Notorickej blb

Hluboce se Švejk mýlil ve své domněnce, že jeho záležitosti není věnována pražádná pozornost. Oficiální žádost spustila neúprosnou úřední mašinérii, která měla vyvrcholení v setkání celé komise, v níž se objevili jak zástupci Armády, tak Ministerstva, a překvapivě i Vojenského Zpravodajství, které bylo původně kontaktováno jen z hlediska faktického vyjádření, avšak tato tajemná organizace projevila zájem i na přímém projednání záležitosti.

Zasedli ten den společně již v 9.00, aby učinili rozhodnutí, jak se k věci postavit.

„Složitej případ, tenhle Švejk,” kroutil hlavou plukovník Tejc a ostatní přítomní nemohli, než souhlasit! „Původně jsem si myslel, že se jedná o nějakej hloupej žert, když mi to tady paní kapitánka poslala! Ale fakta mluví neúprosně. Ten člověk je, obávám se, reálnej! A vznesl na nás reálný požadavky. Budeme muset najít jednoduchou odpověď na moc složitý otázky.

Věc je nebezpečně komplikovaná tím, že podle způsobu písemnýho vyjadřování se asi jedná o osobu nevalné inteligence, či přesněji, notorickýho blba! Říkám si, jestli by nebylo správný tu kauzu raději Ministerstvu se srdečnými omluvami zase vrátit, s betonovým odůvodněním, že pod nás věc nespadá, že je to citlivá záležitost, určená pro vyšší místa!

Poslat prostě Švejka zase o dům dál, ať se s ním trápěj radši jinde! Jsme přece Armáda, zabýváme se obranou státu! Nejsme jak někde na poště nebo v úřadovně, aby si sem každej pitomej otrava chodil pro lejstra, kdy ho jen napadne!

Navíc, se žadatelema jako Švejk je vždycky potíž. Nevysvětlíte jim to, i kdybyste se na hlavu postavili, a pořád otravujou, dál a dál, protože mají pocit, že jejich banální úřední věc je ta nejdůležitější na světě, a dokud se nevyřeší, celý svět se musí zastavit! Odhodlání smíchaný s nedostatkem intelektu, to je pro každou oficiální instituci hořkej koktejl!”

Kapitánka Klementová nejprve stručně shrnula celý případ:

„Pan Josef Švejk – ano, vnuk toho románového Švejka – žádá o uznání údajných zásluh svého předka na vzniku státu v roce 1918. Mělo k tomu dojít tak, že již jako legionář, respektive pobočník velitele kontrarozvědného oddělení ‚Západní oblasti vojsk‘ se speciálním úkolem, pronesl v dubnu 1918 přes nepřátelské linie na Sibiři rukopis knihy ‚Nová Evropa: Stanovisko slovanské‘ od T.G. Masaryka, kde byla prezentována nezbytnost samostatnosti našeho budoucího státu.

Tento rukopis byl nejprve časopisecky publikován u našich legií v Rusku, jimž byl i věnován, a to ještě v dubnu 1918, následně ve Washingtonu, v říjnu 1918, to jest těsně před vznikem republiky. Naše samostatnost musela být vyjednána s mocnostmi, USA počínaje, skrze tehdejšího prezidenta Wilsona, který formuloval ve svých ‚Čtrnácti bodech‘ požadavky na emancipaci národů v tehdejším svazku Rakousko-Uherska.

Na této své anabázi byl starý Švejk údajně zadržen, ale podařilo se mu z detence uprchnout, a rukopis tak úspěšně doručil. Zda a jak zásadně ovlivnil vznik našeho státu, to je spíše otázka pro historiky, ale shodneme se myslím na tom, že šlo o míru nepochybnou.”

