Oustředna ti poradí

Nepřátelé zůstali obezřetní. Přistoupil k nim jakýsi důstojník. A zkoumavě si je prohlížel.

„Moje země se chce vzdát. Jsem vrchní velitel. Chceme mír!”

Pak zazněl povel, a odkudsi se objevila bílá látka. Celé pruhy, celé metry. Na všech vozidlech kolem. Nepřítel se uvolil, stát se jejich doprovodem, a převézt je k jednání.

Na všech tancích a transportérech najednou byla bílá. Všichni nepřátelé si přes sebe přehodili bílé šerpy, jako kdyby je měli již nachystány.

„Byl jsem zvolen lidem této země! Mám na sobě starodávné symboly vlády. Kdo nosí tuto korunu, je vládce státu. Jsem ve velení a a chci vyjednávat o bezpodmínečné kapitulaci! Moje sídlo je ve vesnici Lány, pět kilometrů na sever. Pokud mě tam bezpečně dopravíte, podepíšu tam kapitulační dokumenty,” vysvětloval Lukeš.

Zase praskání vysílačky. Cizí řeč. Důstojník mlčel.

Čekalo se několik minut. Pak zazněly další povely.

Kolona se začala řadit. Pobídli je, aby nastoupili do terénního vozidla, a kdosi z něj sňal plátěnou střechu.

Švejk směl zůstat s nadporučíkem. Ale raději nemluvil, aby si nemysleli, že je to nějaká zrada. Nechali ho být, ale hlídali ho pečlivě.

Pak podali nadporučíkovi mikrofon, a důstojník nepřátelských PSYOPS – ó, jaká ironie! – ho anglicky instruoval: „Oznamte ve vašem jazyce, že jste se vzdal, a že přikazujete svým silám, zastavit palbu na jednu hodinu, a připravit se na jednání o míru. Ať vaše Armáda pošle své zástupce do obce Lány.”

V Lukešovi cuklo, když si uvědomil, co se po něm žádá. Ale mohl nyní couvnout? A tak promluvil.

„Volám všechny lidi! Já, král Svatopluk, jsem se ujal vlády v našich historických zemích, když vláda přestala fungovat, a chci vyjednat mír. Nechceme už další ztráty na životech! Byli jsme poraženi, ale musíme přežít! Naše země, naši lidé, musí žít dál. Přestaňte bojovat na jednu hodinu! Vyšlete nějaké důstojníky, označené bílou barvou, do zámku Lány. Tam proběhne jednání. Musíme jednat, musíme se dohodnout na míru. Přestaňte bojovat, přestaňte střílet! Potřebujeme mír.”

Voják s přenosným počítačem začal ihned pilně pracovat. Upravil asi nějak záznam, a obratem ho rozeslal všem nepřátelským jednotkám, aby ho vysílaly všemi kanály, a způsobily tak v zasažených řadách domovských obránců ještě větší zmatek a rozklad jejich bojového odhodlání.

Vozidla se dala do pohybu.

Za chvíli byli v Lánech. Kolem již byla spousta nepřátelské techniky, včetně protiletadlových baterií a dalších tanků. Nadporučík si uvědomil, že dělá správnou věc, jakkoliv byla nesmyslná. Jak to řekl Švejk? Někdo musel něco udělat!

Nad hlavou, kdesi blízko, poletovaly nepřátelské vrtulníky, s boky bohatě ověšenými raketami. Ale nestřílely. Spíše jen tak hlídkovaly ve vzduchu. A kdesi vysoko na obloze kreslily bílé čáry i nepřátelské stíhačky.

Snad se nestane, že se ho vláda ještě pokusí nějakým protitahem zastavit! Musel věřit! Podíval se na Švejka. Byl tam, a mlčel, ale jeho oči říkaly, jo, to je vono, to je správný, nemohli jsme vyhrát, bylo to tak, vidíte to!

Projeli obcí, která nesla stopy boje, pak odbočili doleva. Až se před nimi tyčil zámek. Byli v zahradě. Jedině jejich vozidlo pokračovalo dál, dovnitř. Vlajka byla sňata ze stožáru. Ale nyní tu byl nadporučík, aby se ujal vlády.

Před vchodem již čekalo spousta nepřátelských důstojníků, zatímco zahrada se hemžila pěchotou, co si tam poklidně lopatkami hloubila okopy.

