Poklad najdeš na turistický mapě

Když si Denisa přečetla nové rozkazy, položila kolegům výstižnou řečnickou otázku:

„Teda pánové, není tohle přece jenom trochu… příliš? Štěchovice? Jedna věc je manipulovat realitu, současnost. Ale minulost? A udělat to efektivně, aby tomu svět uvěřil? Nemluvíme tu přitom jen o ‚obyčejných lidech‘, divácích, čtenářích, ale i zpravodajské komunitě celého světa! Američanech, Němcích, Francouzích, Rusech! CIA, BND, DGSE, GRU, s jejich miliardovými výzvědnými aparáty a desetisíci zaměstnanci a spolupracovníky!

To vše zajistit ve třech čtyřech lidech? S pár blbými milióny rozpočtu, což jsou v takovém případě jen žalostné drobné? Bez podpory větší organizace, bez lidských zdrojů?

Tohle jste asi nedomyslel, pane Švejku, že se vašeho nápadu někdo chytne a doopravdy nám to zadá za rozkaz! Ale co teď s tím? Abych pravdu řekla, do toho se mi vůbec nechce, ani o tom uvažovat, je to úplná ztráta času!

Narovinu, na tohle prostě nemáme! Anebo, co kdyby si to zařídil pan Švejk sám, když si to zpískal a vymyslel? Celý Útvar nemůže nést odpovědnost za jeho nápady, které s nikým nekonzultoval, a sám se přiznal k tomu, že to byla čistokrevná partyzánština!”

„To pak ale při vší úctě k Švejkově výkonnosti a nadšení nikdy nemůže vyjít! Sama poukazujete na to, že tohle bude chtít mnohem víc, než my můžeme poskytnout. Ale rozkaz je rozkaz, jednou jsme ho dostali a nikoho už nebude zajímat, na základě čeho! Buď ho splníme, nebo se o to aspoň pokusíme – anebo to vystornujeme a rovnou jsme selhali!

Můžete být alespoň konkrétnější, Deniso? Co vše bychom k tý akci teda asi potřebovali? Abysme se aspoň zorientovali,” zkoušel nadporučík zůstat praktickým, ač s ní jinak naprosto souhlasil. Blbec jeden, do čeho je to Švejk zase navezl!

„O kauze Štěchovice jsem orientovaná docela zběžně. Jediná výhoda je, že již docela zapadla, uběhl nějaký čas a už nikoho nezajímá, takže moment překvapení je jistý.

Můj odhad je, že budeme potřebovat několik svědků, minimálně jednoho pamětníka a ‚nového‘ svědka přímého, tedy ve věku asi 90 let, dále, bezpečnostní, nejlépe přímo armádní jednotku, která obsadí lokalitu kvůli fiktivním výkopovým pracím, a nějak se vyrovnat s místními hledači pokladů, kteří mají tamější lokalitu dobře obšancovanou, včetně spolupráce s bůhvíjakými zpravodajskými a korporátními entitami. Nemůžeme půlce světa tajně sdělit, že se jedná o fake, podvod, a druhou přesvědčovat, že jde o pravdu!

Čímž naznačuju, že na věci bude všeobecně extrémní zájem, novináři budou slídit dočista všude, a nelze ani vyloučit násilný zásah nějakých výkonných bezpečnostních složek, soukromých i státních, proti nám, aby se dostaly k domnělým pokladům nevyčíslitelné hodnoty. O nesmírně živém zájmu zpravodajských složek ani nemluvím! Toho si nahoře nebyli vědomi, že se jedná přece jen o trochu moc silnou kávu? Nebo to někdo podepsal, aniž by si nechal udělat analýzu proveditelnosti?

Vzhledem těmto složitým, nejasným okolnostem bych navrhovala, obrátit se zpět na vyšší místa a žádat bližší instrukce, respektive revizi rozkazu – samozřejmě neformálně! To nám, vzhledem ke komplikovanosti úkolu, nemůže nikdo vyčítat!”

„To je ale skoro to samý, jako kdybysme to rovnou vzdali!” namítl Švejk.

„Nikdo vám nebrání se do toho pustit hned dneska, pane Švejku! Kupte si tamhle naproti v železářství pořádnou lopatu, sedněte na vlak, a dejte se do kopání třeba hned odpoledne, až posvačíte!

Můj osobní názor je, že bychom se měli soustředit jen na věci, které jsou v našich silách, které nám mohou přinést assets! Ale tohle? Pouhý snění, vize, která na někoho přišla po půlce flašky rumu! Mimo realitu! Nemáme dosud ani žádnou mediální podporu, kterou bychom pro akci mohli použít!”

