Pravda o mužích 3: Tajemství jeho matky

Tak se blížíme do fYnále povídání vo tom, co drtí mušský plémně, holka. Po ouvodu, díle vo pornu a pak vo gamesách, se dostáváme k průseru nejvěčímu: jeho matce.

Nejhorší na tomdle serijálu je, holka, že Tě znám, že jsem Tě kdysi už píchal, vona Praha je malá a z Libně se rozbíhaj mnohý temný nitky. Vošukal jsem Tě, Tys tehdá byla milosrdná děvka, co si potísicí lehla s frajérama, co nevěděla co se sebou, co měla telefón plnej SMSek vod minulejch čuráků, kde se to jen hemžilo hrubkama, páč chodíš a pícháš jen s pitomcema, takže i se mnou si vobcovala a dívala se mi do vočí nyvým pohledem, co byl směsí zkoumavosti a prosby vo záchranu, seš totiž tak bezbožná, nejistá, ztracená, bloudící, co todle všecko řešíš dalším pícháním, a na šprcku si samozřejmě sereš, páč seš moderní žena, a neptej se mě rači, co ten vobsah znamená, páč někerý tajemství vo ženckejch by snad rači měly zůstat pod jejich špinavejma spodničkama, né aby je ňákej blbec začal vodtamtuď dolovat.

Hlavně, vole, že máš tu škólu, vzdělání, dYplóm, aby ses cejtila jako někdo, čímž jen znova potvrzuješ, jak slabá seš, bez vlastního světonázoru, prostě jen další vovce ze stádečka, co si hraje na hóch dámu, ale když na to příde, lezeš po zemi jak voddanej králík. S hlavou rozmrdanou moudrama, chodíš po světě, jak kráčící mrtvola, a stáváš se snadnou kořistí jak pro hladový nadnárodní korpórace, tak i pro medijální krysy, co zdatně uměj naplnit Tvou mysl strachem, takže Tvůj slepičí mozeček myslí 24 hodin denně, vymejšlí, kombinýruje donekonečna, analyzýruje, nevodpočine si, páč je furt bizy, ale Tvoje duše, ta je ouplně na pozadí, v prdeli, vymrdaná frajérama, co Tě zklamali, i Tvým smártfounem, tím Ajfounem, ve kerým hledáš spasení, kerej sis hrdě pořídila za dvacet papírů platu připosraný druhořadý manažérky někde v prdelní korporaci z Horní Dolní, páč je krásnej, přitom jeho vlastnictví je jen další křeč Tvýho konzumérizmu a materijálizmu. Kde je v týdle celý sračce jménem Tvý Já ňáká víra, ňákej vyšší smysl?

Kdo by řek, že se dá žít primitivně, jako zvíře, a přitom myslet, jak vo život? Ale nevymyslí se tak nic dobrýho, nic přínosnýho pro lidi, pro svjet. A že dáš tamdle někde v Chorvatsku deku a piškoty ňákejm nebohejm uprchlikum, to nic vole nezmění.

Ale já to znám. Bejval sem jako Ty, prázdnej, dutej, jak bambus, naštěstí v mým životě dycky bylo jedno vječný světlo: a to milovaná Armáda, kerou má náš slavnej vojenskej rod ve svým šlechtickým znaku. Takže já měl dycky kam jít, a nakonec sem tam i nevomylně zamířil, abych tam udělal velkou parádu, vysloužil si ňákej ten státní metál, udělal něco pro lidi, a možná i změnil vole svět specijální vejzbrojí, kerá přinese svjetu vječnej mír.

Ale nejsi první, ani poslední. Tadle morová nákaza postihla celou západní společnost, vole. Domrdaný sme všici – vokolnostma, a někdy i rodičema, i když všecky ty vejchodní a jiný moudra řikaj, že nemá smysl furt svádět vinu na druhý, že máš Ty plnou vodpovědnost za svůj život.

Přesto, někdy nás rodiče když né rovnou poškoděj, tak vystavěj rozličnejm vejzvám, když to řeknu profesijonálním, karijérním, korporátním slovnikem, kerej sem si moc dobře vosvojil, dyž sem vonehdá dělal pucfleka v kantýně těch frajérů z McKinzy. Prodával sem tam vole sendviče kravaťákům, a měl sem specijální bonusy, dyž sem je přesvječil ke zdravýmu salátu, místo tučný báginy, aby jako pak podávali lepší pracovní vejkon, vono na tom těm hlavounům z Vól Strýtu v Américe moc záleželo, a nevopomínali ani podpůrnej perzonál.

