Nikdy nebyl v Tichomóří

Ve skutečnosti bylo Švejkovo působení ve společnosti SXX Com poněkud pestřejší povahy a popravdě se dost zarazil, když se v té kauze plukovník podezřele dobře orientoval! Švejka obratem napadlo, že se asi snaží vyhrabat nějaké pochybné události v jeho minulosti, aby mohl říct něco jako: „Běžte domů a buďte rád, že na to celé zapomeneme!”

Jednou se totiž stalo, že za Švejkem s důvěrou přišel sám majitel firmy, cizí státní příslušník, a lámanou češtinou se zajímal, zda náhodou neví o někom spolehlivém a diskrétním, kdo umí programovat v jazyce ‚Java‘. Švejk sice moc netušil, co ta Java vůbec je, ale zato se dobře znal s týpkem z vedlejšího baráku u nich v Libni, co věčně jen vysedával u počítače. S Peťanem se znali už od základky, ani jeden z nich nebyl tak úplně studijní typ, a oba projevovali jen málo zdrženlivosti vůči nabídkám přímé účasti na pochybných obchodech, jejichž nebývale bohaté množství v oblasti pražské Libně dělalo místním úřadům veliké starosti, jelikož neúnosně zvyšovalo statistiky kriminální činnosti v celém státu.

„Kámo,” obrátil se na něj Švejk ještě ten večer přátelsky, když u jeho dveří zazvonil s bohatou zásobou lahváčů, „uměl bys naprogramovat něco v tý Jávě, nebo jak se to jmenuje?”

„Pojď dál, dělám zrovna malou LAN párty, pojede se nonstop celej vejkend! Kde máš počítadlo?” podivil se hned kámoš.

„A kdepák bych ho asi tak vzal, hale? Jsem zas ouplně bez prachů,” vybalil Švejk upřímně. „Poslyš, jdu kvůli velkýmu kšeftu, z gamesek už jsem beztak vyrost a nejčko jedu dospěláckou ligu! Takže potřebuju splašit někoho fortelnýho a nemluvnýho, kdo umí dělat ty přiblblý aplikace pro móbily. Prej móbilní zábava, nebo có! Zvládnul bys to?”

„Co by né! Pro mě nejni nic nemožný! Akorát by to bylo malinko drahý. Fachy mám teď nad hlavu, rozjíždím novej velkej internetovej projekt, akorát eště potřebuju schrastit asi tak deset mičudů startovního kapitálu, ale to je maličkost, lidi mi budou nosit prachy ve velkým, až jim dojde, jak skvěle vydumýrovaný to mám!

Nechceš si taky zainvestovat? Je to absolutní tutovka! Nemůže to krachnout! Do roka a do dne jsme miliónáři, jak z praku, to ti povídám! Už si rovnou můžeš začít vybírat v katalógu novou káru! Prachy už jsou na cestě!

Počkej… ty vlastně facháš v tom SXX Com, né?” vzpomněl si Peťan.

„Nó jéje! Makám tam, už ňákej čásek, ale s manažérama si netykám, to až budu povejšenej,” osvětlil Švejk současnou kariérní situaci.

„Von tendle váš krcálek má v jistejch kruzích kupodivu docela renomé! Tak to bych potom možná měl zájem,” obrátil bývalý spolužák překvapivě. „Naval mi numéro na toho typa, co tu jemnou prácičku shání!” vyzval Švejka, který se radostí dočista zatetelil.

A s firmou se Peťan nakonec i dohodl, zřejmě ke vzájemné spokojenosti, protože se párkrát potkali v práci, u automatu na kafe. Švejk za to účinné zprostředkování obdržel od uznalého šéfa lákavý bonus k platu: USB klíč z reklamace, na němž se to virovou havětí jen hemžilo, pozůstatek msty jednoho nespokojeného zákazníka, co si usmyslel, že takto získá dílčí zadostiučinění.

Co ale Švejk o Peťanovi netušil, bylo, že se ve skutečnosti jedná o dost nechvalně proslulého hackera, za kterým zůstávaly precizně vybrakované bankovní účty a minimum stop, a jednou pro radost řádně zatopil i na Ministerstvu Školství, že školní rok málem začal až o pár dní později! Tohle ale bylo něco většího, a nebylo pro Peťana lepší příležitosti, než se dostat k vývoji pořádného malware!

V Bruntálu, kde si za šílené peníze vyvinula jakási dřevařská firma nějaký nový, speciální druh pily a mínila si ho nechat patentovat, vůbec netušili, že doslova v reálném čase jejich přísně utajované výrobní plány putují komplikovanými elektronickými cestami několikrát kolem světa, aby nakonec zakotvily na serveru, co se nacházel v poměrně atraktivní lokalitě, na jakémsi Tichomořském ostrůvku, anebo na jachtě v jeho blízkosti. A do týdne již přičinlivá asijská továrna vyrobila první kusy a začala je prodávat, globálně!