„Vona má asi PMS,” obrátil se Švejk na nadporučíka spiklenecky. „To když má moje holka, tak je taky takhle nesnesitelná a hašteřivá! To znám, to je takovej neslavnej rituál každej měsíc, že bych nejrači přespal v putyce, abych tý sani nemusel na voči!

Ale vono je to léčitelný, vobvykle stačí vejživnej koktejl z pár konejšivejch slov, pohlazení a čokolády! Zaběhnu do konzumu pro ingrédience, a hnedka ten lektvar vosobně namíchám, v pořádně silný verzi, ať Deniska dostane svou medicínku! Přece ji nepošlem marodit, dyk vona je kritická součást našeho týmu!”

„Nechte těch sexistických keců, Švejku! Tohle všechno je kvůli vám! Hádejte totiž, po kom se bude chtít, aby to celý vymyslel, zařídil – po ní, po kom taky jiným z nás! Jí jste se měl zeptat v první řadě, co si o tom myslí, když jste musel alespoň tušit, vy blbe neuvěřitelnej, že jí to skončí na stole! Proč si to fakt raději celý nevymyslíte a nezařídíte sám?”

Švejk se na chvíli zamračil, ale hned poté se jeho tvář rozjasnila.

„Počkat – já to asi mám! Kápnul jsem na to, jak to provedem!” kasal se Švejk. „Mapu! Potřebuju turistickou mapu vokolí Prahy! Honém, než to zapomenu! Ten můj geniální nápad, kterej změní naše vosudy, a zapíše do kroniky našeho elitního speciálního vojenskýho outvaru pořádně vobsáhlej, zlatem vyvedenej zápis, a né aby se v něm zapomnělo na mý ctěný méno! Tužku a papír! Nó ták! Sem! Jémine… to je síla… uf… to je vono!” brumlal si Švejk, zatímco něco škrábal za papír.

„Tak za tohle nás zavřou! Všechny! Místo mapy si k ruce vezměte spíš Trestní zákoník, Švejku, a začtěte se! Pár částí toho vašeho geniálního nápadu totiž má přesný pojmenování v téhle moc zajímavé knížečce, kterou jste jistě jako odpovědný libeňský občan četl, a je u toho povídání i takový moc zajímavý znak. Paragraf! Jasně se řeklo, že aktivity našeho speciálního útvaru musí být legální, vy tupče!” zhodnotil vzniklý koncept nadporučík, když ho dílem rozluštil, a dílem mu Švejk nečitelná místa vysvětlil. Denisa se jen smála, a uznale pokyvovala hlavou.

„Kdepák zavřou, pane obrlajtnant!” rozvalil se Švejk na židli s pocitem dobře vykonané práce, a blaženě se usmíval. „Já si navopak myslím, že nám nejčko na Hradě už začínaj cejdit metály, aby byly narichtovaný, až nám je pan prezident bude hned letos koncem října připínat na slavnostní mundúry!

Trefíte doufám na Hrad, ke Španělskýmu sálu? To by bylo hrozný, zasloužit si vyznamenání, a pak to zmeškat, páč jste podcenil dopravní situaci v centru, nebo nestačil vystřízlivět po vydařeným večírku! Jako tendle Staňour Hájků z Nuslí, co snad eště dneska bydlí v Jaromírový ulici sedum, druhý patro, tak ten se chtěl stát vopravdickým špiónem, páč měl rád různý dobrodružný knížky a filmy. Tak se mu to zalíbilo, že se rozhodnul, že tomudle poslání zasvětí celej život, a šel za tím moc přesvědčeně!

Páč ale moc nehověl jazykům a mezinárodní vztahy mu taky moc neříkaly, bylo jen jedno správný místo, kde mu tendle velkej sen mohli splnit: tajná služba, kontrarozvědka, co sídlí ve Stodůlkách, hned vedle toho vobchoďáku s nábytkem, a přes ulici ji cizí špióni eště i koukaj přímo do voken z toho věžáku, že ani nepotřebujou dalekohlédy, jak to maj blízko! Von někdo asi podmáznul toho ouředníka, co dělal na ouzemním plánu, moc velkórysou vodměnou, že na to i všemocný špióni byli krátký!