Čuráci si na svý rodiče vobvykle nestěžujou, páč patří k jejich přirozenosti, držet bordel uvnitř sebe, né ho sdílet, teda věčinou. Voni třeba ty hipsteří, jako postmoderní řízci, sou už jiný, vono došlo k evóluci, a vyprávět svý emoce už neni porušením bontónu. Ale bježnej čurák stejně drží hubu, a nasupeně čumí, kde vzít prachy, velkou škváru, co Tě spolehlivě vysvobodí ze všech blbejch pocitů.

Jo, neslyšel sem v hospodě nikdy žádnýho frajéra říct: “Mámo, posralas mi život,” i když vony ňáký ty vejčitky, co matka udělala blbě, sou vobčas taky na místě. Nikdo nejni dokonalej, a ta matka, kerá má dokonce svůj mezinárodní svátek a společnost ji nosí na rukou jako ztělesněnou Madónu, nejni žádnou vejjimkou.

Jasně, vole, že donosit fakana nejni žádná prdel, vo tom nejni sporu. To jako těmdle maminám neberu, to bych asi nedal, vole, to řikám upřímně, a esli se v příštím životě narodím, jako kundice, bude to dost v prdeli. Snad ke mně vole karma bude milosrdná, když se zasloužím vo blaho nás všech, a zbavím třeba svjet prokletí ménem Islámskej stát, co vohrožuje naší svobodu, demogracyji, blahobyt a lický práva, jako nic jinýho.

Každopádně, matka je klíčovej faktor v životě každýho, i čuráka. Vočekáváme jako fakani vod svejch rodičů nevomezenou, absolutní lásku, a vobčas ji nedostanem, což znamená, že ji pak v životě furt někde hledáme, primárně u čubin, jako seš Ty. Ale Ty nám ji nedokážeš dát, nedokážeš nás vyléčit z toho průseru a zklamání, což je teda dost blbý, smutný, až tragický, vole, že by i Šejkspýr vejral na to dráma.

Voni pořád řikaj v tý Bibli nebo kde, že máš “ctít svý rodiče”. Jasně, esli Ti dali aspoň zdravý tělo, gut, sou kámoši. Ale mohli dát i víc, napovídá Ti Tvoje nespokojenost, co v Tobě vječně doutná, dyž se život nevyvíjí ouplně podle Tvejch snovejch představ.

Čurák, co se v děctví cejtil nemilovanej až vodstrkovanej, bloudí svjetem, jako Ty, a hledá náhradu svojí matky, co ho tolik zklamala, i když si to třeba ten pitomec ani neuvědomuje, pokavad si teda nepřečet něco vod toho Frojda, nebo aspoň tu bYchli, jak se menuje “Vejvojová psychológije”.

Jasně, že bys ho mohla zachránit, ale jak, dyž Ty sama potřebuješ záchranu? A je to v prdeli, problém se zacykluje ad absurdum. Kde sou všecky ty svjetice, Madóny, s mesijášskym komplexem? Kurva, tydle holky by byly fakt potřeba. Vole, vypusťte jich do ulic celou armádu, a všecko se tady změní!

Hale, holka, apelýruju na Tebe: zachránit sama sebe můžeš, dyž pomůžeš druhejm. A čuráci Tvou milosrdnou pomoc potřebujou. Tak jim aspoň vole roztáhni nohy, aby si ulevili, a našli relaxýrunk!

Né, vole, tendle problém je vážnější, než se zdá. A pro Tebe je to varování, jaká nebejt, až si jednou pořídíš vlastní fakany. Já vim, moderní doba je krutá, furt někde shánět prachy, aby bylo na složenky a podobný nechutnosti, dyk vono se muší i někde bejvat, a né někde ve studeným libeňským kamrliku s voknama na sever, jako sem kdysi bejval já, a byly to moc krušný časy, že se človjek furt musel zahřejvat rumem, aby nezmrz.

Ani nejčko nebydlim eště vo moc líp, ale pomněry se rozhodně zlepšily: třeba už mi po nocích nelezou ze zdi roztomilý potkani, kerý do mě dycky něžně ducali růžovejma čumáčkama a uctivje mě žádali, abych se s nima podělil vo kus sejra, co zbyl vod mý chudičký večeře, a byl kámoš. Voni by se jistě taky ty kucí rádi narodili, jako ňákej boháč z vyšňóřený vily na předměstí, porevoluční majitel činžáku na Malý Straně z tý slavný restYtuce, kdy mnohý vyvolený zbohatli doslova přes noc, nebo dokonce v šlechtickym hradě, ale halt v tomdle kole vječnýho znovuzrození nedostali vod Boha víc, než ty svý tmavý chjupatý kožíšky. Ale i tak se s tím uměj poprat, ty kucí ušatý.