„Jak vidíte,” obrátil se plukovník k plénu kolem, „jakkoliv vnímáme Švejka jako svéráznou literární postavu, skutečnost zřejmě byla úplně jiná, přestože se o tom dlouho nic netušilo. Ani ten autor Jaroslav Hašek ne, neměl ostatně k ruce příslušné materiály! Nesporně by, při znalosti všech faktů, použil pro svoje dílo nějaký úplně jiný jméno, a neotřel by se takhle o zasloužilýho spolubojovníka z legií, co měl zcela nepochybný zásluhy! Přirozeně se snad nejednalo o úmysl, ale Švejkovi poškozeni byli, o tom není sporu!

Švejkův vnuk dnes žádá o určitou rehabilitaci svého prapředka, ale je s tím poněkud problém. Jak jsme zjistili, z nějakého složitého důvodu je na celém tom spisu starého Švejka uloženo publikační embargo, a to nejmíň do roku 2018! Přičemž interně dodávám, že je to předběžný, minimální datum. Nelze vyloučit, že ze strany vyšších míst může ještě dojít k jeho dalšímu posunutí do budoucna!”

„To jsme mladýmu Švejkovi vysvětlovali mnohokrát,” navázala Klementová. „Jenže nevěří nám, a nelze vyloučit ani to, že se bude svých údajných práv domáhat třeba i soudně! Z jeho hlediska by byla medializace celé záležitosti pozitivní. Minimálně by se veřejnost konečně dozvěděla tu jejich pravdu.

Údajně si nyní na pomoc ve věci dokonce najal jakéhosi karlínského specialistu Public Relations, co údajně jede první ligu a položil prý už dvě vlády, jen tak pro zábavu, z pláže někde v Karibiku! Můžeme tedy od Švejka nyní čekat rozličné tahy, a proto by se jeho případu měla věnovat náležitá pozornost! Najít tedy odpovědně řešení. Zabránit další možné eskalaci problému.”

„A proč vlastně Švejk nepublikoval tyhle věci již dřív, když je z toho vojenskýho spisu oficiálně věděl, a měl je teda čím doložit? Proč to řeší s náma, a ne přes noviny, když by to pro něj bylo takto výhodný?” zajímal se major Vízek z personálního oddělení.

„Není na tom zájem,” vstoupil do živé konverzace kapitán Novák z mýty opředeného Vojenského Zpravodajství. „Nikdo mu to neotiskne, nepublikuje, dokud je na tom to embargo! A sám to někde na Internetu psát nebude, považoval by to za nedůstojný. Přistupuje k tomu, dá se říct, otevřeně, podle pravidel. I ten soud by mu to smetl ze stolu, když jde o vyšší zájem a bezpečnost státu,” dal Novák jasně najevo odmítavý postoj ‚vyšších míst‘.

„Bylo by asi vhodný, pane kapitáne, abyste nám alespoň trochu přiblížil, z jakýho důvodu celý tohle velký utajování, který nám všem tady připadá nesmyslný?

Pro mě a za mě, ať se starýmu Švejkovi ty zásluhy uznají! Dokážu si i představit, že by nakonec mohl dostat i nějaký to státní vyznamenání, patřilo by se to! Švejkovic rodina tak dostane svý vytoužený zadostiučinění, my to budeme mít celý z krku a budeme se moci věnovat důležitějším věcem,” podíval se plukovník symbolicky na hodinky.

„K věci můžu říct jen málo, ale nic jinýho asi ani nečekáte. Řečeno prostě: není v zájmu státu, aby se veřejně řešilo, že na jeho vzniku měla nějakou zásluhu osoba, kterou zná úplně každej jako symbol hlouposti, nebo naopak vychytralosti! Hodilo by to ostatně nežádoucí stín jak na naše legie v Rusku, zahraniční vojáky obecně, tak i na dnešní Armádu! Je nám líto, že se v tom ti Švejkovi vezou úplně nevinně, ale tohle je otázka vyššího zájmu!

A věřte mi, nenajdete v týhle zemi nikoho, komu by se to ještě chtělo otevírat! Má smysl si dneska kazit vztahy s veteránama? Nemá, pro nikoho! A že tu Švejk říká něco o spravedlnosti? Ta je přece relativní! Kolik tisíců, miliónů lidí poznamenala první i druhá světová válka! Jakou oni dostali spravedlnost? Švejkovi dopadli dobře, jejich jméno bude žít ještě dlouho! Já říkám, ať se to nechá být,” dodal Novák kategoricky.