Vystoupili. Nadporučíkovi bylo trapně, jak byl polonahý. Ale jinak to nešlo.

Prohlíželi si ho, od hlavy až po patu.

„Jsem král této země. Přijel jsem vzdát svoje jednotky, a vyjednat mír. Kdo nosí tyto historické předměty, je král a vládce. Byl jsem zvolen lidem. Prosím, dovolte mi promluvit k lidu, a ukončit nepřátelství mezi našimi zeměmi!”

Pobídli ho, aby šel dovnitř. Až do jakési zdobené místnosti, kde již byla připravena spousta televizních kamer.

Ukázali mu, aby se postavil. Za ním se nacházela nejen státní vlajka, ale i nepřátelská, hezky vedle sebe.

Pak se rozsvítila červená světla, a Lukeš si měl užít svých patnáct minut slávy.

„Volám všechny naše občany, civilisty i vojáky! Já, král Svatopluk, zvolený vůlí lidu po pádu vlády, vás prosím, abyste přestali bojovat! Musí to přestat, musí se to zastavit! Potřebujeme mír. Jediné, co se musí stát, co se musí zajistit, je mír! Všichni jste bojovali statečně, a vaše oběti nebudou zapomenuty. Prohráli jsme, a musíme přesto jít dál. Naše země musí přežít!

Vyzývám vás, odložte zbraně! Dejte těm jednáním šanci! Dodržte mír. Chceme žít v míru. Jinak život nemá smysl. Udělejte rozhodnutí. Pojďte za mírem.

Předměty, které mám na sobě, jsou staré pět set a více let. Jsou to originální korunovační klenoty, dávné symboly naší státnosti. Kdo je drží, kdo nosí tuto korunu, je vládcem země! Každý z nás ať udělá něco správného. Musíme najít s druhou stranou dohodu! Musíme všichni usilovat o mír mezi našimi zeměmi. To je nyní naše mise, moje, i vaše, i jejich. Všech společně! Jsme na jedné lodi. Nejsou to my a oni. Jsme to jen my, lidi. Posaďme se teda ke stolu, a hledejme řešení. Válka není! Je mír! Dodržme ho.”

Lukeš spatřil Švejka, jak sedí opodál u stolu, přikrytý nepřátelskou dekou. Vyčerpaně se k němu posadil.

„Je to dneska nějakej dlouhej den, Švejku! Jsem už strašně unavenej! A ta koruna je těžká. Jo, a protože jsem už taky jen prašivej civil, jako vy, říkejte mi Svatopluku. Ale netykat!” nabídl Švejkovi pravici, a potřásli si rukama.

„To je pro mě velká čest! Vono, jak často si taky vobyčejnskej pěšák potyká s králem? Jedině v takovejch vypjatejch chvílích, a zejtra mě zase budete hnát bičem do stáje, to známe! Ale byl jste dobrej, řekl jste to moc pěkně! Lidi snad uvěřej, co je správný!”

„Nikdy by mně nenapadlo, že nakonec posloužím jako takovej velkorysej PSYOPS asset nepříteli! Holt, vyšší zájem! To jsou dneska zvraty, panečku! Teď jen, co se stane, až dorazej naši? Budou problémy? Ne! Bude průser, a hroznej!”

„Musíme to dotáhnout do konce, pane králi!” neváhal Švejk. „Nebudem se s nima párat, pěkně narovinu! Taky už toho mám dneska akorát dost! Chtělo by to gábl, a pívo, vobčerstvit se! A co je nejhorší, ani jsem si nevystřelil z flinty. A vona se teď ta holka nebohá válí někde na vlhkým jehličí, a zreziví jí lauf!”

„Vaše starosti bych chtěl mít, Švejku! Já akorát koukám, aby se mi neztratilo jabko, když si ho vodložím. Vono se všude dneska hrozně krade, všiml jste si?”

„Nó dovolte, pane králi… já jsem ouplně poctivej šašek! Měl bych se vám ale přiznat, než mě začnete natahovat na ten skřipec a lámat v kole, abyste mě přesvědčil k upřímnýmu doznání, že jsem původně ten nápad s převlečením do toho vašeho hábitu myslel jen jako srandu! Chtěl jsem ňák vodlehčit to hrozný napětí, co tam v lese bylo!