Není třeba líčit, jak bylo vejběrový řízení děsně náročný! Trvalo měsíce, každej normální člověk by to dávno vzdal, ale tydle špióni, ty jsou holt nesmírně voddaný vlasti a udělaj pro ni cokoliv, klidně se i svlíknou do naha, takže Standa všecky ty hrozně dotěrný votázky poctivě vodpověděl, asi vosumkrát musel sepsat desetistránkovej životopis, jak se pídili po každičkým detailu z jeho života, vyptávali se jeho rodiny, známejch, kolegů, spolužáků snad až do školky… prostě ho lustrovali tak, že vo něm věděli docela všecičko, aby pak náhodou jednou nezradil republiku, bejt ten dvojitej agent, infiltrátor neboli krtek, v žoldu cizího státu!

A dělaly se tam i ty náročný assessment centra. Hrozná vymoženost moderní doby! Znáte to, jak se sejde deset patnáct kandidátů, a různě se celej den testujou, ale pohromadě, né jednotlivě, jako když přídete žádat do kavárny vo flek pikolíka, prostě vysoce intelektuální metóda, která rázně voddělí zrno vod plev!

Povídá se, že prej tam taky ty personálisti s voblibou přidávaj aspoň jednoho falešnýho, fiktývního kandidáta, kterej má za úkol, dělat neplechu, kazit zadaný úkoly, navážet se do lidí, prostě bejt rozvratnej živel, vytvářet náročný, krizový situace, aby se jako votestovali ty kandidáti i v takovejch složitejch, zátěžovejch vokamžikách, jak jsou vodolný, jak řešej konflikty, a eště víc vo sobě prozradili, třeba nevědomky, nejen naučený líbivý řeči, co vypráví každej zpovídanej a maj teda nízkou informační hodnotu!

Když jde vo pohovor do kontrarozvědky, dá rozum, že to bude ouplně příšerně náročný, a že jim tam teda nasadili strašlivý rozvratný živly! Nejhorší na tom ácéčku, jak se tomu říká učeně, je, že nemáte ani chvíli klidu a vodpočinku! Nemůžete vodtamtaď vodejít, abyste sebral myšlénky, zrelaxoval se vo samotě! Nedovolej vám to, a testujou vás pořád, u kafe, během voběda, během neformálního rozhovoru s kámošem kandidátem, co se vtírá… hodiny a hodiny jste tam mezi nima, všude kaméry, mikrofóny… jedině snad na hajzlu můžete ukrást pár minut soukromí, esli to k něčemu pomůže!

Ale Staňour? Pchá! Jel, jak dráha, byl dobrej, zvládal to, von si ty kličky předem dopodrobna naštudýroval, dyk měl doma celou knihovnu publikací vo tý CIA, a to znamená i JFK, že to vodpovědná knihovnice radši nahlásila na ouřad, esli jako Staňour nemá s těma speciálníma vědomostma a spikleneckejma teóriema vo tom, co se v Dallasu tehdá stalo, ňáký nekalý oumysly! Vědomosti jsou základ, to já moc dobře vím! A Staňour byl prostě připravenej, to vám povídám!

Když po jednom tom strašně vyčerpávajícím dni pár lidí řeklo, že se pude do hospody, jako spláchnout to, Standa to kvitoval, že se jako zrekreuje, uvolní.

A samozřejmě ho tam, mrchy, vožrali! Von moc nepil a nebyl na takovej zákeřnej test připravenej. Nevohlídal to! Byla to taky součást zkoušky, test – jako všecko vostatní! Nekončilo to vodchodem z budovy! Dokavad máte ty lidi kolem sebe, jede to dál!

Von se teda sice ráno probudil včas, musel tam bejt hned v 8.00 na dalším kole, ale vůbec se nemohl vyvalit z postele, znáte ten pocit? Bylo nejdřív šest, dobrý, půl sedmý, stíhá, sedm… a to už by musel celou cestu asi běžet, aby to stihnul, ale eště pořád by to dal!

Vyprávěl mi pozdějc: ‚Vole, na mně ti přišly takový hříšný myšlénky, že esli vlastně nedělám chybu, esli si na sebe nepletu bič, dyk voni v každý tý publikaci vo CIA psali, že z týdle prácičky se nevodchází!

To není jako, že nejseš spokojenej s platem, tak dáš vejpověď a hledáš novej flek, podle svejch vysněnejch představ! Najednou jsem to prostě viděl z jinýho ouhlu pohledu, jako hrozně tíživej závazek! Po všech těch letech vejry a příprav a vodhodlání najednou todle! Byl jsem ouplně roztříštěnej, nevěděl jsem vůbec, co dělat, a minutová ručička na hodinkách jen letěla, měl jsem jen pár minut na rozhodnutí. Zahodíš v pár minutách celej svůj životní sen???‘

A hádejte, jak se Staňour nakonec rozhod?”