„A to je oficiální postoj?” připomněla se Klementová. Bylo její povinností, učinit konec tomu exposé, protože vztahy mezi Armádou a VZ nikdy nebyly napjatější.

Novák se jen zasmál, a rozhodil rukama, jako že nic neví. Nebylo třeba nic dodávat!

„Dobře, tohle všechno jsou závažný skutečnosti,” souhlasil plukovník. „Zbývá ale otázka – co se Švejkem? Zjevně se v tom nějak našel a hned to nevzdá! Soustřeďuje proti nám někde v Karlíně bojový síly a kuje kdovíjaký strategický plány!

Máme mu slibovat? Nebo zkusit klasickou asertivní metodu ‚poškrábané desky‘, dokud ho to nepřestane bavit?

Je naprosto nepřijatelný, aby Armáda byla takhle mezi dvěma mlýnskejma kamenama! Nějaký oficiální vyjádření mu dát prostě musíme, a někdo ho bude muset podepsat! Nemyslím tady paní kapitánku – nějakej bohužel ještě výš postavenej důstojník!

A být tímhle nešťastným kolegou, to snad zakládá okamžitej nárok na rizikovej příplatek k žoldu, protože bude mít toho otravu Švejka v kanclu každej týden a úřední poštu stále plnou jeho odvolání, pokud bude to stanovisko zamítavý! Což pochopitelně bude!

Navíc, tenhle nešťastnej list papíru by pak mohl skončit někde v bulvární redakci, a už vidím ty palcový titulky, jako ‚Armáda tajnůstkaří i po sto letech‘, či ‚Co armáda skrývá?‘, anebo ‚Oběť nevděku Armády‘ a podobně! Kolik by to mohlo inspirovat k podobnýmu kroku lidí, a jak negativní publicitu by nám to přineslo, o tom vám nemusím povídat!

Prostě by z toho byly jen nepříjemnosti, který si jako respektovaní členové NATO nemíníme dovolit! Od toho má Armáda naše oddělení PR, abychom včas rozpoznali, z čeho by se časem mohl stát problém, a ihned účinně zasáhli, než se ten požár rozšíří!

Takže, pane kapitáne: tenhle Černej Petr nám v rukou nezůstane, to mi věřte! A budeme konat s nejvyšší rozhodností! Tohle je zase náš vyšší zájem,” vyložil plukovník otevřeně.

„Počkejte, třeba je nějaké řešení. Víme potřebný informace, a víme, že jádro problému je, dát něco Švejkovi, aby byl spokojenej, a věc už nejlíp nechal být! Otázka je, co mu nabídnout, aby se, jak se lidově říká, tenhle hladovej slídící vlk nažral, a Armáda zůstala celá?” zkusila to Klementová konstruktivně.

„Jeho zařazení k bojovejm jednotkám je úplně vyloučený,” rozohnil se major Vízek z odboru personalistiky. „To ať vás ani nenapadne! Pokud by se tenhle… pochybnej člověk objevil v Aktivních Zálohách, okamžitě končím, a nebudu sám! Rozložila by se úplně celá kumpanie, kde by tenhle blbej mizera sloužil! Rovnou ji pak můžem odepsat ze seznamů vojska jako zdecimovanou, s poznámkou: karanténa, nákaza blbostí!”

„No vidíte, alespoň nějaký návrh!” zaradoval se plukovník. „Mohli bychom Švejkovi říct, že by měl nejprve udělat něco pro vlast, a ta pak teprve může udělat něco pro něj! Nemůže jen brát, musí i dávat, aby si zasloužil ocenění a vstřícnost státu k jeho, jak to jen říct, osobním potřebám!”

„V Armádě pro něj není, a nikdy nebude místo!” trval Vízek na svém.