V každém případě to byl jen začátek, a to jen proto, že si čísi nehodná dcera vypůjčila otcův chytrý telefon, a stáhla si na něj mimo jiné tuhle nesmírně zábavnou, lákavou aplikaci, co se jmenovala ‚Najdi kluka svých snů‘. Inu, Peťan by se jí asi moc nelíbil, ale rozhodně se jejím osudovým mužem v jistém smyslu stal. Nebo spíš jejího táty, co kvůli jejím nezkrotným dívčím touhám téměř zkrachoval!

Ale výčitky opravdu nebyly slovem, které by zvlášť pevně patřilo do Peťanova prostého slovníku, a dokonce se jednou nechal drze slyšet, že se ‚chystá do Beskyd, páč jsou tam prej moc pěkný lesy!‘

To byl celý Švejkův hřích, a pouze zanedbatelný podíl na údajné kauze průmyslové špionáže. Jako obvykle v tom tedy byl, pochopitelně, zcela nevinně!

Když pak firma SXX Com ze dne na den skončila, přišel Švejk domů s náramně špatnou náladou. Svěřil se přítelkyni Anně, a popsal jí do detailu, jak to celé probíhalo.

„Ráno se přikodrcám do práce, a valím zraky, jak si ouslužná poctivá kolegyně balí do narvaný kabelky čtyry krabičky s novejma telefónama, a nezabejvá se ňákým placením! U nakládací rampy zase parkuje ouplně cizí dodávka, a kupodivu nevykládá zboží, jako vobvykle, ale nakládá, maník podezřele pospíchá a voči má vostrý jak žiletky, esli jako ňákej zvědavej votrapa nevoblejzá kolem, aby ho vyrušil při tý pochybný voperaci! Támdle zase někdo mizí ze skladu s narvaným báglem kdovíčeho, sotva začala ta pracovní doba, a nevypadá, že by se chtěl eště někdy vracet! Koukám na ty podivný scény, jak zjara!

Pak se konečně někdo smiluje a vykvákne mi votevřeně, že prej finýto, šéf je prej dávno kdovíkde a jsme v tý insolvenci. Kancly prázdný, zůstal jen nábytek a smutná hromada doutnajícího popela v rohu, a to prej vonehdá bejvalo celý naše poctivě vedený oučetnictví! Sklad už dočista vybílenej, teda až na pár bezcennejch vobalů na móbily a jednoho nebohýho telefónku, co měl kapánek prošlápnutej displej a měli jsme ho nacpat ňákýmu blbýmu hejlovi, jen aby škudlivá firma netratila!

Zákoši netrpělivě bušej na vejlohu, kdy jako prej konečně votevřem, nejvíc nervní byli ty, co u nás měli telefóny v reklamaci, anebo svý vobjednávky zacvakali pohodlně foršusem, a toužili si je konečně vyzvednout, celý natěšený na toho novýho Ajfouna, co si na něj tak dlouho špárovali, že si jednou udělaj radost! Vona důvěra je moc hezká věc, vobvykle, ale tady se nebohejm nakupujícím ňák nevyplatila!

Tak tam sedím, jak blbec, že se mi to snad jen zdá, a najednou rána jak z děla, dlažka letí dovnitř, výloha se rozsype, kdepák bezpečnostní sklo! Střepů jak ve sklárně, a už už se ten řvoucí rozezlenej dav dere dovnitř, a už už mě začínaj lynčovat, jak jsem byl první na ráně!

V tý chvíli dorazej fízlové, už už si voddechnu a chci jim vod srdce poděkovat, mimořádně, že mě klucí vopásaný spasili vod ublížení na zdraví, když normálně si spíš jdem z cesty a vobčas si před nima i rád popoběhnu, řekněme pro zdraví, ale voni spustěj dočista komisně: ‚Přijeli jsme zajišťovat důkazy, potřebný pro trestní řízení!‘ Takže né kvůli mojí záchraně, i když jsem se zrovinka nezaviněně nacházel v moc vobtížný vosobní situaci, v přímým vohrožení mýho mladýho, perspektývního života!

Krčím ramenama, že jsem jen prodavač a nic nevím, nic jsem neviděl a nic nemám! Hned jim to bylo podezřelý, páč voni tydle řeči nemaj vůbec rádi, von každej z nás ňáký to máslíčko na hlavě přece má, teda kromě těch pár oudajně nebesky čistejch politiků, co chtěj nelítostnejma flastrama vymetat tendle Augiášův chlejvek! Patróla na mně teda chladnokrevně vyvalí, jako kdybych už měl rezervovanej čerstvě povlečenej kavalec na Pangráci: ‚Pudete s náma, Švejku! Jste zadrženej!‘

Že jako svědecká vejpověď, ale trčel jsem nakonec na direkci v tý neoutulný Bartólomějský asi tři hódiny, než se to sepsalo, von jim ňák nešel kompjůtr, tak to na mě ty voprsklý vopásaný snaživě zkoušeli: ‚Halejte, Švejku, vy jste přece z tý vykradený firmy na elektróniku! Nevěděl byste, co jako s tím bazmekem, aby to zas fachalo?‘ Já na ně vejrám, esli to jako myslej vážně???