„Hergot, Švejku, nenatahujte to pořád a dopovězte to konečně! My jsme tu taky v práci, a vy jste v pracovní době! Pořád čekám na nějaký poučení a namísto toho mi jen zopakujete, co dávno vím od té doby, co vás znám: totiž, že alkohol je metla lidstva!” vstoupil nadporučík nekompromisně do příběhu.

„To s váma musím mimořádně souhlasit, pane obrlajtnant, ale jen když se s tím neumí zacházet! Každopádně to Standa zasklil, a našel si lepší místo: soukromou zpravodajskou agenturu! Má tam slušný prachy, existenční jistóty, a taky docela slušný dobrodružství! Dělá tam analytika a je moc spokojenej, dokonce vo něj projevila zájem jedna konkurenční agoška až z Bulharska!

Vono někdy je i to špatný k něčemu dobrý, a takhle bude aspoň žít dýl, páč na něj tolik nedolehnou ty tíživý státní tajemství, který by vás dostaly morálně na zcestí, že si jako říkáte, esli by nebylo dokonce správný, zradit republiku, páč po vás chce něco, co se vám přejčí, protiví, co vám jde proti srsti a svědomí!”

Denisa, co si zatím něco mlčky psala u svého stolu, náhle povstala. „Přemýšlela jsem o tom, co pan Švejk navrhnul, a nezdá se mi to tak docela jako špatná věc! V podstatě je to vylepšená verze toho, co mě napadlo samotnou, ale touto malou modifikací by se nám vyřešilo spousta rizik a problémů,” vstoupila do rozpravy svým mírným hlasem.

„Že jó? Dyk sem to jasně říkal už na začátku, ale zase se mi nevěřilo!” durdil se Švejk. Předstíral, že mu něco spadlo na zem, a pod stolem si poctivě přihnul z dobře uschované láhve rumu, co měl nachystanou pro zvláštní příležitosti.

„U těch Štěchovic furt někdo čmuchá a je tam moc všímavejch vočí, takže bysme na naší malou akcičku neměli klid, a je tam třikrát vobrácenej každej kámen, takže by nám ten převratnej vobjev moc nevěřili… tak to prostě uděláme vopodál, v klídku, v lesejčku, pěkně schovaný, na nečekaným placu!

Našel jsem na mapě ouplně dokonalý místo! Jmenuje se Lhota, a je to nádherně zapadlý, tam bez mapy a kompasu netrefěj snad ani místní! Naše voblíbená Lhota… to zní prostě skvěle na pořádnou PSYOP! A představte si, jak budou ty novináři hotový, až vtrhnou do Štěchovic na náves a tam najdou akorát tak zavřenou putyku! Chá chá! Převezem je dokonale! To naše velký tóčo se totiž bude vodehrávat… u Lhoty!”

„To by byly nesporné výhody pro zajištění přesvědčivosti operace,” potvrdila Denisa. „Dále, pro zajištění bezpečnosti výkopových prací budeme v každém případě potřebovat skutečnou vojenskou jednotku, jejíž nasazení nám nadřízení musí pochopitelně schválit. Napadá mě, že tím nám vlastně nepřímo schválí i tento náš postup!” uvažovala dále prakticky.

„Nebudeme je žádat o svolení s akcí! My jim raději přímo řekneme, že potřebujeme to a to, tolik a tolik vojáků a techniky a dalších věcí, protože máme v úmyslu dosáhnout toho a toho, přičemž není jiná cesta, než tato,” dokončila dívka dobrou myšlenku.

„Jó! A tím dostanem vyšší místa do pro nás takticky vejhodný pozice, že pokavad nás totiž vodmítnou, tak můžeme krčit ramenama a říkat – bez tohodle to nešlo, vy jste nám to zkazili!” navázal Švejk s podezřele lesklýma očima.

Bylo na nadporučíkovi, aby učinil rozhodnutí.

„Víte co? Sepište mi to nejdřív na pořádný papír, jak se sluší a patří, nebudu dál luštit tuhle slátaninu! Chci všechny detaily, ale žádný jména, žádný názvy! Nepřítel naslouchá! Pak uvidíme,” pravil nadporučík nakonec. Pomyslel si, že narozdíl od Standy ze Švejkova příběhu si dopřeje více času na rozmyšlenou.

„V říjnu na Hradě, přesně ve vosum večer, fanfára Hradní stráže nás bude vítat, to vám garantuju,” zaradoval se Švejk. „Nejčko už náš Outvar nic nezastaví na cestě k zasloužený slávě… škyt!

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com