Přichází novej rekrut

V pondělí ráno vstoupil Švejk do nenápadného domu v Dejvicích, v jedné nenápadné ulici, slynoucí lacinými hospodami a večerkami, jejichž cizokrajná obsluha byla vyhlášená uctivostí a vstřícností k zákazníkům. Směle zaklepal na dveře, kde hrdě stálo, že zde sídlí ‚Agentura pro Speciální Projekty‘, a když nikdo neodpovídal, dovolil si vejít dovnitř.

Našel tam přísně, až nepříjemně se tvářícího muže kolem třiceti let věku, co se na něj díval s neskrývanou nevraživostí. Švejk si vybavil, že ho možná již zahlédl v té slavné vojenské komisi, co se kvůli němu sešla. Ale to měl uniformu – nyní to byl úplně stejný civilista, jako Švejk.

„Tak vás tady pěkně vítám, Švejku,” spustil mladší muž s varovnou přeslazeností. „Jsme opravdu moc rádi, že vás máme v našem elitním týmu! Vaše skvělá pověst vás vysloveně předchází!” ušklíbl se.

„Když republika v nouzi teskně zavolá, že se pod našima krásnejma hraničníma hórama slejzaj nepřátelé na dostaveníčko a řinčej zbraněma, páč nejsou zrovna přátelsky nakloněný ideám naší posvátný démokracie, kterou si náš národ draze vydobyl na barikádách a Václaváku, když nám Martička Kubišová z balkónu Melantrichu pěla ‚Ať mír dál zůstává, s touto krajinou, zloba závist zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou‘, každej správnej chlap musí sofort klusat do vojenskýho magacínu pro mundúr, flintu a bandolír s patrónama, to mi nikdo nevymluví!” zastal Švejk hned na úvod pevný občanský postoj.

„Vy budete asi pan obrlajtnant Lukeš, vašnosto? Řekli mi, že se u vás mám vosobně hlásit. Tak jsem tady, uctivá poklona! Vodvedenec Švejk Josef hlásí příchod! Vosobní číslo ani hodnost mi dosud přidělený nebyly,” zahlaholil Švejk a napřímil se do vzorného pozoru, div nesrazil podpatky.

„Nechte těch komedií, Švejku!” rozzlobil se nadporučík. „Však já vím moc dobře, co jste doopravdy: rozvratnej živel, ulejvák, a co je nejhorší, simulant! Jak to, člověče nešťastná, že jste nebyl na vojně? Co jste to jen za chlapa, za člověka??? Jak se jen můžete na ten svůj zbabělej obličej, co se nikdy nerozzářil vojenskou hrdostí, když spolu s tisíci druhy ve zbrani nepřísahal věrnost republice, dívat denně do zrcadla?”

„Poslušně hlásím, že jsem študýroval, pane obrlajtnant! A pak už se povinná vojna zrušila, někdy po roce tuším 2000. Nestihl jsem to, ale ouředně vodvedenej jsem: služby schopen, neboli ‚tauglich‘, takže vo mý elementární předpoklady k vejkonu náročný branný služby se nemusíte vobávat!

Von ale tehdá byl člověk mladej a hloupej, tak se nerozumně snažil tomu vojenskýmu požehnání vyhejbat, ale nakonec jsem toho moc zalitoval, když mi docvaklo, voč jsem se já blbec vokrad, voč jsem všecko přišel!

Vo kamarádství s bojovejma druhama, vo přijetí smyslu pro povinnost k republice i jejímu lidu, vo uvědomění si svýho místa ve společnosti, vo bližší pochopení vejznamu naší posvátný Oustavy, vo životní dobrodružství, když se plížím za nepřátelskejma líniema s tvářema začerněnejma a srdce se mi může napětím rozskočit, vo plnění oukolů v nejvyšším zájmu lidu, co ke mně má důvěru, a tak mi svěřil sapík i vostrou munici, vo privilégium, stát na vodhodlaný noční vartě, aby mý milovaný mohli klidně spát, a podobný moc přínosný požitky!

Akorát pak už bylo pozdě, udělat správnou věc, jako celý generace správňáckejch kluků přede mnou, když se Armáda už stala tou profesionální a nikoho už nalejhavě nevobesílala, aby se čestně zhostil svý branný oulohy!

A vona se ta Armáda ani moc netvářila, že bych jí ňák extra chyběl, že by mě tak nutně potřebovala! Kdoví, esli by pro mě vůbec měli ňákej mundúr, abych se do něj vůbec narval, s mojí kapánek plnoštíhlejší postavou válcovitýho tvaru!

To kámoš, ňákej Olda Bureš z Protivína, lehkej atlét a nadějnej reprézentant, ten vám jedinkrát nezaslal potvrzení vo štůdiu na tý tělocvikářský FTVS, a už měl doma čerstvě vytisknutou nekompromisní vojenskou vobsílku až někam do Kunštátu, k paragánům! Že je jako fýzicky zdatnej, tak ho měli dlouho v merku, že si z něj udělaj špičkovýho komandose!