Seberou si mě tu, jak ňákýho lotra v televizním pátrání, a eště jim budu spravovat jejich krámy, aby mohli podusit další nevinný, co tam v řadě čekali na chodbě, celý sklíčený, a pár z nich mělo nedobrovolně i náramky? Nó řekl jsem jim tajemně, že ten jejich hárdvér je ňákej speciální, jako vnitráckej, a že do toho nepovolaný vosoby nesměj lízt, páč sou tam tajný pečetě! Tak mě nechali, aby se sami nedostali do vopletaček, a vytáhli starej dobrej psací strój!

Prostě mě normálně, plnotučně lízli! Jako vonehdá, když jsem kráčel pokojně domů z hospy ‚U tří sestřiček‘, a vocitnul jsem se nešťastnou náhodou zrovinka vedle čerstvě vykradený káry! Nešťastnej, ale pořádně nabroušenej a pomstychtivej majitel vyběhnul z baráku, křičel, že mi to neprojde, a vůbec se nenechal vobměkčit trpělivým vysvětlováním, že jsem jen ten počestnej a nevinnej kolemjdoucí, jak se sluší a patří, co vo ničem nemá ani tucha a vo tom šlohnutým autorádiu tuplem né!

Div mi zase nedali ty klepejtka, a to jen proto, že jsem tomu majiteli vod srdce pověděl: ‚Buďte rád, vašnosto, že vám ty konektóry ten chmaták poctivě vypojil, a nepřestříhal kabely, aby měl tu horkou prácičku rychlejc hotovou! Když jste nasoukanej v cizí káře do půlky těla, tak jde vo moc nebezpečný vteřiny, co můžou rozhodnout vo vašem neradostným vosudu na další roky! To byl ňákej moc slušnej zloděj, co vaší káru navštívil! Takhle si jen koupíte jiný rádio a jste zase v cajku, můžete si pouštět Rádio Dechovka, až budete stát na Libeňským mostě v kolóně, tak aby vám čas radostnějc ubíhal, Pepík Zíma vám k tomu radostně zazpívá!‘

Todle líznutí ale byla fakt konečná! Nejen, že jsem vod firmy nedostal zaplacíno ani korunu, ale eště mě teď budou votravovat s ňákým soudem století, že jsem prej ten ‚korunní svědek‘, jen proto, že jsem já pitomec hloupej včas nevzal roha!

Co jsem si jen myslel? Že s poctivostí já starej naivní blbec nejdál dojdu? Teďkonc asi na vlastní kůži zažiju ten slavnej ‚Proces‘ vod Kafky, a ten soudní kafemlejnek už rozemlel i jinačejší kanóny, co bych ti povídal, lásko!

Jako tohodle čiperu vodvedle ze Střížkova, snad Tonda Kadleců se jmenoval, co prej kaufnul přes inzerát někde v Mělníku děsně vejhodně, za pouhejch padesát papírů, ouplně zánovního Mergla! Von po něm dycky děsně toužil, že se jako bude vozit, jako ňáká honorace, a šel si ho hned druhej den kliďánko přihlásit na ten dopravní inšpektorát, přitom ho bejvalej majitel vodpovědně zapřísahával: ‚Šéfe, ta kára je jen na náhradní díly!‘ Ani mu nebylo divný, že ten kšeft proběhnul někde v lese vo půlnoci, mezi houkajícíma sejčkama?

Teďka Tonda prej zpytuje na Pangráci svý svědomí, a bude na to mít asi eště i hromadu času, voni mu napařili to ‚podílnictví‘. To jsem ani nevěděl, že takovej vošklivej, nelidskej paragraf existuje! Dyk to by museli pozavírat půl Libně, a kdo by tady pak táhnul tu místní ekonómiku?

Jak to vonehdá říkal ňákej ten vosvícenej pan ministr, aby jako vobčani vodpovědně podporovali svý lokální podnikatelský struktury, a nenakupovali vedle, u cizejch? Akorát nevím, esli se tím myslel i nákup kapánek horkýho zboží,” zamyslel se Švejk.

„Hele, Švejku – a ty sis fakt nic nevzal?” ptala se ho Anna pobaveně.

„Co je na tom všem ouplně nejhorší, tak jsem dneska navíc i zaspal, a pak už nebylo co privatizovat! Prostě blbej den,” uzavřel Švejk, a ukázal jí prázdné kapsy.

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com