Dyž se srovná jeho matka s Tebou, zbejvá jen přáníčko, abys to Ty celý zvládla a udělala líp, než vona. Doprdele, dej tomu fakánkovi lásku, jináč je to celý v prdeli. A žádný kecy vo tom, že nejni čas, protože todle a tamto, že seš bizy, že to nejde, a podobný hnusy, kerejm i děckej mozeček moc dobře rozumí, a přeloží si je jako: vole, jsem nechtěnej, nemilovanej, vostrkovanej, lůzr, vosamělej, ztracenej, vopuštěnej ve svjetě!

Furt se někde píše vo zlejch tchýních, co chtěj chránit svý milášky synáčky až do posledního dechu, a snacha je dost hrozba. Ale v praxi to tagle nefunguje: potencijální tchýni, co na něj mrdala, dyž byl Tvůj frajér dítě, je von u prdele i neska, i když samozřejmě vona předstírá, že to tak nejni, a že jeho blaho je její prvořadej úkol. Hovno! Dyž to v sobě nemá, neměla tehdá, nebude to mít ani neska, to dá rozum.

Vono halt v někerejch ženckejch to prostě nejni. Třeba sou samy domrdaný ze svýho vlastního děctví, a posílaj ten průser prostě dál, ač chtěj nebo nechtěj, páč tagle funguje dědičnost a generační přenos.

Já bych si vole pevně přál, v zájmu nás nebohejch čuráků, abys byla dovopravdicky jiná, a dokázala něco svym vhodnym přístupem změnit. Von ten fakan nejni jen vo tom ho kojit a chovat, vole, ale i mu dát pocit, že ho budeš mít ráda a milovat za všech vokolností, cokoliv se stane.

Todle se mi líbí na américkejch filmech: dycky tam někdo udělá ňákej hroznej průser, třeba ve válce, krouhnou se ňáký nevinný civilové třeba, a rodiče mu řeknou, dyž jim volá celej skleslej satelytním telefónem vodněkaď z irácký pouště: “Udělals, co si musel udělat. Von si je pak stejně Bůh přebere, ty padlý. Stojíme za tebou dycky!”

Stojej za náma naši rodiče? Dycky? Chráněj nás, podporujou, bojujou za nás, jak lvi, i dyž sme to kompletně prosrali? To fakt né. Snadno nás pošlou do žumpy, do prdele, poraď si sám, vyžer si, co sis nadrobil. To dělaj hlavně fotříci, ale Ty bys snad měla bejt jiná, nebo sem moc velkej snílek?

Ve vočích každýho čuráka je matka bezpodmínečně mYlující svjetice, ale v praxi se takovýmu daru dostane jen tak jednomu frajérovi z deseti, a to eště matinkám dost fandim, že sem kapánek tu statYstiku upravil v jejich prospjech, aby vo mně holky neřekly, že sem nelida.

Esli to jeho matka prosrala a neustála tíhu svý rodičovský mise, vobávám se, že Ty seš ta jediná, kerá může eště něco změnit, vole. Zachraň jednoho čuráka a von se Ti vodvděčí vječnou láskou… teda, možná. Nevim, voni právě jak sou ty kucí narušený, tak si často nevážej různejch darů. Ale dávat se má bez vočekávání, co za to dostaneš zpátky, přece, to řikal jeden vjedátor.

Tudle vokolnost můžeš taky holka použít jako outočnou zbraň, aby sis toho řízka vomotala kolem prstu. Máš to ve svejch rukou – a von pochopí, že jedině u Tebe může najít spasení, tak se Tě bude držet. Staň se jeho druhou matkou, a von Ti bude zobat z ruky, a splněj se Tvý vječný dívčí sny, kerý si zajistíš vlastním pilným přičiněním.

No nejni to krásný? Dyk to máš ve svejch rukou. Né jeho slabost a domrdaný děctví to pokazej – Ty, esli dospjeješ ve vopravdickou ženckou, co ví přesně, kde je její místo, můžeš sama udělat moc dobře sobě, i někomu jinýmu. A v tom je asi ta síla a vodpovědnost estrogénový party, kerý seš součástí. Tak jen vyčnívej, a buď ten lýdr. My Tě totiž, holka, moc potřebujem, i mušskej svjet žízní po Tvý pomoci. Nó, a pak si zase zašukáme, jó? Vono nejen srdíčko, ale i tělo žádá svý, a zdravá žena vobyčejně šuká, jak vo život. To mi nikdo nevymluví!

Jó, a dyby sme se už nevYděli, páč já sem furt někde ve světě, kuli velkýmu kšeftu, a nevjestu shánim v rozličnejch exótickejch končinách na Středním Vejchodě, tak v roce 2018 máme rande u prezidentský volební urny, kam koukej hodit svůj lýbesbríf s mym ménem! Ať společnym ousilím něco v týdle krásný zemi změníme, vole!

Truth About Men

Truth About Men by Alan Svejk VIP Affairs

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com