Potřebujem papír a sešívačky

„To je slovo pořádnýho komandýra, pane obrlajtnant!” netajil se Švejk vřelým souhlasem s takovým nepříliš legálním postupem. „Zajdu tam hned dneska vodpoledne, vono tam na studijním voddělení člověk vobvykle najde jen chudičkou skromnou sekretářku s nuzným platem, co za pár tisíc dobrýmu známýmu klidně ledacos ‚nadstavbovýho‘ zařídí, když jí podlejzáte, jako důležitý vosobě, bez který by se celá ta slavná inštituce sesypala!

Jen, kde na to vezmu… materiál? Žádný ‚akční fondy‘ jste zatím nezřídil a todle bude ňáký mazivo do motóru chtít! S prázdnejma rukama, potažmo jen s hubou plnou sladkejch řečiček, tam jít nemůžu, to dá rozum!

Jedině, že bych pani nerozvážně slíbil manželství, ale uvěří mi, když ty tajný data potřebuju hned dneska? Takhle narychlo, to by ji vyplašilo! Vono by to chtělo, aspoň jednou si spolu lehnout, aby se dotyčná voddala sladkýmu sněníčku, a zapomněla ouplně na přísný pracovní regule, když jde vo skromný přáníčko toho jejího něžnýho hřebečka, co jí v noci zručně učinil takový velký blaho, kdy pocejtila dosavad nepoznanou rovinu svýho ženství!”

„To zařídím. Vy si zajděte za paní Molákovou, a vyzvedněte si erární finanční prostředky na, povězme, zakoupení nezbytných kancelářských potřeb. Máme tady v kanclu nějak strašnou spotřebu, všiml jste si, že ano? Kolik byste na ten velkej nákup spotřebního materiálu asi potřeboval?”

„Jó, myslíte na ten papír a sešívačky? To bude chtít pořádnou zásobu! Takže dvacet modrejch by mohlo stačit. Teóreticky! Vono je dneska všecko strašně drahý, a ani v tak zdánlivě nevinným kšeftu, kterým se jeví papírnictví, to vůbec není jináč! Naše rozzlobený lesy si asi pomyslely, že když už je plundrujeme nešetrnou těžbou, tak si aspoň to svý velký utrpení nechaj pořádně zacvakat vodškodným, a nejlíp rovnou ve tvrdejch!”

„Máte to mít. Asi vám paní sekretářka z univerzity nedá příjmovej doklad na malej dárek, viďte? Takže to holt necháme na dobrý slovo, Švejku, i když už teď předem vím, že toho budu brzo moc litovat! Pokuste se prostě cestou vyhnout všem hernám a hospodám, ano?

A ještě k tomu včerejšku. Víte, co mě napadlo, když jsem tak naši novou kolegyni pozorně poslouchal? Že celá ta včerejší nešťastná aféra a zbytečnej konflikt mezi náma, to byla čistě moje chyba! Špatně jsem to celý vyhodnotil. Zapomněl jsem na SOP, neboli ‚standartní operační postup‘!

Protože správnej velitel má na choulostivou práci, jako s tím Dimitrijem, svý lidi. Já přece jako komandýr nepůjdu na zteč, to dá rozum! Ne proto, že bych nebyl hrdina, ale proto, že v Armádě má každý svou funkci! A vy, Švejku, jste ten kanonenfutr, svoje metály si budete muset teprve vysloužit v lítým boji, v první linii, hned vedle odsouzenců z trestný roty!

Takže hodně štěstí, až půjdete za panem starostou, orodovat za pana počestného podnikatele Dimitrije! Já si zůstanu tady v oficíně, dám si v klidu svačinku a budu se spokojeně koukat z okna, jak sýkorky vesele dlabou zrní z krmítka! Zařiďte to, jak umíte, já o ničem nevím, nic si nepamatuju a žádného pana Dimitrije neznám,” smál se nadporučík a zatvářil se udiveně, jako kdyby to jméno opravdu nikdy neslyšel.

„Souhlasím, pane obrlajtnant, akorát bysme se hádali vo našich kapánek vodlišnejch… metódách. Akorát je blbý, že když pudu někam ‚zařizovat‘ sám, nebude to působit ouplně kladně, správně, pozitývně! Je to dycky lepší ve dvou, abyste měl svědka, kdyby se do věci necitlivě přimotali klucí vopásaný, víte, a působí to vůbec vopticky líp!

Vopásaný u nás v Libni taky choděj dycinky ve dvou, vobčas radějc i ve třech nebo čtyrech, když jsou vejplaty a v putykách se leje, jak vo život, jako kdyby měl už zejtra vypuknout soudnej den, páč lidstvo moc zlobilo! A těch převrácenejch popelnic druhej den! Ulice pak vypadaj, jako po nesmiřitelný bitvě dvou pravěkejch kmenů vo tůňku s pitnou vodou!

To jsou vám takový nešťastný dny, kdy i v naší jináč krásný a kulturně povznesený čtvrti ňák smutně chybí intelekt, a přebejvaj prehistórický inštinkty, že si připadáte, jako kdyby tady za rohem v Suchdóle pořád eště volně běhali dinósauři, nebo jak se ty bestie pravěký jmenovaly, však víte, jak měly dvě mozkovny, aby vůbec to svý vohromný přerostlý tělo ukočírovaly!

