ihned se oblíkněte, Švejku, musíme do práce!” pravil velitel místo pozdravu.

„Hned, pane obrlajtnant,” nezaváhal Švejk. Za chvíli již seděl s tou nesourodou trojicí a autě a konečně měli prostor na soukromý rozhovor. A stalo se, co muselo. Nadporučík se na něj obrátil s jednoduchou otázku:

„Kdy jste viděl naposledy Denisu, Švejku?”

Švejk věděl sotva vteřinu poté, co jim otevřel dveře od bytu, kvůli čemu tu jsou. Sám se dovtípil, že se něco muselo pokazit, když ji naposledy viděl.

Jak bylo domluveno, přišla si do obchodu pro peníze, co jí měli vyplatit. Švejk se sice donutil k tomu, být prudký a odmítavý, protože ji přece jako ‚Zuzanu‘ nelítostně propustil, ale nemohl si nevšimnout, jaká změna se s ní stala!

Pryč byla ta sebevědomá, všemi mastmi mazaná dívka, co vždy skrývala nějaká tajemství. Nyní tu před ním stála, a jediný popis, který Švejka napadl, byl, ‚zoufalá‘!

Ale nemohl s ní před Terezou mluvit! A jakýkoliv styk mimo obchod byl, z důvodu utajení, zcela zapovězen! Mohl tedy jen dohrát svou roli, předat jí těch pár stokorun, a vyrazit ji hrubě ven!

Napadlo ho, že asi Korporace dostala i ji! Jinak to být nemohlo! Jak se něco takového mohlo stát?

„Přišla mi jiná, a dost zkroušená,” odpověděl Švejk na otázku. „To bylo docela vočividný! To jsem vám ale pane obrlajtnant nehlásil, páč jsem nevěděl, esli to jako ňák není součást její róle. Předpokládám ale podle vaší nečekaný návštěvy, že todle asi ve scénáři nebylo, a přišli jsme vo další asset. Průser?”

„Průser, a tentokrát je náš, naplno! Neměli jsme se do toho zapojovat! Ty její sladký, svůdný řeči o velkejch příležitostech… no, to je teď už vlastně jedno,” odmlčel se nadporučík, nebyli tu přece sami.

„Jedete na další ministerskou poradu, Švejku,” prozradil mu jeden z mužů. „Bude se rozhodovat o dalším osudu vaší kolegyně. Asi ji čeká ukončení pracovního poměru s krajní platností.

„A to je jako có?” nechápal naivní Švejk. „Že jí jako dáte padáka, a plot do bezpečnostních složek? Nó to by byla věčná škoda, vona je královskej asset, takový se neseženou jen tak!”

Když mu byl obsah pojmu dostatečně vysvětlen, Švejk se naježil. „Tak to nedovolím! A budu za ní bojovat, až do roztrhání těla! Vona by jistě to samý udělala pro nás, pane obrlajtnant! Tohle je přece hrozný svinstvo, co na ní chystaj!”

„Souhlasila s tím, Švejku! Předem věděla, do čeho jde! To patří její práci. A takové případné vážné následky taky! Nemůžeme pro ni nic udělat! Je mimo naši moc, chápete? Toto je záležitost plně v kompetenci vyšších míst!” objasnil nadporučík.

„Musí se to přehodnotit! Musí se podat ňáký vodvolání, a sofort! Todle přece nemůžeme dopustit! Kdybych todle věděl, nikdy ji tam do kšeftu nepustím! Dyk jsem za ni měl jako vedoucí manažér vobchodu i plnou vodpovědnost!”

Na poradě se však mluvilo úplně jinak, než nadporučík se Švejkem s obavami očekávali! Žádné ‚ukončení pracovního poměru s krajní platností‘! O Denise se nakonec vůbec nemluvilo, a vlastně o nikom z té skupiny ‚ztracených assets‘!

„Co jsme mohli dělat jinýho? Bylo takticky nejvýhodnější, uzavřít s nima prostě přátelskou dohodu, když se silový řešení ukázaly být neefektivní, nepřínosný! Raději jich míníme využít, spolupracovat spolu navzájem, než se je snažit zničit, a mít ztráty! Takhle máme možnost, časem je ovládnout, aniž by si uvědomili, že pracují výslovně pro nás a naše zájmy,” uzavřel vývoj událostí kapitán Novák z Vojenského Zpravodajství s tím, že věc rozhodně není skončená, jen se bude dělat jinak a chytřeji, nepřímo, nenápadně, bez nátlaku!

Nakonec se tedy z jejich poctivé zpravodajské operace zjevně stala klasická politika! Prodali je, jejich nápady, veškeré ty převratné koncepty, a nakonec i Denisu, kterou si protistrana výslovně vyžádala jako nedílnou součást ‚dealu‘!

Potkal je typický osud všech, co někdy přišli s něčím novým a převratným – nějaká vyšší moc jim ty nápady jednoduše vzala, předala a prodala, tam, kde to bylo výhodné pro ni, potažmo pro vyšší zájmy!

Bylo to krajně rozporuplné potvrzení toho, jak životaschopné jejich nápady byly, jak přesné byly jejich úvahy o světě. Ale nic jim tam nepatřilo! Byli jen zaměstnanci, a jiná, větší, silnější korporace je převzala, asimilovala jejich vize, a vytvořila z nich cosi ještě mocnějšího!

Privatizace vojenské oblasti nebyla již trendem pouze v Americe, ale i jinde, jak bylo na případě této aféry zřejmé. A tak se privatizovalo vše, co mělo ze ‚Speciálního Útvaru C102′ nějakou hodnotu – jeho nápady a Denisou počínaje. Tak prosté to bylo. A nikdo nezjistí, jak moc byla Korporace propojená se státem… prostě je spolkla!

Byla to prohra? V jistém smyslu naopak, jen to dopadlo celé jinak, než by je kdykoliv předtím napadlo. Jen jim to názorně připomnělo, co v praxi znamenají ty vyšší zájmy, vyšší síly a vyšší moc, a jak nelítostně se dokáží chovat ke svým podřízeným, pěšákům!

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com