Ale tak jsem se do toho kapánek vžil, že vás najednou vidím, jak jste v nedbalkách, a k mýmu nebetyčnýmu oužasu se děláte králem! Nó a pak už jsem přece nemohl říct, že to byla pouhá srandička, dyť byste se určitě moc zlobil! Von to asi byl vosud, že jste mýmu malýmu nevinnýmu žertíčku uvěřil!”

„Vy jste ale pitomec, Švejku. Korunovanej!” opáčil Lukeš unaveně. „Nevím, co mě dneska vyčerpalo víc. Jestli tohle dobrodružství, anebo vaše nekonečný řeči! Člověče, skončej ty vaše výklady někdy? Bude někdy klid? To bude tak nádhernej okamžik pro celou zemi! My nepotřebujem mír, my potřebujem, abyste konečně držel hubu!”

„Jednou skončí všecko, pane králi. Všecko pomine! I samotnej lidskej život! Ale kam ten spěch? Užijem si nejdřív trochu srandy! A myslím, že ta nám začne zrovna teď! Helemese, už jsou tady totiž naši!”

Přikročilo k nim několik vysokých důstojníků Armády, mezi nimiž byl jeden generál. Nejprve si je všichni pouze nevěřícně prohlíželi. Švejk i Svatopluk povstali.

„Byl jsem zvolen lidem jako král! Jmenuji se Svatopluk, a jsem nyní váš nejvyšší velitel! Přikazuji vám, abyste zanechali bojových akcí proti nepříteli, a vzdali se! Tohle neštěstí naší země musí skončit!”

„Co to tady vyvádíte, vy trotlové?” neubránil se jakýsi plukovník z delegace údivu. „Kdo vám to dovolil? Kdo vás k tý šaškárně pověřil?”

„Lid naší země!” odvětil Švejk namísto vyčerpaného krále. „Jsem svědek, že volba byla právoplatná! Zanechte nepřátelství. Musíme s nima jednat vo míru! Už toho všeho bylo dost. Jó, a poslušně hlásím, že vobrana vobce Lhota selhala! Ztráty osmdesát mužů a jeden generál. Ale státní majetek jsme vochránili, jak vidíte, a navíc ho využili ke smysluplný věci!”

„Kdo vás pověřil, ptám se? Jakej lid? Kdo? A kde jste vzal ty krámy?”

„Co vidíte a slyšíte, to platí!” zopakoval Lukeš. „Přikazuju vám, složte zbraně! Jste pod mým velením. Je konec!”

Vojenská delegace vyšla zpět před vchod v neskonalém údivu, a generál nastoupil do velitelského vozu. „Novotný,” oslovil radistu, „spojte mě s velením, musím ověřit situaci! To se mi snad jen zdá, todlecto!”

Když získal spojení, generál ihned spustil příkazy.

„Poskytněte mi informaci, kdo měl naposledy v držení naše korunovační klenoty. Ano! Ty z Hradu! Čekám!

Jak že se jmenuje? Nadporučík… Lukeš… Svatopluk? A že na něj byl vydán zatykač, říkáte? Je s ním ještě jeden, takovej zavalitější, s výrazem úplnýho blbce… Aha! Říkáte vojín… Josef… Jakže? Opakujte to jméno, sakra! Švejk?

Jak se tenhle blb vůbec dostal do Armády, co to tam máte za bordel? Taktéž příkaz k zatčení? Aha! Oba obviněni z krádeže, neuposlechnutí rozkazu, zneužití pravomoci, rozvracení republiky, válečné zrady, a vlastizrady? To by souhlasilo, páchaj tu hrozný věci!

Jak to tady vypadá? Situace je vysoce komplikovaná! Prosím? No, on prostě deklaruje, že byl zvolenej lidem a velí nám! Ty věci má na sobě, rozumíte! Pasoval se na krále, nebo co, že prej ho někdo zvolil! To opravdu nevím, kdo! Ano, má i ten hermelín, nebo jak se to jmenuje! Jinak na sobě nemá nic, žádnou uniformu!

Já ani nevím, jestli ještě spadá pod moje velení! Máte tam při ruce nějakýho právníka? Ať to hned kouká zjistit! To nevím kde! Ve vojenskejch řádech že se o králech nic nepíše? To asi není takový překvapení, co říkáte, vy chytráku!