Místní vobčani už tudle nemilou tradici znaj, takže jak se blížej vejplaty a prostej lid se začíná těšit na blížící se radosti, včetně těch tekutejch, slabší povahy i vzorný absolventi humanitních študijních voborů rači vodpovědně mizej na trochu zavostalej, ale klidnej venkov, co nejdál vod tý nadcházející mely!

Jako ty mnichové z kláštera svatý Markéty v Břevnově, když maj za zdí každej říjen čistokrevný světský posvícení, a ředěnej burčák, hřejšný myšlénky i kacířský řeči tečou proudem! Vona sice ta zeď je vysoká a držej prej na nádvoří vodpovědně hlídky ve dne v noci, ale stejně se divím, že jim to nevadí? Anebo možná schválně testujou svou vodolnost pokušení a posilujou svou duchovní vejkonnost? Holt i mnichové musej vydělávat, aby mohli oučinně šířit vejru a vobstarat si nový nadšený vovečky!

Je to takovej trochu bizardní kontakt dvou ouplně vodlišnejch, ba protilehlejch světů. Líčil ale můj dobrej kámoš Béďa Kurčík, co se tam jednou náhodou vocitnul na ňáký poučný exkurzi, kdy asi byla klauzura zrovna dost uvolněná, páč von je Béďa ateista ouplně kovanej, že prej ten mnich ašpirant, co je provázel, takovej mladičkej kluk s brejličkama na pihatým nose, že byste ho tipoval na zamilovanýho študentíka ze střední, co sepisuje svý první naivní veršíky nízký umělecký hodnoty svý první holce, tak ten měl prej všecky ty klášterní klíče né na tom vobrovským kovovým kruhu, jako je vidět v každým filmu vo těch cudnejch tichejch jeptiškách, ale… na šňůrce s logem firmy Nokia, jó, co dělá ty mobily!

Nó, nebudu moc přehánět, že Béďa byl z toho šokujícího zjištění prej vopravdu hodně votřesenej, von je asi taky ňáká citlivá duše, a vod tý doby se mu cesta k ňáký vyšší moci prej šprajcla ouplně!

Ale von byl už stejnak dávno ztracenej, abych to uvedl na pravou míru! Představte si, ani vo těch dojímavejch Vánocích, jedinkrát za rok, není vochotnej se votevřít něčemu nebeskýmu, a místo na půlnoční mši do víře voddaně zasvěcenýho kostela, že aby se dal konečně na duchovnější cestu, račejc vychytrale táhne za holkama sníženejch mravů někam do kabáretu!

Že prej, aby nebyly chudinky smutný a vopuštěný, že nejsou s milovanejma rodinama, co je nezřídka nehezky zavrhly, a Béďa přitom vobratně zneužívá jejich nezvyklýho citovýho rozpoložení, kdy snad ani nechtěj prachy předem na dřévo, jako vobyčejně, aby mu daly poctivou slevičku na svý intýmní služby, von vychytrale ušetřil a zbytek mohl vodpovědně směnit za lihoviny nevalný kvality, co se prej diskrétně míchaj v jedný nenápadný garáži někde v Netlukách a prodávaj u stánku s vobčerstvením na nádraží Praha-Bubny, rozlejvaj to tam přímo z barelů! To je kultura, co?

Von je prostě bezduchej, a nezmění to ani ten bohatě ilustrovanej svatej vobrázek, jak se tam píše vo tý víře, lásce, a požehnání, kterej mu ňáká idealistická študentka tý teológie dala letos k narozkám – skončil oudajně mezi časákama né docela slušnýho vobsahu, a vona chudinka počestná brzo pocejtila nízkost Béďovejch pudů a nedostatek klasickýho vzdělání, když se na ni nemravně sápal, a nenechal si ani vysvětlit, jakýho je vyznání, a že před svatbou povoluje chtivejm mužskejm akorát tak společný čtení vo přetěžkým životě svatý Doroty, žádný sprostý chmatání na nemravný tělesný lokálity, kde se akorát probouzej hříšný myšlénky!

Von stejně Béďa zná jen ty vyznání jepičí lásky, jako že vypráví poslední zapomenutý holce, co zbyla v putyce před zavíračkou a zná ji sotva hodinu, přičemž přes značně pokročilej stupeň vopilosti ji už vidí rovnou ve třech exemplářích, že na ni celej život věrně a v celibátu čekal, a esli se někdy někdo má stát matičkou jeho vysněnejch dětí, tak je to zrovinka vona, tadle nezvykle ztrojená vyvolená!

Druhej den jí pak ani nezavolá a na celej ten večír si prej nepamatuje, ba vyloženě ho až popírá, když se pak ňáká vobtěžkaná voběť tohodle zvířete naivně hlásí vo právoplatný aliménty! Von má totiž voken, že by si z fleku mohl votevřít dobře zásobený truhlářství! Já už asi vím, kdo mě tak zkazil!”

„Držte už hubu, Švejku, prosím vás! Křoví vám dodám, vezměte si k ruce desátníka Rýdla. Aspoň ohlídá, abyste svoje pochůzky netrávil v putyce!”

„Nó já jen doufám, že von pan desátník nejni žádnej abstinent! Aby tým správně fungoval, tak tam určitý souznění bejt musí! A esli byl ňákej nástroj dycky náramně užitečnej pro vodstraňování sociálních rozporů, tak to bylo vejslovně to požehnaný pitivo!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com