To jste měl vidět, jak se i tendle ramenatej kluk rozklepal, jak ta vosika, že bude muset skákat někam do tmy, černý jak ingoust, padák se mu eště zamotá, dole na něj už číhá samej krutej nepřítel s pečlivě navostřenou kudlou, a von se Olda nebude moct schovávat zalezlej někde v křoví, kdepák, ale pěkně plnit náročný bojový úkoly, zatímco po něm každej vojcl nepřítele bude hladově pást, páč esli ho čapne živýho, aby ho né tak docela podle Ženevský konvence přinutil vykvákat tajný diverzní úkoly jeho kumpačky, dostane metál, švejcarský hodinky a vopušťák!

Von byl tendle kluk asi dost zbabělej, tak je dobře, že se naší milovaný Armádě vysmeknul, co říkáte? Von by pro ni asi nebyl žádný terno, dyk by hned dezertýroval! Dneska má každopádně ňáký luxusní spórtcentrum v Budějicích pro zazobaný paničky a moc vejhodně se voženil, takže mu stačí jenom, zůstat ve slušný formě, aby se za něj panička nemusela stydět, a vostatní už zařídí uznalej pan tchán! Reprezentuje tudíž dál, i když už teda jinej mančaft, tudle mocnou podnikatelskou famílii původně vodněkaď ze Zlína. Ale kdo by s ním zase neměnil, že jó? Nedopad tak zle, narozdíl vod jinejch!

To zase třeba bejvalej kolega z práce, ňákej Jarda Hruška, může mu dneska bejt, asi jako vám, tak ten zase vsadil na poctivý živobytí, a doumyslně se přiženil do rodinky jednoho šikovnýho zedníka, co měl na vesnici klasicky dva baráky vedle sebe, jeden jako pro sebe a paničku, a druhej vodpovědně nachystanej pro jedinou milovanou céru a dědičku rodinnejch latifundií, až se vdá za ňákýho toho nadějnýho nápadníka, jinýho by jí fotřík ani nedovolil, dyk by to ani nebylo v jejím nejvyšším zájmu, nó né? A ten von že teda důkladně vohlídá!

A todle zatracený, ba proklatý stavení tak hladovýmu Jardovi zalepilo voči, že začal lačnit po mamónu, páč von byl taky z dost nemajetný rodiny, jako já, aby si teda kapánek společensky polepšil! Takže do toho bez váhání šel, upsal se na radnici né tak tý holce, spíš tomu baráku, co zářil mezi vokolníma šindelatejma pastouškama, jako Karlštejn, ale nedošlo mu, volovi naivnímu, že vono se starejm nebude ňák moc chtít, na kohokoliv ten barák ouředně přepisovat, natož na zeťáka s holým pozadím, co se vo něj nezasloužil ani jedinou cihlou, nebo lžící vomítky!

Prostě chudák Jarda nemá dál nic, a když vod ní a dvou moc zlobivejch dítek chce vobčas utýct, páč už takhle nemůže dál a navíc má voprávněný podezření, že jsou ty fracínkové né jeho vlastní pilný vejroby, ale jejího bejvalýho, kterej ji zákeřně vobtěžkal, aby jako jejich minulá velká láska prej došla věčnýho naplnění, holka bez váhání přeběhne doslova v papučích a župánku vedle k fotříkovi, sehraje srdceryvnou scénu vo podlosti a zradě srdíčka nevinný dívčiny, a tchán na Jarouše nelítostně naběhne s klackem v pazouře, že má rodinu, tak ať to konečně veme, jako chlap, že už se nikam jako vodcházet nebude, páč jeho místo je tady! Navěky!

Sice se famílie nerozpadá a nezavopatřený dítka maj taťku, nebo spíš taťuldu, ale von ten nebohej Jarda musel kvůli nim vobětovat svý velkolepý sny! Pamatuju si jak dneska, jak mi v létě 2005 u píva v tý myslivecký hospodě ‚Na pytlácký čekaný‘ v Komořanech líčil s planoucíma tvářema, že se chce stát pilotem transatlantický linky, a randit zásadně jen se ztepilejma letuškama, co musej mít IQ aspoň 120 a kvákat plynně třema jazykama, ovšemže krom nespornejch kvalit fyzickejch, aby ho dobře reprezentovaly!

Vono je asi zapotřebí, uvažovat i vo tak zdánlivě hezkejch věcech, jako je lásečka a sňatek, trochu takticky, že jó? Vona má válka a láska ledacos společnýho! Dvakrát měř, jednou řež, než je z tebe věž a máš na noze vobtěž!”

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com