Přítelkyně nemá důvěry

Když Anna po náročném dni v práci přišla unavená domů, čekal na ni rozesmátý Švejk s mísou chlebíčků, lahví vína a slavnostním výrazem. Sotva si stačila v předsíni sundat kabátek, Švejk na ni namísto pozdravu zvolal jen dvě slova: „Mám práci!”

Byla překvapená, a hned se zajímala, oč tedy jde?

„Já vlastně ani nevím,” zchladil Švejk její optimismus. „Povídali mi, že mám jako něco hledat ve společnosti, a pak z toho prej budou velký věci! Víc se asi dozvím pozdějc. Ale znělo to dost vážně, že bych se jim asi moc hodil!”

„A na výšku platu ses taky nezeptal,” odtušila.

„Nó, zapomněl jsem na to! Vono to celý proběhlo dost rychle a nečekaně, víš! Ale fakt říkali, že jsem asi jedinej v celý zemi, kdo je může vytáhnout z maléru, prej mám ňákou tu speciální kvalifikaci, nebo co! Vo tom jsem ani nevěděl? Asi ve mně vobjevili ňákej dobře skrytej talent, vo kterým jsem netušil ani já sám!

Hm, tydle pokročilý psychológický metódy maj nečekaný vejsledky, všecka čest těm vědátorům, co je vyšpekulovali! Nastupuju hned v pondělí!”

„Švejku, nepůjde náhodou o nějakou levotu, že ne? Myslím, že ti ten malér v bejvalý práci přece docela stačil!”

„Kdepák! Dyť je to… ale né, to je tajný! To bych tě musel zasvětit do státních záležitostí vysokýho vejznamu! Ale co ti můžu říct je, že budu vosobně pomáhat republice v tý těžký hodině, ve který se teď prej nachází!

Přitom v novinách nic nepsali? Jen, že se letos prej urodí míň jablek, a hasiči že vylovili toho zoufalýho kaňoura, co se topil v tom luxusním bazénu někde u Litvínova, živýho, a vobdrželi za ten záslužnej čin pamětní plakétu mysliveckýho spolku ‚Lovu zdar‘, dyk vona je za chvíli už lovecká sezóna, tak se jim extra kousek zvěřiny náramně hodí do voptickejch zaměřovačů jejich vodstřelovacích flint a pak i na vyzdobenej talíř, že jó!”

„Já nevím, jestli máme vůbec důvod k nějaký oslavě,” ošívala se Anna. „Když to na mně celý působí dost podivně! Já bych ti pak nerada nosila buchty na Pankrác! Už takhle se mi o tom občas zdá, hlavně, jak teď sebrali přítele tý Žanety Pýchový z patra pod náma!

Ten její Lojza taky prý vždycky konejšivě říkával, že je všechno sichr, beton, bezpečný, neprůstřelný a čistý, ty jeho tajemný kšeftíčky s kumpánama na nároží! A jak to dopadlo?

Chudák Žaneta by dneska mohla z fleku sepsat román ‚Láska přes mříže‘ a připsat tam dojímavou noticku, že je to podle skutečný události! Pokud teda uvidí přes vodopád slz na papír!”

„Počkej, dyk vona teď chodí s tím kuchtíkem z tý luxusní hospy ‚U Régenta‘, né? Nezdá se, že by tolik citově strádala! Tudle jsem je potkal, měli se docela k světu i k sobě, a žádný slzy jsem teda v jejích poctivě zmalovanejch vočích neviděl!” oponoval Švejk.

„Taky paní Lackovou odvedle už zase vykradli,” povzdechla si Anna. „Já jsem si myslela, jak jsi říkal, že když pochytali tu partu chuligánů, co tady v okolí řádila, tak už bude klid. A dneska mi řekla, že prej rozlomenej zámek! Museli tam prej bejt přes den, včera kolem poledne, když byla na nákupech!”

„To musel udělat její bejvalej manžel, kdo taky jinej,” odvětil Švejk, který se již rozvážně pustil do chlebíčků, prý, aby neokoraly. „Von se tu v baráku vochometá docela často a každýho se vyptává, esli vona jako už někoho má, ňákýho toho novýho šamstra, škodnou v jeho domnělým revíru! Je strašně žárlivej, dyť i kvůli tomu vod něj přece utekla, ale von si prostě nedá pokoj! Nechápu, proč vona se rači nevodstěhuje někam daleko vocaď, kde ji nevyhmátne?

Pravdou ale je, že si aspoň naše místní pavlačový megéry maj vo čem povídat, a nechaj nás vostatní partáje bejt! Já už to beru jako takovej neškodnej místní kolorit. To vedle v baráku to maj horší, tam jim prej straší! Řikal starej Ledvina, co kdysi sloužíval na šífu na tý slavný námořní trase Holešovice-Hamburk, že to možná bude ňákej náměsíčník! Ve dne počestnej vobčan, co každýho slušně pozdraví, a v noci strašidlo, co rozbíjí vokna, děsně haleká a vůbec ignoruje všecky zákony!”

„To jsi mi jedině připomněl, jak máme taky věčně vysklený vchodový dveře, a večer, když jdu z práce od tramvaje, tak akorát trnu, kdy na mě z tý temnoty někdo vyskočí,” pokračovala nespokojená Anna, která snad od Švejka ani nečekala nějakou podporu, ale co jí pak řekl, to ji šokovalo.

„Však počkej, Aničko! Brzo budeme bydlet v baráku, jako hrad! Todle je velký, co ti budu povídat,” chlácholil ji Švejk. „Musím teď eště do knihovny!”

Anna zůstala stát s otevřenou pusou. Jak že to Švejk řekl? Do knihovny???

Nikoliv do putyky, jako skoro každý večer?

Raději neříkala nic. Že počká, jak se to vyvine!

Alan Svejk - alansvejk@alansvejk.com

alansvejk@alansvejk.com