Postěžujem si na šéfy

„Co to do tebe dneska vjelo, Švejku?” divila se Anna, když dorazila domů, a našla tam přítele se zachmuřenou tváří, a kupodivu na stolku před ním nestála napůl vypitá láhev rumu, jak by v takové chvíli těžkého duševního pohnutí očekávala, ale sklenice džusu. Jedině snad, že by byl vylepšen vodkou?

„Takhle zaraženýho jsem tě už dlouho neviděla! A odkdy piješ nealko, prosímtě? Ses dal na lepší cestu, viď,” škádlila ho.

„Prosím tě, sedni si, popovídáme si vo tom, jak jsme se dneska vobá měli v práci. Já měl teda ouplnej horór, co ty?” zajímal se k jejímu údivu Švejk, a znělo to docela upřímně.

Takové vstřícné partnerské chování u něj opravdu nebyl standard! Obvykle přišla domů, přivítal se s ní jen krátce, dohodli se na večeři, co by jim chutnala oběma, a pak jí maximálně jen předčítal z novin, co jeho prostý čtenářský vkus zaujalo. Všemu se divil, nad vším kroutil hlavou, události komentoval slovy ‚Nó to jsou věci‘, či ‚Chápeš to‘, nebo ‚Jak je něco takovýho možný‘ a vůbec to vypadalo, že Švejk o všem slyší poprvé.

„Úplně normální den, takže blázinec a maléry,” odpověděla Anna unaveně. „Jo, hlásila Králová, že u nás v ulici nepoteče příští týden voda! Prej to chtěj rozkopat po celý dýlce chodníku, a zrovna po naší straně. Zase tam bude bahno, jako minule, hrozný, jak se tam vůbec nedalo chodit! Takže asi budeme mít zavřeno, nebo nevím! Ale dovolenou nám nedají. Prý se budeme školit na nějakej novej pokladní systém, a o etice a morálce a lásce k firmě!

A taky prevence krádeží, jako vždycky! Víš, že jsme měli za minulej měsíc ztrátu skoro 130 tisíc na zmizelým zboží? Vyhrožujou nám, že nám to budou strhávat z platu, nejen těm na place, ale úplně všem, aby nás jako motivovali k větší bdělosti! A taky, že bude víc kamer, a přísná ostraha přímo u vchodu, co nebude pouštět známý chmatácký firmy! Právníci ale prej už předem říkaj, že je to diskriminace zákazníků, že z toho bude malér, že si na nás smlsne ČOIka! Anebo mají nahoře nějakýho novýho manažera, co se chce předvést, a vymýšlí velký změny, aby si zasloužil svůj statisícovej plat?

Mám taky jeden žhavej drb: kolegyně Posejpalová, ta černovlasá z Neratovic, znáš ji přece? Tak ta má novýho šamstra, a hned se s ním přišla veřejně pochlubit! Dneska se s ním úplně klidně objímala hned za rohem, během pauzy, ale to víš, my zvídavý holky máme oči všude! Je menší, než ona, a je takovej… divnej, nevím! Říkaly jsme si, že ta holka už snad bere všechno! A taky je jí asi už všechno jedno. Ale pravda je, že v práci je taková spokojenější, a víc se usmívá na zákazníky. Uvidíme, jak dlouho jí to vydrží!

Ale povídej ty! Vůbec nic jsi mi zatím o tom svým novým místě neřekl, a to víš, že z toho nevídanýho informačního ticha nejsem tak úplně klidná!”

Švejk to ze sebe konečně mohl všechno dostat. „Zdá se mi, že todle budou dost těžce vydělaný prachy,” informoval ji zkroušeně a bez okolků. „Ten můj novej šéf je, a nebudu ani říkat s prominutím, prostě neschopnej blbec! Musím ho přesvědčovat vo ouplně základních, až banálních věcech! Připadám si jak pouťovej prodejce cukrový vaty! Víš, jak jsem z toho věčnýho handrkování unavenej, ba vyčerpanej? Zlatý časy klidu na pracáku!

Nejen, že musím vymejšlet speciální projekty a nápady, aniž by mi kdokoliv pomohl, nebo na ně byla v knihovně dostupná specifická vodborná literatůra, ale pořád se taky dívat na ten jeho kyselej, zahořklej, totálně pesimistickej vobličej, vysvětlovat, slibovat, učesávat, uklidňovat, ba až konejšit! Už jsem mu to dneska vyložil votevřeně: ‚Halejte, budu si na vás nahóře stěžovat, ať vás vyměněj! Takhle to nemůže fungovat! Ta naše chudinka firma ani pořádně nezačala, a vy už ji, člověče nešťastná, torpédujete, sabótujete, potápíte!‘

Vodpověděl mi na to v podstatě, že ničemu nerozumím, tradičně, že jsem blbej a proto von je ředitel a manažér, a já nula, co může bejt ráda, že dostala erární stůl a židli, aby nemusela celou pracovní dobu klečet na hanbě! Přitom tam nedělá vůbec nic, chápeš? Všecko musím připravit a vodrecitovat sám, bez jakýkoliv pomoci!