„Ale Armáda přece není jen uniforma! Máme i civilní sekci! Co takhle nabídnout Švejkovi nějakou nenáročnou práci, kde by nic nezkazil, i když se jeví trochu… intelektuálně nevýraznej, a stal by se tak součástí něčeho velkýho, smysluplnýho? Pokud si z něj uděláme dobrýho kolegu a kamaráda, a přijme naše klíčový hodnoty, přece nepůjde proti nám, svejm lidem, nikdy!” pokračoval plukovník.

„Je dlouhodobě nezaměstnanej,” potvrdila Klementová. „Myslím, že to není špatný řešení! Co třeba referent někde v logistice? Tím by určitě nikoho neurazil, a až půjde roztočit první výplatu, jistě ocení, jak je fajn, někam patřit, mít stabilní pracovní pozici, a dostat za svou práci zaplaceno! Zapomene na svoje nápady s žádostmi!”

Novák se překvapivě přihlásil o slovo znovu. „Já si jen dovolím uvést, že podle našich informací by Švejk mohl být v kontaktu s cizí rozvědkou, minimálně v minulosti. To je jen taková veselá perlička!”

Neubránili se smíchu. „No to je dobrý,” slzel plukovník. „Děda hrdinnej kurýr kritickýho rukopisu, kterýmu už už chceme udělovat státní vyznamenání, a vnuk to zatím roztáčí s cizíma špiónama, a ještě nám drze podává podivný žádosti! Tahle rodina je fakt něco extra! Už se tomu Haškovi nevidím, že neodolal!”

„Počkejte, ale to by pak přece jeho zaměstnání u nás nepřipadalo v úvahu!” vyděsila se Klementová.

„Já přece neřekl, že jsme proti!” opravil ji Novák překvapivě. „Naopak, z našeho pohledu by bylo jen dobrý, mít toho Švejka trochu pod dohledem! Jak se říká: ‚Přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž!‘ A klidně to berte jen jako domněnky, jedna paní povídala! Nikdy nebyl z ničeho přímo obviněnej, jen máme u nás tenoučkou složku na jeho jméno. To víte, my musíme mít oči všude! Ale mohla to být jen náhoda, nedorozumění,” podotkl Novák s tajemným úsměvem.

„Je pravda, že řidičů skupiny ‚C‘ máme trvalý nedostatek,” nechal se obměkčit major Vízek. „Ale stejně si myslím, že by bylo lepší, nemít toho blba přímo v Armádě! Budou řeči, co to máme za pochybný lidi v mančaftu!”

„Právě! Proto bych možná měl pro Švejka ještě něco vhodnějšího, a docela mimo naši odpovědnost,” zamyslel se plukovník. „Ale nejprve s ním chci osobně mluvit, abych si na něj udělal vlastní názor, co je to za vejlupka. Ostatně, za chvíli je deset, tak by už měl dorazit cobydup!”

Klementová se na plukovníka tázavě podívala. „Nemáte náhodou na mysli…”

„Ano! ‚Speciální Útvar C102‘! Sama jste k němu vymýšlela obecný koncept, takže víte, kam mířím! A přemýšlejte – koho jinýho bychom pro ty jeho specifický úkoly mohli líp využít, než tohoto Švejka, tuto svéráznou persónu, figurku?

Jen si to představte, co by pro naši nadcházející věc mohl přinést! Tedy, teoreticky. A vyšší místa mají velký zájem na aplikaci nových přístupů a metod! Můžeme k vyšším zájmům přispět… Švejkem!” smál se plukovník.

Pokrčila rameny. Něco na tom bylo.

„Zavolejte mi hned nadporučíka Lukeše, pokud je v budově! A postavte prosím na kafe,” zavolal plukovník na asistentku. „Myslím, že jsme našli pro obě strany optimální řešení, který Švejk určitě neodmítne! A jakkoliv to zní neuvěřitelně, Armáda možná získá nevídaný asset!”

V plénu to zahučelo spíše nesouhlasně. Přitom Švejka ještě ani neviděli!

O tom, co zažili, když se před ně dovalil, o tom se na Krajském velitelství vyprávělo ještě dlouho!

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com