To nemyslíte vážně! To z něj mám ty krámy strhat, jako tady, před lidma?

Potřebuju instrukce! Co to říkáte? Příkaz k provedení ‚Operace Nelítostná spravedlnost‘? Zbláznil jste se, člověče? Nemohu střílet na parlamentáře, ani na vlastní! Sjížděj se sem novináři z půlky světa! Je to tu samá kamera!

To je nápad! Říct nepříteli, že on nemá voprávnění jednat! Zabavit mu státní majetek! No to je skvělý! Kam na ty rady chodíte? Chcete z toho dělat ještě větší komedii?

Moment, mám zprávu od kolegy! Cože? Aha!

Tak poslouchejte, kamaráde, tohle se vám bude moc líbit! Řekli mi, že nepřítel se prej oficiálně vyjádřil tak, že Lukešovo formální postavení, tudíž i oprávnění k podpisu kapitulační listiny, plně uznává! Ano, slyšíte mě dobře, uznává tohohle samozvanýho krále Svatopluka! Rozumíte? Přijme jeho kapitulaci!

To znamená, že pokud někdo od nás bude ještě střílet, porušili jsme příměří, a celej svět, veškerý veřejný mínění, nás doslova sežere! Slyšíte mně? Haló? Co je s tím spojením, sakra? Opakuji, nepřítel uznal Svatopluka jako oprávněnou osobu! Přikazuji vám, abyste vzhledem k okolnostem dočasně zastavili veškeré bojové akce, s okamžitou platností!

Ano, podepíše to, říkám vám to jasně! Já vím, že se to nepříteli hodí, aby nás dostal do kouta! Nevím, jak ho přinutili! Na drogy to nevypadá. Asi ho navedl ten druhej pitomec, nebo já nevím!

Mě nezajímá, co na to říkáte! Povídám vám, jak se věci maj! Přemejšlejte, sakra! Nejde o to, jestli ta kapitulace je právně v pořádku! Jde o to, že bude fakticky platit, a kdokoliv ještě vystřelí, tak ji porušil, a je pro svět ten špatnej!

Pořád mi nerozumíte! Jak vám to ještě mám vyložit? Nemůžeme s tím nic dělat! Ne! Žádná ‚Nelítostná spravedlnost‘, zapomeňte na to! Vyloučeno! Prostě se to tady celý úplně posralo, a my to musíme přijmout, nic jinýho se nedá dělat! Jakže? Levý břeh Vltavy vyklizen? Ustoupili jste? K Bráníku? A co já s tím? To se mne netýká, mám tu dost svejch problémů!

Zdržet to? Kolik času potřebujete? Konzultace? S kým? K čemu? Tady už není co řešit! Přestaňte si tady hrát na šachy a taktiku, vaše i moje kariéra stejně skončila! Je to vyřízený, hotový! Vydejte konečně ty prašivý rozkazy!

Degradace? Zbavení mně velení? Ano, jistě, máte pravdu! Ale nejlepší bude, když sem přijedete, a vyřešíte si to sami! Já už tady nemohu nic udělat, informace jsem vám dal všechny.

Ne! Neodjedu! Zůstávám tady. Nemůžu v tom tady ty dva pitomce nechat samotný! Ne, neuznávám to jeho velení, ale nemohu dovolit, aby se tady cokoliv stalo! Zůstávám jako živej štít, abyste zapomněli na vaše ‚Nelítostný spravedlnosti‘, pochopte! Chcete ten konflikt eskalovat někam do sraček? Zasraná válka! Konec!”

Kdosi vložil Lukešovi do ruky pero. Svit všech reflektorů byl oslepující.

Prohlášení o bezpodmínečné kapitulaci…”

Chtělo se mu strašně smát, když si uvědomil, jaké konce měl jediný žert toho blbce Švejka. Že se s ním kdy dával dohromady! A teď ho ještě naveze do tohoto královského nadělení! Se znepokojením si uvědomil, že se o něm ještě za sto let budou školáci učit, jako o dočista nejpitomějším králi v dějinách státu, co uvěřil svéráznému nápadu svého šaška!

Ale co už.

A pak se, rozmáchlými písmeny, jak asi aristokraté mají psát, podepsal.

A byl mír!

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com