A von si jen sedí v italským koženým křesílku, tváří se vážně, jak ňákej ten důstojnej švejcarskej bankéř, když ho na kolenou prosíš vo skromnou půjčku na koupi ropovódu u Aralskýho móře, dívá se na mně těma přimhouřenejma studenejma vočima, a pořád z něj lítaj jen negativní myšlenky, jako ‚Todle nejde‘ nebo ‚Todle je špatně‘. Nevím, jak to změnit. Jako mluvit do dubu!

Já nevím, Aničko, jestli to fakt nevodpískat? Jsem tam druhej den, a už bych nejrači vzal dráhu! V minulým worku byla pohoda, chodil jsem tam rád! Todle je sice za víc peněz, ale jakoupak bych z nich mohl jen mít radost, když jsou tam takový nepřátelský pracovní podmínky? Dyk to bych se akorát uchlastal, ze žalu a frustrace, ale tentokrát dovopravdy!”

„To je takhle všude,” uklidňovala ho Anna. „Co myslíš, naše vedoucí? To je, a taky se neomlouvám za ten tvrdej titul, prostě kráva! Všichni to víme, ale vedení s tím nic neudělá. Jako kdyby to byla nějaká taktika, že ji tam dali a držej schválně, aby nás naštvali! Nezdá se ti? Jinak by ji přece dávno vyměnili! Nikdo ji nemá rád, je hloupá, neschopná, nespolečenská, věčně zalezlá v kanclu a ne na place… a pořád na netu, hledá si hadříky, šminky a parfémy, zatímco my makáme! Celý dny! Přitom chodí oblíkaná, jak čúza, styl typu ‚to nejhorší z 80. let‘!

Třeba zrovna dneska nám vypadly terminály na platební karty, úplně komplet. Je její povinnost, nahlásit to! Úkol pro blbý, vytočit jedno číslo, a říct, hele, centrálo, nefunguje to! A co myslíš? Lidi nám choděj do kšeftu, nadávaj nám do drůbeže i skotu, nechávaj nám tam schválně plný košíky s nákupama, aby se nám pomstili, protože nemají jak zaplatit… a já za ní pořád chodím a říkám: ‚Paní vedoucí, už jste volala do centrály, na place je blázinec!‘ a ona jen kýve hlavou, že ano, že jasně! Připomínám jí pak: ‚Musíte zavolat znova, asi na nás zapomněli!‘ a ona zase, jasně, ihned, zařídím, určitě!

Nevolala nikam! Tak jsem tam zavolala sama. Ptají se mě, jak dlouho to nefunguje. Povídám: ‚Už asi tři hodiny! Co tam děláte, proč jste to neopravili?‘ Ženská na drátě kváká něco jako: ‚Ty blbko, proč jsi nezavolala dřív, víš, co budete mít za průser?‘ Říkám: ‚Naše vedoucí vám už musela volat!‘ A ona zase: ‚Ne, nevolal nikdo‚ všechny hovory jsou evidovaný, tohle na mě nezkoušej, nemám tady od vás dneska nic, naposledy minulej tejden, když vám kabely zase překousaly myši, co jich zřejmě máte plnej sklad!‘

Nakonec mě milá vedoucí úplně dorazila! Povídá mi s výrazem atletky v posledním kole běhu na pět kilometrů: ‚Anno, nemůžu se tam dovolat, musíme z provozních důvodů uzavřít prodejnu, s tím nemůžeme nic dělat, když to nefachá!‘ Už jsme v tý chvíli měli propad v tržbě minimálně o dvacet tisíc! Prémie v tahu! Já raději neříkám nic, jen se usmívám a všechno jí odkývám: ‚To je určitě správné řešení, paní vedoucí, hned to zařídím!‘ A už jsem se normálně musela jít nadejchat vzduchu ven! Takže o těžce vydělaných penězích taky něco vím!

A pak si jednou náhodou počteš pravidelný hodnocení, co na tebe napsala nadřízenejm manažerům, a zjistíš o sobě, že ne ona, ale ty jsi v celé prodejně nejvíc neschopná, a sama se divíš, že tě ještě nevyrazili! Psaly se tam věci jako, že nepodporuju její nápady, že jsem nepřátelská vůči inovacím, že jsem pomalá v zátěžových situacích, nerozhodná, že jsem prostě jen další hloupá prodavačka, co se na její místo vedoucí absolutně nehodí!

A zdá se, že oni ji věřej a poslouchaj! To je mi k nevíře! Někdo by měl konečně napsat hodnocení taky na ni!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com